Vytisknout

Izrael a teologie náhrady

Jer 31,3

„Nechci totiž, bratři, abyste nevěděli o tomto tajemství – abyste nebyli moudří sami u sebe – že část Izraele se zatvrdila, dokud nevejde plnost pohanů. Bude však zachráněn celý Izrael, jak je napsáno: ´Ze Siónu přijde Vysvoboditel, odvrátí od Jákoba bezbožnosti; a to bude má smlouva s nimi, až odejmu jejich hříchy.´ Podle evangelia jsou nepřátelé kvůli vám; ale podle vyvolení zůstávají milovanými pro své otce.“ (Ř 11,25-28)

Úvod: Otázka Izraelského národa v dějinách spásy je jednou z nejvýznamnějších otázek biblické eschatologie. Proto Duch svatý vedl apoštola Pavla k tomu, aby se v epištole do Říma věnoval vedle „křesťanské věrouky“ právě tomuto předmětu. Vznik církve vedle existence Izraele označuje jako tajemství, které bylo v plnosti odhaleno až v novozákonní době.

Přes toto objasněné tajemství však v církevní historii docházelo v této souvislosti znovu a znovu k nedorozuměním. Dokonce vznikla i tzv. „teologie náhrady“ neboli substituční teologie. V té jsou její zastánci přesvědčeni o tom, že Izrael pro své odmítnutí Krista – Mesiáše ztratil svoji vyvolenost a že s ním již Hospodin nemá budoucí plány. Církev je takto pokračovatelkou starozákonního Izraele a zaslíbení daná Izraeli se naplňují na ní ve zduchovněné podobě.

Teologie náhrady nevznikla pouze v poslední době nebo v několika posledních staletích, tento postoj existoval již na konci 1. stol. a přes své zásadní nedostatky má i v současnosti své zastánce. Dokonce je součástí věrouky některých křesťanských církví a náboženských společností. Proto je na místě, abychom se v souvislosti s nebezpečími, kterým čelí současná církev, věnovali i tomuto předmětu.

Vztah církve k Izraeli v průběhu dějin

Církev má svůj počátek o starozákonních svátcích Letnic, kdy byl podle zaslíbení Pána Ježíše vylit Duch svatý. Církev byla tedy ve svých počátcích dobře napojena na židovské kořeny a základy učení Pána Ježíše jsou shodné se Starým zákonem. On prohlásil: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit.“ (Mt 5,17) První křesťané byli Židé, světili  sobotu, všechny židovské svátky a chodili do synagog.

Apoštol pohanů Pavel při svých misijních cestách vždy začínal kázat v synagogách, kam chodívali i hledající pohané. Tak začalo novozákonní učení pronikat do společnosti a postupně do všech oblastí římské říše.   

Růstem církve z pohanů a odmítáním Pána Ježíše jako Mesiáše židovskou většinou, došlo k vzájemnému vzdalování církve a Židů s pozapomínáním na židovské kořeny církve. Když Židé v roce 70 n.l. s Římem prohráli, zdecimovaná židovská komunita se rozhodla následovat farizejský proud judaismu, ze kterého se stal rabínský judaismus. V roce 135 n.l. Židé prohráli i druhou revoltu, která měla za následek jejich definitivní vyhoštění z Jeruzaléma, což ovlivnilo i vedení církve. To se přesunulo z Izraele do center pohanských oblastí: Antiochie, Říma a Alexandrie. Křesťané se tak zcela oddělili od židovských kořenů a někteří církevní otcové dokonce začali formulovat antisemitské výroky a antijudaistickou teologii. Například lyonský biskup Ireneaus (okolo 177 n.l.) prohlásil: „Židé jsou vyděděni z milosti Boží.“

K radikálnímu zhoršení situace došlo ve 4. století, kdy se křesťanství stalo státním náboženstvím. Přestože již dříve existovaly římské zákony omezující život a práva Židů, od této doby byli Židé vydělováni od ostatní společnosti. Tím byl položen základ diskriminačního zákonodárství. Židé například nesměli stavět nové synagogy, zastávat veřejné úřady apod.

V tehdejší církvi však narůstala antižidovská rétorika. Židům se přisoudila odpovědnost za smrt Pána Ježíše, tzv. bohovražda. Církev si přisvojila titul „nového Izraele“, což znamenalo, že úloha Izraele v Božích záměrech skončila a církev jej jako lid smlouvy plně nahradila.

Abychom si přiblížili zcela konkrétně tuto vyhrocenou situaci, uveďme si několik slov z kázání Jana Zlatoústého (asi 347-407): „Synagoga není jen bordelem a tyátrem, je to také doupě lupičů a sídlo divých šelem. Když Bůh opouští lid, jaká naděje na spasení zbývá? Když Bůh opouští nějaké místo, stává se to místo příbytkem démonů.

Židé žijí kvůli svým břichům, hladově otevírají svá ústa po věcech tohoto světa, kvůli svým zpustlým cestám a nadměrnému obžerství na tom nejsou o nic lépe než prasata nebo kozli. Znají jen jedno: cpát si břicha a opíjet se.“ (1)

V té době Augustin (354-430) ve svém „Kázání proti Židům“ napsal vysvětlení, proč Židé ještě stále existují jako národ, když jsou prokletí. Tvrdil, že přestože si Židé zaslouží nejtvrdší potrestání, jsou drženi na živu Božskou prozřetelností, aby sloužili spolu s jejich Písmem jako svědectví pravdě křesťanství nad pokořeným judaismem.

Církev se tak vzdala teologické zakotvenosti v dějinách Izraele a převládl názor, že Izrael jako takový nemá další budoucnost. Augustinův postoj se stal oficiálním postojem církve.   

Protižidovské tendence se projevily v nebývalé míře v období křižáckých výprav, které měly za cíl osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě. Když papež Urban II. roku 1095 vyzval k první výpravě, došlo k vyvražďování bezbranných Židů nejen v Izraeli, ale i v Evropě. Od Kosmy víme, že tato první křižácká výprava měla své katastrofální důsledky i v Čechách a na Moravě. U křižáků se totiž rozmohl názor, že není nutné táhnout do Svaté země, když vrazi Ježíše jsou po ruce ve vlastních zemích.            IV. lateránský koncil 1215 ve svých závěrech požadoval od Židů v křesťanské Evropě, aby neustále nosili zvláštní odlišující znamení na oděvu, dále koncil omezil Židům vykonávat obchod a řemesla, zastávat veřejné úřady a nařídil segregaci židovského obyvatelstva. Tak začaly vznikat uzavřené čtvrti, později zvané ghetta, spojená s okolním světem jen několika branami. Židé měli zakázáno mimo ghetto přenocovat a vycházet z něj v době křesťanských svátků.   

Nelze opomenout zmínku o postoji Martina Luthera vůči Židům. Ten se k nim sice zpočátku  choval vstřícně, ale když se nesplnilo jeho očekávání, že přijmou jím hlásané evangelium, vystupoval jako jejich stále ostřejší odpůrce. Jeho traktát „O Židech a jejich lžích“ obsahuje některé z nejodpudivějších a nejvulgárnějších výroků proti Židům, které kdy byly napsány. To ovlivnilo na dlouhou dobu německou evangelickou církev a Hitler dokonce některé z těchto názorů použil jako ospravedlnění pro perzekuci Židů a holocaust.

Ve svém kladném vztahu k Židům je známa naše Jednota bratrská. Misionáři Obnovené Jednoty bratrské dokonce natolik ovlivnili i pietistická hnutí v Anglii a Americe, že Obnovenou Jednotu bratrskou lze považovat za jeden z původců křesťanského sionismu.

V našich zemích za vlády Marie Terezie (1740-1780) byli Židé ze země vypovězeni (18. prosince 1744), ale po intervencích papeže, vyslanců několika zemí, místodržitelů a šlechty nakonec po třech letech nátlaku ustoupila. Při vydání Tolerančního patentu císařem Josefem II. (r. 1781) byla vedle  protestantských církví nastolena i omezená svoboda židovské víry. 

Emancipace Židů v našich zemích byla legislativně završena roku 1867, kdy Židé dostali možnost žít a pracovat za stejných podmínek jako jejich křesťanští sousedé. V této době (druhé polovině 19. stol.) se však na druhé straně rozšířila rasová teorie, která byla později využita nacistickou propagandou. Z tohoto období pochází i dnes běžně používaný termín „antisemitismus“, který znamenal odpor k semitské rase. Nadějemi Židů, že se jim podaří v nových podmínkách začlenit do moderní společnosti, značné otřásly nové vlny antisemitské nenávisti po celé Evropě. Část židovstva se proto rozhodla k emigraci do Spojených států a Jižní Ameriky. Tragickou skutečností je, že se církve stavěly nevšímavě k těmto tendencím, někdy je dokonce podporovaly.    

Zrušení diskriminačních opatření přineslo v judaismu vnitřní konflikt. Dříve tvořili Židé společenství ostře ohraničené a definované nábožensky, nyní se ve svobodných poměrech rozdělili na dva proudy. Jedním z nich byla asimilace, tzn. připodobňování se většinové společnosti až do úplného splynutí s ní. Své židovství definují jako jedno z vyznání - židé s malým ž. Druhý setrvává na tradičních hodnotách a nikdy neopustil národní prvek - Židé s velkým Ž. Součástí těchto tradičních hodnot byla i touha vrátit se do staré vlasti a očekávání příchodu Mesiáše.

Na tomto pozadí vzniklo židovské národní hnutí, které dostalo jméno sionismus, podle jeruzalémské hory Sion, která je po staletí biblickým symbolem naděje a záchrany. Za zakladatele tohoto hnutí je považován vídeňský novinář Theodor Herzl (1860-1904), který spatřoval řešení židovské otázky ve vytvoření židovského státu. Tento stát se měl stát útočištěm pro všechny pronásledované. Vlastní dějiny sionismu začínají pak Prvním sionistickým kongresem, který se uskutečnil 29.-31. srpna 1897 v Basileji.

V 19. století přibývalo křesťanů, kteří pro návrat Židů na Sion podnikali praktické kroky. K podstatnému průlomu ohledně postoje mocností pak došlo roku 1917, kdy britský ministerský předseda David Lloyd George a jeho ministr zahraničí Lord Arthur Balfour, oba hluboce věřící křesťané, prosadili tzv. Balfourovu deklaraci, která se vyslovila pro „vytvoření národní domoviny Židů v Palestině“. Sionistické hnutí pak vyvrcholilo o padesát let později vyhlášením státu Izrael (14. května 1948).

K vyvrcholení utrpení židovského národa došlo nástupem Adolfa Hitlera do úřadu německého  kancléře v roce 1933. Ten učinil z nenávisti k Židům jeden ze stěžejních bodů svého programu. Ve své knize „Mein Kampf“ označil Židy za „zkaženou, zhoubnou rasu“, která je příčinou všeho zla.

V roce 1938 vstoupily v platnost tzv. norimberské zákony, které v praxi znamenaly vyřazení Židů ze společenského života. Ve svém „konečném řešení židovské otázky“ si Hitler kladl za cíl kompletní vyhubení jedenácti milionů Židů žijících v Evropě. Židé byli nuceni se odlišit nošením zvláštních odznaků, byl jim zabavován majetek, byly vypalovány synagogy a na mnoha místech byli soustřeďováni do ghett jako ve středověku. Postupně byly budovány koncentrační a vyhlazovací tábory, ve kterých mělo docházet k vraždění co největšího počtu lidí v co nejkratším čase. Koncentrační a vyhlazovací tábor v polské Osvětimi, se svými osmi plynovými komorami a čtyřmi krematorii, ve kterých zahynulo asi 1,1 miliónu evropských židů, se stal neslavně proslulým symbolem této genocidy.   

Zkáza, která postihla Židy v období 2. světové války, se svým rozsahem i způsobem uskutečnění vymyká běžné lidské zkušenosti. Pro masové vyvraždění šesti milionů židovských mužů, žen a dětí se nejčastěji užívá termínu holocaust, což v přeneseném významu znamená „zničení ohněm“ nebo „úplné zničení“. Židé často užívají hebrejského výrazu „šoa“, který znamená „záhubu, zničení, zmar“.

K hrůzné skutečnosti holocaustu v souvislosti s křesťany Martin Buber píše: „Spoluodpovědnost dlouhé historie křesťanského antijudaismu je dnes všeobecně přijímanou skutečností. Důležité je však i vědomí, že církev samotná, přestože přispěla ke vzniku protižidovského klimatu, nikdy neusilovala o vyhlazení židovského obyvatelstva. Násilnosti na Židech, páchané ve středověku, byly převážně dílem lůzy a lidových mas, proti kterému se papežské a biskupské autority často vehementně obracely – kdežto genocidy nařízené státem jsou až novodobou záležitostí.

Během války a po ní vyjadřovali mnozí Židé Vatikánu i křesťanským společenstvím a jedincům jiných denominací díky za to, co pro ně někteří odvážní křesťané udělali. Přesto je však oficiální mlčení Vatikánu a většiny oficiálních představitelů ostatních církví ke genocidě Židů závažným historickým a mravním selhánímk.“ (2)

Několik slov k úvodním veršům

Pavlův list Římanům lze pro přehlednost rozdělit na tři výrazné části. V prvních osmi kapitolách se jedná o shrnutí obsahu evangelia jako Božího způsobu záchrany hříšného člověka skrze víru v Pána Ježíše Krista; další tři kapitoly se týkají existence církve ve srovnání s Izraelem; závěrečné čtyři kapitoly obsahují nejrůznější praktické rady ohladně křesťanského způsobu života, po kterých pak následují závěrečné pozdravy. Ona druhá část je jedinečným biblickým pojednáním přibližujícím současnost i budoucnost Izraele v souvislosti s Božími plány spásy. Právě tato část listu se tedy jedinečně hodí k tomu, abychom se do ní zahleděli při posuzování teologie náhrady.

Apoštol Pavel začíná tento oddíl svým vyznáním, že má veliký zármutek a neustálou bolest, když myslí na svůj národ, který ve své většině odmítl zaslíbeného Mesiáše – Pána Ježíše. Připomíná nejrůznější výsady svého národa: „jim patří synovství, sláva i smlouvy, jim byl dán Zákon, služba a zaslíbení, jejich jsou otcové a z nich podle těla pochází Mesiáš, který je nade vším, Bůh požehnaný na věky.“ (9, 4n) Ale vzápětí poučuje, že ne všichni, kteří pocházejí z Izraele, jsou vlastní Izrael. Vždyť ne všichni Abrahámovi potomci byli syny zaslíbení. Z toho vyplývá, že ne všichni Izraelité podle těla, patří mezi vyvolené. Pro potvrzení svého postoje se dovolává proroka Izaiáše, když cituje jeho slova: „Kdyby bylo synů Izraele jako písku v moři, jen ostatek bude zachráněn…“ (9,27)

Zároveň se však Pavel v souvislosti s povoláním pohanů odvolává na jiného starozákonního proroka, když cituje Ozeášova slova: „Lid, který není můj, nazvu svým lidem, a tu, která nebyla milována, nazvu milou…“ (9,25) Jinými slovy již ve Starém zákoně Pán Bůh zjevoval existenci církve z pohanů. 

Apoštol Pavel dále vznává, že se nepřestává za izraelský národ modlit, protože mají sice horlivost pro Boha, ale namísto aby hledali Boží spravedlnost, která je z víry, usilují o vlastní spravedlnost plněním Zákona. Přitom již v případě praotce Abrahama jim bylo poukázáno na spravedlnost z víry slovy: „I uvěřil Abram Hospodinu a on to počítal za spravedlnost.“ (Gn 15,6) Když tedy Izrael chtěl stavět svoji spravedlnost na základě plnění Zákona, prohřešoval se proti Božímu zjevení o spravedlnosti z víry a nevyhnutelně odmítal Mesiáše jako zprostředkovatele spravedlnosti. Jedině Pán Ježíš Kristus mohl Zákon naplnit a skrze jeho oběť se mohl nebeský Otec nad padlým lidstvem slitovat. Takto Izrael „narazil na kámen úrazu“ a naplnilo se proroctví: „Hle, kladu na Siónu kámen úrazu a skálu pohoršení, a každý, kdo v něho věří, nebude zahanben.“ (Ř 9,32) 

  1. kapitola listu do Říma pak začíná významnou otázkou: „Zavrhl snad Bůh svůj lid?“ A Pavel důrazně odpovídá: „Naprosto ne!“ Zdůvodňuje to na sobě! Vždyť i on je Izraelec, z pokolení Benjamínova. Zmínka o Benjamínově pokolení je významná. Vždyť k tomuto pokolení patřil nevěrný a zavržený král Saul. A právě toto pokolení neslavně proslulo hříchy v době soudců, pro které bylo málem vyhubeno (Sd 19.-21. kap.). Jestliže tedy i na Benjamínci Pavlovi se dokazuje Boží milost, tím spíše se ukáže nad celým Izraelem!

Náš 25. verš hovoří o „tajemství“, ve smyslu současné situace Izraele a církve. Je to prostě nepochopitelné, že Židé nepoznali zaslíbeného Mesiáše. Vždyť byli vychováni Písmem a Pán Ježíš zaslíbení o sobě naplňoval. Připomíná jim to slovy: „Zkoumáte Písma, protože se domníváte, že v nich máte věčný život, a právě ona svědčí o mně.“ (J 5,39) Je to opravdu záhadou, že Izrael jako nositel Boží smlouvy neuvěřil evangeliu. Je neuvěřitelné, že si dokonce vymohl ukřižování zaslíbeného Mesiáše. Zatvrdila se však pouze část Izraele: „dokud nevejde plnost pohanů. Bude však zachráněn celý Izrael, jak je napsáno: ´Ze Sionu přijde Vysvoboditel, odvrátí od Jákoba bezbožnosti; a to bude má smlouva s nimi, až odejmu jejich hříchy.´“ (v. 26)

A Pavel osvětluje toto „tajemství“ i z jiné strany ve své epištole do Efezu. Tam o „tajemství“ píše: „…v jiných pokoleních nebylo lidem oznámeno tak, jak to nyní bylo Duchem zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům, že totiž pohané jsou spoludědicové a údy téhož těla a spoluúčastníci toho zaslíbení v Kristu Ježíši skrze evangelium…“ (Ef 3,5.6) I když byla řeč o obrácení pohanských národů ve Starém zákoně, nebyla tato skutečnost naprosto srozumitelná. Až v novozákonní době skrze Boží zjevení se tato skutečnost zřetelně osvětlila. Pánu Bohu se tedy ani v nevěře Izraele nevymkly z rukou jeho podivuhodné spasitelné plány. Zatvrdila se pouze část Izraele a to dočasně, „dokud nevejde plnost pohanů“.

Ale pozor! To nesmí vést křesťany z pohanů k pýše a odsuzování Izraele. Židé „zůstávají milovanými pro své otce“. Pohané si musejí uvědomit, že jsou „větvemi plané olivy“, zatímco Židé větvemi „ušlechtilé“. Že byly vylomeny některé přirozené větve pro nevěru, nesmí způsobit, že by se  „plané větve“ povyšovaly. Pavel varuje pohany před vynášením se nad Izrael (11,18). To, že byly „plané větve“ naroubovány na vlastní olivu, je podivuhodná Boží milost. Vždyť je to proti přirozenosti, aby byly na ušlechtilou olivu naroubovány plané větve. Vždycky se roubuje kvalitnější na nekvalitní (Ř 11,17-24). V případě povolání a vyvolení pohanů se tedy děje něco zcela udivujícího.

Toto poznání má způsobovat u křesťanů z pohanů takovou vděčnost za Boží podivuhodnou milost, že jejich vztah k Hospodinu má vést Izrael k „žárlivosti“, jak o tom prorokoval již Mojžíš (Ř 9,19)!

A naše tři kapitoly končí jedinečným chvalozpěvem, ve kterém Pavel sdílí svůj obdiv nad Boží prozřetelností slovy: „Ó hlubino bohatství a moudrosti i poznání Božího! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nepostižitelné jeho cesty! ´Kdo poznal Pánovu mysl a kdo se stal jeho rádcem?´ ´Anebo kdo mu dal něco dopředu, aby mu to on musel odplatit?´ Vždyť z něho a skrze něho a pro něho jsou všechny věci. Jemu buď sláva na věky. Amen.“ (Ř 11,33-36)

Teologie náhrady (substituční teologie)

Jak jsme zmínili, teologie náhrady má své kořeny již na konci 1. století. Tento postoj však opomíjí vysvětlení, jak tedy rozumět novozákonním slovům zřetelně odlišujícím budoucnost Izraele a církve. Jak bychom také vysvětlili Pavlova slova o tom, že Hospodin Izrael nezavrhl? (Ř 11,1) Právě po odhalení tohoto „tajemství“ skrze apoštola Pavla se pak dostávají do podivuhodné harmonie mnohé texty Starého a Nového zákona v dřívější době těžko srozumitelné.  

Teologie náhrady nechápe Boží smlouvu s Abrahámem doslovně a vznikem státu Izrael se tak dostala do velikých nesnází. Po zhruba čtyřech tisíciletích se však prokázala věčná platnost této smlouvy. Abrahámovi bylo řečeno: „Ustanovím svou smlouvu mezi sebou a tebou a tvým potomstvem po tobě z generace na generaci za smlouvu věčnou, abych byl Bohem tvým a tvého potomstva po tobě. A tobě a tvému potomstvu po tobě dám zemi, kde jsi hostem, celou kenaanskou zemi, do věčného vlastnictví. A budu jejich Bohem.“ (Gn 17,7n) 

Přestože byl Izrael rozptýlen a dostal se na okraj Božích plánů, koncem 19. stol. Hospodin začal s izraelským národem viditelně jednat. Z trosek povstal nový stát, a i když zatím trvá Izrael v nevěře, je až udivující, jak se podle zaslíbení Židé stěhují z nejrůznějších zemí světa do Izraele, jak tato země vzkvétá, jak hospodářsky prosperuje a jak Židé obstáli v několika válkách proti výrazné přesile. Není možné za tím nevidět Boží přízeň a ochranu, a pro svoji usilovnou pracovistost a statečnost získávají Židé respekt a úctu u mnohých.

Jestliže byl Izrael Hospodinem zavržen a není pro Židovský národ žádná budoucnost, jak potom vysvětlíme to, že Izrael jako náboženské společenství přetrval 19. století, že židovská ortodoxie stále počítá s příchodem Mesiáše a také se svým podílem na obnově Davidova království?

Jestliže teologie náhrady přisvojuje církvi nejrůznější starozákonní zaslíbení daná Izraeli, proč opomíjí otázkou, jak se má rozumět Božím soudům a prokletím, která s těmito  proroctvími souvisí? (viz Dt 27. a 28. kap.) Spisy Nového zákona jasně učí o tom, že Izrael, církev a pohané jsou zcela samostatná uskupení lidstva ve světě s odlišnými Božími záměry. (1. Kor 10,32)  

V následujících pěti starozákonních proroctvích si poukažme na to, co se z Hospodinových zaslíbení daných Izraeli dosud nenaplnilo a co je tedy před ním:

- Prorok Ezechiel měl zcela jedinečné vidění přibližující obživení izraelského národa, opanování jejich země, vládu Mesiáše a jejich poslušnost. Viděl pláň plnou suchých kostí, kterým měl prorokovat, aby obživly. K obživnutí opravdu došlo, protože Hospodin do postupně se formujících lidských těl vdechl život. A Hospodin Ezechielovi toto vidění nakonec objasnil slovy: „Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide a přivedu vás do izraelské země. I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide. Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já Hospodin jsem to vyhlásil a vykonal, je výrok Hospodinův… David, můj služebník, bude nad nimi králem a jediným pastýřem všech, budou se řídit mými řády, budou zachovávat má nařízení a jednat podle nich. Budou sídlit v zemi, kterou jsem dal Jákobovi, svému služebníku, v níž sídlili vaši otcové. Budou v ní sídlit oni i jejich synové a synové jejich synů navěky a David, můj služebník, bude jejich knížetem navěky.“ (Ez 37,12-14.24n)

- Prorok Zachariáš ve 12. kapitole prorokuje o všeobecném nepřátelství národů vůči Izraeli a o obrácení Izraele k Mesiáši takto: „Hle, učiním Jeruzalém opojnou číší pro všechny okolní národy. I na Judsko dojde při obléhání Jeruzaléma. I stane se v onen den, že učiním Jeruzalém vzpěračským kamenem pro všechny národy. Všichni, kdo jej budou zvedat, se velmi zraní a všechny národy země se proti němu shromáždí… I stane se v onen den, že budu chtít vyhladit všechny národy, které přitáhnou proti Jeruzalému. Vyleji na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma ducha milosti a úpěnlivých proseb. Pohledí na mě, toho, kterého probodli, a budou ho oplakávat jako se kvílí nad jedináčkem, budou nad ním hořce naříkat, jako se naříká nad prvorozeným.“ (Zach 12,2n.9n)

- Prorok Zachariáš zmiňuje místo druhého příchodu Mesiáše včetně podivuhodných geografických změn: „V onen den se jeho nohy postaví na Olivové hoře, která je východně naproti Jeruzalému. Olivová hora se rozštěpí na poloviny od východu k západu a vznikne převeliké údolí. Polovina hory ustoupí na sever a polovina na jih.“ (Zach 14,4)

- O zvláštnostech doby vlády Syna Božího na světě hovoří prorok Izaiáš slovy: „Spravedlnost bude pásem jeho boků a věrnost pásem jeho beder. Pak vlk bude pobývat s beránkem a leopard uléhat s kůzletem. Tele, mladý lev a krmný dobytek budou spolu a malý chlapec je povede. Kráva i medvědice se budou pást, i jejich mláďata budou uléhat spolu. Lev bude požírat píci jako skot. Kojenec si bude hrát nad hadí dírou a odstavené dítě strčí ruku do doupěte zmije. Nikdo nikomu neublíží ani neuškodí na celé mé svaté hoře, protože země bude naplněna poznáním Hospodina, tak jako vody pokrývají moře.“ (Iz 11,5-9)

- O naprosto jedinečném významu Izraele pro svět pak Izaiáš říká: „I stane se v posledních dnech, že hora Hospodinova domu bude pevně stát jako přední z hor a bude vyvýšena nade všechna návrší. Budou k ní proudit všechny národy a mnozí lidé přijdou a řeknou: Pojďte a vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás vyučovat podle svých cest a budeme chodit po jeho stezkách. Neboť ze Sijónu vyjde zákon a Hospodinovo slovo z Jeruzaléma. A bude soudit mezi těmi národy a domlouvat mnohým lidem. A překují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože; národ proti národu nepozdvihne meč a už se nebudou učit boji. (Iz 2,2-4)

Jedná se pouze výběr z řady textů, které hovoří o budoucnosti Izraele v souvislosti s Mesiášským královstvím. Zduchovnění těchto textů se vztažením na období církve je krajně násilné. Vždyť existence Mesiášského království na zemi je v Písmě svatém naprostou samozřejmostí a je vlastně vyvrcholením pozemských dějin. Není se co divit, že mnozí vykladači Písma tuto dobu ztotožňují s Miléniem, jak je o něm řeč ve 20. kapitole knihy Zjevení.  

Závěr:

„Pro nás je dnes synagoga bezvýznamnou pamětihodností vedle množství křesťanských církví,“ /popisuje de Boor smýšlení mnohých křesťanů/. „Vůbec nevidíme tyto církve jako ´větve´, které jsou naroubovány na vlastní a původní strom ´Izrael´. Skutečností ovšem je, že my jako lidé, kteří pocházíme z pohanských národů a došli jsme k víře v Mesiáše Ješuu, musíme být vylomeni ze své přirozené národní a kulturní souvislosti a být naroubováni na olivu Izrael.“

„Pohané se stanou lidem Božím skrze židy a ne židé prostřednictvím pohanů,“ /vysvětluje švýcarský teolog Fréderic Godet tuto pasáž listu Římanům (Ř 11,11-24)/: „ať je to jak chce. I když se tím opovrhuje. Přesto to zůstává skutečností.“ (3)

 

  1. Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém: Izrael a my, str. 5
  2. Martin Buber: Já a Ty, str. 44
  3. Johannes Gerlof: Izrael a pohanské národy, str. 93