Biblická a nebiblická ekumena
„Posvěť je v pravdě, tvé slovo je pravda. Neprosím jenom za ně, ale i za ty, kteří budou skrze jejich slovo věřit ve mne; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás byli jedno, aby svět věřil, že jsi mne poslal ty.“ (J 17,17.20.21)
Úvod: Již řadu desetiletí jsme v Evropě svědky rostoucích snah po vzájemném sbližování církví. Na podkladě ekumenických shromáždění konaných v Basileji v roce 1989 a ve Štýrském Hradci v roce 1997 vznikl dokument nazvaný „Charta Oecumenica“. V něm Konference evropských církví a Rada evropských biskupských konferencí vyzývá k uchovávání a rozvíjení vzájemně rostoucího společenství.
Úsilí o jednotu církve je chvályhodné. Vždyť Pán Ježíš se o ni modlil, jak čteme v Janově evangeliu
v 17. kapitole. Tento obsáhlý dokument navíc ve svých výzvách poukazuje na význam Písma svatého. Stojí zde: „Skrze společné naslouchání Božímu slovu v Písmu svatém, skrze výzvu vyznávat naši společnou víru, jako i skrze společné jednání podle poznané pravdy chceme být svědectvím lásky a naděje pro všechny lidi.“
Přesto nezbývá, než si poukázat na nebezpečí, která v sobě tento dokument a výzvy, které obsahuje, přináší. Články 11 a 12 „Charty Oecumenicy“ hovořící o zintenzivnění vztahů s Islámem, resp. setkávání s jinými náboženstvími a světonázory, svým zněním vyvolávají všeobecně nejen rozpaky, ale i oprávněný odpor.
Výklad textu
Úvodní verše jsou součástí tak zvané „velekněžské modlitby“ Pána Ježíše Krista. Je to modlitba Syna Božího, nad kterou se musíme zamýšlet s největší pozorností, protože je nám v ní umožněno poznávat jeho touhu a vůli.
Na podkladě těchto veršů si poukažme na tři významné věci. Předně na souvislost jednoty Božího lidu a Pravdy! Jestliže má být Boží lid jednotný, pak je to možné jedině na podkladě „posvěcení v pravdě“. Jak by se mohli sjednotit ti, kteří nemají společný základ ve společné pravdě? Jestliže křesťané něco významného z učení Pána Ježíše opomíjejí, něco si upravují a přizpůsobují svému myšlení nebo tradici, pak se nemohou navzájem sjednotit. Nelze v této souvislosti nezmínit Mistra Jana Husa, který se při procesu v Kostnici dovolával toho, aby byl z Písma svatého poučen o svých omylech. V případě takového usvědčení byl ochoten své tvrzení odvolat. Toho však Husovi odpůrci nebyli schopni. Ve svém postoji hájili učení církve a Husa vyzývali k tomu, aby se podřídil autoritě církevního koncilu.
To druhé, co nám uvedené verše říkají, je touha Pána Ježíše po jednotě jeho učedníků i jejich pokračovatelů. Takovou prosbu musí brát křesťané s největší vážností! Nejednota církve Pána Ježíše Krista je bolestná a nepřirozená. On říká svým učedníkům: „... jediný je váš Učitel, vy pak všichni jste bratři.“ (Mt 23, 8) V případě nejednoty si tedy církve musí klást otázku, jak oddůvodnit svůj postoj. Jestliže tomu tak není důsledně pro pravdu Božího slova, je nezbytné činit pokání. A to se týká samozřejmě nejen mezicírkevních vztahů, nebo vztahů v té které denominaci, ale již počínaje místním sborem. Je až s podivem, k jak neočekávaným a tragickým roztržkám dochází někdy právě v místních společenstvích. Tak tomu bylo již v apoštolské době a korintský sbor je nám varovným příkladem. Apoštol Pavel musel křesťany v tomto sboru velice důrazně napomínat s poukazem na jejich „tělesnost“. (1 Kor 3, 3)
A to třetí, na co nám verše z Janova evangelia poukazují, je významný důsledek jednoty. Našemu okolí – světu – má jednota církve napomáhat k víře, že Pán Ježíš byl poslán svým Otcem. On říká: „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (J 14, 6) V Pánu Ježíši je předpoklad jednoty! Jak tedy mohou jeho vyznavači být nejednotní! Nejednota je tak typickým jevem v lidské společnosti, a právě jednota Božího lidu má svědčit o Božím díle v Pánu Ježíši Kristu.
Sedm podnětů k ujasnění si postoje v biblické ekumeně
1. Potřebujeme přijmutí skutečnosti univerzální církve
Pojem církev lze uvažovat ve dvou pojetích: univerzálním nebo místním. Hovořívá se zpravidla o viditelné a neviditelné církvi. Do univerzální církve patří všichni ti, kteří podobně jako apoštol Petr vyznávají o Pánu Ježíši: “Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.” A Pán Ježíš pak dodává: “Blahoslavený jsi, Šimone Bar-Jona, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev a brány podsvětí ji nepřemohou.” (Mt 16, 16-18)
Je nezbytné podotknout, že římskokatolická církev postavila své učení o papežské nadřazenosti na tomto oddílu a tvrdí, že Kristus založil svou církev na Petrovi a jeho nástupcích. Z hlubšího zkoumání v řečtině je však zřejmé, že to není Petr, na kterém by církev stála, ale že ona stojí na Božím zjevení o Pánu Ježíši Kristu jako Synu Božím. Právě apoštol Petr ve své 1. epištole na tuto skutečnost poukazuje, když hovoří výslovně o Pánu Ježíši jako o “skále”. (1Pt 2,7)
Apoštol Pavel ve své 1. epištole do Korintu poukazuje na práci Ducha svatého, který je za skutečností příslušnosti k církvi: „Skrze jednoho zajisté Ducha my všickni v jedno tělo pokřtěni jsme, buď Židé, buď Řekové. Buď služebníci, neb svobodní, a všickni v jeden duch zapojeni jsme.“ (I.Kor 12, 13)
K pojmu univerzální církve píše James Montgomery Boice: „Církev, o níž mluví Kristus, není organizací (ačkoli je svým způsobem organizována), ale spíše úplným společenstvím těch, kteří mají Pána Ježíše Krista za svého pastýře. Jednota tedy nevyplývá ze skutečnosti, že všechny ovce jsou přinuceny stát se součástí jedné velké organizace, ale z toho, že všechny uslyšely Ježíše, přestaly poslouchat každou menší autoritu a rozhodly se ho následovat. A podle toho, jak jej skutečně následují, vyplývá odtud jejich viditelná (třebaže ne strukturální) jednota. (1)
V duchovním životě je nutné se vyvarovat sektářských postojů, pro které bychom se ochuzovali o rozpoznávání práce Ducha svatého, která je nad naše chápání.
2. Potřebujeme informovanost z křesťanské historie
Je až s podivem, jak se mnozí křesťané nezajímají o skutečnosti z církevní historie. Někdy i lidé pracující v popředí církve v mnohém z historie tápou, někdy dokonce pohled do minulosti výslovně odmítají.
Nezájem o historické pozadí v souvislosti s římskokatolickou církví nebo některých náboženských sekt se pak může velice vymstít.
Neubráníme se podivu nad mnohými jevy a jejich důsledcích v církevní historii. Ale hned na počátku hrozilo církvi mnoho věroučných nebezpečí. A Pán Ježíš v „kázání na hoře“ své učedníky vyzýval: „Pilně se pak varujte falešných proroků, kteříž přicházejí k vám v rouše ovčím, ale vnitř jsou vlci hltaví.“ (Mt 7, 15)
Připomeňme si alespoň dvě události, které církev Pána Ježíše Krista zásadně ovlivnily!
Roku 313 vydal císař Konstantin tzv. edikt milánský. Tím se církev začala proměňovat. Z pronásledované se během let stala podporovanou. Křesťanské duchovenstvo bylo osvobozeno od daní, biskupové měli zvláštní pravomoce na soudech atd. A protože členství v církvi přinášelo výhody, začaly se do ní hrnout zástupy. Byli to mnohdy lidé bez duchovního znovuzrození, navíc s sebou přinášeli mnoho prvků pohanských náboženství.
Výstižně o tom píše ve svém spisu „Síť víry“ Petr Chelčický. V něm připodobnil Písmo svaté k síti, kterou mají být lidé získáni pro Boží království. Do této sítě se však dostali mnozí, kteří hříšným způsobem svého života tuto síť trhají. Obsáhle se pak zaměstnává dvěma „velkými velrybami“, totiž papežem a císařem. Píše: „Protož tu byla síť Petrova velmi zedrána, když ty dvě veliké velryby do ní vnikly, to jest kněz nejvyšší s panováním královským a se ctí nad císaře, a druhá velryba císař s panováním, s úřady a s mocí pohanskou pod pláštík víry vevalil se... A když se ty dvě hrozné velryby v té síti již obracely, tehdy ji tak potrhaly, že jí máloco v celosti ostalo...“ (2)
Poslechněme si, co k nastalé situaci píše Josef Smolík: „V období po Konstantinovi dochází ke sblížení církve s mocí, což vede k vzniku cesaropapismu. To vedlo ke ztrátě eschatologie a postupně i k odsunutí Kristova kříže... Církev vystoupila po konstantinském zvratu na veřejnost. V době přednicejské (před Nikajským koncilem v r. 325) bylo křesťanství spíše soukromým náboženstvím. Šlo o osobní život každého jednotlivce. Eucharistická shromáždění se konala pouze v soukromých domech. Eucharistie připomínala zápas se světem, v němž křesťané žili, nikoli posvěcení světa. Nyní se vytvořily podmínky pokřesťanštit pohanský svět. Bylo to zároveň velikým ohrožením pro církev, že propadne zesvětštění. Místem shromáždění se stává veřejná budova, bazilika, církev se podílí na politice, občanství se kryje se členstvím v církvi, křest nemluvňat je uložen jako povinnost, kdo jej popírá, je anatemizován (na Karthaginské synodě r. 418).“ (3)
Důsledky zestátnění církve byly dalekosáhlé, a i když v dalších staletích lze vystopovat nejrůznější upřímné snahy o obrodu církve s úsilím o čistotu života podle Písma svatého, tehdejší církev jako celek to výrazně nezměnilo. Počínaje 14. stoletím však výhrady k učení a životě tehdejší církve nabývaly výraznější podobu zásluhou řady teologicky vzdělaných a statečných jednotlivců, což nakonec v 16. století vyústilo ve světovou reformaci. Ta však měla za důsledek náboženské rozdělení v Evropě a tak byl svolán do jihotyrolského Tridentu církevní sněm. Ten s přestávkami zasedal v letech 1545 – 1563. I když se mnozí panovníci dožadovali svolání koncilu především proto, aby byly provedeny reformy v církvi, „Řím za pomoci jezuitů dal koncilu svůj ráz. Církevní učení zde bylo vyjádřeno výrazně protireformačně. Bylo usneseno, že církev jest jedinou oprávněnou vykladačkou Písma a že církevní tradice má s Písmem stejnou platnost, ba nechybělo mnoho, a papež by byl již tehdy prohlášen za neomylného. Církev, její vůdcové, tedy lidé byli postaveni nad Písmo: Reformace učila o opaku. Rovněž v učení o ospravedlnění odmítl koncil reformaci a vypracoval nauku protichůdnou: spasení dosahuje člověk nejen věrou, nýbrž i skutky.“ (4)
O tom, k jak výraznému rozkolu mezi zastánci reformace a římskokatolickou církví došlo, svědčí kánony (články), které shrnovaly závěry koncilu. V nich byla nejvýznamnější otázka ospravedlnění z víry. Například kánon XII říká: „Jestliže kdokoli říká, že ospravedlňující víra není nic jiného než důvěra v Boží omilostnění, kterým jsou člověku hříchy odpuštěny kvůli Kristu; nebo že jedině taková důvěra je tím, čím docházíme ospravedlnění: ať je proklet.“
Pavlův list ke Galatským se velice důkladně věnuje problematice víry a skutků. Čteme tam: „...my jsme
v Krista Ježíše uvěřili, abychom byli ospravedlněni z víry Kristovy, a ne ze skutků Zákona, protože ze skutků Zákona nebude ospravedlněn žádný člověk.“ (2, 16) A zaznívají zde i zcela ojedinělá slova: „Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet.“ (1, 9)
Je namístě varovat před povrchností a lehkomyslností v pohledu na kořeny učení římskokatolické církve nebo různých sekt.
3. Potřebujeme docenění existence místní církve
Povšimněme si toho, že v Novém zákoně nacházíme poměrně málo vodítek pro soužití a spolupráci v rámci univerzální církve. Důvod je zřejmý: každý jednotlivý křesťanský sbor je zcela jedinečný právě ve své situaci a potřebách. Jestliže v novozákonních epištolách hledáme poukazy adresované univerzální církvi, zjišťujeme, že je v nich problematika místních sborů často natolik specifická, že ji jen s obtížemi můžeme vztáhnout na univrzální církev.
Svojí specifičností však mohou epištoly výrazně oslovovat právě místní sbory. Na jejich podkladě lze zkoumat duchovní život vlastního sboru. Jde o to, aby křesťané rozpoznávali, v čem se jejich místní společenství podobá onomu novozákonnímu a jaké je řešení v jeho potřebách. Pánu Ježíši Kristu, jako Pánu církve, jde o oslovení každého společenství právě v jeho konkrétní situaci. Tak je to velice zřejmé například v případě sedmi maloasijských sborů (Zj 2. a 3. kapitola).
Za touto skutečností vnímejme veliký důraz Písma svatého právě na vztah k místním církvím. Je to velice zřejmé například z výzvy: „A protož dokudž čas máme, čiňme dobře všechněm, nejvíce pak domácím víry.“ (Gal 6,10) A nebo z napomenutí: „Nezanedbávejme své společné shromážďování, jak mají někteří ve zvyku, nýbrž povzbuzujme se, a to tím více, čím více vidíte, že se ten den přibližuje.“ (Žd 10,25)
Jen v místním sboru lze důsledně dbát o aplikování biblických pravd do sborového života. Především v místním sboru se lze bezprostředně sytit Božím slovem, nést břemena jedni druhých, sloužit dary Ducha svatého, dbát o biblickou kázeň, uvádět nově obrácené do křesťanského společenství atd.
Varujme se tedy toho, že bychom si vlastního sborového společenství náležitě nevážili, byť by to bylo třeba formou angažovanosti pro univerzální církev, ale na úkor vlastního sboru.
4. Potřebujeme osvobození v nepřejícnosti druhým společenstvím nebo jiným hlasatelům evangelia
Pán Ježíš se setkal již při svých učednících s postojem jakési „exkluzivnosti“ jejich společenství, což bylo na překážku jednotě. To, že bylo společenství „dvanácti“ se svým Mistrem – Synem Božím – výjimečné, je zřejmé. A přesto musel Pán Ježíš své učedníky napomenout pro jejich vyhraněnost. Když totiž oni zjistili, že jeden muž, který k nim nepatřil, vyháněl ve jménu Pána Ježíše démony, tak mu v tom bránili. Pán Ježíš jim však řekl: „Nebraňte mu, neboť není nikdo, kdo na základě mého jména učiní mocný čin, aby o mně mohl brzy nato promluvit zle. Vždyť kdo není proti nám, je pro nás.“ (Mk 9,39 a 40)
Takový exkluzivní postoj, který brání jednotě Božího lidu, se v dějinách církve často objevoval a stále objevuje. Nejrůznější církve a sbory si zakládají na svém věrovyznání nebo tradici, a to do takové míry, že se staví povýšeně nad druhé a jakékoli soužití nebo spolupráci odmítají. Svým způsobem se tak jedná o sektářství a je proto potřeba klást důraz na slova Pána Ježíše Krista v jeho modlitbě o jednotu.
Je zvláštní, že právě v 9. kapitole Markova evangelia, ze které jsou uvedené verše, je řeč o tom, že učedníci nemohli vyhnat němého ducha z jednoho chlapce. (Mk 9,14-29) Jakoby právě jejich neúspěch byl v pozadí námitky proti muži, skrze kterého konal Pán Bůh mocné činy, přestože k nim nepatřil. I taková skutečnost bývá někdy v pozadí odmítání určitých křesťanských církví, při kterých jde o patrné Boží požehnání.
Apoštol Pavel je nám velikým příkladem ve svém osvobození od všech osobních nároků a uznání. Jde mu o záchranu lidí, která spočívá v moci evangelia. Umí se dokonce povznést nad nepřátelství druhých hlasatelů evangelia vůči své osobě. Píše do Filip: „Co tedy? Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranním úmyslem, ať pravdivě zvěstuje Kristus; a z toho se raduji.” (Fp 1,18)
Varujme se nepřejícnosti druhým v činění si nároku na moc evangelia pouze ve vlastních řadách.
5. Potřebujeme rozpoznání v případě křesťanů jen podle jména
Přiznejme si, že v případě přátel býváme někdy uspokojováni tím, že o sobě prohlásí, že jsou křesťané. Už však důkladněji však nezkoumáme skutečnost jejich znovuzrození z Ducha svatého.
Samo označení „křesťan“ poněkud mate, protože v pozadí tohoto slova je poukaz na „křest“, místo na „Krista“. Takto si nejeden člověk myslí, že pro vlastní křest je příslušníkem novozákonní církve. Pán Ježíš však říká:
„Ne každý, kdo mi říká: ´Pane, Pane´, vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích.“ (Mt 7,21)
Pán Ježíš říká Nikodémovi (zbožnému farizeovi): „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůž vjíti do království Božího.“ (J 3,5)
Při podrobnějším zkoumání víry mnohých přátel lze zjistit, jak je otázky ohledně jejich duchovního života uvádějí do rozpaků. Neumí si představit nic konkrétnějšího pod pojmem „Boží vůle“. Nejsou si jisti věčným životem. Modlí se jen občas, mnohdy jen naučené modlitby, často k nejrůznějším svatým. Z Písma svatého nedovedou citovat téměř nic, protože ho vůbec nečtou. Často zjistíme, že jsou pověrčiví a v některých případech dokonce propadlí modlářství.
Na otázky o jejich jistotě spasení, o radosti v Pánu Ježíši Kristu, o práci na Božím díle vesměs nedojde. Jak by takoví „křesťané“ vůbec mohli sdílet živou víru s druhými a usilovat o spásu druhých?
Takové rozpoznání však má sloužit skutečným křesťanům jako příležitost ke svědectví o spasení v Pánu Ježíši Kristu a o radosti v něm. Toho se má umět s pomocí Boží využívat.
Varujme se toho, abychom přijímali s uspokojením povrchní víru druhých a nebrali tak náležitě vážně jasná slova Písma svatého. Nesmíme zaměňovat církevní příslušnost za skutečné křesťanství a tak zůstávat dlužni nespaseným lidem zvěst evangelia.
6. Potřebujeme plné vědomí toho, kým jsme a kde stojíme
Na podkladě předchozího bodu, již bylo poukázáno na to, že je nutné si uvědomit vlastní závazek v šíření evangelia. Již prvotní církev byla vystavena nejrůznější herezi - kacířství. Apoštol Pavel povzbuzuje a poučuje Timotea slovy: „Hlásej slovo, přicházej s ním vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej se vší trpělivostí a s vyučováním. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních žádostí budou shromažďovat učitele,aby jim říkali, co je jim příjemné; odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím.“ (2Tm 4,2-4)
Když se upřímně zamyslíme, pravděpodobně si uvědomíme, že si náležitě neuvědomujeme, kým jsme se stali v Pánu Ježíši Kristu. Dostatečně nevnímáme velikost Božího díla v našich životech. Apoštol Pavel píše: „Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího: Abba, Otče.“ (Gal 4,6) Pán Ježíš – Syn Boží - nás dokonce nazývá svými přáteli! (J 15,15) To nás však nesmí vést k duchovní pýše! Spíše si máme uvědomit svoji odpovědnost za své „pomazání“. V 1. Janově 2,27 čteme: „Ale pomazání to, kteréž jste vzali od něho, v vás zůstává, aniž potřebujete, aby kdo učil vás, ale jakž pomazání to učí vás o všech věcech, a pravéť jest, a neoklamavatelné, a jakž naučilo vás, tak v něm zůstávejte.“
V církvi jsou samozřejmě nejen duchovně dospělí, ale i duchovní děti. Odpovědnost za duchovní vnímání je tudíž poněkud rozdílná. Duchovně starší tedy mají dbát o to, aby mladší skrze jejich pomoc získávali hlubší duchovní rozpoznání. Je nanejvýše důležité umět poukázat na to, co je duchovně nebezpečné a co hrozí zotročením. Žijeme v době výrazného zesvětštění církve. Na mnohém nebezpečném se podílejí teologické fakulty, které přestávají vnímat Bibli jako Boží slovo a důsledky toho jsou patrné na všech stranách.
Varujme se zapomínání na to, kým jsme se skrze Pána Ježíše Krista stali a jaký jsme tak na sebe vzali závazek v pohledu na druhé!
7. Potřebujeme světlo v tom, s kým lze ekumenu praktikovat
Nesmíme zaměňovat ekumenu za přátelské vztahy s lidmi, ať už s křesťany nebo takzvanými „věřícími“. Ekumenou myslíme oficiální spolupráci, kterou okolní svět nutně vnímá jako projev společné víry!
Novým jevem v ekumenickém hnutí je narůstající vstřícnost některých protestantských církví k otevřenosti až spolupráci s římskokatolickou církví. Po II. Vatikánském koncilu totiž došlo k některým změnám v postojích této církve ve vztahu k nekatolickým církvím. Až do té doby byli například protestanté chápáni jako „odpadlíci“. Nyní se stali „odloučenými bratry“. Bystrému pozorovateli však neujde, že ekumenické snahy, které vyvýjí římskokatolická církev nelze chápat jinak, než jako snahu o zamlžení až setření věroučných odlišností s touhou po dříve existující jednotě. Tato církev má však své pevně dané učení. Jisté změny po II. Vatikánském koncilu jsou převážně jen okrajového rázu a k zásadním změnám v učení nedošlo.
Jeden ze článků v Kostnických jiskrách Eduard Šurman nadepsal výstižně: „Ekumena není past, je to falešná iluze“. V něm se postupně věnuje několika nejvýraznějším postojům, na kterých římsko-katolické učení staví. Jsou to postupně: Eucharistická mše, která je přístupná pouze pro katolické věřící, zatímco katolík se nesmí zúčastnit evangelické večeře Páně; římskokatolická církev zůstala věrná tradici svého učení v přesvědčení, že její učení je neomylné; nynější ekumenická angažovanost římskokatolické církve neznamená, že by se zřekla přesvědčení, že je jedinou opravdovou církví Kristovou; nepřipisuje název “církev” společenstvím, která vzešla z reformace, protože si nezachovala apoštolskou posloupnost ve svátosti svěcení; staví na kánonech Tridentského koncilu, které proklely všechny, kteří věří evangeliu. Autor pak shrnuje: “Nejsme-li pokládáni za součást Kristovy církve, pak by byly ekumenické bohoslužby absurdním počínáním a podívanou pro svět.”
Otázka tedy zní, s kým lze ekumenu praktikovat? A stručná odpověď: s evangelikálními sbory! V publikaci “Co je evangelikální” která obsahuje tři přednášky Martyna Lloyd-Jonese, je nám přiblížen “evangelikalismus” takto: “Evangelikálům během staletí vždy velmi záleželo na učení o církvi. Proto také opouštěli určité části církve nebo různá uskupení či denominace. Záleží jim na čistotě církve. Církev podle jejich názoru sestává ze shromážděných svatých. Nevěří ve státní církev. Je pro ně zcela zásadní, aby správně rozuměli podstatě křesťanské církve. Z historie církve je zřejmé, že během staletí probíhá velký zápas mezi institucionalismem a živým organismem věřících lidí…” (5)
Je tudíž naprosto překvapivé, když se církve hlásící k evagelikalismu otevírají spolupráci s římskokatolickou církví, jak je zřejmé například u Církve bratrské. V jejím časopisu Brána z května-června roku 2014, kazatel David Novák píše: „Vedení církve a mnozí členové Církve bratrské v tomto mají jasno, tedy, že ekumena s římskokatolickou církví ano. Dokonce bych řekl, že v posledních letech je v CB znát určitý pozitivní příklon k římskokatolické církvi.“
Ekumena mezi protestantskými církvemi v minulosti nenarážela na výrazné překážky, protože v zásadních otázkách víry se tyto církve shodují. V posledních několika desetiletích však dochází k řadě posunů a to nejen ve vztahu k římskokatolické církvi, ale i v postoji k učitelské a pastýřské službě žen, k evoluční teorii, k praktikování homosexuálního života apod.
Varujme se veřejné spolupráce s těmi, ke kterým máme vážné věroučné výhrady. Docházelo by pak ke kompromisům na úkor biblického poznání a k dezorientaci ateistické společnosti.
Shrnutí: Ekumena má své biblické opodstatnění, ale musí mít jasný účel. To, že se široká ekumena často zredukuje jen na formální dialog a okázalé bohoslužby konané z tradice, je skutečností. Takto prezentovaná vnější jednota nejrůznějších církví však duchovně dezorientuje veřejnost a škodí Božímu dílu.
Biblická ekumena má své opodstatnění například ve společné misijní a sociální práci, v biblickém vzdělávání, ve vydavatelské činnosti apod. V žádném případě však k ní nemá docházet za cenu nebiblických kompromisů.
Závěr: Závěrečná otázka! Co nás v pohledu na církev více zaměstnává: Otázka viditelné jednoty nebo otázka pravdy? V tomto roce si připomínáme 600. výročí upálení M. J. Husa. O tomto mučedníku víme, že nechtěl opustit řady tehdejší církve, nemohl však opustit Pravdu.
Poslechněte jeho známé sedmeré o pravdě z „Výkladu víry“: „Věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od hřícha, od ďábla, od smrti duše, a konečně od smrti věčné.“
Jde nám o jednotu církve? Pak se nevyhneme otázce o postoji k Pravdě – k Pánu Ježíši Kristu! On ve své „velekněžské modlitbě prosí nebeského Otce, aby jeho následovníci byli jedno, ale tomu předchází prosba: „Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda.“ (v.17)
1. James M. Boice: Základy křesťanské víry, str. 468
2. Petr Chelčický: Síť víry str. 52
3. Josef Smolík: Kristus a jeho lid, str. 44.45
4. Rudolf Říčan: Od úsvitu reformace k dnešku str.158
5. Martyn Lloyd-Jones: Co je evangelikální, str. 63-67
Křest v Duchu svatém a zmocnění Duchem svatým
„...Jan křtil vodou, vy však po nemnohých těchto dnech budete pokřtěni v Duchu svatém...“
„...ale přijmete moc Ducha svatého, který na vás přijde, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až po nejzazší konec země.“ Sk 1, 5.8
Úvod: Kázání o Duchu svatém by se mohlo věnovat nejrůznějším tématům. Již jen pojmenování Ducha svatého jako Utěšitele - Zastánce nebo Ducha pravdy (J 14,16.17) je skutečností hodnou toho, aby se jí křesťan náležitě zaměstnával. A co teprve řada možných témat s ohledem na jeho práci. Tak čteme v Písmě svatém o jeho vedení věřících, nesení ovoce, udělování darů, obviňování nevěřících z hříchu apod.
Protože však v našich kázáních jde o poukazování na nebezpečí, kterým současná církev čelí, chceme se na podkladě Písma svatého zaměřit na nepřesné užívání termínu „křest v Duchu svatém“ a s tím těsně související otázku „zmocnění“ nebo „naplnění Duchem svatým“.
Současní křesťané v dnešní vyspělé společnosti často podléhají nebezpečí spoléhat na svůj rozum, schopnosti, vzdělání, aniž by náležitě počítali s vedením Duchem svatým a usilovali o jeho plnost v osobních životech. A v této souvislosti je vhodné si poukázat na nebezpečí související s nepřesným nakládáním s biblickými pojmy. Nedůsledné užití pojmu „křest v Duchu“ se vymstí nejen v důsledné biblické teologii, ale i v životní praxi.
1. Svědectví Jana Křtitele
Jan Křtitel byl svým způsobem poslední prorok Starého zákona. Byl zcela výjimečný prorok. Již tím, že nejen připravoval cestu pro Mesiáše, ale měl tu výsadu, že na něj mohl přímo ukázat. O jeho výjimečnosti svědčí zcela ojedinělá zmínka o naplnění Duchem svatým již v lůnu jeho matky. Proto „poskočil radostně“, když se jeho matka Alžběta setkala s těhotnou Marií. (L 1,15.44)
Jan jako prorok hlásal na poušti: „Za mnou přichází někdo silnější než já; nejsem hoden sklonit se a rozvázat řemínek jeho sandálů.“ (Mk 1, 7)
V Janově vyjádření, že není hoden Pánu Ježíši rozvázat řemínek u jeho obuvi, je patrná jeho bezmezná úcta k Synu Božímu. Jan musel být Pánem Ježíšem přímo donucen k tomu, aby ho pokřtil. Vždyť byl Pán Ježíš jako Syn Boží nejen větší nežli on, ale navíc se v Janově křtu jednalo o křest pokání a tímto křtem se Pán Ježíš stavěl do jedné řady s těmi, kteří vyznávali své hříchy, ač byl bez hříchu.
Potom Jan pokračoval: „Já jsem vás křtil ve vodě, ale on vás bude křtít v Duchu svatém.“ (v. 8) A to jsou slova, na která Pán Ježíš poukazoval před svým odchodem k Otci (Sk 1,5). Učedníci měli čekat na „křest v Duchu“! Pozemské dílo Syna Božího bylo naplněno, blížilo se nové období v Božích spasitelných plánech. Měl být seslán Duch svatý, učedníci měli být v něm pokřtěni, měla povstat církev.
2. Křest v Duchu
Předně je nutné si poukázat na to, že přesný překlad slov Pána Ježíše je „budete pokřtěni v Duchu svatém“ a ne „Duchem svatým “. Kralický i ekumenický překlad nejsou v tomto případě doslovné. Jako křest ve vodě znamená ponoření do vody, tak podobně je to se křtem v Duchu! Lze pochopit vyjádření, že ponořený do vody je pokřtěn vodou, a že pokřtěný v Duchu je tedy pokřtěn Duchem. Ale v tomto případě se snadno přijde k omylu ve smyslu, že vlastně křtil Duch svatý. Tím, kdo křtí je Pán Ježíš Kristus.
V Novém zákoně je jen jediné místo, které nám osvětluje to, o co ve křtu v Duchu svatém jde: „Neboť v jednom Duchu jsme my všichni byli pokřtěni v jedno tělo, ať Židé nebo Řekové, ať otroci nebo svobodní, a všichni jsme z jednoho Ducha dostali napít.“ (1 Kor 12, 13)
Křest v Duchu tedy biblicky znamená zapojení do těla Pána Ježíše Krista – církve. Proto je také řečeno, „kdo nemá Ducha svatého, ten není jeho.“ (Ř 8, 9)
Z toho také plyne skutečnost, že nikde v Písmu svatém nečteme o tom, že by znovuzrození křesťané měli prosit o křest v Duchu. Lidé mají činit pokání a uvěřit v Pána Ježíše Krista, tím přijímají dar Ducha svatého – jsou pokřtěni v Duchu.
Když se posluchači po Petrově kázání o Letnicích ptali, co mají činit, slyšeli: „Učiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.“ (Sk 2, 38)
Důsledkem křtu v Duchu svatém je tedy připojení k církvi Pána Ježíše Krista! Prosby o křest v Duchu jsou neporozuměním tomu, co je křtem v Duchu svatém věřícím dáno!
3. Biblicky nedůsledný výklad pojmu „křest v Duchu svatém“
V naší době jsme svědky všeobecného růstu letničních a charismatických církví a tím se nutně dostává do popředí i otázka „křtu Duchem svatým“. Teologové těchto církví nejsou v určitých teologických detailech zcela jednotní. Avšak při vycházení ze zprávy o vylití Ducha svatého o Letnicích, shodně poukazují ještě na další tři podobné události zmíněné v knize Skutků a přicházejí k závěru, že křest v Duchu znamená prožití mocného Božího zásahu provázeného mluvením v jazycích. Takto se vedle znovuzrození z Ducha svatého hovoří ještě o „druhém požehnání“.
Je příznačné, že ve svých vývodech se tito teologové zabývají pouze zmíněnými událostmi z knihy Skutků a přitom se vyhýbají dříve uvedenému verši z 1. Korintským 12, 13. Tak je tomu i v případě Dana Drápala v jeho spisku „Jak je to se křtem v Duchu?“
Ve své publikaci píše: „Bible je zvláštní kniha. Není to pouze kniha Božích sdělení (tak se tváří Korán). Není to rozhodně kniha pouček, přestože nám skýtá mnoho poučení. Nebudeme však chybovat řekneme-li, že je kniha příběhů. Tím nejzákladnějším příběhem je příběh Ježíše Krista, který je ovšem součástí velkého příběhu, příběhu vztahu mezi Bohem a člověkem. Věřím, že autotrem Písma je Bůh, je to ale zvláštní autor. Je to autor, který vypráví příběh, do nějž vstupuje a v němž hraje hlavní roli. Už proto je nesnadno rozhodnout, jak to s tím autorstvím je.“ (1)
Tímto tvrzením autor opodstatňuje svůj postoj, ze kterého vyplývá, že i z událostí v Písmu svatém lze dovozovat biblické učení. Významná teologická poučka ale říká, že zkušenosti (události - příběhy) nemohou diktovat teologii. V případě postoje Dana Drápala se nelze divit, že chybí náležité rozlišení mezi učením Písma a předkládanými událostmi. Z událostí však nelze vždy vyvodit biblickou normu.
Letniční nebo charizmatičtí teologové, kteří se chtějí se zmíněnou pravdou verše z 1. Kor 12, 13 vyrovnat, nakonec přicházejí s naukou o „dvou křtech Ducha“, jak píše Charles C. Ryrie: „Doktrína o dvou křtech Ducha, která je pokud vím, zcela novým učením, vznikla, protože 1. Korintským 12, 13 jasně hovoří o křtu všech veřících a protože někteří dnešní učitelé chtějí ospravedlnit své pojetí zvláštního křtu, jenž věřící zmocňuje (druhé požehnání). Zatímco podle starého letničního učení byl křest Duchem chápán jednotně jako zmocnění a jazyky potvrzovaly přijetí tohoto křtu, vidí nové letniční pravdy dva křty.“ (2)
A poslechněme si Charlese C. Ryrie ještě jednou: „Kdyby ke křtu Duchem nedošlo při spasení, museli by existovat věřící, kteří byli skutečně spasení, kteří však, protože nebyli pokřtěni Duchem, nepatří do Kristova těla. Křtem je věřící připojen k tělu; jestliže by tedy věřící mohl být spasen, i když nebyl pokřtěn Duchem, byl by věřícím, který nepatří k tělu.“ (2)
4. Význam křtu v Duchu
Křtem v Duchu, který prvně proběhl o Letnicích povstala církev a ti, kteří uvěřili následně po Petrovu kázání byli připojeni ke stodvaceti. Začalo se formovat „tělo Pána Ježíše Krista“! Věřící byli na Syna Božího napojeni. Bylo vytvářeno jedno tělo.
Když v tomto smyslu vidíme křest v Duchu, vnímáme že „poslední prorok Starého zákona“ prorokoval nejen o příchodu Mesiáše, ale i o vzniku církve! A to je velice významné! Jestliže rozumíme pod „křtem v Duchu“ osobní zkušenost s Boží mocí doprovázenou mluvením v jazycích, ochuzujeme zvěst Písma o toto jedinečné proroctví.
Křest v Duchu svatém zavazuje věřící k osobnímu posvěcenému životu na podkladě učení Nového zákona. Křesťan se má vyvyrovat všeho, co by Ducha svatého zarmucovalo. Křest v Duchu také zavazuje k plnému zapojení do života v místní církvi. V oné 2. kapitole Skutků ve 42. verši je řečeno o jeruzalémském sboru: „Vytrvale zůstávali v učení apoštolů a ve společenství a v lámání chleba a na modlitbách.“
Konečně biblicky správné porozumění pojmu „křest v Duchu“ nepřímo zavazuje k důslednému vnímání jednoty Božího lidu napříč nejrůznějšími církvemi.
5. Zmocnění Duchem svatým o Letnicích
Pán Ježíš však ve svých slovech: „...ale přijmete moc Ducha svatého, který na vás přijde, a budete mi svědky...“ (Sk 1, 8) oznamuje učedníkům, že přijmutím moci Ducha svatého, budou jeho svědky. A toto se jedinečně o letnicích naplnilo! Pro naplnění Duchem svatým mohli učedníci mluvit nejrůznějšími jazyky, kterým příchozí do Jeruzaléma rozuměli. Pro plnost Ducha svatého mohl apoštol Petr citovat starozákonní proroctví předpovídající tuto epochální událost. Pro vedení Duchem svatým ukazoval na Pána Ježíše Krista, jako toho, v jehož smrti, vzkříšení a nanebevstoupení se naplnila Písma svědčící o Mesiáši. A nepřehlédněme, že pro vedení Duchem svatým Petr ve svém kázání poukázal na podíl posluchačů na Kristově ukřižování (Sk 2, 23) a tak je vedl k pokání! Vždyť o Duchu svatém Pán Ježíš prohlašuje: „On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud...“ (J 16,8)
Ke konci svého kázání Petr říká o Pánu Ježíši: „Když byl tedy vyvýšen pravici Boží a přijal od Otce zaslíbeného Ducha svatého, vylil to, co nyní vidíte a slyšíte.“(Sk 2, 33) Nepřehlédněme, že aktérem v letniční události byl vedle nebeského Otce i Pán Ježíš Kristus. Byl to on, který nyní vylil Ducha svatého. Je zřejmé, že nejde o poukaz na křest v Duchu. Vždyť je řeč o vylití Ducha svatého. A tak jako křest nespočívá v tom, že by na někoho byla voda vylévána, tak nelze chápat za pojmem vylití Ducha svatého křest v Duchu. Za pojmem vylití Ducha je vidět zmocnění, vystrojení nebo naplnění Duchem svatým.
V případě letniční události tedy došlo k tomu, že jak křest v Duchu svatém, tak zmocnění Duchem proběhlo současně. V naší současnosti však tyto dvě skutečnosti souběžně probíhat nemusejí. A zatímco křest v Duchu je danou skutečností pro víru v Pána Ježíše Krista, k zmocnění nebo naplňování Duchem dochází znovu a znovu. Vždyť hned ve 4. kapitole čteme o tom, že Petr byl pro své slovo před veleradou „naplněn Duchem svatým“ (v.8) a vzápětí o skupině věřících v Jeruzalémě, že byli všichni naplněni Duchem svatým „a směle mluvili Boží slovo.“ (v. 31)
Proto také jsme vyzýváni k tomu, abychom byli naplňováni Duchem svatým (Ef 5, 18), zatímco výzvu k tomu, abychom usilovali o křest v Duchu svatém v Písmu svatém nenajdeme.
Naplnění věřících Duchem svatým o Letnicích mělo za cíl zvěstování evangelia v nejrůznějších jazycích lidem v Jeruzalémě. Stalo se tak naprosto nadpřirozeným způsobem, takže svědkové byli zmateni a ohromeni. Vedle zvuku podobného prudkému větru se navíc objevily ohnivé jazyky nad každým ze dvanácti apoštolů.
Důsledkem zmocnění učedníků ke kázání evengelia byla skutečnost, že bylo pokřtěno a připojilo se k církvi na tři tisíce duší. (Sk 2, 41)
6. Viditelné seslání Ducha svatého na tři zvláštní skupiny
Je však nepřehlédnutelné, že se s vylitím Ducha svatého setkáváme ještě na třech dalších místech Skutků apoštolů. Předně se jednalo o Samaří, jak čteme v 8. kapitole. Pro službu Filipa, jednoho ze sedmi diakonů jeruzalémského sboru, mnozí Samařané uvěřili a byli pokřtěni ve jméno Pána Ježíše Krista. Přesto bylo patrné, že nepřijali Ducha svatého. Petr s Janem na ně tedy kladli ruce, takže Ducha svatého přijali. (v. 17) Není sice řečeno, jakým způsobem se to poznalo, ale bylo to natolik zřejmé, že jeruzalémská církev si mohla být jistá, že i křesťané ze Samařanů patří do církve Pána Ježíše Krista.
Druhou skupinou byli pohané v Cesareji, kteří se obrátili na kázání apoštola Petra, jak čteme v 10. kapitole Skutků. Během kázání „padl“ Duch svatý na všechny (Sk 10, 44) a Židé, kteří mezi ně přišli,
žasli, že je slyšeli mluvit jazyky a velebit Boha podobně, jako se to stalo o Letnicích. Tento vnější projev vylití Ducha svatého byl důvodem, že při jeruzalémském koncilu se došlo k poznání, že i pohané jsou součástí církve, a že není nezbytné, aby podstoupili obřízku.
Konečně třetí skupinou byli učedníci Jana Křtitele v Efezu, jak o tom čteme v 19. kapitole. Na Pavlovu otázku, zda přijali Ducha svatého, odpověděli, že o Duchu svatém ani neslyšeli. (v.2) Po Pavlově slově byli pokřtěni a když na ně Pavel vložil ruce, sestoupil na ně Duch svatý a oni také mluvili jazyky a prorokovali.
Tyto tři události byly viditelným prokázáním skutečnosti, že povstává jedna „apoštolská“ církev napříč zvláštními skupinami i národy. Stalo se naprosto zřejmým, že se jednalo o stejnou práci Ducha, jako tomu bylo o Letnicích. Je třeba poukázat na to, že každá skupina přijímala dar Ducha svatého v jiných souvislostech a s odlišnými projevy.
7. Závazek povolání ke svědectví
Zmocnění učedníků Duchem svatým o Letnicích předcházelo jejich chození s Pánem Ježíšem. Také tomu předcházelo jejich osobní setkání se vzkříšeným Kristem (Sk 1,22). Tak by si někdo pomyslel, že mohli být zcela automaticky svědky Pána Ježíše Krista. Toto však ještě neznamenalo, že byli svědky podle vůle svého Mistra! A při čtení Petrova kázání ve 2. kapitole Skutků vnímáme, jak bylo pro tento úkol nezbytné ono zmocnění Duchem svatým!
K tomu, aby se učedníci stali svědky Pána Ježíše Krista, k plnění tohoto úkolu potřebovali Boží zmocnění. Vždyť Duch svatý byl seslán především proto, aby Pána Ježíše oslavil (J 16,14). Svého úkolu nést Boží slovo v moci Ducha svatého si byli prvotní křesťané vědomi do takové míry, že nesli evangelium i navzdory nebezpečí života. Když byli učedníci propuštěni z vězení, církev se nemodlila o Boží ochranu nebo svobodu, ale modlila se o to, aby bez bázně nesla Boží slovo. (Sk 4, 29)
O potřebě zmocnění a vedení Duchem svatým je však v knize Skutků celá řada výzev a to k nejrůznějším úkolům. V 6. kapitoleje řeč o sedmi diakonech, kteří byli plni Ducha svatého. Tedy i služba u stolů byla podmíněna plností Ducha (J 6,3.10; 7,55). Duch mluvil k Petrovi, aby šel k pohanům (13,2); Agabus skrze Ducha prorokoval (11,28); Duch svatý vyzval k poslání Pavla a Barnabáše na první misijní cestu (13,2); Pavel v plnosti Ducha svolal trest na Elymase (13,9); při misijní cestě byli Pavel s Barnabášem stále naplňování Duchem svatým (13,52); při koncilu v Jeruzalémě přítomní vyznali, že jejich rozhodnutí je na podkladě ouznání vůle Ducha svatého (15,28); Pavlovi a Silasovi Duch svatý zabránil jít do Asie (16,6); nedovolil jim jít do Bithynie (16,7) apod.
8. Zkušenost Oswalda J. Smitha
O tom, že se pro naplnění Duchem svatým může jednat také o zcela nadpřirozenou událost, není co pochybovat. Nemá se však zaměňovat otázka naplnění Duchem za křest v Duchu. Tak píše Oswald J. Smith ( 1889-1968), kazatel známého torontského sboru „Peoples Church“. Byl požádán, aby vydal ve svém časopise několik článků Stephena Merrita o Samueli Morrisovi. Když začal články číst, byl zaujat natolik, že nemohl přestat až do chvíle, než články dočetl až do konce. Píše: „Měl jsem mnoho kázání o Svatém Duchu a mnohokrát jsem zakusil jeho pomazání. Co jsem nyní četl, nebylo pro mne vůbec nové, ale tentokrát poprvé Bůh probudil mé duchovní schopnosti, že jsem byl schopný chápat, jako nikdy předtím. I když Svatý Duch ve mně přebýval, nepoznal jsem ho zkušeností, duchovně. Proto mne dosud neovládl.
Avšak hle, jaká to změna! Jaké zjevení! Moje celá bytost byla jakoby prozářena. Odložil jsem papíry na stůl a stál jsem jakoby oslepený. Bylo to jako sen, vlastně jako probuzení ze sna. Chodil jsem sem a tam, ztracený v Bohu. Hovořil jsem se Svatým Duchem. Velebil jsem ho a klaněl jsem se mu. Vyznával jsem svoji nadostatečnost a nedbalost. Viděl jsem teď jej, Svatého Ducha. On byl najednou božským správcem i vykonavatelem. Ne teoreticky, ale ve skutečnosti. Nebylo to vidění nebo pokus, ale Osoba. Mé oči byly otevřené, mé duchovní chápání osvícené. Jásal jsem v něm. Byl jsem jako na svaté půdě, všechno kolem mne bylo svaté.
Problémy, které mne dlouhé roky víceméně mátly, se mi vyjasnily v okamžiku. Tak jsem například vždy cítil, že je cosi nebiblického a pomýleného v moderním učení o jazycích, o křtu Svatým Duchem i ve zdůrazňování požehnání, svatosti a posvěcení. Teď mi to vše bylo jasné. Viděl jsem, že to je On. Ne tužba po zážitku, ale poznání Osoby. A s ním všechny dary a požehnání, které uznává za potřebné, protože ´ty rozděluje Duch osobně každému, jak chce.´ Tedy žádný fanatismus, žádná tělesná energie, žádná ješitnost ani postoj ´světější než jsi ty´. To ne. Raději zemřít všemu a být živý jemu. Byl to Svatý Duch jako osoba. On sám. Ó, ta jeho láska!
Potom přišlo břemeno hynoucích. Jak jim to mám objasnit? Teď musím všude vést duše k poznání Ducha...“ (4)
Závěr: Kéž by Pán Bůh dal, abychom pro křest v Duchu svatém si byli plně vědomi své naprosté závislosti na Pánu Ježíši Kristu – hlavě církve. Z této závislosti pak plyne ten nejhlubší vztah k věřícím. Kéž bychom se také ustavičně modlili za plnost Ducha svatého, pro kterou jedině můžeme být svědky Pána Ježíše Krista; lidem k užitku a k Boží slávě.
1. Dan Drápal: Jak je to s křtem v Duchu? Str. 5
2. Charles C. Ryrie: Základy teologie, str. 421 a 420
3. Oswald J. Smith: Svatý Duch v práci, str. 8