Biblický křest

„Ježíš přistoupil a promluvil k nim: ´Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve méno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat včechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Amen. Mt 28,18-20

 Úvod: Když máme hovořit o nebezpečích, se kterými se církev potýká, hraje v nich otázka křtu velice významnou úlohu. Otázka je o to významnější, že se v ní jedná o věc, která teologicky odlišuje nejen protestantské církve od římskokatolické, ale rozděluje i církve povstalé z reformace. Přitom v reformaci šlo o naprostou podřízenost Písmu svatému. Křest nemluvňat, který se stal neochvějnou praxí v římskokatolické církvi, však některé církve neopustily, byť mu přestaly rozumět jako svátosti, pro kterou jsou nemluvňata zbavena dědičného hříchu a duchovně znovuzrozena.

 To, že křtí i mnohé protestantské církve nemluvňata, dostává církev do významných teologických nesnází, které navíc s sebou přinášejí i závažné praktické problémy. Jde totiž o to, že církev má mít jasno jasno v tom, kdo do ní patří pro víru a znovuzrození z Ducha svatého a kdo se do ní hlásí jen z důvodů křtu po narození a konfirmaci.

 Tímto kázáním si tedy zodpovědně přibližme biblickou pravdu o křtu s porozuměním jeho obsahu i negativních důsledků, které ze křtu nemluvňat vyplývají.

1.Několik slov k úvodnímu textu

   Tato závěrečná slova Matoušova evangelia v sobě zahrnují tři důležité výzvy, které Pán Ježíš adresuje církvi všech dob.  

   Předně se jedná o to, získávat druhé k učednictví. Tato výzva zjevuje Boží vůli! Vždyť každý křesťan byl přiveden k víře prostřednictvím někoho druhého, ať to byli rodiče, přátelé nebo například kazatel.  Vždy musel být někdo, kdo s ním sdílel Boží slovo, skrze které se pak znovuzrodil a stal se „učedníkem“. A k poslání činit druhé učedníky jsou pak zavazováni i nově obrácení. V poslušnosti Pána Ježíše totiž křesťan vnímá nejvlastnější smysl svého života. A jestliže se někdo ve svém životě nesnaží naplnit tento příkaz, pak je otázkou, zda je vůbec znovuzrozeným křesťanem.  

   Druhá výzva se týká křtu ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Konání křtu je tedy přímo zahrnuto do křesťanského poslání. Není tím však řečeno, že každý má být pohotový ke konání křtu. Názorně o tom svědčí slova apoštola Pavla, který říká, že není poslán k tomu, aby křtil, ale aby kázal evangelium. (1 Kor 1,17) Jinými slovy: především jde o zvěstování evangelia, to je prvořadé a týká se všech! Na podkladě uvěření evangeliu pak má být věřící pokřtěn, ale nezáleží na tom, kdo křest vykoná.

   Křtít někoho „ve jméno“ (povšimněme si jednotného čísla) Otce i Syna i Ducha svatého, znamená zviditelnění duchovní skutečnosti spojení s Otcem, Synem a Duchem svatým. „Jméno“, reprezentuje toho, kterému patří. Být „pokřtěn ve jméno“, tudíž znamená „být začleněn do společenství s Otcem, Synem a Duchem svatým.  

   Třetí výzvou církve je učit nové věřící zachovávat to, co Pán Ježíš přikázal. Výuka Písmem svatým je pro pokřtěné velice významná. Znovuzrozením a křtem není v jejich životech vše naplněno. Synu Božímu jde o to, aby věřící žili životy podle jeho vůle. Proto mají být pokřtění vyučováni Božím slovem. Tak jak je to v tělesném životě s růstem, dospíváním a dospělostí, tak tomu má být i prostřednictvím  vyučování.  

   Jedná se o tři prosté výzvy a významné je i jejich pořadí. Přitom si musíme s lítostí poukázat na to, že na ně církev dostatečně nedbá. Pastýři sborů často opomíjejí vést věřící k evangelizování, v mnohých církvích se praktikuje křest nemluvňat a pro záměnu pořadí výzev dochází někdy k tomu, že je biblické vyučování chápáno pouze informativně.  

2. Pohled na prvotní církev v souvislosti s křtem

   V souvislosti s uvedenými slovy Pána Ježíše Krista bylo přirozené, že apoštolská církev uvedené výzvy důsledně naplňovala.  

  Hned o Letnicích po naplnění Duchem svatým bylo zvěstováno Boží slovo, aby posluchači uvěřili v Pána Ježíše Krista. A když se obrátili posluchači na Petra s otázkou, co mají činit, ten jim řekl: „Učiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Mesiáše na odpuštění svých hříchů, a přijmete dar Ducha svatého.“ (Sk 2,38)  

   Posluchači byli zasaženi Božím slovem, byli svědky zázračného seslání Ducha svatého a zatoužili po tom, aby se s nimi stala podobná změna. Pro poslušnost v činění pokání, se pak dali pokřtít a přijali Ducha svatého.

   O tom, že křest následoval bezprostředně po uvěření, čteme v knize Skutků vícekrát. Zahleďme se alespoň na dvě takové zprávy!

   V 8. kapitole čteme o eunuchovi etiopské královny, který odjížděl z Jeruzaléma a četl Izaiášovo proroctví. Evangelista Filip byl veden Duchem svatým k tomu, aby se k němu připojil a s ním o tomto proroctví hovořil. A když komorníkovi čtený oddíl vysvětlil, komorník zatoužil po křtu. Je zvláštní, že v oné 53. kapitole proroka Izaiáše nic o křtu nečteme. Proto se lze oprávněně domnívat, že mu vedle evangelia Filip řekl i o ustanovení křtu. A když se komorník na možnost křtu výslovně zeptal, Filip mu odpověděl: „Jestliže věříš z celého srdce, je to dovoleno.“ Když pak komorník vyznal, že věří v Pána Ježíše Krista jako Syna Božího, Filip ho pokřtil.

   Neubráníme se údivu nad tím, jak jedinečně může pracovat Duch Boží na srdci člověka a jak ten spontánně reaguje. Tato událost nás má vést i k závěru, že jsou situace, kdy máme rozpoznat, že křest má být vykonán bezprostředně po vyznání víry a to navzdory zažité praxi, že před křtem musí probíhat podrobná  výuka biblických pravd.

   O tom, že křest následoval okamžitě po vyznání víry čteme i v 16. kapitole Skutků. Tato kapitola vypráví o uvěznění apoštola Pavla se Silasem ve Filipech. Když byli učedníci z vězení zázračně vysvobozeni, nevyužili příležitosti k útěku a strážce žaláře jejich konání vedlo k otázce, co má dělat, aby byl spasen. A slyšel slova: „Uvěř v Pána Ježíše, a budeš zachráněn ty i tvůj dům.“ (Sk 16,31) Pavel se Silasem pak  „promluvili Pánovo slovo k němu i ke všem, kteří byli v jeho domě.“ (v.32) K víře dochází na podkladě zvěstovaného Slova a my čteme, že bylo zvěstováno všem v žalářníkově domě. Tato zmínka vyvrací dohad, že mohla být případně pokřtěna i nemluvňata. Vždyť nemluvňata by na zvěstované Slovo nemohla reagovat.  

   V této události sice nečteme slova vyznání žalářníka ani jeho domácích, ale není pochyb o tom, že svoji víru vyznat museli. Ve zprávě je však nepřehlédnutelná zmínka o tom, že se žalářník zbičovaných učedníků okamžitě ujal a vymyl jim jejich rány. Jeho víra se tedy ihned projevila změnou jeho života.

 

3. Smysl novozákonního křtu (Ř 6,3-4)

   O duchovní skutečnosti, která je za křtem apoštol Pavel píše: „Což nevíte, že my všichni, kteří jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, jsme byli pokřtěni v jeho smrt? Skrze křest jsme byli spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom i my, tak jako byl Kristus skrze slávu Otce vzkříšen z mrtvých, vstoupili na cestu nového života.“

 Tyto verše nám jedinečným způsobem poukazují na symboliku křtu. V něm totiž nejde o nějaký slavnostní obřad při vstupu do života. Tím méně o nějaký magický úkon, který zajišťuje šťastnou budoucnost. Za křtem je názorná duchovní symbolika. Apoštol Pavel poukazuje na to, že ponořením věřící svědčí o svém ztotožnění s Kristem v jeho smrti. Ponoření do vody odkazuje na hrob, kde skončil dosavadní život pokřtěného a tudíž hříšný způsob života. Následně pak povstání z vody dokládá, že věřící vykročil k novému životu s Kristem.  

   Tento úkon je tedy svým obsahem názorným svědectvím o duchovní skutečnosti. Je významným svědectvím pro křtěnce, který se k němu může znovu a znovu vracet. Tímto vyznavačským aktem byl ztotožněn s Kristem! Křest se uskutečnil s jeho plným vědomím a souhlasem a jedná se v něm o naplnění Božího příkazu. Nejedná se o nějaký tradiční skutek, tím méně o nevědomý čin, jak je tomu v případě nemluvňat. I když křtu nutně předchází víra a biblické poučení o jeho obsahu, projitím vodou křtu je věřící také názorně ujištěn o tom, co se ve smrti a vzkříšení Pána Ježíše Krista pro něj událo.

   Křest je také viditelným vyznáním pro všechny svědky této události. Na pokřtěném je viditelná moc Božího slova. Ono vedlo k pokání a poslušné víře. Na nový život pokřtěného poukazují dva verše, které našemu oddílu předcházejí: „Máme zůstávat v hříchu, aby se milost rozhojnila? Naprosto ne! Jak bychom my, kteří jsme hříchu zemřeli, v něm ještě mohli žít?“  

   A o toto vše je ochuzen křest nemluvněte. V jeho pozadí není svědectví o milosti spasení skrze víru. Jak se k tomuto aktu má pokřtěný vírou později vracet? Jedině s vděčností za víru svých rodičů a jejich snahu ho k víře také přivést. A co když k víře a spasení v případě takového člověka vůbec nedojde? Ten se někdy od svého „křtu“ odvrací s poznámkou, že si toho nebyl vědom. Navíc je takto křest znevažován, protože může být chápán pouze jako určitý druh tradice.

4. Obhajování křtu nemluvňat

   Na tomto místě je vhodné začít zmínkou o pojmu „svátost – svatá věc“. Katolická církev totiž hovoří o křtu jako o svátosti. Vedle křtu se jedná ještě o svátosti: biřmování, eucharistii, pokání, pomazání nemocných, kněžství a manželství.  Chápe pak pojem „svátost“ jako prostředek, skrze který je člověku udělována spása.

   Římskokatolický katechismus v otázce křtu říká: „Křest je svátost, kterou člověk dosud nepokřtěný se stává dítětem Božím a údem Církve katolické... Křest působí toto: 1. odpouští dědičný hřích a uděluje milost posvěcující; 2. činí pokřtěného dítětem Božím a údem Církve katolické; 3. vtiskuje duši pokřtěného nezrušitelné znamení křesťana.… Křest je ze všech svátostí nejpotřebnější, protože bez křtu nikdo nemůže být spasen a nemůže přijmout ani ostatní svátosti.“ (1)

   Z toho vyplývá, že znovuzrození, které je předpokladem věčného života a které Písmo svaté dává do souvislosti s prací Ducha svatého a vírou, je v katolicismu přisuzováno křtu. Takto je křest chápán jako magická událost nezávislá na víře křtěného, což odporuje Písmu svatému.    

  Reformace chápe pojem svátost ve smyslu ustanovení Páně a má z dříve uvedených „svátostí“ pouze dvě a to vedle křtu ještě večeři Páně. Pojem „svátost – svatá věc“ je odůvodnitelný pro skutečnost, že jsou tato ustanovení  „oddělená - svatá“ samotným Pánem církve. Na podkladě Českého vyznání z roku 1575 a Bratrského vyznání z roku 1662 Eugen Zelený uvádí definici „svátostí“ takto: „Svátosti jsou viditelná znamení a pečeti neviditelné milosti Boží.“ (2) Protože je však pojem „svátost“ zatížen katolickým chápáním, mnozí se mu vyhýbají a hovoří prostě o „dvou ustanoveních Páně“.  

   Luther ve svém katechismu obhajuje křest nemluvňat následovně: „Že se křest Bohu líbí, to se dostatečně prokazuje z jeho vlastního díla, totiž tím, že Bůh mnoho posvěcuje a dává Ducha svatého těm, kteří jsou pokřtěni. I podnes jsou mnozí, na nichž je cítit, že mají Ducha svatého v učení i v životě. Vždyť je nám Boží milostí dáno, že můžeme vykládat Písmo a Krista poznávat, a to by se bez Ducha svatého nemohlo dít. Kdyby ale Bůh křest dětí nepřijímal, nedával by pokřtěným ani špetku Ducha svatého. Sumou, pak by celou dobu až do dnešního dne nebylo na světě žádného křesťana.“

      Jinými slovy Luther dává do souvislosti křest s darem Ducha svatého a to i v případě nemluvňat. A z toho pramení námitka: Cožpak se křesťan nestává věřícím skrze víru právě v souladu s důrazem, který je typický pro Lutherovu reformaci?

   Luther navíc dodává: „... nám na tom nezáleží nejvíce, zda pokřtěný věří či nevěří, neboť podle toho není křest nepravý. Nýbrž všechno záleží na Božím slovu a příkazu.

Otevřeně však jednou přiznal: „Kdyby lidé nebyli ke křtu přinášeni a museli přijít sami ze svého rozhodnutí, ne mnoho by jich bylo pokřtěno.“ (3)

   Reformovaná církev na podkladě Heidelbergského katechismu na otázku, zda mají být také nemluvňata křtěna, odpovídá: „Ovšem. Nebo poněvadž rovně jako dospělí k smlouvě Boží a k jeho církvi přináležejí a/ a jim v krvi Kristově vysvobození  od hříchů i Duch svatý, působce víry, tak jako dospělým se zaslibuje b/ majíť také skrze křest, jakožto znamení smlouvy, v církev Boží vštípeny a od dítek lidí nevěřících odděleny býti; jakož v starém zákoně obřízkou se dálo c/ na jejíž místo v novém zákoně křest svatý zřízen jest.“ (4)

   Zmínka o Boží smlouvě zahrnující vedle rodičů i děti je vzata ze Starého zákona z Božího zaslíbení daného Abrahamovi (Gn 17,7). Znamením této smlouvy byla obřízka, která však pozbyla platnost v případě obrácených pohanů a Písmo svaté nikde nehovoří o jejím nahrazení křtem. Navíc by takto děvčata nemohla být účastnice této smlouvy, protože obřízka se jich netýkala. A zmínka o vysvobození z hříchu a dar Ducha svatého je v Novém zákoně výslovně dáván do souvislosti s osobní vírou v Pána Ježíše Krista.  

5.Radikální reformace

   Křtěnci (anabaptisté) svůj postoj v otázce křtu zakládali důsledně na biblickém učení. Křest nepokládali za svátost, ale za poslušné svědectví o víře. Zlatý text reformace „spravedlivý bude živ z víry“, jim byl zásadní pravdou křesťanského života.

   Křtěnecké hnutí mělo svůj počátek ve švýcarském Curychu pod kazatelnou Huldrycha Zwingliho, který v úsilí o důsledné kázání evangelia přišel i k závěru neplatnosti křtu nemluvňat. Později však přenechal některé věroučné otázky rozhodnutí městské radě a tím se rozešel s řadou svých žáků. Ti koncem roku  1523 dospěli k závěru, že opustil zásadu „sola scriptura“ (pouze Písmo), podobně jako tomu bylo i v případě Luthera v otázce křtu.  

   Začátkem roku 1525 se Zwingliho žáci v čele s Konrádem Grebelem rozhodli navzájem pokřtít. William R. Estep o této události píše: „Zavedení křtu věřících skupinou švýcarských bratří v Curychu bylo pravděpodobně nejrevolučnějším činem celé reformace... Jestliže otázka biblické autority tvořila nejzřetelnější dělící čáru mezi reformací a římským katolicismem, křtěnce a reformátory takto dělila otázka křtu nemluvňat.“(5)

   Pravděpodobně nejschopnějším obráncem křtěneckého pojetí křtu byl Dr. Balthasar Hubmaier z Friedbergu (1480?-1528). Ve svém mládí byl mimořádně nadaným studentem, takže bakalářský diplom na univerzitě ve Freiburgu získal dokonce za pouhý rok. Roku 1512 získal doktorát teologie a byl jmenován univerzitním kazatelem, o tři roky nato se stal místorektorem. V roce 1516 však neodolal nabídce stát se kazatelem v nové katedrále v Regensburgu (Řeznu). Pro žárlivost místních dominikánů však Řezno později opustil a stal se kazatelem ve Waldshutu. Postupně se dostal do kontaktu s Zwinglim a po významné disputaci v Curychu 1. března 1523, se začal rozhodně hlásit k reformační zásadě podřízenosti Písmu svatému. V dubnu 1525 byl ve Waldshutu spolu s asi šedesáti věřícími pokřtěn Wilhelmem Reubelinem, kterého vypudili z Curychu. O velikonoční neděli pak sám pokřtil ve Waldshutu více než tři sta lidí.

   Pro Hubmaiera byl křest podstatným znakem nejen živé církve, ale i křesťanského učednictví. Ve svém spisku „Křesťanský křest věřících“ odpovídal na Zwingliho pamflet „O křtu, novokřtu a křtu nemluvňat“. Psal: „Kde není křest vodou, tam není ani církev, tam nejsou bratři a sestry, tam není bratrská kázeň, vylučování a znovu přijímání. Mám tu na mysli viditelnou církev, jako o ní mluvil Kristus. (Mt 18) Musí tu být nějaké viditelné svědectví, i když víra zůstává věcí srdce.“ (5)

   Hubmaierův spis však vyvolal Zwingliho reakci a ten prohlásil, že křtěnci jsou rozkolníci a neučiní-li se jim přítrž, zničí všechen panující řád ve Švýcarsku.

   Vzápětí po střetu s Zwinglim došlo k jeho uvězňování a následnému útěku do Mikulova (r. 1526), které poskytlo útočiště mnohým křtěncům. Mikulov byl pod správou moravské šlechty a byl jedním z nejtolerantnějších měst Evropy. Během jediného roku Hubmaierova působení tam bylo podle skromného odhadu pokřtěno nejméně šest tisíc lidí.

   V knize „Příběh křtěnců“ je Hubmaier přiblížen jako „...skutečný učenec. Ve znalostech Písma, latině a němčině se mu tehdy nikdo nevyrovnal a mezi křtěnci první generace byl rozhodně nejschopnějším teologem... Za mnohé ve svých základních důrazech vděčil Lutherovi a Zwinglimu, v leckerém ohledu je však zastiňoval... vždy dokazoval svoji ochotu přijmout lepší poznání křesťanské pravdy, i kdyby pocházelo od těch, kdo ho hodlali upálit. Nikdy neslevil z postoje vyjádřeného slovy: ´Mohu se mýlit – jsem jenom člověk – ale kacířem být nemohu, neboť si soustavně žádám poučení ze Slova Božího.´“ (5)

   10. března 1528 byl ve Vídni upálen, o tři dny nato byla v Dunaji utopena jeho manželka. Jeho oblíbeným heslem bylo “ Pravda je nesmrtelná“!

6. Lidové nebo výběrové církve

   J. B. Jeschke k pojmu „lidové církve“ píše:  „V protestantismu máme i v současnosti co činit s tzv.

´lidovou církví´. Člověk se stává jejím údem bez vlastního přičinění, neboť se do ní ´vrodí´ a je do ní ´vekřtěn´. To platí ve zvýšené míře tam, kde lidová církev je současně církví státní. Dnešní stav lidové církve takřka po celém světě však ukazuje, že není církví pro všechny, nýbrž jen pro nepatrnou část národa, protože jeho většina nemá přímou účast na církevním životě, dokonce na něm nemá účast ani většina údů, které církev počítá za své. Lidové církvi chybí stále více a více soustavné obecenství. Z toho potom plyne, že je bez výběru účast na svátostech, problémem se stává konfirmace a všechny ostatní služebnosti, jimiž má církev svým údům sloužit.“ (6)

   Na druhé straně jsou tzv. církve výběrové neboli svobodné. Členství v těchto církvích není dáno vírou rodičů, ale je podmíněno osvědčením osobní víry. Tak tomu bylo již v případě Jednoty bratrské. Ta sice nedospěla ke křtu na vyznání víry, ale měla odstupňované členství označením (počínající, prospívající a dokonalí). Nelze ji proto chápat jako církev lidovou. Výběrové církve mají svůj počátek v reformaci a to v anabaptistech a následně v hnutí svobodných církví.

   Protože otázka křtu velice úzce souvisí s pojetím církve, je vhodné si říci několik slov o tom, jak k tomu došlo, že se začala v církvi křtít nemluvňata.    

   O případném křtu kojenců se dozvídáme z konce druhého století a to nepřímo. Například Tertullian, jeden z tzv. apoštolských otců píše kolem roku 200, že by měly být děti křtěny až když mohou rozumět tomu, co konají. Ale ještě ve 3. stol. byl křest kojenců předmětem vášnivých sporů. Rozhodujícím činitelem pro zavedení křtu nemluvňat byla skutečnost, že křesťanství přestalo být sektou a stalo se státním náboženstvím. Více než theologický důvod, že se křtem odstraňuje „dědičný hřích“ sehrály roli politicé důvody. V praxi se jednalo o to, že být římským občanem znamenalo být pokřtěn. Byla přímá vazba  mezi církví a státem. A „církevní otec“ Augustin (354-430) zastával právo církve užívat k prosazování křesťanství i násilí. Tudíž kacíři mohli být popravováni a odpadlíci od církve hubeni. Křest nemluvňat měl být vyžadován a hrál proto klíčovou roli ve vztahu církve a státu. Proto „anabaptisté“ byli tak krutě pronásledováni a hubeni. (7)  

   Augustin formuloval teologicky nauku o dědičném hříchu na podkladě 12. verše 5. kapitoly listu do Říma. Tento verš ve správném překladu říká: „protože všichni zhřešili“, nikoli „v němž (v Adamovi) všichni zhřešili“ jak uvádějí některé překlady. Písmo svaté neučí, že by člověk nesl vinu za druhého. Po Adamovi lidé pouze zdědili sklon k hříchu – hříšnou přirozenost.  

   Významný zásah do protestnatského postoje v otázce křtu vnesl světoznámý teolog Karl Barth (1886-1968). Ten se v roce 1943 ve své přednášce před švýcarskými studenty teologie veřejně postavil proti křtu nemluvňat.

   Barth si nedělal žádné iluze o tom, že se mu podaří zvrátit tisíciletou tradici křtu nemluvňat, ale jako zodpovědný teolog nemohl opomíjet biblické zdůvodnění křtu.

   V jednom z článků Kotnických jisker je na podkladě diskuse o křtu uváděn postoj Andréa Péry: „Jestliže reformátoři ospravedlnili křest dětí, stalo se tak proto, že byl jedním z pilířů učení o křesťanském státě. Na základě principu „čí vláda, toho náboženství,“ musel mít stát vlastní vyznání. Křest se stal dokladem  “konformního náboženství“. Proto musel být uložen všem. Během posledních desetiletí měla církev příležitost zjistit omyl toho názoru a vyjasnit si nebezpečí pojmu křesťanského státu. Je vyzvána, aby se stala vyznavačskou, jakou byla v prvních stoletích, než bylo křesťanství „oficiálním náboženstvím“. Bylo by žádoucí, abychom měli vyznavačskou církev ve světském státě, místo křesťanského státu nebo místo státu, který se za křesťanský vydává a v němž církev ztrácí podstatu a skládá se většinou z lhostejných členů. Jednalo by se o církev, která by státu sloužila jasným vyznáním víry, aniž by se vůči němu stavěla nepřátelsky, zato tak, aby mohl být svědectím církve osvícen.“

 

Závěr: Přirozenou touhou křesťanů je snaha o jednotu. O dosažení tohoto velkého cíle se usiluje různými cestami. Příkladem toho je rostoucí popularita ekumenického hnutí. Jestliže se však na tyto snahy o jednotu díváme z hlediska Písma svatého, musíme přicházet k závěru, že jsou odsouzeny k neúspěchu. Skutečné jednoty v pravdě nelze dosáhnout ani podřízením pod jediný církevní učitelský úřad, ani organizačním slučováním, natož kompromisem za cenu vzdávání se poznaných pravd. Odpovědí na touhu po jednotě může být jedině návrat k evangeliu. To je jednota o kterou jde Pánu Ježíši Kristu – Pánu církve. Tu působí Duch svatý prostřednictvím jím vdechnutého slova. Společný návrat všech křesťanů k praxi křtu podle Nového zákona by bezpochyby znamenal mohutný a rozhodný krok vpřed k žádoucí jednotě.

   Na podkladě slov: „...jeden Pán, jedna víra, jeden křest“ (Ef 4, 5) si nelze neuvědomit, jak je paradoxní dvojí učení o křtu. Jak může mít křest jiný smysl a účinek pro nemluvňata a jiné poslání pro dospělé. Jak může být dvojí pravda? Ve své podstatě však nejde o křest dospělých a křest nemluvňat. Jde o protiklad křtu nevěřících a věřících a tedy o porozumění apoštolskému pojetí církve.

 

1. Katolický katechismus (1968): str. 52. 53

2. E. Zelený: O křests svatý, str. 16

3. J. K. Zeman: Křest a církev, str. 27

4. Heidelbergský katechismus (1890): str. 64  

5. W. R. Estep: Příběh křtěnců, str. 157, 68, 72

6. Kolektiv: O svrchovanost víry, str.84

7. E. Lutzer: The doctrine  that divide, str. 122