Bázeň před Hospodinem

Ex 3, 1 – 11; Dt 10, 12. 13

„Nuže, Izraeli, co od tebe žádá Hospodin, tvůj Bůh? Jenom aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech jeho cestách, miloval ho a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší a zachovával Hospodinovy příkazy a jeho ustanovení, která ti dnes přikazuji, aby ti bylo dobře.“

Úvod:  Tři předchozí kázání se věnovala vztahu k Božímu slovu. V tomto dnešním kázání se budeme zaměsnávat otázkou vztahu k Pánu Bohu, a to na podkladě veršů, ve kterých o vztahu k Bohu hovoří Mojžíš – muž, o kterém Hospodin Bůh říká, že byl: “… velmi pokorný muž, více než všichni lidé, kteří byli na povrchu země... věrný v celém mém domě. S ním mluvím tváří v tvář…”

Lze vnímat zvláštní naléhavost se kterou Mojžíš vyzývá izraelský lid k bázni a lásce k Hospodinu. Přirozeně pak chápeme zvláštní naléhavost uvedených dvou veršů, ve kterých jde o přiblížení podstaty pravé zbožnosti. Člověk se má Hospodina bát a milovat ho, chodit po jeho cestách, sloužit mu z celého srdce a plnit jeho přikázání.

 

1. Čím se má lidský vztah k Pánu Bohu vyznačovat

Mojžíš předkládá Izraeli vztah k Pánu Bohu, jak si ho Hospodin představuje. Jedná se v něm především o bázeň a lásku. Na to pak navazuje jak chození po Božích cestách, tak služba Hospodinu a plnění jeho ustanovení.

 Pojem “Boží bázeň” nám Biblický slovník Adolfa Novotného přibližuje takto: “Bázeň Hospodinova nebo Boží je přímo základním pojmem biblickým, zejména starozákonním. Tam je definicí a synonymem zbožnosti. K označení zbožnosti i náboženství neznala hebrejština jiného slova. Ovšem, bázeň Boží v biblickém smyslu není děs před nevyzpytatelným božstvem anebo únik podobný Adamovu, když se skryl před Hospodinem (Gn 3), nýbrž právě naopak důverným ale uctivým vzhlížením slabého a porušeného stvoření k moci, velebnosti a svatosti svého Stvořitele. Vědomí propastného rozdílu a přece úzké závislosti mezi člověkem a Bohem patří k podstatě biblické bázně.”

Kdybychom vzali do rukou Bibli se záměrem hledat místa, kde všude je řeč o Boží bázni, byli bychom pravděpodobně překvapeni množstvím veršů a oddílů, které o ní bezprostředně hovoří. Například je nám zmíněna Boží bázeň v souvislosti s charakteristikou Mesiáše: “Bude mít zálibu v bázni před Hospodinem…” (Iz 11, 3) Čteme o ní ve svědectví o prvotní církvi: “…chodila v Pánově bázni”. (Sk 9, 31)

Je potřeba zdůraznit, že Pán Bůh bázeň výslovně požaduje. Například v proroctví Malachiáše 1, 6  čteme: “Syn ctí svého otce a otrok svého pána. Jestliže jsem Otec, kde je úcta ke mně? Jestliže jsem Pán, kde je bázeň přede mnou?”

Opravdově zbožný člověk si nutně uvědomuje, že bázně před Hospodinem není nikdy dost. Není jí dost ani v osobním životě, ani v církevním životě. Těžko se ubráníme dojmu, že se z křesťanských kruhů Boží bázeň vytrácí. Do značné míry se na této skutečnosti podílí doba, ve které žijeme. Oprávněně lze hovořit o všeobecné krizi autority. Dokonce i křesťanští rodiče ztrácejí autoritu v rodině a často  ani na ní netrvají navzdory Písmu svatému, které říká: „Jeden každý matky své a otce svého báti se budete.“ (Lv 19, 3)  

Je samozřejmě nemožné, abychom posoudili „Boží bázeň“ v srdci druhého člověka. Můžeme se o této skutečnosti na podkladě vnějších projevů jenom domýšlet. A podobně je tomu i s láskou k Pánu Bohu. Je však skutečností, že vnější projevy o vnitřním postoji svědčí. Proto nezbývá než si poukázat právě na vnější projevy s výzvou, aby každý osobně zkoumal, zda jeho vnější projevy nenapovídají o nedostatečnosti vnitřní bázně.

Jestliže křesťan například nedá najevo svoji nelibost při neuctivých rozhovorech nevěřících o o Božích věcech, jestliže neupozorní na jejich případné rouhání, nebo trpí neslušné řeči ve své přítomnosti, pak je to svědectvím o nedostatečné bázni před Hospodinem.

Ale asi nejvýrazněji bývá patrná nedostatečná bázeň před Hospodinem při bohoslužbách. V nich má jít především o naslouchání Božímu slovu. Přitom se z kazatelen často káže o “Ježíši”, aniž se toto jméno uvede poukazem na jeho božství uctivým: “Pán Ježíš”. Podobně tomu může být i s pěveckými skupinami, v jejichž podání a obsahu písní se zcela potlačí velikost a jedinečnost Syna Božího a naopak se vyvyšují t, kdo chválí a zpívají. Výrazný rytmus, hlučnost podání a tanečnost melodií uspokojí lidskou tělesnost, ale uctivost před Hospodinem v této službě patrná není. K oslavě Boží má ntoto nekonečně daleko. Někdy jsou pěvecké skupiny navíc vnějšně k nerozeznání od světských “kapel”  a některým z nich právě o to jde. Kde je pak výzva Písma svatého: “nepřipodobňujte se se tomuto věku”! (Ř 12, 2)

Na bohoslužby se přichází v oblečení, které neodpovídá vážnému přístupu ke zvěstovanému Božímu slovu; někdo se nerozpakuje vzít si s sebou v neděli do shronáždění i plastovou láhev s vodou a občas se z ní při kázání napije; dětem se toleruje chození na záchod bez výrazné potřeby apod.

Je skutečností, že často je v pozadí zmíněných skutečností uvolněné chování vedoucího bohoslužby nebo kazatele. Těžko lze očekávat od posluchačů hluboké vnímání Boží přítomnosti, jestliže se kazatel nebo vedoucí bohoslužby náležitě neoblékají a nechovají. Někteří z nich si libují v pravidelném uvádění vtipů s poukazem na to, že tím získávají žádanou pozornost posluchačů. Těžko být přesvědčen o tom, že si jsou vědomi toho, že stojí na “místě Kristově”. Prostá otázka zní: Je bohoslužba vnímána jako čas naslouchání Božímu slovu v přítomnosti Krále králů a Pána pánů, kdy ve společenství Boží lid chválí a oslavuje svého Spasitele? Jestliže je tomu tak, pak se to nutně odráží i na vnějších skutečnostech.

Na okraj si ještě zmiňme skutečnost posledních let, kdy se v teologické literatuře a následně v kázáních hovoří o “příbězích”. Bible nám přece přináší zvěst o významných událostech a přitom se píše a káže o “příběhu stvoření světa, příběhu Adama a Evy v Ráji, Abrahamově příběhu…” dokonce můžeme slyšet i “příběhy ze života Ježíše” a v křesťanské literatuře se setkáme i s titulem “Ježíšův příběh”.  

Přitom nepřichází v úvahu, že by například historik v souvislosti s významnou historickou postavou použil slovní spojení “příběh císaře Karla IV.” apod. Na podkladě biblické zvěsti se jedná o historické skutečnosti. Pojem “příběh” tato fakta zlehčuje. Namísto, aby se co nejvíce zdůrazňovala pravdivost Božího zjevení v náležitých slovních výrazech, tak v postoji jakéhosi “zlidštění” zvěsti se její věrohodnost zlehčuje.

A to nemluvíme o takových jevech, jako jsou písemné poznámky teologů, v nichž se objevují  zkratky typu “PJK” (Pán Ježíš Kristus), VP (večeře Páně) a někdy se podobné zkratky objevují i v interních sděleních a oznámeních.

Tyto zmíněné tendence nutně svědčí o nedostatečně hlubokém vztahu k Pánu Bohu.

2.Výklad textu

V uvedených verších jsou postaveny vedle sebe dva pojmy, které si navenek přímo protiřečí: totiž „bázeň“ a „láska“. Výslovně na to poukazuje 1. Janova 4, 18. Tam čteme v kralickém překladu: „Bázněť není v lásce, ale láska dokonalá ven vyhání bázeň; nebo bázeň trápení má, kdož se pak bojí, není dokonalý v lásce.” Podle tohoto verše se tedy láska s bázní vzájemně vylučují.

A přesto jsme ve svých životech svědky této spojitosti bázně a lásky v dostatečné míře. Když se například zeptáte dítěte, zda se bojí svého tatínka, odpoví že někdy ano! A když otázku doplníte, zda ho má rádo, odpoví opět kladně. Co je v pozadí tohoto zdánlivého rozporu? Otcova autorita, láska, vědomí dětské závislosti, případně provinění!

 Přesně tak je to se vztahem k Pánu Bohu. On Izraeli znovu a znovu dokazoval svoji velikost a lásku: vyvedl Abrahama ze sumerského Uru, naplnil proroctví o vysvobození z egypského otroctví, dokazoval svoji moc a lásku při putování Izraele pouští... Takto byly splněny všechny předpoklady jak pro bázeň, tak pro lásku.  

Pro Boží svatost a všemohoucnost Písmo svaté vyzývá jak k bázni před Hospodinem, tak k lásce

k Hospodinu. Jazykové omezení a nesnáz mají ve svém pozadí skutečnost, že řecké slovo “fobos” lze překládat českým “bázeň”, “strach”, nebo také “uctivost”. Proto novější překlady užívají v případě jednoho řeckého slova dvou výrazů. Verš z 1. Janovy 4, 18 pak můžeme číst takto: “V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání; vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.“  

(ČEP)

 V dalším se zahleďme na dvě biblické události, ve kterých se bázeň a láska vzájemně propojují, i když s odlišným pozadím. Události se odehrály na dvou významných místech: první na hoře Sínaji - Chorébu (Ex 3, 1; Dt 1, 6; Ex 19, 18), druhá na Golgotě.

3. Hora Choréb - Mojžíš u hořícího keře

O Mojžíšovi víme, že vyrostl na faraonově dvoře a že byl vyučen „veškeré moudrosti egyptské“. Ve Skutcích čteme, že byl „mocný ve slovech i činech“ (Sk 7, 22). Plných 40 let strávil v Egyptě a protože si byl vědom svého izraelského původu a viděl útlak svého národa, měl předsevzetí vysvobodit svůj lid z egyptského otroctví. Domníval se, že to jeho lid pochopí a že u něho vyvolá náležitou odezvu. Ve své horlivosti dokonce neváhal zabít Egypťana, který utiskoval jednoho muže z jeho národa. Jeho lid to však nepochopil a on pro vraždu musel utéct na poušť. Stal se nakonec pastýřem u jednoho midjiánského kněze, jehož dceru Siporu si později vzal za manželku.

V Mojžíšově životě tedy došlo k výraznému sestupu na společenském žebříčku. Z pozice egyptského prince se stal pastýřem. A těmi Egypťané pohrdali. Získaná egyptská moudrost byla Mojžíšovi jistě k prospěchu, ale pro Boží záměry nebyla postačující. Pán Bůh si ho vyvolil k tomu, aby naplnil jeho záměry s vysvobozením izraelského lidu. Proto musel projít ještě zvláštním životním obdobím, aby se tohoto úkolu mohl ujmout. Tato „životní škola“ trvala dalších čtyřicet let. Kolikrát se během této doby musel v myšlenkách vracet zpět ke svému životu v Egyptě. „Domníval se zajisté, že bratří jeho rozumějí, že skrze ruku jeho chce jim dáti Bůh vysvobození, ale oni nerozuměli.“ (Sk 7, 25)

Když jednou přišel se svým stádem k „Boží hoře Chorébu“, stal se svědkem neobvyklého úkazu – viděl hořící keř, který však neshořel. Šel se podívat zblízka a tu k němu začal mluvit Pán Bůh – Stvořitel nebe a země. Mojžíš „si skryl tvář, protože se bál pohlédnout na Boha.“ A pak došlo k tomu, že ho Hospodin oslovil jménem. To ho muselo na nejvýšší míru udivit.   Onen nadpřirozený úkaz měl tedy přímou souvislost s jeho osobou. Při slyšení svého jména si pak mohl v této pustině vybavit skutečnost, že jeho jméno znamená „z vody vytažený“ a tedy, že je vlastně na světě z Boží milosti. Hospodin s ním tedy nejspíše má určité záměry!  

A Pán Bůh Mojžíše vyzývá: „Nepřibližuj se sem! Zuj si z nohou sandály, protože místo na kterém stojíš, je půda svatá.“ Jsou to překvapivá slova! Vždyť jde o

povolání Mojžíše k zvláštnímu úkolu, proč si má Mojžíš zout sandály, vždyť jsou v přírodě - na poušti! Boží myšlení je však jiné než lidské. Mojžíš si zutím své obuvi má výrazněji uvědomit skutečnost, že hovoří Hospodin, že se jedná o naprosto neobvyklou a jedinečnou událost. Tu musí brát nanejvýš vážně. Vždyť se i do příbytku přítele, zejména váženého, nevstupovalo v obuvi. A my zjišťujeme, že na těchto lidských zvyklostech vyjadřujících úctu trval i Hospodin.

Dále čteme o tom, že Pán Bůh se představuje: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ Toto představení bylo velice významné. Počínaje svým otcem měl si Mojžíš uvědomit, že se Pán Bůh sklání k lidem, aby při nich uskutečňoval své záměry, kterým nikdo nezabrání. Jaké zkušenosti měl Mojžíšův otec s jeho záchranou a životem; a co Abraham, s kterým Hospodin uzavřel smlouvu, a kterému zjevil budoucí egyptské otroctví jeho potomků a následné vysvobození; co Izákovo podivuhodné narození a Boží záchrana před jeho obětováním na hoře Mória; co Boží ochrana Jákoba před nenávistí jeho bratra Ezaua a jeho příchod s rodinou do Egypta...?  Hospodinovy stopy v dějinách vyvoleného lidu byly tak podivuhodné a zřejmé! Není pochyb, že hovoří Hospodin. Jeho zaslíbení o vysvobození lidu Mojžíš vyhlížel.  

Konečně přichází Boží slovo o vysvobození Izraele z egyptského otroctví a o poslání Mojžíše: „Sestoupil jsem, abych ho vysvobodil z moci Egypťanů a abych ho z oné země vyvedl do země dobré a rozlehlé...  Nuže pojď, pošlu tě k faraonovi, abys vyvedl můj lid, syny Izraele, z Egypta.“ (Ex 3, 8. 10)

Byla to Boží bázeň, která byla vyvolána setkáním s všemohoucím Bohem. A tato bázeň byla předpokladem toho, že se Mojžíš mohl stát vysvoboditelem izraelského národa z egyptského otroctví. Nemohlo však zůstat pouze u této bázně. Je potřeba si uvědomit, že to byla Boží láska, pro kterou došlo k vysvobození izraelského národa. Boží láska byla i za povoláním Mojžíše do jeho vůdcovské role. A v 1. Janově 4, 19 čteme: „My milujeme Boha, protože Bůh napřed miloval nás.“

I když v oddílu z 2. Mojžíšovy není výslovně zmíněna Mojžíšova láska k Hospodinu, není důvod o ní pochybovat. Vždyť v uvedených verších z 5. Mojžíšovy, Mojžíš i k lásce. Jak by mohl nemilovat Hospodina, když zakoušel jeho mocné dokazování ve svém životě i v životě svého národa! A tato láska se projevila i v Mojžíšově lásce k izraelskému lidu. Když tento lid zhřešil pod horou Sínají, Mojžíš se přimlouval za lid slovy: „...jestli sejmeš jejich hřích, bude dobře, jestli ne, vymaž mě ze své knihy, kterou jsi napsal.“ (Ex 32, 32)  Takový projev lásky je naprosto výjimečný! Pouze apoštol Pavel ve svém dopisu do Říma hovoří podobně (Ř 9, 3). Jen láska k Pánu Bohu mohla vzbudit takovou lásku Mojžíše k Izraeli.

4. Golgota – zločincova bázeň (Lukáš 23, 39 - 43)

To druhé významné místo o kterém chceme hovořit v souvislosti s naším předmětem je novozákonní Golgota. Pán Ježíš tam umíral za hřích světa a trpěl nevýslovná muka. Spolu s ním tam byli ukřižováni ještě dva zločinci. Při hrůzném popisu děje kolem ukřižování se evangelisté zmiňují o tom, že navíc byl Pán Ježíš vystaven posměchu a rouhání. Posmívali se mu především vůdcové národa s výzvami, aby sestoupil z kříže. Posmívali se mu i vojáci, kteří ho ukřižovali. Dokonce i z úst dvou zločinců zaznívalo tupení a hanění (Mt 27, 44; Mk 15, 32).

 Postupem času však došlo k zásadní změně. Zatímco jeden ze zločinců ve svém posměchu pokračoval a dokonce Pána Ježíše vyzýval k tomu, aby zachránil sebe i je, druhý ho napomínal slovy:

„To se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi stejně odsouzený.“ (L 23, 40) Ještě před chvílí i on Pána Ježíše haněl, ale došlo u něj k zásadní změně. Vnímal, že vedle něj trpí někdo zcela jiný nežli jsou oni dva. Umírá zcela nevině a navíc, jeho umírání je docela odlišné od jejich. Nereaguje na posměch, nenapadá ruhače, dokonce se modlí za ty, kteří ho křižovali. A tento zločinec duchovně prohlédl!

 Vše, čeho byl až dosud svědkem, ho vedlo k bázni! To nebyla bázeň z nadpřirozených jevů jako tomu bylo například s Izraelem pod horou Sínají. Byla to bázeň na podkladě zjištění, že vedle nich umírá někdo naprosto odlišný. Jaký byl rozdíl mezi jejich umíráním a umíráním tohoto nespravedlivě odsouzeného! Jak by asi umíral vrah Barabáš, který měl viset uprostřed nich a byl osvobozen.  

Blížila se smrt a vedle něj umíral ten, který si činil nárok na to, být zaslíbeným králem Židů, ale  jehož království není z tohoto světa. Nemohl jinak, než se ve své duchovní ztracenosti na něj obrátit slovy: „Ježíši, vzpomeň si na mne, až přijdeš do svého království.“ (L 23, 43) A z úst Pána Ježíše slyšel slova: „Amen pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“

Uvědomme si, že k této bázni došlo dříve nežli ještě Pán Ježíš řekl zbývajících pět zapsaných „slov z kříže“. Dříve nežli došlo k zatmění slunce, zemětřesení, zmrtvýchvstání mnohých a roztržení chrámové opony. Právě tyto úkazy vedly později římského setníka k prohlášení: „tento člověk byl opravdu Boží Syn!“ (Mk 15, 39)

Za prosbou kajícího zločince je vedle víry patrná rodící se láska k Synu Božímu – chtěl být s ním v jeho království. Neubráníme se podivu nad spádem děje v těchto třech hodinách, kdy Syn Boží umíral na kříži. Měl své slovo modlitby nejen pro ty, kteří ho křižovali, pro svoji matku, pro učedníka Jana, ale i pro tohoto zločince. Neubráníme se podivu nad jeho obrácením v hodině smrti.

 Tam na Golgotě jsme svědky jedinečného propojení bázně a lásky. Bázně z poznání své ztracenosti a Boží lásky zjevené v milosti v Synu Božím.  

Závěr:

Hovořili jsme o Mojžíšových slovech poukazujících na náležitý vztah k Hospodinu, hovořili jsme o bázni a lásce. Tato slova jsou však v uvedených verších v knize Mojžíšově doplněna výzvami k chození po všech Božích cestách, výzvami k službě celým svým srdcem a celou svou duší, k zachovávání jeho přikázání a ustanovení. Dodejme, že všechny tyto činnosti se mají činit v bázni a lásce. V bázni proto, aby se vyloučila svévolnost a pýcha, v lásce proto, aby se nejednalo o skutkaření nebo formálnost.