Biblické poradenství a křesťanká psychologie

„Bratři, kdyby byl někdo i přistižen v nějakém přestoupení, vy, kdo jste duchovní, napravujte takového člověka v duchu mírnosti a dávej si každý pozor sám na sebe, abys i ty neupadl do pokušení. Neste břemena jedni druhých, a tak naplňte zákon Kristův.“ Gal 6,1n

Gary R. Collins začíná svoji sedmisetstránkovou knihu „Christian Counseling“ (Křesťanské poradenství) slovy: „Nikdy jsem si nepomyslel, že může být takové množství zraněných lidí!“ A uvádí příklad mladého kazatele, jehož malý sbor postupně rostl. Tento kazatel si uvědomoval, jak nutně jeho sbor potřebuje náležité vedení, ale jeho dny a často i noce se zdály být naplněny nekonečným zástupem zraněných lidí, z nichž každý u něj hledal vedení a poradenství. Vyznával: „V semináři nám nikdy neřekli o tom, že je tak mnoho lidí v nouzi. Nikdy nás nevarovali, že kazatel se bude muset zaměstnávat násilím v manželstvích, znásilňováním dcer jejich otci, strachem, nejistotou, pokusy o sebevraždu, homosexualitou, alkoholizmem, drogovou závislostí, depresí, úzkostí, vinou, rodinnými problémy, nezřízeností v jídle, chronickým stresem a množstvím dalších problémů. Měli jsme jeden kurz poradenství, ale nikdy jsem nepředpokládal vážnost a různorodost problémů, kterými se budeme muset  zaměstnávat po promoci.“ (1)      

Kam jinam mají jít křesťané, kteří se dostali do takových nesnází, nežli za svým kazatelem, nebo za bratry a sestrami z církve?  Nejsou to totiž jen kazatelé, kteří mají pomáhat lidem s jejich břemeny. Jsou to vlastně všichni věřící, kteří pro znovuzrození z Ducha svatého a známost Písma svatého mají být pohotoví k duchovní pomoci druhým, čili k tzv. křesťanskému poradenství.

V souvislosti s tímto předmětem je vhodné uvést, že v posledních desetiletích se mezi křesťany vážně diskutuje, zda v křesťanském poradenství patří pravoplatné místo psychologii. Známý americký kazatel John MacArthur Jr. tuto skutečnost označuje dokonce za jednu z nejzávažnějších krizí v současné generaci. Proto je vhodné, abychom se touto otázkou zaměstnávali.  

1. Několik slov k úvodnímu textu

            Křesťanské poradenství zahrnuje širokou oblast nejrůznějších potřeb věřících lidí. Vesměs se jedná o případy, kdy s žádostí o pomoc přicházejí sami lidé. Tato skutečnost již sama o sobě je dobrým předpokladem k tomu, aby žadateli bylo pomoženo. Často je v pozadí nouze hřích a pomoc spočívá v poukázání na přestoupení, ve vyslechnutí vyznání, společné modlitbě a tlumočení odpuštění na podkladě Písma svatého.

            Naše úvodní verše jsou z listu Galatským a z tohoto listu je zřejmé, že apoštolu Pavlovi na křesťanech v Galacii velice záleželo. Adresáti ve svém úsilí o plnění Zákona v souvislosti s obřízkou snižovali jedinečnost evangelia a dostatečnost oběti Pána Ježíše Krista. Tento problém nebyl ojedinělý. Již první církevní koncil řešil právě otázku obřízky a Galatští v této problematice neměli jasno. Pavlův list tedy svědčil o „nesení břemena“ těchto křesťanů. Pod vedením Ducha svatého Galatským pomáhal porozumět významu evangelia.       

            První verš nás vtahuje do situace, kdy některý z křesťanů ve sboru zhřešil. Hřích nemusel být všeobecně známý, ale ten kdo v církvi o tom věděl, měl usilovat o řešení této skutečnosti a takového křesťana „napravit“. Apoštol Pavel poučuje, že náprava se má konat v duchu tichosti a s vědomím, že i napomínající nesmí zapomínat na možnost vlastního pádu. V 1. Korintským 10,12 jsme v tomto duchu varováni slovy: „A tak kdo si myslí, že stojí, ať hledí, aby nepadl.“  

            Následující verš, který vyzývá k vzájemnému nesení břemen je vhodné vnímat právě v této souvislosti. Hřích je totiž tím nejtěžším břemenem. Vždyť někdy vede nejen k zoufalství, ale v některých případech až i k sebevraždě. Těžko najdeme obtížnější břemeno, nežli napravování padlého křesťana. V uvedeném případě navíc člověk, který zhřešil, nepřišel sám v pokání. Možná, že se ani svého hříchu nechtěl vzdát. Přesto Písmo křesťany zavazuje k tomu, aby pomohli.

            Tragickou skutečností je, že se často v dnešní církvi hříchy neřeší. Lidé žijí v naději, že se člověk sám vzpamatuje a nebo se čeká na to, až kazatel nebo některý ze starších sboru situaci zjistí a začne konat.  Boží slovo nás však vede k tomu, že se situace má řešit bezodkladně. Vždyť Pánu Ježíši Kristu – Pánu církve jde o to, aby jeho nevěsta byla „krásná a čistá, bez poskvrny a vrásky.“ (Ef 5,27)

Text hovoří o těch, kteří mají napravovat, jako o „duchovních“. Nehovoří tak ve smyslu, že se jedná výslovně o pastýře sboru, kazatele nebo faráře. Každý křesťan má předpoklad být „duchovním“.  Tento pojem se nám osvětluje v 1. Korintským 3,1-4, kde apoštol Pavel dává „duchovnost“ do protikladu s „tělesností“. Tělesní křesťané potřebují být stále syceni „mateřským mlékem“, zatímco pro duchovní křesťany je vhodný „hrubý pokrm“. Z toho je zřejmé, že předpokladem duchovnosti je náležitá biblická znalost. 

Ale pouhá biblická známost nestačí k plnění Boží vůle! Ne nadarmo je v našich verších řeč o „zákoně Kristově“. Jak jinak této výzvě rozumět, než poukazem na slova Pána Ježíše Krista, když říká: „Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali; jako já miluji vás, abyste se i vy navzájem milovali.“ (J 13,34)

Napravování musí být konáno v lásce. Slovo „napravování“ je z řeckého „katartidzein“ a obnovit, uvést do pořádku. Bylo například užíváno v souvislosti se spravováním sítí nebo napravení zlomené nohy. To jsou názorné příklady trpělivosti, pečlivosti a citlivosti. V tomto smyslu má být uskutečňováno ono křesťanské poradenství.   

2.Křesťanské poradenství

            V Bibli se s pojmem „křesťanské poradenství“ nesetkáváme. Tento pojem je však v současnosti natolik běžný, že se mu s ohledem na náš předmět nelze vyhnout. V přesnějším slova smyslu bychom však měli hovořit o „biblickém poradenství“ a to se netýká pouze pomoci křesťanům, ale i nevěřícím lidem.

            Podle Gary R. Collinse je křesťanské poradenství „činností k povzbuzování a vedení těch, kteří čelí ztrátám, zklamáním, a nebo jsou před závažným rozhodováním. Ono má napomáhat věřícímu k duchovnímu růstu a rozvoji, k účinnějšímu řešení životních problémů, vnitřních konfliktů a ochromených citů, pomáhat jednotlivcům, rodinám a manželským párům odstraňovat vzájemná napětí nebo nastavovat kvalitnější vztahy, asistovat osobám, jejichž životní směr a sebeobrana způsobují neštěstí. Křesťanský poradce usiluje o přiblížení lidí k osobnímu vztahu k Ježíši Kristu a napomáhat mu nalézt odpuštění a osvobození z důsledků hříchu a viny. V konečných důsledcích se snaží křesťanští poradci ve své duchovní pomoci druhé přivést k tomu, aby se stali učedníky Krista a aby i jiné vedli k učednictví. (2)               

            Na podkladě tohoto komplexního popisu toho, o co se v křesťanském poradenství jedná, je dobré si poukázat na jeho jedinečnost ve srovnání se sekulární psychologií.

Křesťanské poradenství vychází z Písma svatého, které je „vdechnuté Bohem a užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku.“ (2Tm 3,16) V Písmě svatém tedy hledá křesťanský poradce návod na pomoc člověku v jeho nouzi.

Písmem svatým je člověk poučen o Božích atributech a skutcích, o lidské přirozenosti, skutečnosti hříchu, nezbytnosti lidského pokání a Božího odpuštění skrze víru v Pána Ježíš Krista.

V křesťanském poradenství pak jde o vedení člověka k novému životu skrze znovuzrození z Ducha svatého a ke svatému způsobu života. V této souvislosti se stává naprosto zřetelným, jak se odlišují závěry světské psychologie od biblických norem.

Křesťanské poradenství se konečně nemůže vyhnout ani otázce smrti a věčného života, protože je právě toto poznání nejen důvodem zcestí lidského myšlení (např. reinkarnace), ale dotýká se i posledního soudu a věčného zatracení v pekle.

3. Závažné úchylky současné křesťanské psychologie

            Vedle křesťanského – biblického poradenství, existuje také tzv. „křesťanská psychologie“. Americký teolog a psycholog Richard Ganz  se věnuje srovnávání těchto dvou způsobů pomoci a ukazuje na biblickém pozadí rozdíly. Tento profesionální psycholog, dokonce vyučující na univerzitě, během své praxe klinického psychologa rozpoznal, že v mnoha případech se u nemocných nejedná o to, že by se našla nějaká neurologická, fyziologická, biochemická ani metabolická porucha. Problém tedy nebyl organického původu, ale v případě pacientů se jednalo o duchovní problém. Když však toto své poznání začal ve své praxi ve zdravotním centru uplatňovat, byl vyzván k tomu, aby své zaměstnání opustil. Tato skutečnost ho vedla k napsání knihy nazvané „Psychoblábol“ a o důvodu jejího napsání říká: „Cílem této knihy je pomoci čtenářům pochopit, že pojetí poradenství vycházející z psychoanalýzy (a jejich sekulárních  psychoterapeutických odnoží) je ve své podstatě neslučitelné s Božím slovem... (3)

            Kalifornský kazatel Steven J. Cole napsal poměrně obsáhlé pojednání o křesťanské psychologii, které nazval: „Jak mne Jan Kalvín přivedl k pokání nad křesťanskou psychologií.“ (4)

            Své pojednání začíná přiblížením své kazatelské činnosti (koncem 20. stol.), kdy svá kázání „okořeňoval“ nejnovějšími psychologickými poznatky. Podotýká, že by je však nikdy nepoužil, kdyby nebyly v souladu s Biblí. Asi po třinácti letech své kazatelské služby po přečtení Kalvínovy Instituce, přišel k poznání, že se odchýlil od správného směru a uvádí pět oblastí, ve kterých je „křesťanská psychologie“ v rozporu s biblickými pravdami.

1. Křesťanská psychologie je postavena na neadekvátním chápání spásy. Ona minimalizuje zkaženost člověka a činí z obrácení něco, co hříšník může udělat sám, stačí se rozhodnout pro Krista. Za obrácením člověka je však nadpřirozený Boží čin, kterým dává Bůh duchovní život člověku, který byl „ztracen ve vinách a hříších“. (Ef 2,1-5) Člověk prožije něco podobného, co prožil Petr, když vyznal: „Odejdi ode mne, Pane, protože jsem hříšný člověk.“ (Lk 5,8); nebo Izaiáš, který volá: „Běda mi, jsem zničen, protože jsem člověk nečistých rtů a bydlím uprostřed lidu nečistých rtů, a mé oči viděly Krále, Hospodina zástupů.“ (Iz 6,5)

Tato psychologie dokonce tvrdí, že pokud ke zraněnému člověku přistupujeme tak, aby se cítil viníkem své bolesti – ať už z důvodu nedostatku víry v Boha, nedostatku poslušnosti nebo čehokoli jiného, jedná se o „odsuzování“ a my působíme obrovskou škodu.

2. Křesťanská psychologie vede člověka k soustředění na sebe, ne na Boha a jeho slávu.

Jedna z nejrozšířenějších lží, které zaplavily církev v posledních letech tvrdí, že Bible učí, že je potřeba, abychom sami sebe milovali a rostli v sebeúctě. Křesťanští psychologové tvrdí, že naši dobu zachvátila epidemie komplexu méněcennosti, která je příčinou mnoha společenských neduhů.

            Křesťanská psychologie slouží k povýšení člověka v jeho hříchu a stahuje Boha k nám dolů jako dobráckého „kamaráda“, který nás bezpodmínečně miluje, takže můžeme sami sebe přijmout. Bible však vyvyšuje Boha jako svatého, zatímco strhává z člověka jeho sebespravedlnost.

            Když si poukážeme na prvotní hřích, zjišťujeme, jak následkem naší padlé přirozenosti jsme náchylní lichotit sami sobě kvůli vrozené sebelásce. Nelze než rozhodně odmítnout učení psychologů, když říkají, že se musíme nejdříve naučit milovat sami sebe, abychom mohli milovat Boha a ostatní.        

            Pán Ježíš učí: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe a každý den vezme svůj kříž a následuje mne.“ (Lk 9,23)

3. Křesťanská psychologie popírá dostatečnost Ježíše Krista a moc Ducha svatého. Jeden z křesťanských psychologů píše, že zkusil ´standardní´ křesťanské odpovědi pro sebe a ostatní a došel k závěru, stejně jako Jób že jsou ´bezcennou medicínou´. Těmito standardními odpověďmi myslel například říkat lidem, že jsou v hříchu, že nemají dost víry, že netráví dost času s Biblí a na modlitbách, nebo že jsou nějak jinak odpovědni za svoji bolest. Jinými slovy, že Ježíš Kristus a Duch svatý nestačí a k vyřešení emocionálních bojů je prostě nezbytná psychologie.

            Naproti tomu však Písmo svaté poukazuje na pomoc v Pánu Ježíši Kristu. On vyzýval slovy: „Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek.“ (Mt 11,28)

A Písmo svaté nám na mnoha místech svědčí o tom, jak mnozí Boží lidé procházeli těžkostmi a jak jim Pán Bůh pomáhal. Nešli za žádným psychologem, ale obraceli se ve víře k Pánu Bohu a s jeho pomocí ve svých zkouškách obstáli. Apoštol Pavel svědčí o tom, jak ho Pán Ježíš vysvobodil i z takové zkoušky, kdy začal pochybovat o svém životě. (2. Kor 1,8-9)

            Křesťané mají Ducha svatého, který je nápomocný v jejich mdlobách a navíc v jejich životech způsobuje své ovoce, kterým je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota,věrnost, mírnost, sebeovládání. (Gal 5,22) Toto ovoce však dozrává teprve časem a to často právě prostřednictvím těžkostí a zkoušek, pro které navíc jsme schopni lépe rozumět druhým a schopnější nést jejich břemena.

4. Křesťanská psychologie ničí dostatečnost a autoritu Božího slova. Ona nám sice říká, že Boží slovo má samozřejmě svůj význam, ale nemůže být odpovědí na všechny složité problémy dneška. Tento argument je však pochybný, protože psychologie zasahuje do problémů, kterými se Bible zabývá. S problémem hněvu, chtíče, sexuální závislosti, hořkosti, úzkosti, depresí a dalšími skutečnostmi se setkáváme na mnoha místech. A Bible nám ukazuje, jak se vypořádat s těmito problémy, které se pokouší řešit i psychologie. Ta však používá zcela jiný přístup než Písmo. Ona je zaměřena na člověka a jejím cílem není líbit se Bohu. Jestliže jsou nějaké psychologické pravdy, pak souhlasí s Písmem a psychologie je v takovém případě nadbytečná.

Kalvín se neustále ptal na to, co říká Písmo a z toho důvodu navzdory nepochopení a těžkostem pomáhal řešit všechny obtíže své doby. Jen z Písma dával rady, protože ono o sobě prohlašuje, že vybaví každého člověka pro každé dobré dílo. Psychicky nebo emocionálně narušený člověk takto vybaven není.

5. Křesťanská psychologie minimalizuje biblický pohled na hřích a osobní odpovědnost. Ona používá důsledně lékařskou terminologii a diagnostiku, která naznačuje, že člověk není za své problémy zodpovědný, neboť je nemocný: je „sexuálně závislý“ nikoli otrokem chtíče; je alkoholik, nikoli opilec; je v procesu uzdravování, nikoli v pokání.

Křesťanská psychologie říká, že pro křesťany, kteří trpí návykovými potížemi, mohou být církví vyřčená odsuzující slova obzvlášť obtížná. Mohou lidem bránit v hledání uzdravení. Poukazují na to, že když se takoví lidé stanou ochotnější přiznat své poruchy sami sobě i ostatním v procesu uzdravování, vidíme, že tento proces pomáhá a proto je prospěšný.  

Posléze se dozvídáme, že je třeba uznat a dokonce přátelsky přijmout svou negativní nebo potlačenou přirozenost. Mezi pilíře v procesu uzdravování patří „přijmout sami sebe“, „uzdravujeme se skrze sebelásku a a zaměření se na sebe“, „máme zdravý smysl pro sebeocenění“ apod. S pojmy jako „hřích, Boží bázeň, pokání, Boží milost“ se v této psychologii nesetkáváte.

Jak jinak je tomu v Kalvínově Instituci, kde je mimo jiné řečeno: „Myslím tudíž, že ten činí nejlépe, kdo se naučil být nespokojený se sebou samým tak, aby nevězel v bahně hříchu, ale spíše spěchal k Bohu a toužil po něm tak, aby jsa naroubován v život a smrt Kristovu, mohl být neustále hotov k pokání.“ A o sebelásce čteme: „Neboť slepota, s níž se ženeme do náruče sebelásky, je taková, že si každý z nás myslí, že má proč být na sebe pyšný a podceňovat ostatní, když se s nimi srovnává. Když nám Bůh dopřeje něco, z čeho nemusíme činit pokání, okamžitě pozvedneme svou mysl a nejsme pouze nadutí, ale téměř bychom praskli pýchou.“

            Studium psychologie sice může člověka obohatit v širším poznání lidské osobnosti, Richard Ganz ale dodává: „jestliže se křesťané budou zhlížet v sekulární psychologii, nakonec zapomenou, jak vypadají“. Ve svém důsledku psychologie utvrzuje křesťanské poradce v tom, že skutečná pomoc v člověkově nouzi je jen v Pánu Ježíši Kristu a jeho díle. Vždyť poradenské metody jsou navíc často zmatené a protichůdné. V současnosti se užívá doslovně tisíce poradenských metod, až se zdá, že je tak mnoho terapií a přístupů k poradenství, jak mnoho je poradců.

 4. Význam četby Písma svatého a modlitby

            Slova nestačí na to náležitě zdůraznit jaký význam má pravidelná četba Písma svatého a rozjímání nad ním. Známý 119. Žalm, který má 176 veršů se celý věnuje významu Božího slova. Ono  slouží nejen ke správné životní orientaci, protože je „lampou pro nohy člověka a světlem na jeho stezce“, ale ono je i „útěchou v soužení a navrací život“. (Ž 119,105.50) Boží slovo má svoji trvalou   moc, jak o něm prohlašuje Hospodin, když říká, že se nenavrátí „ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná to, co si přeji, a zdárně dokáže to, k čemu ho pošlu.“ (Iz 55,11) A tuto skutečnost podtrhují i slova: „Cožpak není mé slovo jako oheň, je Hospodinův výrok, a jako kladivo, které tříští skálu?“ (Jer 23,29)

            Zatímco ti, kteří se denně sytí a poučují Božím slovem duchovně rostou a nabývají tak způsobilosti vyvarovat se duchovních pádů, ti, kteří Boží slovo opomíjejí duchovně chřadnou.  Skutečností je, že duchovní poradci ve své práci vesměs zjišťují, že právě pravidelné chvíle nad Písmem svatým byly opomíjeny.

            Podobně je tomu i s modlitebním životem. Ti, kteří vyhledávají duchovní poradce z důvodu hříchu, vesměs vyznávají, že jejich modlitební život v podstatě neexistoval.

Písmo svaté nás vybízí k neustálým modlitbám (1Tes 5,17). Pán Ježíš v této souvislosti říká v Getsemanské zahradě svým učedníkům významná slova: „Bděte a modlete se, abyste nevešli do pokušení.“ (Mt 26,41) Právě v modlitebních ztišeních vlastně spočívá skutečnost „chození s Pánem Ježíšem Kristem.“                   

            Leanne Payneová ve své knize „Uzdravení duše Boží přítomností“ sdílí zkušenosti s Boží pomocí prostřednictvím modlitby. Podotýká, že modlitby za uzdravení duše a odpuštění hříchů bývají často zanedbávány. Následky toho pak musí řešit „profesionálové“. Povzbudivě píše: „Účinně se modlit za uzdravování duše znamená pozorovat, jak se v lidských životech stává plně zjevným dílo kříže (Kristova umučení) a jak v Kristově těle vzkvétají dary a ovoce Ducha svatého. Jak lidé dospívají k zralosti a celistvosti, a díky tomu také získávají moc přinášet evangelium k pomoci světu, který hladoví po lásce, pravdě a světle.“ (5)

            V poradenství jde o to, aby se člověk stal zralým učedníkem, k čemuž byl stvořen. Stává se, že na to, aby zjistil, co mu stojí v cestě, nestačí, natož aby to odstranil. V tom případě potřebuje službu někoho druhého, aby mohl jít ve svobodě dál. A právě skrze Písmo svaté a modlitbu je připraven způsob, jak vyvést z vězení na svobodu, kterou je zralost v Kristu.

5. Význam sborového společenství

            V křesťanském poradenství nemůže v praktických radách ještě chybět poukaz na význam křesťanského společenství. Součástí jeho života je společné naslouchání Božímu Slovu, o kterém Richard Ganz dokonce prohlašuje, že „pravidelné výkladové kázání je tou nejterapeutičtější konfrontací, jaké se Božím lidem může dostat.“  

            O křesťanském společenství apoštol Pavel píše: „A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla…“ (Ef 4,11n) Pastorovým úkolem je tudíž vyzbrojovat stádo k službě. Kristus svěřil svoji službu celé církvi, nejen jednomu člověku. Když tento princip plně pochopíme, celý život církve se naprosto změní. Členové sboru už nejsou pouze lidmi, kteří do církve přicházejí jen něco přijmout, ale jsou tělem spojeným dohromady, aby posilovali jeden druhého i církev jako celek. Většina pastorů však chápe své poslání pouze v tom, že káží Boží slovo a konají potřebnou pastoraci, zapomínají však na to, že mají cílevědomě vyzbrojovat věřící k vykonávání díla služby.

            Matthew Henry ve svém komentáři k epištole k Efezským píše: „Pastor má ty, kdo byli zničeni a narušeni hříchem, přivést do řádného duchovního stavu a rámce, a pak je posilovat, utvrzovat a pomáhat jim v růstu, aby každý z nich na správném místě a ve správném postavení přispíval k prospěchu celku.“

            Mnozí věřící chápou církev jako místo, kde je jim duchovně slouženo, ale do vlastní činnosti se nezapojují. Tak se snadno stane, že jsou nespokojeni, protože časem nejsou jejich představy naplněny. Apoštol Pavel však poukazuje na to, že mají být všichni věřící zaměřeni k „budování těla Kristova.“ K tomuto poslání jsou pak všichni vybízeni slovy: „…napravte umdlené ruce a zchromlá kolena.“ (Žd 12,12)

Boží lidé se mají neustále ohlížet po potřebách, které má církev v plnění Boží vůle. Rozpoznané potřeby pak mají pod vedením Ducha svatého konat. Jen takovým způsobem je možné „tělo“ skutečně vybudovat. Toto se v současnosti mnohde neděje. Žijeme ve věku, kdy lidé přicházejí do církve se zájmem o sebe a sebestřednost je návyk, kterého se lze zbavit jen velmi těžko.

           

Závěr:

            Na otázku, pro jaké úkoly se ve sborech nedostává dosti pracovníků, by většina kazatelů a farářů odpověděla, že to je právě pro biblické poradenství. Tím se však nemyslí nějaký oficiální „úřad“ v církvi, ale hluboký zájem jednoho o druhého včetně nevěřících přátel.  

            Sbory povšechně nemívají nedostatek pracovníků například ve sborové administrativě, učení dětí v nedělní škole, pomoci a podílu při průběhu bohoslužeb. Nacházejí se i dobrovolníci zajišťující občerstvení, pomocníci při úklidech, nebo stavebních pracích apod. Ale křesťanů, kteří se vážně zajímají o duše věřících a péči o ně je všeobecný nedostatek.

            V případě poradenské – pastýřské pomoci se totiž často jedná o dlouhodobější a náročný proces s časovými nebo dokonce finančními nároky, ve kterém hrozí i případné nedorozumění až nevděk. A vedle toho je namístě zmínit i nezbytnou podporu rodiny, která je pro takovou činnost omezována.

            Nepochybně lze říci, že se křesťné potřebují zodpovědněji zahledět na Pána Ježíše Krista, kterého prorok Izaiáš označuje jako „Podivuhodného rádce“. (Iz 9,5) Kdyby nebylo Pána Ježíše v této roli i ve vztahu k nám, kde bychom byli! A jestliže jsou křesťané vybízeni k následování šlépějí Pána Ježíše  mají ho tedy následovat i v biblickém poradenství, o kterém Písmo svaté říká: „Moji bratři, zbloudí-li někdo mezi vámi od pravdy a někdo ho obrátí zpět, ať ví, že kdo obrátí hříšníka od jeho bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů.“ (Jk 5,19n)

                    

1. Gary R. Collins: Christian Counseling, str. 15

2. Gary R. Collins: Christian Counseling, str. 16

3. Richard Ganz: Psychoblábol, str. 24

4. Zápas o duši Leden 2001

5. Leanne Payneová: Uzdravení duše, str. 6