Bohoslužba s uctivostí a bázní

Projevujme proto vděčnost, že přijímáme neotřesitelné království, a s ní přinášejme Bohu jemu

příjemnou službu s uctivostí a bázní. Neboť náš Bůh je oheň stravující.“ Židům 12, 28. 29

Úvod: Rick Warren, kazatel známého baptistického sboru Saddleback Church v Lake Forest v Kalifornii

napsal: „O tomto víkendu navštíví milióny lidí evangelikální bohoslužby. Zajímavé na tom je, že

kdybyste se jich zeptali, nebyla by většina z nich schopna vysvětlit, jaký smysl má shromáždění, jehož se

účastní. Možná by měli jakousi vágní představu, nicméně vyjádřit ji vlastními slovy by se jim dařilo jen

těžce.“ (1)

Jak je zřejmé ze slova „bohoslužba“, jedná se o „službu Bohu“. I když celý život křesťana má být ve své podstatě službou Hospodinu (Ř 12,1), shromáždění církve je zcela výjimečnou událostí ve společném úsilí oslavovat Hospodina skrze Pána Ježíše Krista.

Shromáždění církve tedy má mít na zřeteli otázku, o co při bohoslužbě jde a co Hospodin jako bohoslužbu přijímá. O tom, že se jedná o předmět v naší době velice významný, svědčí to, že se mnohý účastník bohoslužeb zaměstnává spíše otázkou, co mu bohoslužba dala, nežli jak ji viděl Hospodin. V takovém případě by se bohoslužba dala spíše označit jako „soběslužba“ a ne „bohoslužba“.

A. W. Tozer, duchovní pastýř minulé generace si kladl otázku, zda byla někdy doba, kdy pravé duchovní utívání bylo na nižší úrovni. A svůj dojem zdůvodňoval takto: „Pro velkou část církve je umění uctívat Boha úplně ztraceno a na jeho místo nastoupila ta podivná a cizí věc zvaná ´program´. Toto slovo bylo vypůjčeno z jeviště a bylo paradoxně užito pro bohoslužbu, která se nyní námi vydává za uctívání.“ (2)

1. Bohoslužba

Hned od počátku lidských dějin se setkáváme s bohoslužbou - tedy s uctíváním Hospodina. V souvislosti se zprávou o Enóšovi, Adamovu vnukovi, je řečeno, že „tehdy začalo vzývání Hospodinova jména. (Gn 4,26) Ale již dříve Kainovo a Ábelovo přinášení obětí bylo vlastně bohoslužbou. Podle Bible má bohoslužba nejrůznější podoby. Vedle vzývání Hospodina nebo obětování zvířat to byla například stavba oltářů nebo pamětních kamenů, padání na tvář nebo prostě život v poslušnosti Hospodina (Joz 24,24).

Mojžíšovi pak byla forma bohoslužby přímo zjevena Pánem Bohem, který si tak činil nárok na to, aby byla konána přesně podle jeho nařízení. A v epištole Židům jsou čtenáři poučováni o významu a symbolice starozákonní bohoslužby. Ta totiž byla ve své podstatě odkazováním na osobu a dílo Syna Božího a proto měla být konána s uctivostí a bázní. (Žd 12,18-21)

Naše verše v záhlaví jsou vyvrcholením oddílu, ve kterém jsou zmiňovány hrozivé jevy, které provázely předání Božího zákona na hoře Sínaji. Při této události zachvátila Izraelský lid taková hrůza, že žádali, aby k nim Hospodin již dále osobně nemluvil, ale činil tak prostřednictvím Mojžíše.

V oddílu je pak poukazováno na to, že křesťané nepřistoupili k hoře Sínaji, jak tomu bylo v případě izraelského národa, ale k „nebeskému Jeruzalému a k desetitisícům andělů, k slavnostnímu shromáždění, a k církvi prvorozených, kteří jsou zapsáni v nebesích, a k Bohu soudci všech, a k duchům spravedlivých, kteří jsou učiněni dokonalými, a k prostředníku nové smlouvy Ježíšovi, a ke krvi pokropení, která mluví lépe než Ábel.“ (Žd 12,22-24) Z toho vyplývá, že toto novozákonní odhalení zavazuje křesťany ještě ve větší míře ke konání bohoslužby s uctivostí a bázní.

A nepřehlédněme poukaz na Ábelovu krev! Takto je připomínána událost, kdy Ábel se svým bratrem Kainem přinesli své oběti Hospodinu. Kainovu oběť však Hospodin nepřijal, a proto Kain zabil svého bratra Ábela. Boží slovo nás zpravuje, že krev nevinně zabitého Ábela „křičela k Hospodinu“. (Gn 4,10) O co víc pak „mluví k Hospodinu“ krev Božího Syna prolitá na kříži pro spásu lidí!

Toto připomenutí Ábela nám poukazuje na významnou součást uctívání – tou je přijatelnost bohoslužby Hospodinem. Kain přinesl obětní dar „z plodů země“, a tuto oběť Hospodin nepřijal. Ábel obětoval z „prvorozených svého stáda“, a tato oběť byla přijata. O Ábelových darech pak čteme, že Hospodin „vydal osvědčení jeho darům“. (Žd 11,4) V jeho oběti byla prolita krev a ta prorocky poukazovala na krev Syna Božího prolitou na kříži.

Při své bohoslužbě tedy člověk musí zkoumat, zda v ní může mít Hospodin zalíbení. Není rozhodující, co považuje člověk za vhodnou bohoslužbu. Tím méně si člověk může, podobně jako Kain, činit nárok na to, že jeho bohoslužba musí být Hospodinem přijata.

2. Úvodní verše

Epištola Židům má svým obsahem jedinečné postavení v Bibli. Pomáhá nám totiž v chápání propojení Starého a Nového zákona. Je nutné připomenout, že Bůh Starého zákona je i Bohem Nového zákona. I Starý zákon je součástí Písem svatých a tak můžeme poznávat Pána Boha v celé míře Božího zjevení.

28. verš hovořící o bohoslužbě, která má být konána s „uctivostí a bázní“, začíná výzvou k vděčnosti. Nejedná se o všeobecný postoj vděčnosti, ale o vděčnost za „neotřesitelné království“. Ačkoli je Boží království skutečností v církvi již zde na zemi, v plnosti je teprve budoucností. Jeho podoba je v tomto oddílu přiblížena poukazem na anděly a církev prvorozených, na Pána Boha jako soudce a Pána Ježíše Krista jako prostředníka nové smlouvy. Tento popis přibližuje skutečnost nad naši představivost. Jak by tedy toto „neotřesitelné království“ nemělo být důvodem vděčnosti a vést křesťany k bohoslužbě s uctivostí a bázní!

O Hospodinu verš prohlašuje, že: „náš Bůh je oheň stravující“. Tato slova podtrhují ještě výrazněji výzvu k náležité bohoslužbě. Vycházejí z knihy Deuteronomium 4,24, kde stojí: „Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, je stravující oheň, žárlivý Bůh.“ Slova jsou řečena v souvislosti s varováním Izraele před zhotovováním model a modloslužbou. Tato metafora o stravujícím ohni je srozumitelným obrazem Boží síly, která ničí vše hříšné, s čím Hospodin přijde do styku. Stejným způsobem Hospodin zničí i hříšníky, kteří se proviní čímkoli zapovězeným, jak je uvedeno u Izaiáše 33,14: „Hříšníci na Sijónu se strachují, bezbožné zachvátí třes: Kdo z nás bude pobývat u stravujícího ohně? Kdo z nás bude pobývat u věčných plamenů?“  

Novozákonní věřící jsou někdy v nebezpečí brát vzácné skutečnosti dané skrze Pána Ježíše Krista bez náležité vděčnosti a bázně. Potřebují proto důrazné napomenutí těmito slovy. V souvilosti s bohoslužbami je vhodné se varovat před tím, abychom na ně nepřicházeli lehkovážně, s očekáváním na vlastní uspokojení, ale s pokorou uctívat živého Boha!

Peter Master, kazatel v Metropolitan Tabernacle, bývalém Spurgeonově sboru v Londýně, napsal: „Nikdo by neměl mít námitku proti tomu, že Všemohoucímu Bohu náleží úcta. Ale jak má být on náležitě poznáván a uctíván, jestliže ho uctívající nahradili daleko menšími bohy, které si sami vytvořili? Dnes mnozí evangelikální křesťané přemodelovali Boha ve svých myslích a mají ho jen za někoho o málo většího nežli sami sebe. On již není nekonečný, všemohoucí, svatý Bůh, který vidí a zkoumá každé srdce. On je spíše jakýsi soused nebo kamarád sdílící naši malost a omezenost, a radující se z našich bohoslužebných programů vycházejících z naší kultury. Již není tím, který vzbuzuje bázeň a kterému již není nezbytné vzdávat úctu.

Před tímto „novým Bohem“, Mojžíš nemusel sezout z nohou obuv, k jeho nohám nemusel apoštol Jan padnout jako mrtvý. Tomuto změněnému Bohu nezáleží na tom, jak mu sloužíme a tak nemáme překážky ani obavy z toho, co děláme v jeho přítomnosti.“ (3)

Připomeňme si vážná slova Hospodina řečená Izraeli v souvislosti s jejich bohoslužbou: „Nenávidím a zavrhuji vaše svátky, nemohu snést vaše slavnostní shromáždění. I když mi přinášíte své zápalné a přídavné oběti, neoblíbím si je, nepohledím na pokojnou oběť z vašeho krmného dobytka. Odstraň ode mě hluk svých písní, zvuk tvých harf nechci slyšet.“ (Am 5, 21-23)

3. Princip pravé bohoslužby

Na otázku, jakou podobu má mít pravá bohoslužba nacházíme odpověď z úst samotného Pána Ježíše. Když se setkal se samařskou ženou, jejich rozhovor nakonec skončil právě u otázky uctívání Hospodina. Žena byla přesvědčena, že pro Samařany je pro bohoslužbu správným místem hora Gerizím, kde dříve stával jejich chrám, na rozdíl od Židů, kteří uctívali Hospodina v jeruzalémském chrámu. Pán

Ježíš jí však řekl: „Ale přichází hodina, a již je zde, kdy praví ctitelé se budou klanět Otci v duchu a pravdě.“ (J 4, 23)

Žena vztahovala uctívání na určitá místa, která byla k tomu určená. Pán Ježíš jí však poučil o tom, že pravé uctívání není odvislé od místa. V naší době můžeme dodat, že pravá bohoslužba není do důsledků vázána ani na kostely, ani na nějaké vnější úkony. To se týká i liturgie bohoslužeb a mnozí bývají přesvědčení, že právě ta jejich je obrazem „té pravé“. Toto vše může být nápomocné k uctívání, ale může být i na překážku.

K pravému uctívání říká J. M. Boice: „Pravé uctívání se děje pouze tam, kde se ta část lidské bytosti (její duch), která je spřízněna s Boží podstatou (Bůh je duch), skutečně setkává s Bohem a kde náhle zjišťuje, že ho chválí za jeho lásku, moudrost, krásu, pravdu, svatost, soucit, milosrdenství, milost, moc a další vlatsnosti.“ (2)

K uctívání v pravdě dodejme, že se jedná předně o pravdivost uctívání, tedy z celého srdce na rozdíl od pokrytectví. Pán Ježíš cituje Izaiáše proroka, když říká o svých současnících: „Tento lid mne ctí rty, ale jejich srdce je ode mne velmi daleko.“ (Mk 7,6)

V pravdě“ však znamená i na základě biblického zjevení a to skrze Pána Ježíše Krista. On řekl: „Já jsem ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.“ (J 14,6)

4. Vnější podoba bohoslužby a kazatel

To, co bylo až dosud řečeno, se nutně odrazí i do vnější podoby bohoslužby. A my si uvědomme, že kdyby se účastník bohoslužeb našich předků přenesl do současnosti, v řadě případů by se podle chování přítomných a jejich oblečení neubránil otázce, zda je opravdu na bohoslužbě. A upřímná otázka zní, zda by jeho pozastavení nebylo oprávněné. Zda snaha církví po co nejméně formálním prostředí a průběhu bohoslužby se nedostává do rozporu s biblickými poukazy.

Při listování “Novou velkou knihou etikety” Ladislava Špačka, se neubráníme podivu, jak je chápán význam oblečení a kolik mu ve své knize věnuje místa s ohledem na řadu nejrůznějších společenských událostí. Čtenář si nutně uvědomí, jak náležité oblečení svědčí o postoji k události a o respektu k tradici. Všeobecně známé rčení, že “šaty dělají člověka”, samozřejmě nelze brát bezvýhradně. Na druhou stranu musíme brát vážně Špačkova slova: “Jdeme-li na společenskou akci, musíme vědět, jaká je její úroveň, protože podle toho volíme stupeň slavnostního oblečení.”

Naše oblečení ukazuje, ať chceme nebo nechceme, jak významné jsou bohoslužby v našich očích. Jestliže někdo obhajuje své oblečení “do přírody” na bohoslužbách tím, že nechce, aby se přátelé cítili u Božího slova nesví, stává se, že jsou přátelé někdy uvedeni do rozpaků tím, že jsou oblečeni slavnostněji, nežli ti, kterými byli pozváni.

A ještě jedna věta Ladislava Špačka stojí za uvedení: “Jakmile se oblékáme do určitého druhu oblečení, přizpůsobíme se mu i svým chováním.” Jinými slovy: již doma, při volbě vhodného oblečení si mimoděk uvědomíme, že jdeme na bohoslužbu, pro kterou Pán Ježíš zaslíbil svoji přítomnost.

Tato slova obrácená všobecně do řad účastníků bohoslužby, se však týkají především kazatelů a těch, kteří bohoslužby vedou. Když čte hloubavý čtenář Písma svatého příkazy adresované Levijcům v souvislosti s jejich podílem na bohoslužbě, nemůže Boží nároky na očistu a oblečení zcela přehlížet v souvislosti s novozákonním nedělním shromážděním. Toto vědomí a určitý princip lze vystopovat i v souvislosti s taláry jak kazatelů, tak případně i vedoucích bohoslužeb nebo i zpěváků.

Jen si představme koncertního umělce, který by při přítomnosti hlavy státu koncertoval v oblečení, ve kterém chodívá se svými dětmi do parku, nebo studenta, který by při obhajobě diplomové práce přišel v tričku a šortkách! Je nemyslitelné, aby vyslanec při svém představení hlavě státu nepřišel náležitě oblečen, nebo podobně člen vlády při přijímání svého jmenovacího dekretu. Vždyť často i sportovní trenéři jsou na utkáních svých mužstev v oblecích a to nemluvě o státních úřednících nebo bankéřích ve svých úřadech.

O současném nezdravém posunu při průběhu bohoslužeb svědčí i chování dětí, kterým rodiče nevštěpují patřičnou kázeň, nebo mládež, která si dovolí při bohoslužbě popíjet z plastikových láhví. A to nemluvě o dospělých, kteří v některých případech si dokonce odejdou vypít šálek kávy.

Na druhou stranu se musíme vyvarovat snobismu a netolerantnosti v krunýři vlastní tradice. Křesťan musí mít vždy postoj lásky a porozumění a svým vstřícným chováním překlenout případné společnenské rozdíly. Přátelé toto snadno rozpoznají a možné přehrady padají.

K vlastní bohoslužbě je vhodné říci, že jestliže tato začíná a přítomní teprve hledají svá místa, a teprve postupně ustávají hovory, zpěváci nebo technici upravují mikrofony apod., není pochyb o tom, že není do důsledků vnímáno vlastní poslání bohoslužby v přítomnosti Pána Ježíše Krista.

4. Bohoslužba a zpěvy

Součástí bohoslužeb je přirozeně i společný zpěv. V několika posledních desetiletích poznamenává tento fenomén bohoslužbu velice výrazně a proto se tomuto předmětu věnujme poměrně obšírněji.

V některých sborech je bohoslužba zredukována pouze na dvě části, z nichž jedna je věnována kázání a druhá právě společnému zpěvu. Tato podoba bohoslužby však neodpovídá charakteristice, jak je nám zmíněna v případě apoštolské církve. Ve Skutcích apoštolů čteme: „Vytrvale zůstávali v učení apoštolů a ve společenství, v lámání chleba a modlitbách.“ (Sk 2,42)

Je zvláštní, že v této charakteristice není společný zpěv zmíněn. Tím jistě není řečeno, že by apoštolská církev zpěv opomíjela. Vždyť zpěv a hudba jsou jedinečnými nástroji k Boží oslavě a Písmo svaté nám od počátku Starého zákona až po konec Nového zákona o zpěvu často svědčí. Z uvedené charakteristiky však lze činit závěr, že tím nejvýznamnějším je při boboslužbě kázání Božího slova a tak tomu rozuměla i reformace. Své neopomenutelné místo v bohoslužbě má pak i památka večeře Páně a modlitby. Církev má při bohoslužbě dbát o jistou vyváženost a jestliže je společný zpěv někdy dokonce delší nežli čas věnovaný kázání Božího slova, je toto opomíjeno a to k vlastní škodě společenství.

Je tedy na místě, abychom se nad společným zpěvem jako součástí bohoslužby hlouběji zamysleli a to i v širších souvislostech. A protože se problematikou společného zpěvu zamýšlel nad jiné povolaný „učitel národů“ Jan Amos Komenský, chceme ho v některých případech citovat. Činíme tak z jeho úvodu ke kancionálu, který vydal v roce 1659 v Amsterodamu. (4)

Předně si uvědomme, že společný zpěv při bohoslužbách je v naprostém souladu s Boží vůlí. Jedna z mnoha výzev ke společnému zpěvu je v Žalmu 95,1.2, kde stojí: Pojďme, jásejme Hospodinu, hlaholme skále své spásy! Vstupme před něj s chvalami, hlaholme mu písněmi.“ A Komenský se vší rozhodností prohlašuje: „Chválení Boha zpěvem je křesťanskou povinností.“

Pro slova o bohoslužbě s uctivostí a bázní nesmíme opomenout výzvu k radosti a jásání. Za uctivostí a bázní je poznání Boží velikosti a lásky, a to je následně důvodem pravé vděčnosti a radosti.

Když Pána Boha chválíme zpěvem, tak se naše mysl k němu pozvedá jedinečným způsobem. Zpěvem je totiž daná forma, kterou je umocňován náš duchovní prožitek a je umožněno, aby se mohlo jednat o společné chválení celého společenství. A Komenský vyzývá: „Sluší se, aby každý při zpěvu projevoval horlivost a živost s veselím a vroucností ducha.“ Jak nepřirozeně se musí náhodnému návštěvníku bohoslužeb jevit zpěv přítomných, jestliže při něm není patrná vnitřní zaujatost a osobní prožitek? Jak nepřesvědčivým se pak může zdát i celé křesťanství takových zpěváků.

Žijeme v době, kdy v několika posledních desetiletích jsou sbory přímo zaplavovány množstvím nových duchovních písní. Je to dáno nejen přílivem písní ze zahraničí, ale i domácí tvorbou. Zpěv těchto písní vytlačuje zpěv starších písní, takže v některých sborech se přestaly zpívat starší písně úplně.

Je zajímavé, že se s problémem množství nových písní potýkala již „stará“ Jednota bratrská. Časté výzvy Písma svatého ke zpěvu, brala vážně a tak v ní vznikalo množství duchovních písní. Důsledkem toho byla i vydání řady kancionálů. Pro ilustraci dodejme, že například známý Šamotulský kancionál obsahoval 735 písní. Za zajímavost stojí i významný primát Jednoty, když brzy po vynálezu knihtisku vydala roku 1501 první „kancionálík“, který byl první tištěnou knihou tohoto druhu v celé Evropě.

Jednota tomuto přílivu písní čelila ustavením komise odborníků, která byla pověřena výběrem písní k tisku. V úvodu k vydání svého kancionálu Komenský podotýká, že zredukoval počet písní ze 644 na únosný počet 430. Byl to čin opravdu odvážný, protože ve svém vydání uplatňoval řadu zahraničních duchovních písní a to bylo samozřejmě na úkor domácí tvorby. Vypustil písně, které se tematicky opakovaly, jiné proto, že neměly náležitou duchovní hloubku nebo byly pro zpěv nesnadné a hlediskem byla i oblíbenost píní. Že některé dlouhé písně Komenský zkracoval, aby „neopadala pozornost zpívajících“ je skutečnost, která je s ohledem na tehdejší dobu přímo udivující.

Nepochybně se máme u Komenského co učit. Předně se nebránil uvádění nových písní. Zdůvodňoval to biblickými slovy: „Zpívejte Hospodinu píseň novou…! (Ž 96, 1 aj.) a poukazem na Pavlovu výzvu: „…plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně.“ (Ef 5,19 a Kol 3,16) A o těch, kteří zpěvu nových duchovních písní bránili, prohlašoval: „Takoví hřeší proti samému Duchu svatému, jakoby již neuměl, nesměl anebo neměl žádného více nadchnouti. A ještě více. Takoví lidé činí církev planou, zbavenou darů Ducha svatého.“

Na jedné straně čelil námitkám ze strany zastánců zpěvů žalmů, kteří prohlašovali, že o nich je jistota, že jsou vdechnuty Duchem Božím, na druhé straně se musel postavit proti opačnému postoji, který zpěv žalmů odmítal, protože se jednalo o starozákonní tvorbu.

V Agendě Českobratrské církve evangelické je předmětu zpěvu ve shromáždění věnováno celých 20 stran. V úvodu tam čteme: „Svými projevy spadá zpěv Hospodinova lidu do obecné náboženské kultury, avšak jeho východisko a nejvlastnější povaha se analogiím vymykají. Píseň v křesťanském shromáždění má co činit s Božím dílem spásy v Ježíši Kristu, které je dosvědčováno Písmy, z Ducha svatého vyznáváno církví a má dosah až do končin země. Na liturgické uplatnění zpěvu klademe proto náročná měřítka biblická.“ (4)

Z toho vyplývá, že je na kazatelích a staršovstvech sborů, aby společně zpívané duchovní písně odpovídaly kritériím vztahujícím se k bohoslužbě. V případě, že se do nich vkrádá něco, co není důsledně biblické, co odvádí pozornost od oslavy Pána Ježíše Krista, je na starších, aby zpěvu takových písní zamezili.

Dále je nezbytné poukázat na nebezpečí vyplývající z líbivosti až sentimentálnosti některých melodií. Navíc působivost krásné harmonizace, bohatá instrumentace a kvalitní přednes mohou způsobit, že je člověk přímo opojen a jeho pozornost je odváděna od slov a obsahu písní.°

O původu některých takových písní píše Peter Master: „Většinou mají svůj počátek v Kalifornii koncem 60. let minulého století, když se mnoho hippies obrátilo ke Kristu a stali se známými jako „Ježíšovi lidé“. Ti oslavovali Boha stejným stylem písní, jaký znali jako hippies… Jejich chválení spočívalo většinou v jednoveršových chorusech, které se donekonečna opakovaly… Byla to forma uctívání podle způsobů a myšlení lůna meditačního mysticismu, ve kterém hippies ve svých stovkách a tisících posedávali na kalifornských svazích se zavřenýma očima, pohybovali se v extatickém stavu v dozvuku dřívějších zážitků s drogami. Bývalí hippies nyní včlenění do nové křesťanské společnosti, hledali stejně emocionální pocity, ve kterých byli zdomácnění a smutné je, že žádný z jejich křesťanských mentorů jim nepoukázal na lepší cestu.“ (3)

Tento autor poukazuje také na nebezpečí vyplývající z doprovodu písní při bohoslužbách hudebními skupinami. Píše: „Nový styl chválení pronikl do evangelikálního života a otřásl základy tradičního konceptu a postojů. Styl bohoslužeb, jak probíhal v celé historii biblicky věřících církví, se posunul přímo na hranici – a proč ne? Mladí přátelé se ptají: „Co je špatného na současných hudebních skupinách? Cožpak nejsou v žalmech zmíněny všechny druhy hudebních nástrojů včetně tleskání? Cožpak Bůh není stejný včera, dnes i navěky? Proč bychom se měli omezovat ponurou viktoriánskou kulturou v našich chválách Boha?“ (3)

Není co zásadního namítat proti nejrůznějším druhům doprovodu společného zpěvu. Jednalo by se o námitky nepodložené Písmem svatým. I v době J. A. Komenského nepanpovala jednota v pohledu na doprovod různých nástrojů. On k tomu dodává: „Stará církev užívala rozličné nástroje. A Bůh to podle Žalmu 150 nejen oblibuje, ale také poroučí.“ Jde ale o to, aby doprovod byl pouze doprovodem, protože při bohoslužebném zpěvu nemá nic odvádět pozornost zpívajících. O to šlo svého času Calvinovi, když odmítl při zpěvu i doprovod varhan.

Že je doprovod hudebních skupin vystaven nebezpečí, protože strhává na sebe pozornost zpívajících, je zcela zřejmé. Zatímco dříve býval společný zpěv doprovázen varhanami nebo harmoniem a často hudebník nebyl ani viděn, nyní bývá hudební skupina na pódiu bohoslužebné místnosti, tedy ve středu zorného pole přítomných. Tato skutečnost vede často k zmenšování soustředění přítomných na vlastní obsah písní. Zpěváci, hudebníci, případně dirigenti jsou pak vystaveni pokušení, že svá charismata nedají cele do služeb Kristových a začnou hledat uznání a obdiv. Někdy dávají hudebníci záměrně na odiv svoji zručnost, jak je to běžné na světských koncertech a dochází k nebezpečnému uplatnění pýchy.

Svá varování zakončeme poukazem na to, že se nepozorovaně vkrádá do současné církve uplatňování rocková hudba, která svým označením „křesťanský rock“ má své zastánce. Záludnost těchto tendencí spočívá v tom, že je druhů této hudby celá řada. Obhájci tzv. pop-rocku nebo soft-rocku často prohlašují, že odmítají hard nebo metal-rock. Je však zákonité, že přijatelnější formy rockové hudby postupně přecházejí k tvrdším. Nadměrně se zvyšuje hlasitost doprovodu a na Západě i při bohoslužbách nejsou výjimkou doprovodné světelné a kouřové efekty. Že se jedná o důsledky světského vlivu včetně oblečení hudebníků, není nutné podotýkat. Zpívají se slova většinou promítaná na plátno, ale často se o zpěv pokoušejí pouze jednotlivci, protože se spíše jedná o „koncert“ než o společný zpěv. Zvýrazněný rytmus způsobuje, že se přítomní neubrání uvolněným pohybům, podupávání, tleskání včetně hlasitých projevů uspokojení. O uctívání v uctivosti a bázni v čisté radosti už nelze hovořit.

Věta, že „hudba je neutrální“ a tudíž všechny její formy jsou použitelné v křesťanské bohoslužbě, v případě rockové hudby neplatí. Jeden lékař v odborném časopise o rockové hudbě napsal: „…ať je to v pralese, nebo ve velkoměstě, vždy jde o motorickou hudbu, která svým stálým opakováním vede u lidí ve skupinách k degradaci osobnosti a k vymezení individuality. Kritické, řídící vědomí je vyřazené a vystupuje zvířecká posedlost… ztratí se kontrola nad tělesnými funkcemi…“ O tom, že právě rockové koncerty jsou semeništěm alkoholismu, užívání drog, volného sexu a vůbec neřesti, není nutné něco dodávat.

David Wilkerson o skupinách hrajících „křesťanský rock“ píše: „Zjistil jsem, že ty skupiny, které hrají rock, zvláště hard rock, nemají jasné svědectví o svatosti a oddělenosti od světa. Řada z nich stále pije, zvláště víno a pivo, někteří tajně užívají kokain a další drogy, jiní žijí v sexuální promiskuitě. Čím je jejich rock tvrdší, tím víc kompromisů dělají.“ (7)

Závěr

Je to právě hudební styl, který vnáší do obecenství Božího lidu nejednotu, která může jít až tak daleko, že se sbory při bohoslužbách z důvodu odlišného zpěvu dělí. V lepším případě bývají dvě oddělené bohoslužby, v nichž je jedna pro mladou generaci a druhá pro starší. Kázání jsou při obou bohoslužbách na jedno téma, ale písně jsou výrazně odlišné a i kazatel svým oblečením dává najevo své přizpůsobení posluchačům. V horších případech mladší generace odchází do společenství, kde jsou zpívány současné duchovní písně a opouští svůj mateřský sbor.

Ze shromáždění mladší generace zmizely zpěvníky a někde se vytrácí i společný zpěv, protože se spíše jedná o koncert skupiny. Starší generace zpívá své oblíbené písně ze zpěvníků a často nenachází cestu, jak svůj repertoár obohatit o současnou tvorbu. Takto vzniká neřešitelná situace, která je ke škodě oběma stranám.

Nezbývá než hledat jednotu na podkladě Písma svatého pro vzájemné porozumění. Buďme jistí, že nám chce být Pán Bůh v tomto svým Duchem nápomocný. Vždyť i ti, kteří oblibují jiné písně nežli my, musí - jestliže jsou pod vlivem Ducha svatého - musí v úctě k druhým hledat jednotu.

J. A. Komenský je nám jedinečným příkladem tohoto úsilí. I v jeho době byly problémy v souvislosti s nejednotným pohledem na hudbu a zpěvy v církvi. Na závěr svého spisku píše: „Každému člověku je potřebné věděti a souditi o všem, co se zpívá o Bohu, Jeho dobrodiních, spravedlivém hněvu a pomstách, a to z jedné strany pro potěšení v Bohu a z druhé strany pro bázeň k Němu… Nuže tedy naplňte i vy, milí Čechové, v této částce Boží vůli. Užívejte této pomoci k prospěchu své duše, rádi zpívejte Pánu, zpívejte všichni a zpívejte zvučně. Zpívejte staré žalmy se starými svatými, s novou pak církví zpívejte písně nové, kde hodný Pán, Bůh celé země, dává příčiny k velebení, ať již dobrodiním nebo tresty.“

° Na toto nebezpečí upozornil již Augustin (354-430) ve starověku. Ve svých konfesích pod záhlavím Pokušení doléhající na sluch píše: „Přiznávám se, že rád slyším nápěvy, oživují-li tvé slovo a jsou-li zpívány umělým a vycvičeným hlasem... když se mi však stane, že mne více dojímá nápěv než obsah písně, vyznávám, že se dopouštím hříchu hodného trestu, a tu bych si raději přál, abych zpěv neslyšel.“ (6)

1. Rick Warren: Cílevědomá církev, str. 194

2. J. M. Boice: Základy křesťanské víry, str. 481, 485

3. P. Master: Worship in the melting pot, str. 119, 11-12

4. J. A. Komenský: O duchovním zpěvu

5. Agenda Českobratrské církve evangelické II, str. 376

6. Amedeo Molnár: Směřování, str. 22

7. David Wilkerson: Set the trumpet to thy mouth, str. 107