Vytisknout

Písmo svaté a evoluční teorie

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“

„Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu.“ Gn 1,1.27

 

     Když vydal roku 1859 britský vědec Charles Darwin svoji knihu „O původu druhů“ a představil v ní  teorii o postupném samovolném vývoji všeho živého, jednalo se o záležitost světového významu. Takto byl totiž položen základ tzv. „evoluční teorie“, která se časem stala natolik populární, že ji přijala za svou marxistická ideologie a začalo se o ní hovořit jako o „vědeckém světovém názoru“.

            Během let však byla tato teorie znovu a znovu pozměňována, dokonce některými svými zastánci opouštěna. Přesto jsou mnozí vědci ve svých výzkumech vedeni snahou tento tzv. „darwinismus“ potvrzovat a upřesňovat. Proto se v současnosti hovoří o „neodarwinismu“, vedle kterého se v několika posledních desetiletích objevil tzv. „křesťanský evolucionismus“. V něm se jedná o postoj, ve kterém se jeho zastánci snaží sladit poznatky evoluční biologie a paleontologie s biblickou zprávou o stvoření a   vidí za procesem vývoje Boží záměr.  

   Na Bibli je však úžasná její celistvost a její dokonalá provázanost každé její části. Ona začíná přiblížením Božího stvořitelského díla, které vrcholí stvořením člověka „k obrazu Božímu“. Úvodní kapitoly knihy Genesis pak obsahují zprávu o hříchu člověka, o jeho důsledcích a také první zaslíbení o příchodu vítěze nad Satanem – Pánem Ježíšem Kristem. Proto hrají tyto kapitoly zásadní roli v celém učení o spáse.

   Právě proto, že vnímáme komplexnost Písma svatého, musíme odmítnout postoj, že první tři kapitoly Bible nejsou historické. To potvrzuje například i obsah Žalmu 136, ve kterém je vedle oslavování Hospodina pro jeho patrnou moc v dějinách Izraele zmiňováno i stvořitelské dílo. Víme, že v Bibli není neobvyklou obrazná řeč a užívání nejrůznějších symbolů, ale když se jedná o takové případy, je to naznačováno a nebo to lze rozpoznat.

   Protože však darwinismus protiřečí některým zásadním věroučným pravdám Písma, je oprávněné si ho přiblížit ve smyslu nebezpečí, kterému církev čelí.

1.Několik slov k úvodním veršům z knihy Genesis

            O stvoření člověka “k obrazu Božímu”, hovoří apoštol Pavel na dvou místech a to poukazem na Adamovu spravedlnost, svatost a poznání. (Ef 4,24 a Kol 3,10) Toto měl člověk v plnosti až do svého zhřešení. Pro svoji neposlušnost však člověk ztratil nejen spravedlnost, ale tím i svatost a pravé poznání.

            Slova, že jsme stvořeni „k obrazu Božímu“, nás však vedou i k dalším závěrům. J. M. Boice píše: „Lidstvo existuje, aby žilo ve společenství s Bohem, který je Duch. (J 4,24) Toto společenství má být věčné, tak jako Bůh je věčný. Zde bychom mohli povědět, že i když máme fyzická těla, jako je mají rostliny, a duše, jako živočichové, pouze lidské bytosti mají ducha. Pouze na rovině ducha si Boha uvědomujeme a jsme s ním v duchovním kontaktu.” (1)

            Tento duchovní kontakt je nám krásně přiblížen v případě Enocha, o kterém čteme, že „chodil stále s Bohem“. (Gn 5,24) O co bezprostřednější kontakt s Bohem pak musel mít Adam, než došlo k jeho neposlušnosti!

            Duchovní kontakt nutně souvisí s možností vzájemné komunikace. Člověk nejen může vnímat Boží řeč k sobě, ale může na ni i reagovat. A v Bibli máme množství zpráv o rozhovorech mezi Bohem a člověkem. Proto mohl Pán Ježíš říci Židům tak zvláštní slova, že jsou „bohy“ již ti, ke kterým „se stala řeč Boží.“ (J 10,35)    

            Ze stvoření člověka „k obrazu Božímu“ vyplývá i to, že byl člověk pověřen panováním nad „mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nad vším živým, co se hýbe na zemi.“ (Gn 1,28) To svědčí o tom, že je lidem dána na světě morální odpovědnost.

Jsme zodpovědní i za přírodu, která je nám svěřena k našemu dobru a my ji máme obdělávat a zvelebovat, ne zneužívat a ničit.

            Naše odpovědnost zahrnuje samozřejmě i lidi. Jsme součástí lidské společnosti a v ní máme dokazovat vzájemnou úctu. Například si máme uvědomovat význam svých slov, kterými máme druhým být k užitku.

A konečně máme odpovědnost i vůči sobě samým. Máme se podvolovat Božímu vedení, toužit plnit jeho vůli. Naše tělo je chrámem Ducha svatého, máme proto o ně pečovat zdravým způsobem života.

O naprosté jedinečnosti člověka s ohledem na stvořitelské dílo pak svědčí především to, že Syn Boží se stal člověkem. 

2. Co říká darwinismus

            Po své knize “O původu druhů” se Charles Darwin ve své pozdější knize “O původu člověka” snažil dokázat, že se člověk vyvinul jako kterýkoliv jiný druh a má tedy společné předky s lidoopy.

            Tak vznikla tzv. evoluční teorie, která se prokazuje jako kontinuální proces od vzniku slunečního systému a Země přes vytvoření prvních forem života, primitivních tvorů a stále výše vyvinutých skupin zvířat až po člověka.

            „Za evoluční faktory jsou pokládány mutace, selekce, izolace, (ekologické) zařazení. Dalšími nezanedbatelnými faktory jsou náhoda a nezbytnost, dlouhá časová období, ekologické změny a smrt. Ty jsou však zahrnuty ve ´vlastních´ evolučních faktorech.” (2)

            Darwin předpokládal, že nejsilnější oporou jeho teorie bude paleontologie – věda o zkamenělinách. Tato věda však Darwinovi nepomohla, protože chyběly mezičlánky mezi jednotlivými druhy. Z fosilních nálezů je totiž patrné, že nové druhy se objevují náhle.   

            Podobnost některých sousedů v řadě živočichů nemůže být popřena. Je jasné, že trvá podobnost mezi všemi živými buňkami, mezi lidmi, zvířaty a rostlinami. Podobnost mezi opicí a člověkem také existuje. Učení o vývoji však vysvětluje podobnost na genetickém základě, tzn. že člověk pochází přímo nebo nepřímo z opočlověka, čili že je zde příbuznost.

            Postupem času a pokrokem v oblasti vědy docházelo k nejrůznějšímu doplňování vývojové teorie a jejímu upravování. Jednou z výrazných proměn darwinismu je závěr, že k plynulému vývoji dochází formou „skokových změn“. Skoková změna tzv. “makromutace” spočívá v tom, že se v organismu nahromadí skryté změny, které se projeví „skokem“; to pak má vysvětlovat záznamy ve zkamenělinách.

            Procesy, které umožňují organizaci ve směru od jednoduchého k složitému, od neživého k živému, od nižších forem života  k vyšším, jsou v evolučním učení označovány jako „samoorganizace hmoty“. Tento svět má podle evoluce výlučně materiální základ a tudíž žijící buňka vznikla sama od sebe, bez jakékoli koncepce,  bez jakéhokoli racionálního plánu a cíle!

            Takový závěr je však pro vědu těžko přijatelný a proto lze hovořit o otázce vzniku života jako o největším biologickém problému evoluční teorie. Jak mohl povstat první mikroorganismus – živá buňka? Ta je tím nejsložitějším systémem známým člověku. Jak mohlo něco tak neuvěřitelně složitého a chytrého vzniknout samo od sebe? Samozřejmě, že existuje řada naturalistických dohadů o vzniku života, ale potíže, které jakákoliv taková hypotéza musí překonávat, jsou nezměrné. 

            K evoluci samozřejmě patří nepředstavitelně dlouhá časová období v naději, že umožňují proběhnutí potřebného vývoje. Současná věda proto hovoří o tom, že vesmír je starý 13,7 miliardy let, naše planeta Země 4,6 miliard let a člověk moudrý – Homo sapiens se měl objevit někdy před 150 000 lety.

            K těmto odhadům přichází věda například pomocí metody rozpadu radioaktivních prvků. Toto zkoumání je však založeno na předpokladu, že původní radioaktivita byla stejná jako dnes. Takové předpoklady původních výchozích poměrů a parametrů jsou však neprokazatelné. Nelze zaručit, že by například stratosféra nebyla před několika tisíci lety lépe chráněna před zářením apod. Nemluvě o důsledcích potopy, před kterou na zemi nebyl déšť. (Gn 2,5n) Zemské klima bylo tudíž podstatně jiné.

Je potřeba si uvědomit, že vlastní “stvořitelský týden” není možné posuzovat v souvislosti s existujícími přírodními zákony. Jednalo se o události, které teprve uváděly v platnost nám známé zákony. Nelze proto vycházet z toho, že současnost je “klíčem” k porozumívání minulosti. Adam například nebyl stvořen jako kojenec, ale jako dospělá rozumná bytost. Rostliny při stvoření nezačaly růst ze semen apod. S biblickou zprávou o tom, že stvoření sslunce a měsíce proběhlo až čtvrtý den, si nemůže současná astrofyzika na podkladě svých poznatků poradit.  

            Darwinismus navíc počítá s pokračujícím vývojem. Člověk tak není završením vývojového procesu. Z lidí může ještě vzniknout něco „vyššího a lepšího“.

            Evoluce nepočítá se Stvořitelem, proto v ní neexistuje žádný plán ani cíl. Takový postoj by se dal shrnout slovy: “Vznikli jsme z ničeho, pomocí ničeho a pro nic.”

3. O co jde ve vědě

            Prof. W. Gitt charakterizuje vědu takto: „Teorie vědy se zabývá možnostmi a hranicemi vědeckého poznání. Diskutuje základní tvrzení nějaké teorie, nabízí použitelné metody získávání poznatků a chce poskytovat prostředky k posouzení platnosti vědeckých výpovědí.“ (3)

            Ve vědě jde tedy o to poznávat zkoumáním, měřením nebo laboratorně to, co takto zkoumat lze. Na této cestě se nelze vyvarovat nejrůznějším pochybením a neúplným závěrům. V případě „základního tvrzení teorie“ je však nutné podotknout, že ono musí být bezpodmínečně platné. Věda proto zkoumá, zda si určité základní tvrzení neodporuje s jiným základním tvrzením.

            Profesor Gitt odmítá používání pojmu „evoluční teorie“, protože podle vědeckých měřítek se nejedná o žádnou teorii, nýbrž o filosofickou – metafyzickou konstrukci chápání přírody. Právě tak nemluvíme o teorii stvoření, ale o učení, které je založeno na Bibli.

Aby bylo možno předložit teorii, musí být k dispozici alespoň jeden prakticky proveditelný příklad nebo pozorování. Poučky odvozené z předložené teorie musí být schopné testu. Teorie musí navíc umožňovat předpověď. Potvrzení takových předpovědí je základní podmínkou pro uznání teorie. 

            Zatímco jedni vědci tvrdí, že vývojová teorie je dokázána, za jiné prohlašuje britský přírodovědec Sir Arthur Keith: „Evoluce je nedokázána a nedokazatelná. Věříme jí pouze proto, že jinak bychom museli uvěřit absolutnímu stvoření, což je pro člověka dvacátého století nedůstojné.“ (4)  

            Známý anglický kazatel Martyn Lloyd Jones hovoří o nebezpečí, kterému podléhají i někteří současní evangelikálové: „Nechají se vázat moderním vědeckým učením; a nic není nebezpečnější. Své poznání musíme zakládat výlučně na Písmu. A jestliže to platilo vždy, je to dle mého názoru obzvlášť pravda v této době. Žijeme v době velkých změn. Kvantová teorie a práce Alberta Einsteina přinesly do vědeckých kruhů revoluci. Vzpomeňme, s jakým dogmatismem mluvili vědci v minulém století (19. stol.) o ´absolutních zákonech přírody´ a tak dále, ale již to nedělají, protože to není možné. Dnes je vše nedeterminovatelné (neurčitelné). Vědci nyní říkají, že zákony přírody jsou jen velmi malou částí celkové pravdy. To je vše, co dosud objevili. A stále více zjištují, že jejich poznání je velmi omezené.

            Sama moderní věda ukazuje, že pokud zrovna nepovažujeme určité výroky za absolutní pravdu jen proto, že je vyslovili určití prominentní a velcí vědci, nestavíme se proti vědě ani nejsme tmáři. Víme, že v minulosti někteří velcí vědci učinili určitá velmi dogmatická prohlášení, později se však prokázalo, že byla nesprávná.“ (5)   

           

4. Teistická evoluce

Na rozdíl od Darwinismu teistická evoluce předpokládá Boží existenci. Při svém postoji k Bibli však její zastánci vycházejí z přesvědčení, že autoři biblických knih vyjadřovali své myšlenky v představách tehdejšího obrazu světa. V řadě případů mají výpovědi evolucionismu přednost před jasným biblickým učením. Bible pro ně nezprostředkovává závaznou a autoritativní pravdu, nýbrž je třeba ji pro každou dobu a každou situaci nově interpretovat a korigovat. V podstatě jim slouží Boží existence jen jako “výplň” dosud nepochopených jevů. Pán Ježíš, proroci i apoštolové však považovali biblické zprávy za závazné. Například apoštol Pavel před římským místodržitelem Félixem vyznává: “…věřím všemu, co je napsáno v Zákoně a v Prorocích.” (Sk 24,14) Když je například v desateru Božích přikázání v souvislosti s dnem odpočinku řečeno, že bylo stvořeno nebe a země, moře a všechno, co je v nich, v šesti dnech, nemohlo to být zpochybňováno. (Ex 20,8-11)

Křesťanští evolucionisté přijímají Darwinovu evoluční teorii, ale vycházejí z toho, že za vznikem života byl sám Bůh. Odmítají tedy náhodnost vzniku života, ale první dvě kapitoly Bible nepokládají za zprávu o vzniku světa ve smyslu historickém nebo přírodovědeckém. Vidí v nich jakousi hymnickou oslavu Božího stvořitelského díla, podobně jako je tomu v případě některých žalmů nebo v knize Jobově.

Křesťanští evolucionisté zastávají názor, že evoluce je způsobem, jakým Bůh postupně dospěl ke „stvoření“ člověka, k němuž použil již existujícího tvora – vdechl do vyššího primáta duši. Stvořitel si lidské tělo připravoval dlouhými postupnými změnami polozvířecích předchůdců – hominidů. Vývoj byl skvěle nastaven a plánován a je možno obdivovat nejen krásu a jedinečnost veškerého stvoření, ale i podivuhodnost vývoje jako takového. 

Pavel Javornický obhajuje darwinismus takto: „Otázka, zda evoluce existuje, je pokládána za vyřešenou: ano proběhla. Debata je o tom, zda je možno ji vysvětlit pouhým přírodním výběrem nebo také jinými mechanismy. Evoluční teorie ovšem prodělává s novými vědeckými objevy mnohé změny. Její soudobá podoba je nazývána neodarwinismem, tj. syntetická teorie evoluce, která kombinuje přírodní výběr, mendelovskou genetiku a molekulární biologii, aby porozuměla mechanismu postupných změn v rámci originální Darwinovy teorie.“ (6)

Teistická evoluce se od darwinismu liší také tím, že když počítá se Stvořitelem, vnímá jeho plán s člověkem a tím dává lidskému životu smysl. Darwinismus nejen o smyslu života nemluví, ale pro své základní východisko v náhodném vzniku života počítání s náhodným vznikem života se skutečným smyslem života nepočítá.

Tím, že teistická evoluce počítá s postupným vývojem člověka, se ale dostává do nejrůznějších nevysvětlitelných problémů. Jedním z nich je lidská řeč. Řeč totiž nespočívá pouze v existenci jednoho orgánu. Jedná se o velice složitý systém řízený mozkem ve spolupráci hlasivek, jazyku a vhodné dutiny hrtanu. Německý jazykový badatel H. Gipper argumentuje proti evolučnímu vzniku řeči takto: “Všechny předlpoklady, že z hlasivek zvířat se postupně staly hlasivky řeči, nebo že původní posunková řeč byla postupně nahrazena řečí hlasivek, nejsou udržitelné a nevedou k cíli. Takové zkratkovité hypotézy pomíjejí zvláštnosti lidské řeči ve srovnání s komunikačním systémem zvířat. Je třeba důrazně vyzdvihnout, že povaha lidské řeči se zdaleka nevyčerpá v komunikaci. Komunikace v říši zvířat existuje všeobecně. Lidská řeč je však nadto prostředkem poznání, tj. duchovního přístupu ke smyslově pozanatelnému světu. Zvláštní schopnost řeči spočívá v tom, že se její pomocí daří, aby určitý smysl a určitý význam byly pevně vázány na artikulované zvuky a tím byly myšlenkově k dispozici.” (7) 

Evoluční vývoj řeči měly doložit pokusy amerických vědců s lidoopy, ale ty i přes největší úsilí ztroskotaly. Na druhou stranu každé nemluvně je schopné se po čase naučit jakoukoliv řeč rodičů. V mozku jsou zakomponovány předpoklady pro vytvoření slovní zásoby a následnou schopnost řeči.

            Jiný problem, se kterým se teistická evoluce musí vyrovnávat, je například diferenciace pohlaví. Pohlavní rozmnožování je naprosto zásadní v souvislosti s existencí živého organism. Sexuální rozmnožování je možné jen tehdy, když obě pohlaví disponují plně funkčními orgány. V procesu evoluce však neexistuje žádná řídící na účelnost zaměřená strategie. Proto evoluce tápe v odpovědi na to, jak se mohly objevit náhle tak rozdílné a komplexní pohlavní orgány. Teistická evoluce svým odmítnutím doslovného chápání stvoření Evy z Adamova žebra se pak dostává do výslovně protibiblické pozice. Jak výstižná jsou na druhé straně jAdamova slova, když poprvé spatřil Evu: “Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla.” A následující slova: “Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.” (Gn 2,23n) Takto je jednoduchou formou přiblížena i vzájemná přitažlivost odlišných pohlaví, která je pro vědu tajemstvím.     

 

5. Proč nelze teistickou evoluci přijmout

Pro zastánce teistické evoluce hrají biblické informace jen podřízenou roli. Pokud je Bible citována, tak se většinou jedná o to, aby byl důmyslnou argumentací odhalen jiný – totiž evolucionistický – smysl textu. Z řady možných příkladů si uveďme alespoň dva z nejvýznamnějších.

Teistická evoluce nechápe biblickou zprávu o tom, že byl Adam stvořen z prachu země doslovně. Křesťanští evolucionisté na podkladě vývojové teorie počítají s jakýmsi předadamovským “člověkem”. Za slovy o stvoření člověka “z prachu země” chápou umělecké vyjádření komplikovaného děje vzniku člověka. Tvrdí, že “prach” v Genesis 2,7 ve skutečnosti představuje chemické látky, které Bůh použil pro zahájení evolučního procesu. Hospodin však Adamovi říká: “V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.” (Gn 3,9) Při důsledném chápání biblického textu by se tedy Adam smrtí vrátil do předchozí a tedy zvířecí podoby.

Stvoření Adama jako prvního člověka je potvrzováno také rodokmenem Pána Ježíše, jak je uveden v Lukášově evangeliu. Tam stojí výslovně, že Adam “byl od Boha.” (Lk 3,38)

O naprosto nedůsledném postoji teistických evolucionistů k Písmu svatému svědčí take přijmutí tvrzení darwinistů o důvodu smrti. V procesu vývoje totiž hraje smrt zásadní neodmyslitelnou roli. Zatímco podle biblického učení přišla smrt až s prvním hříchem člověka, v evoluci je smrt strategií na cestě vzestupu života. V procesu vývoje přežívá nejschopnější, prosazuje se ten nejlépe přizpůsobený, silnější vítězí v boji o život a nepřizpůsobený zaniká. Jsou-li smrt a ukrutnost považovány za principy stvoření, potom je Hospodin přibližován v naprostém protikladu biblické zprávy. Když Bůh prohlašoval o svém stvoření znovu a znovu, že je dobré, postoj evoluční teorie je opačný.   

Abychom si potvrdili, že se v případě smrti jedná o tělesnou smrt, poukažme si na slova Hospodina při vyhnání Adama a Evy z ráje: “Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ na věky.” (Gn 3,22) Že se jedná o tělesnou smrt nám potvrzují i slova z 1. Korintským 15,20, kde čteme: “A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání.”

Podrobně se touto skutečností zaměstnává apoštol Pavel v 5. kapitole listu do Říma. A 6. kapitola končí slovy: “Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.” (Ř 6,23)

Smrt je tedy odplatou za hřích. Pro Boží lásku k člověku však přišel Pán Ježíš Kristus na svět, zemřel na kříži a vzal na sebe hřích hřích světa, aby mohl být člověk ospravedlněn. Takto byla smrt v duchovním smyslu přemožena a skrze víru může být člověk zachráněn k věčnému životu v nebeském království.     

Z předešlého vidíme, jak nedůslednost v přijímání biblické zprávy dostává člověka do nových a nových nesnází a především zamlžuje Boží velikost, jeho moudrost a lásku.  

 

Závěr:

Věda a víra by měly být tak nezávislé a tolerantní, jak je to jen možné. Pokud jen lze neměly by se navzájem vylučovat, ale spíše doplňovat. Přesto však pro biblickou teologii nelze opouštět základní Boží zjevení, ze kterého vychází křesťanská víra i za cenu, že se dostává do konfliktu se současnými populárně prezentovanými vědeckými závěry.

            V historii se staly případy, kdy se církev stavěla proti vědeckým objevům a doplatila na to. Nestalo se tak proto, že by vědecké poznání bylo v rozporu s Biblí, ale proto, že byly do zvěsti Písma svatého vneseny  lidské závěry. Na druhou stranu se však prostřednictvím teistické evoluce vnášejí do postojů křesťanů závěry,  které nelze ztotožnit s učením Bible.  

Postoj k evoluci ve své podstatě odkrývá, jak důsledný je vlastní postoj k samotnému Písmu svatému.

To, že někteří křsťané evoluční učení přijímají, svědčí o tom, že se do důsledků jeho tvrzeními nezaměstnávají a nebo o tom, že znění Písma svatého neberou náležitě vážně.

Z uvedeného je zřejmé, jak je pro křesťany povzbudivé stát na učení Písma svatého. Ono je vdechnuté Bohem a tudíž vychází z Božího zjevení. Teistická evoluce svým učením zpochybňuje Bibli jako Boží slovo a ve svých důsledcích znevažuje otázku lidské odpovědnosti za hřích a pravdu o Božím soudu.

     Závěrem si uveďme slova amerického novináře Lee Strobela, který byl původně ateistou: “… kdybych měl přijmout darwinismus a naturalismus, který je jeho základní premisou, musel bych věřit následujícímu: všechno vzniklo z ničeho; život vznikl z neživé hmoty; jemné vyladění je výsledkem nahodilosti; informace vznikla z chaosu; vědomí vzniklo z nevědomí; rozum vznikl z prostředí, kde rozum nebyl přítomen. Na základě těchto skutečností jsem byl nucen dojít k závěru, že darwinismus by si vyžadoval slepý skok víry, a ten jsem nebyl ochoten udělat.” (8)

 

  1. James M. Boice: Základy křesťanské víry, str. 125
  2. Werner Gitt: Použil Bůh evoluce? str. 14
  3. Werner Gitt: Použil Bůh evoluce? Str. 9
  4. Blahoslav Balcar: Tajemství stvoření, str. 114
  5. Martyn Lloyd Jones: Co je evangelikální, str. 84.85
  6. Pavel Javornický: Když se víra s vědou nehádá, str. 68
  7. Werner Gitt: Použil Bůh evoluce? Str. 30
  8. Lee Strobel: Kauza Stvořitel, str. 264