Biblická podoba správy sboru

„V těch dnech, kdy přibývalo učedníků, nastalo reptání Helénistů proti Hebreům, že při každodenní službě jsou jejich vdovy zanedbávány. Proto apoštolové – oněch Dvanáct – svolali veškeré množství učedníků a řekli: ´Není správné, abychom my zanechali Božího slova a sloužili při stolech. Vyberte si tedy, bratři, mezi sebou sedm osvědčených mužů, plných Ducha svatého a moudrosti, které ustanovíme pro tento úkol; my však se oddáme modlitbě a službě slova.´“ Sk 6,1-4

Úvod: Křesťané se zcela přirozeně sdružují do společenství – sborů, které pak nutně potřebují určitý druh vedení a správy. I když se vedení a správa sboru mohou poněkud lišit s ohledem na prostředí a tradici, Nový zákon přibližuje určité principy, které by se neměly opomíjet, protože jsou dány k prospěchu zdravého sborového života.

Proto mezi nejrůznější nebezpečí, kterým čelí současná církev patří i praxe, kdy sborová správa opomíjí biblický vzor a dochází pak k nedostatečnému vedení i k případným neshodám a napětím. Tím přirozeně církev trpí a to někdy do takové míry, že se sbory rozdělují, případně i rozpadají.

1.Několik slov k uvedeným veršům

Když se formoval jeruzalémský sbor, začaly záhy vznikat i nejrůznější problémy. Náš text nám přibližuje nespokojenost Helenistů, protože nebylo náležitě pečováno o jejich vdovy. Za označením „Helenisté“ je nutné chápat řecky mluvící Židy, kteří vyrostli v prostředí, kde se mluvilo řecky. Nyní žili v Jeruzalémě, uchovávali si svůj rodný jazyk a měli i své synagogy.

Vzniklý problém se tedy netýkal teologické problematiky - nespočíval v nesrovnalostech v biblickém učení, ale jednalo se v něm o sociální otázku. I taková situace se však musela řešit na podkladě biblických principů. Je potřeba si uvědomit, že vdovy v tehdejší společnosti byly zcela závislé na pomoci druhých a Písmo svaté k této péči vedlo izraelský národ. Proto na to musela dbát i církev.

Ze zprávy je zřejmé, že zatímco bylo o vdovy Hebrejů náležitě dbáno, vdovy Helenistů byly opomíjeny. Jeruzalémský sbor se již tehdy skládal z několika tisíc věřících a tak nejspíše tato zarmucující skutečnost unikla pozornosti apoštolů.

Kdo jiný nežli apoštolové však měl řešit vzniklý problém? Apoštolové byli zodpovědní za vedení sboru a nezbývalo, než aby vzniklou situaci řešili. Byli si však vědomi toho, že jejich prvořadým úkolem je služba Božím slovem a modlitby. Jako zodpovědní vůdcové tedy svolali „sborové shromáždění“, kterému předložili návrh, aby bylo vybráno sedm mužů, kteří by se ujali požadované péče. Shromáždění s návrhem souhlasilo a problém byl řešen.

Za pozornost stojí skutečnost, jak zodpovědně byl prováděn výběr oněch sedmi mužů. Vedle zkoumání jejich osvědčenosti to byla plnost Ducha svatého a moudrost. Vhodní muži byli nalezeni a modlitbymi se vzkládáním rukou byli do svěřené práce uvedeni.

Kdo by se i v naší současnosti někdy nesetkal s určitým druhem nespokojenosti ve sborovém životě? Ti, kterých se problém netýká, se někdy neubrání překvapení, pro jaké maličkosti může být sborové společenství narušeno. Na druhé straně každý vzniklý problém ukazuje na to, že ve společenství není vše v pořádku a je nutné situaci řešit.

V případě jeruzalémského sboru se setkáváme s biblickým ponaučením, že řešení vzniklých těžkostí se nemá odkládat, ale muži ve vedení sboru je mají správným způsobem řešit. Často řešení spočívá v tom, že je potřeba povolat do určité činnosti vhodné pracovníky. Z našeho oddílu je zřejmé, že se takové povolání má dít s náležitou uvážlivostí. Někdo by si mohl myslet, že pro službu při stolech nebyly nutné tak náročné duchovní předpoklady, postoj apoštolů však byl opačný.

Pro jakoukoli sborovou službu prostě nestačí jen ochota pracovat. Nestačí jen vnější předpoklady. Jestliže se opomenou potřebné duchovní předpoklady, může nakonec dojít ke smutným koncům.

2. Starší sboru

Po Letnicích, kdy povstala církev, se postupně evangelium šířilo přes Judsko, Samaří a pak dále do světa. V nově vznikajících sborech apoštolové ustanovovali „starší“, kterým byla svěřována správa a vedení sboru. Tak o tom čteme hned při první misijní cestě apoštola Pavla a Barnabáše, když z Boží milosti založili první křesťanské sbory v Malé Asii: „V každém sboru jim ustanovili starší a v modlitbách s posty je svěřili Pánu v něhož uvěřili.“ (Sk 14,23)

S pojmem „starší“ se setkáváme již ve Starém zákoně, kde jsou takto označováni představitelé izraelského národa. Ti měli například zodpovědnost za dodržování „hodu beránka“ (Ex 12,21nn), skrze ně Mojžíš komunikoval s Izraelem (Ex 19,7), ti pomáhali Mojžíšovi v plnění jeho úkolu včetně souzení lidu (Nu 11,16n) apod.

Kniha Skutků a některé epištoly tedy užívají tohoto pojmu v případě vedoucích pracovníků ve sborech. Když vznikl na Krétě křesťanský sbor, apoštol Pavel psal Titovi: „Proto jsem tě zanechal na Krétě, abys dal do pořádku to, co ještě zbývá, a ustanovil v jednotlivých městech starší, jak jsem ti přikázal:“ A pak dodává, jaké jsou požadavky na ty, kteří se mají stát staršími: „... je-li kdo bez úhony, muž jedné ženy, jenž má věřící děti, jemuž se nedá vytknout prostopášnost nebo nepoddajnost. Neboť biskup musí být bez úhony jako Boží správce, ne samolibý, ne popudlivý, ne pijan, ne rváč, ne zištný, ale pohostinný, milující dobro, rozvážný, spravedlivý, zbožný, ukázněný...“ (Tt 1,5-8)

Je vhodné si povšimnout toho, že se v tomto oddílu vyskytuje dvoje označení pro ty, kteří jsou pověřeni sborovou správou. „Starší“ jsou totiž vzápětí označováni jako „ biskupové“. A když si

navíc připomeneme oddíl ze 20. kapitoly Skutků, zjistíme, že jsou „starší“ efezského sboru označováni i jako „pastýři“. Ve 28. verši totiž čteme: „Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za biskupy, abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna.“

Toto trojí označení těch, kteří jsou postaveni do čela sborového společenství nám nepřímo poukazuje na rozsah a význam této role. Pojmenování „starší“ neznamená pouze konstatování o pokročilejším věku, ale také poukaz na osvědčenost a svým způsobem ho lze chápat jako titul. Za označením „biskup“ (dozorce, strážce) chápeme pověření dbát o řád a pořádek v církvi. Označení „pastýř“ pak srozumitelně naznačuje předpokládaný osobní vztah k jednotlivým věřícím s duchovní péčí.

Apoštol Petr v souvislosti s posláním „starších“ jako pastýřů, píše: „Starší mezi vámi vybízím, já spolustarší a svědek Kristových utrpení a také účastník budoucí slávy, která bude zjevena: Paste Boží stádo, které je u vás; dohlížejte na ně ne z donucení, ale dobrovolně, podle Boha, ne z nízké zištnosti, ale ochotně, ne jako páni nad svým podílem, ale jako ti, kteří se svému stádu stávají vzorem. A když se ukáže nejvyšší pastýř, dostanete nevadnoucí věnec slávy.“ (1Pt 5,1-4)

Jak krásně nám zde Petr přibližuje poslání starších. Vede k tomu, aby se starší vyvarovali postoje povinnosti, zištnosti nebo panovačnosti. Práce má být konána s láskou v zahleděnosti na Pána Ježíše Krista, aby se takto starší stávali vzorem „stádu“. V poukazu na utrpení Pána Ježíše Krista můžeme vnímat i možná utrpení, která poslání pastýřů provázejí. Připomenutí budoucí slávy má pastýře posilovat v zahleděnosti na „nejvyššího pastýře“, který zaslibuje nebeské odměny.

Z toho, co již bylo citováno z Písma svatého je zřejmé, že duchovní vedení sboru má být kolektivní a náleží skupině starších pod vedením Ducha svatého. Nejen proto, že jednotlivec nemůže zastat vše, co je ve sborovém životě potřeba, ale významnou roli hraje i skutečnost omezenosti duchovních darů jednotlivce. Rokování starších je pak příležitostí ke společnému porozumívání Boží vůle ve vzájemném naslouchání. Výsledkem takových rokování by měl být jednomyslný závěr. V opačném případě stojí za to s konečným rozhodnutím počkat.

Z výše uvedeného je zřejmá významná role „starších“ v životě sboru. Jestliže se však důsledně nedbá na biblické požadavky kladené na „starší“, je to ke škodě sborového života. Z toho vyplývá, že do kolektivu starších nemají patřit například zástupci mládeže nebo žen. Jestliže postoje a pohledy takových pracovníků mohou být pro rozhodování starších přínosem, nic nebrání tomu, aby byli k jednání přizváni. Biblická důslednost se však v souvislosti s pozicí starších vždy vyplatí.

K řešení celé šíře problematiky sborového života je vhodné mít nejrůznější pracovní skupiny (výbory, rady), které své závěry se „staršími“ mají konzultovat a následně předkládat sborovému shromáždění.

3. Starší, kteří pracují Slovem a učením

Přestože se v Novém zákoně počítá s kolektivním vedením sboru staršovstvem, apoštol Pavel ve svém 1. listu Timoteovi zmiňuje zvlášť ty z nich, kteří mají zodpovědnost za kázání Božího Slova. Píše: „Starším, kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování.“ (1Tm 5,17)

Tento verš nám napovídá, o jak významnou práci se v případě kázání jedná. Náš překlad hovoří o dvojnásobné odměně „kazatelů“. Těžko si lze takovou skutečnost představit ve smyslu hmotných odměn. Kraličtí však verš překládají takto: „Předložení, kteříž dobře spravují, dvojí cti hodni jmíni buďte, zvláště ti, kteří pracují v slovu a v učení.“ A Žilka ve svém překladu Nového zákona pod čarou podotýká, že se v případě uznání starších jedná jak o „čest“, tak o „odměnu“. Řecké slovo „timés“ má totiž v originále celou řadu významů včetně „vyznamenání“ nebo „hodnosti“.

Starším, kteří „nesou břemeno kázání a vyučování“ se v našich poměrech běžně říká „kazatelé“. Tímto označením je však vyloučena možnost, že by si kazatel mohl vymáhat větší pravomoce nežli ostatní „starší“. Přesto právě označení „kazatel“ vystihuje skutečnost, že se právě on stává

přirozeně „vůdcem“. To je zřejmé z dopisu Židům 13,7, kde stojí: „Vzpomínejte na své vůdce, kteří k vám mluvili Boží slovo, pečlivě pozorujte, jaký byl konec jejich života, a napodobujte jejich víru.“

O tom, že „vůdcové“ ve sborových společenstvích jsou, Písmo svaté jasně hovoří. Vždyť stát v čele je jedním z darů Ducha svatého, jak je uvedeno v listu do Říma 12, 6-8. Tam je navíc poukázáno na to, čím se má vůdce vyznačovat: „Kdo stojí v čele, ať je horlivý.“ Řecké podstatné jméno „spoidé“, zde překládané jako „horlivost“, se vyskytuje v Novém zákoně vícekrát a je překládáno různě podle souvislosti. Tyto překlady nám vhodně dokreslují předpoklady pro vůdcovskou roli. Někde se jedná o pilnost, jindy o oddanost, opravdovost, snaživost nebo nelenivost.

Jedinečné poselství pro kazatele nacházíme v Pavlových dvou epištolách Timoteovi. Timoteus byl takovým „kazatelem“ v efezské církvi. Apoštol Pavel ho při své druhé misijní cestě zanechal v Efezu a a ve svých dvou dopisech ho poučoval, jak má spravovat sbor. Píše: „Tyto věci ti píšu v naději, že k tobě brzo přijdu. Kdybych se však opozdil, chci, abys věděl, jak je třeba se chovat v domě Božím, jímž je církev Boha živého, sloup a opora pravdy.“ (1Tm 3,15.16)

Timoteovi jsou také adresována slova hovořící o předpokladech pro kazatelské poslání: „Biskup tedy má být bezúhonný, muž jedné ženy, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, ne pijan, ne rváč, nýbrž mírný, ne svárlivý nebo hrabivý. Má dobře vést svou rodinu a udržovat děti v poslušnosti se vší počestností. Neumí-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev? Nemá být teprve nedávno obrácený, aby nezpyšněl a neupadl do Ďáblova odsouzení. Musí však mít také dobré svědectví od těch, kdo stojí mimo, aby neupadl do pohanění Ďáblovy léčky.“ (1Tm 3,2-7)

Apoštol Pavel v dopisu Titovi přidává k této charakteristice starších ještě toto: „...musí se pevně držet spolehlivého slova, jak bylo vyučováno, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat i odpůrce. Neboť je mnoho nepoddajných, prázdných mluvků a svůdců, obzvláště těch ze židů. Těm je třeba zacpávat ústa, neboť rozvracejí celé rodiny, když pro hanebný zisk učí, co by neměli.“

(Tit 1,9-11)

Z těchto citátů je zřejmé, že již ve sborech prvotní církve byly případy, kdy v čele sboru byl jednotlivec. Obdarovanost ke kázání činí takového „staršího“ zcela přirozeně „prvního ze sobě rovných“. To v žádném případě neznamená, že by si měl „kazatel“ osobovat právo samostatného rozhodování. Je to však zcela přirozené dění a má být ostatními s láskou respektováno. V případě, že

je takto obdarovaných ve sborovém společenství více, nemá to vést k rivalitě, ale k vděčnosti Pánu Bohu za tato obdarování.

Na druhé straně je smutně pokleslé, jestliže „kazatel“ je jen jakýsi „úředník“, který si odpracuje své kazatelské povinnosti, nebo je „velitelem“, který sám není příkladem posvěcenosti a horlivosti.

Timoteovi jako „kazateli“ jsou adresována známá slova: „Hlásej slovo, přicházej s ním vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej se vší trpělivostí a s vyučováním.“ (2Tm 4,2) V souvislosti s nebezpečími, kterým čelí současná církev je vhodné si říci, že kazatel si musí být vědom toho, že je „služebníkem Božím“ a ne lidským. Má proto vnímat to, co od něj očekává Pán Ježíš Kristus a neřídit se jen lidskými přáními. Kazatel si též má být vědom toho, že jeho předním posláním je nést Boží slovo a dbát o modlitby, jak tomu bylo u apoštolů. Jestliže kazatel dělá některé práce, které by měli dělat jiní, zřejmě opomíjí vést druhé k uplatňování jim svěřených darů. Boží dílo a sborový život nemůže být závislý pouze na činnost kazatele. Vždyť je to Boží slovo, které je základem existence křesťanského společenství. Pro ně dochází ke znovuzrození posluchačů, k duchovnímu růstu i náležitému spravování sboru. Proto je tak důležité, aby se kazatel přednostně věnoval právě hlásání Slova a modlitbám.

4. Diakoni

Řecké „diakonos“ znamená prostě „služebník“ a vyskytuje se v Novém zákoně mnohokrát. Ve většině případů se nejedná o zvláštní úlohu v církvi. Na druhé straně událost ze 6. kapitoly Skutků, kdy bylo odděleno sedm mužů pro službu helenickým vdovám, však lze chápat jako ustanovení tohoto „úřadu“ a tedy „diakonátu“.

Když apoštol Pavel ve svém listu Filipským zdraví adresáty, uvádí vzápětí vedle biskupů také diakony. (V kralickém překladu jsou nazýváni „jáhny“.) Čteme tam: „Diakoni rovněž ať jsou čestní, ne obojetní v řeči, ne oddaní vínu, ne lichváři; nechť zachovávají tajemství víry v čistém svědomí. I oni nechať jsou napřed zkoumáni, a teprve potom, jsou-li bez výtky, ať vykonávají službu. Jejich ženy musí být čestné, nesmí být klevetivé, nýbrž střídmé a ve všem spolehlivé. Diakoni musí být jen jednou ženatí, spravovati krásně své děti a v vlastní domácnosti. Kteří krásně vykonávají svou službu, dobudou si pro sebe krásného stupně a svobodné odvahy ve víře v Krista Ježíše.“ (1Tm 3,8-13)

Tyto náročné požadavky nám napovídají jakou vážnost má církev tomuto poslání přikládat.

V případě „tajemství víry v čistém svědomí“ seznam poukazuje na přesvědčení o nutných znalostech biblického učení. Poukaz o „zkoumání diakonů“ znamnená, že se má dbát na jejich osvědčení ve službě Pánu. Je také co dbát o jejich morální čistotu – manželství s jednou ženou a správné vedení rodiny.

To, že jsou tyto požadavky vztaženy na osoby diakonů neznamná, že by ostatní členové sboru podléhali nižším duchovním požadavkům, ale v případě diakonů jsou naprosto zásadní.

Není zcela jasné, o jaký rozsah služby se v případě diakonů jednalo. Bezpochyby však její součástí byla sociální péče, péče o nemocné, finanční záležitosti, pastorační činnost, nebo administrativní pomoc kazateli. Služby se nejspíše lišily podle místa a potřeb. Pozadí Písma svatého nám tedy naznačuje o jak různorodou náplň poslání diakonů se jedná. Vždyť církev má bezprostředně reagovat na potřeby jak uvnitř sboru, tak ve svém okolí. Nejspíše měli také diakoni na starost náležitou připravenost místností pro společná shromáždění, pořádek při večeři Páně, podíl v rozdílení almužen apod.

Ta skutečnost, že v Písmě svatém není zcela jasně vyjmenováván druh služby, jaký je diakonům svěřen, nám umožňuje zvažování potřeb na podkladě specifické situace sboru. Jde spíše o charakter poslání nežli o určitý druh činnosti.

Co se týká žen, je v případě diakonátu rozdíl oproti biskupskému úřadu. V listu do Říma 16,1 čteme o ženě Foibé, která byla diakonkou sboru v Kenchrejích. Tato skutečnost je zcela přirozená, vždyť především otázka sociální služby je často ženám bližší nežli mužům.

Je užitečné si připomenout, že podle řádu Jednoty bratrské, se s jáhny neboli diakony výslovně počítalo jako s budoucími kněžími.

V souvislosti s nebezpečími, kterým čelí církev, je co říci, že sbory si často neuvědomují závažnost poslání diakonské služby. Ta se koná vesměs nejen živelně, ale také často bez náležitého dbání na podmínky, které Písmo svaté k tomuto „úřadu“ vztahuje. A to nemluvě o tom, že se často v programech církevní činnosti vůbec neuvažuje o poslání církve na tomto poli, které je v poslání

Pána Ježíše Krista tak zřejmé.

Pán Ježíš v souvislosti se službou zaslibuje: „Jestliže mi někdo slouží, ať mne následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mi slouží, toho poctí Otec.“ (J 12,26)

Závěr: Biblický model sborového vedení není uváděn v Písmě svatém jen pro historickou informaci. Lze ho chápat jako významné vodítko pro fungující společenství. Jak smutné je, když často není náležitě doceňováno a praktikováno. A z toho důvodu dochází k újmě Božího díla.

Tento biblický model navíc církev zavazuje k modlitbám za vhodné pracovníky. V případě, že je jich nedostatek, má se církev sjednocovat k modlitbám, aby Pán Bůh „dělníky“ povolal. Vždyť Pán Ježíš k takové modlitbě výslovně vybízí. Říká: „Žeň je velká, dělníků je však málo. Proste tedy Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.“ (Mt 9,37)

Závěrem ještě dodejme, že zmíněná poslání v životě církve zcela nepostihují veškerou práci, která je ve společenství potřebná. Proto lze vedle kolektivů staršovstva a diakonů, mít také určité specificky zaměřené pracovní skupiny, aby řešily nejrůznější záležitosti a programy sborového života. Navíc se právě v takových skupinách mohou výhledoví „starší“ a „diakoni“ seznamovat s různorodostí sborového života, nabývat zkušenosti a osvědčovat svá obdarování.