Boží soud

 „A jako je lidem uloženo jednou zemřít a potom bude soud, tak i Kristus, když byl jednou obětován, aby vynesl hříchy mnohých, podruhé se bez hříchu ukáže k záchraně těm, kteří ho očekávají.“ Žd 9,27.28

1. Úvod

Je skutečností, že se v případě zvěstování evangelia může stát, že slova o Boží lásce a milosrdenství se upřednostňují do takové míry, že dochází k opomíjení poukazování na Boží svatost a spravedlnost. Vzniká nebezpečí, že se vytratí skutečnost Božího soudu a věčného zatracení. Toho je však nutné se vyvarovat, protože Boží soud je závažnou součástí Božího zjevení.

Duchovní obrácení známého amerického evangelisty Charlese G. Finney (1792-1875) jedinečně poukazuje na to, jakou roli v něm hrálo právě uvědomění si Božího soudu.

Finney byl vystudovaným právníkem a začal svoji kariéru jako praktikant v jedné advokátní kanceláři ve státě New York. Jednoho rána, když byl sám v kanceláři, začal k němu Pán Bůh zvláštním způsobem hovořit a Finney odpovídal. Rozvinul se následující rozhovor: „Charlesi, co budeš dělat, až skončíš tuto praxi?“ „Založím svoji advokátní kancelář!“ „A co potom?“ „Budu bohatý!“ „A co potom?“ „Potom půjdu do důchodu.“ „A co potom?“ „Zemřu.“ „A co potom?“ Zaražený Finney odpověděl třesoucím se hlasem: „Potom bude soud.“

Finney vyběhl z kanceláře a běžel půl míle do blízkého lesa, kde se celý den modlil s voláním o Boží pokoj. Viděl sebe před Božím soudem. Čtyři roky studoval práva a nyní se mu ujasnila marnost a sobectví jeho života ve světských radovánkách.

Po celodenním duchovním zápase se večer vrátil domů, s předsevzetím žít k slávě Boží. Od toho okamžiku bylo jeho srdce naplněno nepopsatelným požehnáním a Pán Bůh si ho užil mocným způsobem ne jako advokáta, ale jako kazatele, který přivedl během své padesátileté služby tisíce lidí k obrácení. (1)

 

1. Bůh je spravedlivý soudce, ale je hotov udělovat milost

7. Žalm svědčí o velikých těžkostech a nebezpečích, kterými procházel král David. Nebyl si vědom žádného provinění, pro které by měl trpět a tak se obracel k Pánu Bohu s prosbou o pomoc a měl naději, že Hospodin zasáhne, protože „Bůh je spravedlivý soudce“. (v. 12)

O tom, že Hospodin zasahuje na světě svými soudy svědčí nejen biblické zprávy, ale i světové dějiny vůbec. Nevěřící lidé často Boží soudy nerozpoznávají, ale přesto je vědomí Božích soudů formulováno i lidským rčením „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“.

Když Kain zabil svého bratra Ábela, byl Pánem Bohem proklet a důsledky se projevily jak v obtížích v zemědělství, tak i v tom, že se stal bezdomovcem a tulákem (Gn 4,10-12). Pro naprostou odvrácenost lidstva od Hospodina došlo k Božímu soudu prostřednictvím potopy (Gn 6,13). K zmatení jazyků došlo kvůli budování města a věže v Bábel, jejíž vrchol měl sahat do nebe (Gn 11,4). A tak by bylo možné pokračovat!

Když Hospodin oznámil Abrahamovi svůj záměr zkázy Sodomy, Abraham si byl vědom Boží svrchovanosti a nazval Pána Boha „soudcem celé země“. (Gn 18,25) Obrací se však na Hospodina s prosbou o záchranu Sodomy, jestliže se v ní najde alespoň padesát spravedlivých. A Pán Bůh v takovém případě své smilování slíbil. Nakonec se tam nenašlo ani deset spravedlivých a Boží soud na toto hříšné město dopadl. Tato událost svědčí o Boží hotovosti udělovat milost. O tu však lidé svým pokáním musí stát!

Skutečnost Božích soudů a smilování je výrazně patrná v knize Soudců. Ta nám vedle svědectví o tom, že ani izraelský národ nebyl Božích soudů ušetřen, přináší zprávy, že když lid činil pokání a volal Hospodina o pomoc, Pán Bůh se znovu a znovu slitovával.

Jeden z nejvýraznějších případů Božího smilování navzdory zamýšlenému soudu, je zaznamenán v knize Jonáše proroka. Ten byl poslán do hlavního města asyrské říše Ninive s poselstvím o Božím soudu. Toto město však činilo na pokyn svého krále pokání a Pán Bůh se smiloval a od svého soudu upustil.

Čtenáři Bible však rozpoznávají nejrůznější Boží soudy i v pozdějších dobách včetně současnosti.

Nelze nevnímat Boží soudy, které stojí za pády nejrůznějších světských říší. Jen ve 20. století jsme byli svědky pádů několika přímo protibožských režimů, o kterých se všeobecně myslelo, že jsou neotřesitelné. V knize Žalmů čteme výstižné slovo: „Hospodin dal poznat svou spásu, zraku pohanů odhalil svou spravedlnost.“ (Ž 98,2)

Z knihy Zjevení víme, že si Hospodin užívá i přírodních katastrof jako nástrojů svých soudů. Basilea Schlinková, představená evangelického řádu Mariina sesterstva, napsala pozoruhodný spisek nazvaný „Když Bůh přeruší své mlčení“. V něm poukázala na řadu nejrůznějších přírodních katastrof 20. století s poukázáním na viditelnou souvislost s hříchy v daných oblastech. Vyznává: „Bylo to někdy v sedmdesátých letech a záplava hříchu už začínala pokrývat zemi a já se mučila otázkou: Proč Bůh nezasáhne?Je přece Bůh a má veškerou moc. Dnes však žijeme v jiné době (devadesátá léta): Bůh začal jednat a lidé ho už nadále nemohou jen tak ignorovat.“ (2)

V tomto kázání se ale chceme věnovat především dvěma zcela specifickým soudům, jak o nich čteme v Písmě svatém.

2.Soud věřících

V Pavlově 2. listu Korintským čteme: „Neboť my všichni se musíme objevit před soudnou stolicí Kristovou, aby každý přijal odplatu za to, co vykonal v těle, ať už to bylo dobré nebo zlé.“ (2 Kor 5,10) Jedná se o slovo, které v případě mnohých křesťanů vyvolává představu, že i křesťané budou podrobeni Božímu soudu na jehož podkladě mohou být případně i odsouzeni k věčnému zahynutí.

Tento postoj se však dostává do přímého rozporu se slovy Pána Ježíše Krista, který říká: „Amen, amen, pravím vám, že kdo slyší mé slovo a věří tomu, kdo mne poslal, má věčný život a nejde na soud, ale přešel ze smrti do života.“ (J 5,24) A citujme ještě slova apoštola Pavla, ve kterých ujišťuje věřící: „Nyní tedy není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, a nechodí podle těla, ale podle Ducha.“ (Ř 8,1)

V případě verše z 2. Korintským 5,10 tedy nemůže jít o soud, ve kterém by se mohlo jednat o spásu nebo zatracení. Přibližme si výklad tohoto verše, jak ho uvádí známý současný americký kazatel John MacArthur: „Tento verš formuluje nejhlubší motivaci a nejpádnější důvod proč se líbit Bohu – vědomí, že každý věřící se mu bude jednou zodpovídat. Soudná stolice Kristova symbolizuje místo, kde bude Pán sedět a posuzovat životy věřících s cílem dát jim věčnou odměnu. Jedná se o překlad řeckého slova „béma“, což byla vyvýšená tribuna, kam si vítězní sportovci (například při olympiádě) chodili převzít svůj věnec. V Novém zákoně se tento pojem používal také v souvislosti se soudním dvorem, kde Ježíš stál před Pontiem Pilátem (Mt 27,19; J 19,13), ale zde rozhodně odkazuje na atletiku. V Korintu existovala podobná tribuna, kde se udělovaly odměny za sportovní výkony a zárovň se zde vynášely rozsudky (Sk 18,12-16), a proto korintští Pavlově narážce rozuměli. Co vykonal v těle. Jde o jednání věřícího v době jeho pozemské služby. Nejsou zde zahrnuty hříchy, neboť ty byly odsouzeny na kříži (Ef 1,7). Pavel měl na mysli všechny skutky věřících vykonané během jejich života, kterým bude odpovídat věčná odměna a chvála od Boha. To, co křesťané dělají ve svých dočasných tělech, má v Božích očích dopad na věčnost. Ať už to bylo dobré nebo zlé. (3)

S tímto veršem velice úzce souvisí oddíl z 1. Korintským 3,10-15, kde čteme: „Podle Boží milosti, která mi byla dána, jsem jako moudrý stavitel položil základ a jiný na něm staví. Každý ať si dává pozor, jak na něm staví. Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je již položen, a tím je Ježíš Kristus. Jestliže někdo na tomto základě staví ze zlata, stříbra, drahých kamenů, dřeva, sena nebo slámy, dílo každého se stane zřejmým. Ten den je ukáže, neboť se zjeví v ohni, a oheň vyzkouší dílo každého, jaké je. Jestliže někdo na tomto základě vystaví dílo a ono zůstane, dostane odměnu, jestliže mu jeho dílo shoří, utrpí škodu; sám se sice zachrání, ale jako skrze oheň.“

Tento oddíl nám obrazně přibližuje křesťanův život jako stavbu, jejímž základem je Pán Ježíš Kristus. To, jak na tomto základě křesťan staví, se odvíjí od vedení a poddanosti Duchu svatému. Na poslání Ducha svatého spoštol Pavel poukazuje hned v následujícím verši slovy: „Nevíte, že jste Boží svatyně a že ve vás bydlí duch Boží?“ Je to Duch svatý, který je dán Božím dětem, aby je v životě vedl a zmocňoval k plnění Boží vůle. On byl poslán k tomu, aby Pána Ježíše oslavil. (J16,14) Vše, co křesťan koná v síle Ducha svatého, obstojí při Božím soudu jako zlato, stříbro nebo drahé kamení. Jestliže však křesťan koná svoji činnost podle svých představ, ze své síly, nebo dokonce pro vlastní slávu, takové dílo v soudu Pána Ježíše neobstojí a shoří.

Velice názorný příklad tělesných pohnutek je zaznamenán v listu Filipským. Tento dopis psal apoštol Pavel z vězení a píše v něm o některých kazatelích: „Někteří sice hlásají Krista také ze závisti a řevnivosti, jiní však z dobré vůle. Jedni z lásky, neboť vědí, že jsem tu k obraně evangelia, druzí zvěstují Krista ze sobectví, ne z čistého úmyslu, a domnívají se, že k mým poutům přidají soužení. Co tedy? Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranním úmyslem, ať pravdivě zvěstuje Kristus; a z toho se raduji. A budu se i dále radovat.“ (Fil 1,15-18)

Nelze ještě nedodat, že se v případě křesťanovy „stavby“ nejedná pouze o kazatelskou nebo výslovně církevní činnost. Každý křesťan svým životem buduje „stavbu“, jejíž kvalita bude jednou zhodnocena. Jestliže žije v poslušnosti Ducha svatého a plnění Boží vůle, pak jeho dílo ve zkoušce obstojí.

A jak je tomu se zmíněnými odměnami? O odměnách hovoří Písmo svaté ve smyslu „korun“ nebo přesněji „věnců“. Apoštol Pavel v 1. Korintským znovu užívá obrazu ze sportovního dění. Píše: „Nevíte, že ti, kteří běží v závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali. Každý kdo závodí, je ve všem zdrženlivý; oni proto, aby dostali pomíjivý věnec, my však nepomíjivý.“ (1 Kor 9,24.25) Tyto odměny – věnce - však obdarované nepovedou k pýše. Ve 4. kapitole knihy Zjevení čteme o čtyřiadvaceti starších oděných do bílých šatů se zlatými věnci na hlavách, kteří se klaní „žijícímu na věky věků“ a když hodí své zlaté věnce před Boží trůn, volají: „Hoden jsi, Pane a Bože náš, Svatý, přijmout slávu a úctu i moc, neboť ty jsi stvořil všechny věci, z tvé vůle existovaly a byly stvořeny.“ (Zj 4,11) Věnce odměněných tedy budou sloužit k výraznější oslavě Boží!

3.Soud před velikým bílým trůnem

„Uviděl jsem veliký bílý trůn a toho, který na něm seděl. Od jeho tváře uprchla země i nebe, a nebylo po nich památky. Uviděl jsem mrtvé, veliké i malé, státi před trůnem, a byly otevřeny knihy. Také jiná kniha, kniha života, byla otevřena, a ti mrtví byli souzeni, tím, co bylo psáno v knihách, podle svých skutků. Moře vydalo mrtvé, kteří byli v něm, také smrt a podsvětí vydaly mrtvé, kteří v nich byli, a každý byl souzen podle svých skutků. Smrt a podsvětí byly vrženy do ohnivého jezera. Kdo nebyl nalezen zapsán v knize života, byl uvržen do ohnivého jezera. To je druhá smrt: ohnivé jezero.“ (Zj 20.11-15)

Tyto verše nám poskytují zcela jedinečné Boží zjevení, ve kterém je nám odkryta poslední událost, kterou končí epocha od stvoření člověka k prahu věčnosti. Hned v následujícím verši totiž čteme slova: „A spatřil jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly, a moře již není.“ (Zj 21,1)

Tento nesmírně závažný oddíl lze sice číst jen jako zajímavou informaci části biblického učení, přesto se člověk těžko ubrání tomu, aby nebyl osobně vtažen do popsané události.

Našemu oddílu ze Zjevení 20. kapitoly, který začíná slovy: “A uviděl jsem veliký bílý trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho tváří zmizela země i nebe a jejich místo již více nebylo.”, předchází zpráva o odsouzení Satana do jezera ohně a síry, kde bude věčně trýzněn. Znamená to tedy, že “veliký bílý trůn” není na současné zemi! To je také v souladu se slovy apoštola Petra, který píše: “Pánův den přijde jako zloděj v noci. V něm nebesa s rachotem pominou, prvky se žárem uvolní a země a její činy budou spáleny.” (2 Pt 3,10)

Když tato slova o nesmírných proměnách vesmíru čte vnímavý čtenář, neubrání se podobným pocitům, jaké měl například Jób, když k němu začal hovořit Hospodin. V Jóbově nesmírně obtížné a pro něj nepochopitelné situaci mu Pán Bůh začal poukazovat na své stvořítelské dílo, které je svojí velikostí a rozsahem nad lidské chápání. Jób si tak uvědomil svoji nepatrnost a nebyl schopen slova, proto si “kladl ruku na ústa”. (Jób 40,3) Podobně je nad naši veškerou představivost skutečnost “zmizení nebe a země”.

“Trůn” je zmíněn v knize Zjevení více než třicetkrát. Zde je však zmíněn “veliký bílý trůn” a tím je naznačeno, že se jedná o zcela jedinečný trůn. Ve smyslu jeho umístění nemůže jít ani o zemi ani o nebe, protože již pominuly. Jedná se proto o nějaký jiný prostor.

Vnímáme, že na tomto “velikém bílém trůnu” zasedne Pán Ježíš Kristus, jak to sám sdělil svým učedníkům slovy, že mu Otec dal “pravomoc konat soud, protože je Syn člověka.” A pak pokračoval: “…přichází hodina, v níž všichni , kteří jsou v hrobech, uslyší jeho hlas (Syna člověka) a vyjdou. Ti, kdo činili dobře, budou vzkříšeni k životu, a ti, kdo jednali zle, budou vzkříšeni k soudu.” (J 5,27-29)

Těmito slovy Pán Ježíš přibližuje skutečnost vzkříšení dvou odlišných skupin lidstva: věřících a nevěřících. Tímto slovem však nehovoří o jejich společném vzkříšení. Vždyť našemu oddílu hovořícímu o “druhém vzkříšení”, předchází slovo o “prvním vzkříšení” v šestém verši. Tam je řečeno: “Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení; nad těmi druhá smrt nemá pravomoc, nýbrž budou kněžími Božími a Kristovými a budou s ním kralovat tisíc let.“

Dále náš oddíl hovoří o otevření “knih” a nejdříve je zmíněna “kniha života” (přesněji “svitek”). Kniha se týká vyvolených v Kristu před ustanovením světa a nazývá se “Beránkova kniha života”, (Zj 21,27) nebo prostě ”kniha života” (Fil 4,3; Zj 13,8 atd.) Pán Ježíš zmiňuje tuto knihu svým učedníkům, když jim říká, že se mají radovat z toho, že jsou jejich jména zapsána v nebi. (Lk 10,20)

Následně jsou zmíněny “knihy”, které se týkají nevěřících, kteří jsou souzeni podle skutků v nich zapsaných. Nemůže se jednat o skutky, pro které by nevěřící byli spaseni, protože spasení je pouze z víry, ale skutečnost skutků souvisí s odlišnou mírou utrpení.

K tomuto vzkříšení vydá své mrtvé jak “moře, tak podsvětí - v řečtině hádes”. O mrtvých utonulých je nejspíše řeč proto, že jejich těla nejsou uložena v hrobech a tedy se jedná o neobvyklou smrt. K pojmu “hádes” je však potřeba si něco říci již proto, že v kralickém překladu je místo něj uvedeno slovo “peklo”.

Slovo „hádes“ označuje dočasnou říši nespravedlivých mrtvých v protikladu se zesnulými věřícími, kteří odcházejí k Pánu. (2 Kor 5,8) Je to místo odlišné od „gehenna“, což je konečné místo trestu hříšníků – ohnivé jezero. Tento pojem kraličtí překládají jako „pekelný oheň“ (např. Mt 5,22 aj.)

4.Slova o Božím soudu v kázáních Pána Ježíše a apoštola Pavla

Nejspíše si náležitě neuvědomujeme, jak často Pán Ježíš poukazoval ve svých kázáních na budoucí soud resp. odsouzení. Činil tak často slovy o místě „pláče a skřípání zubů“. (Mt 8,12;13,42.50;22,13atd. atd.) Především on věděl, jak hrozný úděl je čeká v tomto místě. Všechny výskyty slov jako o místě „pláče a skřípání zubů“ jsou důsledkem odmítání Pána Ježíše jako Mesiáše a Spasitele.

On přišel proto, aby nás obmyl svojí krví a přivedl nás k nebeskému Otci. V odmítání této Boží milosti se člověk sám vystavuje Božímu soudu a zatracení.

Při svém nesení evangelia nemohl ani apoštol Pavel nezmiňovat Boží soud. V areopagu v Athénách před množstvím řeckých občanů neohroženě říká: „Když tedy Bůh přehlédl ty doby nevědomosti, nařizuje nyní lidem, aby všichni a všude činili pokání. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit obydlený svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem o tom poskytl důkaz tím, že jej vzkřísil z mrtvých.“ (Sk 17,29.30)

Dokonce i před římským místodržícím Félixem musel Pavel jako vězeň zmínit Boží soud. Čteme, že Pavel před ním mluvil o „spravedlnosti, sebeovládání a budoucím soudu.“ (Sk 24,25) Když si uvědomíme, že Pavlovi hrozil i případný trest smrti, neubráníme se obdivu nad jeho věrností a poslušností Pána Ježíše Krista v nesení jeho Slova. Nejspíše se neubráníme ani zahanbení pro naši častou bázeň při vlastním poslání.

Nás křesťany by měla známost Božích soudů vést k výraznějšímu křesťanskému životu. Apoštol Pavel v souvislosti s veršem o soudné stolici Kristově píše: „Protože tedy známe bázeň před Pánem, přesvědčujeme lidi a Bohu jsme známi, a doufám, že jsme známi i vašemu svědomí.“ (2 Kor 5,11) Vědomí soudné stolice Kristovy totiž znamená ve své podstatě i vědomí výsady, že křesťan nebude stát před „velikým bílým trůnem“.

John F. Walvoord, profesor Dallaského teologického semináře k našemu tématu napsal: „Ačkoli je učení o věčném zahynutí nespaseným lidem odpudivé a někdy zneklidňuje i ty, kteří jsou spaseni, vědomí odsouzení nespasených způsobuje větší žádostivost kázání evangelia pro získávání duší pro Krista. Navíc také vede křesťany k uctívání a oslavě Boha pro jeho milost prokázanou ve smrti a vzkříšení Pána Ježíše Krista.“ (4)

 

Závěr: Augustus H. Strong (1836-1921) americký kazatel a teolog, prezident Rochester Theological Seminary, autor známé systematické teologie píše: „Náležité kázání o věčném odsouzení není překážkou úspěchu evangelia, ale jednou z nejméně postradatelných podpor. Někteří sice zastávají názor, že kázání o soudu nemůže být součástí kazatelského poslání, protože je jím člověk přirozeně odpuzován, my však odpovídáme takto: Jestliže určité učení je pravdivé, a je zřetelně Písmem předkládáno, nic nás neosvobozuje od povinnosti je zvěstovat a to bez bázně před případnými důsledky nejen pro nás, ale i pro jiné. Služebník Kristův je pod závazkem kázat celou Boží pravdu; jestliže tak činí, Bůh bere na sebe důsledky z toho plynoucí. (5)

Na začátku zmíněný Charles G. Finney napsal o jednom ze svých evangelizačních shromáždění: „Musel jsem hlasitě naříkat kvůli hříchům těch, kteří seděli přede mnou. Doslova dvě hodiny jsem jim předkládal snášení pekelného ohně jako konečného důsledku jejich vzdoru. Volal jsem k Pánu Bohu, aby potvrzoval, že soud není od nich daleko. Na závěr jsem ponechal krátkou chvíli, aby ve ztišení působila Boží milost. Přitom jsem však zachoval nejvyšší možnou vážnost. Setrval jsem v předsevzetí, že lidé by měli jednou stát tváří v tvář skutečnosti hříchu a peklu. Toho večera došlo k vyburcování shromáždění takovým způsobem, že jsem nikdy nezažil takovou demonstraci Boží moci.“ (6)

 

1. Knights´s master book of new illustration, str. 351
2. Basilea Schlinková: Když Bůh přeruší své mlčení, str.13
3. John MacArthur: Nový zíkon, Komentář verš po verši, str. 573.574
4. John F. Walvoord: Major Bible prophesies, str. 412
5. August H. Strong: Systematic Theology, str. 1054
6. Knights´s master book of new illustration, str. 351