Církev a stát
„Každá duše ať se podřizuje nadřízeným autoritám, neboť není autority, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti autoritě, odporuje Božímu nařízení. Ti, kdo mu odporují, přivolávají na sebe soud. Vládcové nejsou postrachem dobrému jednání, nýbrž zlému. Chceš, aby ses nemusel bát autority? Čiň dobré, a budeš mít od ní chválu. Vždyť je Božím služebníkem pro tvé dobro. Jednáš-li však zle, boj se, neboť ne nadarmo nosí meč. Je Božím služebníkem, vykonavatelem hněvu nad tím, kdo činí zlo.“ Ř 13,1-5
Otázka vztahu církve a státu byla živá hned od počátku křesťanských dějin. I když se křesťané staví pod vládu Pána Ježíše Krista, nezbývá, než aby se podřizovali i světské vládě, protože žijí na světě.
Právě tyto dvě poddanosti Božího lidu však způsobovaly mnohá nedorozumění v životě církve. Ve svých exrémních postojích se jedni snažili o nadvládu církve nad světskou mocí, zatímco druzí volili život v ústraní ve zřeknutí se i sebemenších nároků na světskou přízeň. Mezi těmito dvěma krajnostmi pak byla v průběhu dějin řada nejrůznějších postojů, které svým způsobem rozdělovaly církev.
Je zvláštní, že mnohý z postojů se časem pozměňoval a to nejen z důvodu změny státní politiky, ale i na základě rozpoznání církve. V moderní době státy všeobecně přicházejí k systému odluky církve od státu, což je optimální podoba vzájemného vztahu.
Zdálo by se, že se tím vylučují možná nebezpečí, se kterými by se církev musela potýkat. Skutečnost je však jiná. Novou situací je církev často vtahována do řešení nejedné složité otázky, a je na ní, aby v zodpovědném zvažování postoje osvědčovala svoji poddanost Pánu Ježíši Kristu – Pánu církve. Jedině tak může být ku prospěchu jak státu, tak sobě samotné.
1. Několik slov k úvodním veršům
Jedná se o velice významný oddíl, který je potřeba číst velice pečlivě a mít na zřeteli jeho historické pozadí.
Předně nás tento oddíl upozorňuje na to, že státní moc je Božím zřízením. Kdyby nebylo hříchu v ráji, byl by se lidský řád obešel bez státu. Byla by to „teokracie“, stát by byl založen na lásce k Bohu, na poslušnosti jeho vůle a na vzájemné lásce mezi lidmi. Taková situace však není. Pořádek ve společnosti se proto neobejde bez nadřízených autorit. Toto konstatování je velice významné, protože v dějinách se lze setkat i s postoji odmítajícími státní nebo světskou moc.
Toto biblické poučení je o to významnější, že bylo psáno v období, kdy se teprve církev formovala a nebyla všude světskou mocí trpěna. Přesto však měla v římské moci své zastání, protože té šlo o pořádek a pokoj ve společnosti. Klasickým příkladem byl incident v Efezu, kde společnost nespravedlivě vymáhala potrestání Alexandra (Sk 19,33-40), ale městský tajemník to odmítl řešit v neprospěch církve. „Vládcové nejsou postrachem dobrému jednání, nýbrž zlému.“ stručně vystihuje nejvlastnější poslání světské moci. Takto je „Božím služebníkem“.
I když je Hospodin Pánem celého světa a k ničemu nemůže dojít bez jeho vědomí, nelze jednoduše prohlásit, že každá vláda je do důsledků Božím služebníkem. Ve Starém zákoně máme dostatek příkladů o nevěrných králích, na které časem dopadl Boží soud. Když tedy určitá vláda nedbá důsledně na právo a spravedlnost, nemůže si činit nárok na to, že je „Božím služebníkem“ a že má být jen pro své postavení bezvýhradně poslouchána.
Vedle slov apoštola Pavla o oprávněnosti pravomoci světské vrchnosti si ještě připomeňme slova samotného Pána Ježíše, který když byl souzen římským místodržitelem Pilátem, prohlásil: „Neměl bys nade mnou žádnou pravomoc, kdyby ti to nebylo dáno shůry.“ (J 19,11) Významné je i to, že se apoštol Pavel v soudním sporu s židovskou veleradou odvolal k císaři. Předpokládal, že u této instance se dočká spravedlivého rozsouzení případu. (Sk 25,11)
V totalitních režimech se církev dostává do složité situace, když se dožaduje svých práv zpravidla deklarovaných ústavou země. V Latinské Americe takto vznikla tak zvaná teologie osvobození. Ta vychází z marxistické filosofie v duchu třídního boje s vykořisťovatelskou rolí kapitalismu, a proto ospravedlňuje i revoluci. I když není možné zavírat oči nad porušováním základních lidských práv, biblicky nelze zastávat řešení situace násilnou cestou, proto církvi nezbývá, než hledat jiné způsoby „boje“.
Konečně náš oddíl zmiňuje, že zákonná moc oprávněně „nese meč“, čili má právo i vynášet trest smrti. Tato pravomoc nemůže být chápána pouze ve smyslu dobově podmíněném, protože je důsledkem konání zla a to existuje v každé době. Navíc Pán Bůh říká Noemovi výslovně: „Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím.“ (Gn 9,6) Vážnou skutečností však je, že k tomuto krajnímu řešení zla někdy sahají totalitní režimy z politických důvodů a to nemluvě o možných justičních omylech, pro což mnohé státy trest smrti odmítají.
2. Státní moc a církev po ediktu milánském
Po vydání Ediktu milánského roku 313 došlo k ukončení pronásledování církve a nastalo postupné sbližování církve se státem. Prolínání státní a církevní moci dospělo až tak daleko, že to byl sám císař Konstantin, který svolal roku 325 církevní sněm, aby došlo k vyřešení sporů v církvi.
Velice významnou roli v chápání vztahu církve a státu sehrál církevní učitel Augustin (354-430), který učil, že stát je v Božím plánu a má zabezpečovat mír a pokoj, chránit občany proti zevním nepřátelům a udržovat řád uvnitř. A protože normou všech zákonů má být spravedlnost, stát potřebuje církev. Státní nařízení proto nemají odporovat náboženským požadavkům. Církev má dbát o to, aby křesťané stát respektovali, své členy vést k poslušnosti a správnému duchovnímu postoji ke státu.
„Augustin představuje tudíž názor, který bychom mohli označiti jako „svobodu církve ve svobodném státě“, ovládaném ovšem zásadami mravními a nevyčerpávajícím se v pouhém zevním řádu a pokoji. Církev nechce a nemá stát ovládati; tento nepřijal své moci od církve, ale existuje vedle ní jako samostatný činitel.“ 204
A přece církev v následujících staletích vybudovala teorii, která Augustina opustila. Postupně začala ovlivňovat stát zevně i vnitřně. Církevní a státní úřady byly postaveny na jednu úroveň a církev začala ovlivňovat státní administrativu. Dostalo se jí veliké moci v soudnictví, kněžstvo začalo vytvářet zvláštní moc ve státě, nepodléhající předpisům pro ostatní občany. Z náboženské moci, jež měla ovlivnit národ svou vnitřní, náboženskou a mravní silou, se církev stala také mocí vnější. Duchovní zásady byly nahrazeny během staletí mocenským zájmem. Význam papežů vzrůstal jejich politickou činností, takže si papež nakonec dovolil užít i nejstrašnějšího prostředku své doby, klatby nad císařem.
Poměr církve ke státu se však ve středověku neutvářel v celé církvi jednotně. Na východě byla situace zcela jiná, tam byla vlastně církev zotročena státem. Císař ovládal náboženskou organizaci a duchovnost církve ustupovala do pozadí. Císařova vůle měla platnost církevního zákona. Východ tak vytvořil vlastně státní církev a setrval ve starých formách a teorii, kterou vybudovala doba císařů přes středověk až do doby moderní.
Protože středověké papežství propadlo moci a bohatství, stal se tento rozmach zárodkem rozkladu a zkázy. Náboženství zmizelo, zbyla pouze moc opírající se o zevní organizaci, a proto muselo dojít k pádu. Největší ránu zasadil středověkému pojetí papežské moci úpadek církve za papežské dvojice. Za této situace se nakonec samotná církev začala ohlížet po zásahu světské moci ve svých řadách. To se projevilo v 15. století na reformních sněmech v Kostnici a Basileji, kde se ozývaly hlasy, aby císař z moci svého úřadu byl nápomocen nápravě v církvi.
3. Reformace
Reformace způsobila, že středověký názor na stát byl zásadně narušen, přestože na některých místech přežíval ještě dlouhá staletí. V reformaci šlo nejvlastněji o návrat k prvotnímu křesťanství a to nutně ovlivňovalo i chápání vztahu církve a státu. I když reformace nebyla jednolitá ve své formě a také její následky nebyly všude stejné, středověký názor na poměr církve ke státu byl zlomen.
Předním místem, kde byla otřesena moc církve nad státem, byly Čechy. Již Hus v návaznosti na Viklefa zdůraznil, že moc světská je z Boha, ačkoli byl přesvědčen, že moc duchovní je dokonalejší.
Vyzýval k tomu, aby v případě, že se papežův rozkaz dostává do rozporu s Písmem svatým, nebyl poslouchán. „Sluší více poslouchat Boha než lidi.“ Neméně významné bylo Husovo stanovisko, že i nižší poddaný může trestat vyšší stav, pakli tento neplní Boží vůli. Služebníci mají sice být poddáni i zlým pánům, ale ne ve zlém, nýbrž v přikázáních a radách souhlasných se zákonem Božím. To byly revoluční názory. Hlavní ránu však Hus zasadil v pojetí kompetence světské vrchnosti vůči církvi. Světská moc byla podle něho nezávislá na moci církevní. Jsou-li v církvi nepořádky, má zasáhnout bez rozkazu církevní vrchnosti, neboť i ona je zodpovědná za církev. Husité se obrátili v úsilí o zajištění pražských článků k císaři Zikmundovi, čili ke státu a nikoli k papeži.
Luther o sto let později již jasně rozlišuje mezi sférou duchovní a světskou, což bylo zakotveno v Augsburském vyznání z roku 1531, ve kterém je konstatováno, že byla dříve nesprávně smíšena církevní a světská moc, pro což pak docházelo k válkám a povstáním. „Proto byli naši (učitelé) pro poučení svědomí nuceni poukázati na rozdíl mezi církevní a světskou mocí a učili, že obojí moc má býti pro Boží příkaz nábožně ctěna a že jí má býti vzdávána čest jako (dvěma) největším dobrodiním na zemi.“ 205
O tom, jak se lišily postoje církve ke státu za reformace, svědčí to, že ačkoli luterství zdůrazňuje poslušnost vůči státu, i když je to stát bezbožný, kalvinismus vede své stoupence k tomu, aby se státu vzepřeli, kdyby se dal na cestu bezbožnosti. Proto se nerozpakovali francouzští hugenoti, nizozemští reformovaní a skotští „covenantři“ přistoupit i k revoluci, když jim šlo o náboženskou svobodu. Kalvinismus proto projevuje vždy politickou aktivitu, ne však k zesílení moci církve, ale k obhájení křesťanských zásad.
Zcela jiný postoj měl ke kompetenci státu Petr Chelčický a Jednota bratrská, která vycházela z jeho učení a zpočátku se rozhodla k životu zcela v ústraní odděleně od státní moci. Pro neudržitelnost takové situace však došlo později k jejímu sblížení s vrchností, přesto při zachovávání své nezávislosti.
Za zmínku stojí i podobný postoj novokřtěnců: „Podle křtěnců byla aliance mezi církví a státem
nejškodlivějším elementem v celkovém úpadku církve. Dochází-li ke spojení církve a státu přestává být církev církví. Křtěnci ve svém pokusu o obnovu apoštolské podoby církve neupírají státu právo na existenci, zato mu upírají jakoukoli pravomoc v náboženských záležitostech. Jejich postoj ke státu nebyl tudíž zcela negativní. Toho je uchránilo jejich příslovečné spolehnutí na autoritu Písma. 206
V Anglii, kde provedl Jindřich VIII. odluku od papežství, docházelo na dlouhou dobu k náboženským bojům pro úsilí obyvatel o náboženskou svobodu a rovnoprávnost. Hnutí známé jako kongregacionalismus nebo independentismus pak přineslo ovoce za mořem. Vystěhovalci, kteří ve staré vlasti prožili náboženský útisk, budovali v Americe nový poměr státu k církvi, jenž znamenal naprostou rozluku z důvodů náboženských.
4. Osvícenectví a první republika
Nadvláda církve nad státem skončila osvícenstvím. Osvícenství zastávalo postoj, že cílem státu je všeobecné blaho a proto se musí státnímu zájmu podřídit všechny složky života, tedy i církev. Odmítalo náboženskou válku, protože bylo k otázkám víry tolerantní. I když v osvícenství ještě přetrvávalo staré heslo: „komu patří vláda, ten rozhoduje o náboženství“, dochází k zesvětštění tohoto vzájemného poměru a je postaven na nenáboženských základech. Ke spolupráci mezi církví a státem dochází postupně, ne z příčin náboženských, ale čistě rozumových. Proto se právo osvobozuje od pout práva církevního, také vzdělání a školství se sekularizuje.
V Rakousku osvícenství získalo šlechtu již za vlády Marie Terezie. Její syn císař Josef II., přestože se hlásil ke katolictví, usiloval o to, aby rakouskou církev vymanil z papežovy moci a zahraničního vlivu. Odmítal, aby byla církev nositelkou moci, ale aby jí náležela pouze moc duchovní. Privilegia, která získává od státu, jsou jí darována a mohou být měněna. V tomto duchu vydává Josef II. evangelíkům v roce 1781 tzv. Toleranční patent.
Devatenácté století se i nadále vyznačuje bojem o náboženskou svobodu a náboženskou toleranci. Církevní zákonodárství se stále přibližuje rovnoprávnosti církví oproti dřívější nadvládě jedné církve nad druhou. V tomto procesu se vychází ze skutečnosti, že státy jsou v podstatě křesťanské, že totiž jejich obyvatelstvo se hlásí ke křesťanským církvím. Uznává se myšlenka náboženské svobody jednotlivce a zakotvuje se postupně téměř ve všech státních ústavách. V tomto procesu se stát ve své podstatě zříká svého křesťanského charakteru. Církvím se sice dávají určité výsady, ale stát uznává jejich právo na vnitřní svobodu. Osvícenství tak završilo tendence reformace s ohledem na církevní moc a její vliv na stát.
Po vzniku Československa nebylo snadné přejít co nejrychleji k novému církevně-politickému programu. Bylo to způsobeno nejen tím, že vznikl zcela nově uspořádaný stát Čechů a Slováků s množstvím náročných úkolů, ale i pro různost občanů po stránce církevní a náboženské. Bylo však naproto jasné, že v nové republice není státní církev a že si jsou všechny křesťanské církve rovnoprávné. Postupně se formulovaly příslušné zákony a ty chránily církve a náboženství v jejich životě a vývoji. Náboženské záležitosti nespadaly do oblasti státních zájmů. Ústava nemluvila o poměru církve ke státu, dávala možnost odluky i spojení církví se státem a zaručovala práva a svobody svědomí a vyznání.
5. Církev u nás po roce 1948
Historické zahledění do minulosti mělo svůj význam již z toho důvodu, že i komunistická vláda na minulost nezbytně navazovala. Činila tak však v jasném předsevzetí důsledně budovat socialismus. O socialismu napsal Emanuel Rádl: „Socialismus ve svých počátcích, v první polovině 19. století, vycházel z křesťanství, hledaje v něm vlastní důvod pro své úsilí, pomoci chudému pracujícímu lidu. Robert Owen, zakladatel socialismu (komunismu) v předešlém století (pozn.: psáno ve 20. stol.) stavěl svůj komunismus sice v nejostřejší protivu proti církvím, které prý šíří mezi lidmi jen nenávist a nepřátelství, jsou původci všeho zla, které přišlo na lidstvo, jsou ďábelské moci šířící jen zhoubu – ale jen, aby objevil čisté křesťanství, založené na lásce k bližnímu, z níž plyne nutnost sociálních reforem. Toto nové ´racionální´ náboženství prý vysvobodí lid z tělesného i duševního otroctví.“ 207
Není se proto co divit, že komunistický režim chápal křesťanství jako překážku prosazování marxistické ideologie. Když se v únoru roku 1948 v Československu uchopila moci Komunistická strana, režim hned z počátku podnikl kroky, které naprosto ochromily svobodný život církve. Již v říjnu 1949 vydal stát tzv. církevní zákony, které umožňovaly zasahování do vedení církví včetně jmenování duchovních. Ve své podstatě tyto zákony znamenaly omezení církevního života jen na bohoslužebné místnosti, naprosto znemožňovaly církevní aktivity navenek a zavedly důsledný státní dozor.
V případě katolické církve, nejpočetnějšího církevního společenství, stát internoval nebo uvěznil biskupy, zrušil mnišské řády a znárodnil církevní majetek. Protestantské církve na tom byly relativně lépe, protože byly početně nepoměrně menší a nebyly natolik propojeny se zahraničím, jak tomu bylo v případě katolické církve s Vatikánem. Nicméně pro úzké kontakty s církvemi ve Spojených státech došlo i v Bratrské jednotě baptistů k uvěznění čtyř představitelů církve a osmi kazatelů. Uvěznění pak byli lživě nařčeni ze špionáže a velezrady.
V církvích došlo z důvodů církevních zákonů k napětím, v některých případech až rozkolu, ale nakonec byly církevní zákony církvemi přijaty. „Církevní vedení odpovědné za svěřenou správu církve bylo vystaveno těžkým dilematům, když se církev snažila udržet navzdory okolnímu útlaku. Proto přijalo legitimizační teologii zrozenou z dezorientovaného strachu o církev. Muselo si pak ovšem nechat líbit výtky upozorňující na to, že Bůh, nikoli člověk, je tím, kdo zachovává církev. Kamenem úrazu se stal zvláště jeden z důsledků této koncepce – vztah k těm, kteří se dostali za okraj státem uznané linije.“ 208
Kněží, faráři a kazatelé byli nuceni promýšlet, co je církev a jaké je její místo ve společnosti. Vesměs je to vedlo k tomu, že se věnovali svému sborovému společenství, důkladné práci s Biblí s důrazem na věrný křesťanský život. Kázání posilovala věřící v systému, který jim byl nepřátelský a všemožně omezoval křesťanům nejen vyšší vzdělání, ale i významnější pozice v zaměstnání. K režimu neloajálním duchovním bývaly často odjímány státní souhlasy k výkonu duchovenské činnosti a i v pozdějších letech docházelo k věznění výrazně aktivních duchovních včetně laiků.
V této souvislosti nelze neuvést skutečnost, že se státní správě podařilo mezi křesťany získat spolupracovníky, kteří sice někdy z donucení, jindy však dobrovolně informovali o dění v církvi. Dokonce se režimu podařilo získat pro svoji politiku i čelné představitele církví, kteří byli přesvědčeni o tom, že socialismus je cestou k pokroku společnosti a že církev ve spolupráci s komunistickou stranou bude moci naplňovat své nejvlastnější poslání. Za mnohé jmenujme katolického kněze Josefa Plojhara, ministra zdravotnictví, který jako předseda Lidové strany v jednom ze svých novinových článků napsal: „…každodenní zkušenost dokazuje, že spojenectví mezi pokrokovými křesťany a marxisty je nejen možné, ale též opravdu plodné a užitečné, došlo a vždy znovu dochází i uvnitř oficiálních církevních institucí k vážným úvahám o tom, jak se vyrovnat s duchem doby a zejména pak s palčivými sociálními problémy a jejich důsledky v politickém dění současnosti. 209
Podobně chápal pozitivně hodnoty socialismu vzešlého z Říjnové revoluce děkan Komenského bohoslovecké fakulty J. L. Hromádka. Lze ho dokonce označit za nejvýznamnějšího iniciátora dialogu mezi církví a státem. Pro své znepokojení ochablostí západních demokracií dospěl k závěru, že v Sovětském svazu zvítězí humanistická verze socialismu a že ve spolupráci vítězných mocností po II. světové válce lze hledat naději pro obnovu nemocného světa. Zakládá proto koncem roku 1957 Křesťanskou mírovou konferenci, která měla významnou podporu komunistického režimu. Nelze zamlčet jeho vlastní omyly, včetně setrvávání v loajálním vztahu k režimu a sovětské zahraniční politice. „Nedokázal kriticky revidovat své pozice, zejména již zmíněný předpoklad, že v Sovětském svazu se prosadí humanistická verze socialismu. U Hromádky se lze poučit, jak je třeba s úpornou důsledností promýšlet fenomén moci, který zdeformoval socialistické hnutí a vedl nakonec k jeho porážce v nedávné minulosti.“ 210
V roce 1968 došlo k tzv. pražskému jaru, ve kterém vyvrcholilo reformní úsilí československé společnosti. Socialismus s lidskou tváří měl všeobecnou podporu a byl poslední nadějí na obnovu socialismu z jeho vnitřních předpokladů. Toto reformní hnutí však vzalo za své zásahem vojsk pěti socialistických zemí v srpnu 1968 a tím byl nastolen tak zvaný proces normalizace.
Církve se pozvolna vracely ke způsobu své existence před rokem 1968, ale ne do všech důsledků. V katolické církvi vznikl pokus organizovat vedle oficiální církve „církev podzemní“ s tajně vysvěcenými kněžími a několika biskupy, v Českobratrské církvi evangelické vznikla tzv. Nová orientace, která vstoupila do otevřeného dialogu s marxistickou politickou mocí.
Tlak státu se systematicky zvýšil natolik, že představitelé církví včetně mnohých duchovních byli dokonce nuceni ke spolupráci se Státní bezpečností. Příslušníkům Nové orientace byly odjímány státní souhlasy k výkonu duchovenské služby a tragickou skutečností bylo, že církevní představitelé neprokázali větší duchovní rezistenci a nechali se vzájemně oddělit a na tyto tvrdé zásahy nedokázali náležitě solidárně reagovat.
Koncem roku 1976 však došlo k zcela mimořádné společenské události. Na podkladě „Mezinárodního paktu o občanských a politických právech“ a „Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech“ došlo k „Prohlášení Charty 77“. Charta vycházela z toho, že byly tyto dokumenty podepsány i Československou republikou a tudíž měly být dodržovány. S ohledem na náboženskou svobodu je v Chartě otevřeně uvedeno: „Svoboda náboženského vyznání, důrazně zajišťovaná článkem 18 prvního Paktu, je systematicky omezována mocenskou svévolí; oklešťováním činnosti duchovních, nad nimiž trvale visí hrozba odepření nebo ztráty státního souhlasu s výkonem jejich funkce; existenčním i jiným postihem osob, které své náboženské vyznání slovem či skutkem projeví; potlačováním výuky náboženství apod.“
Bylo možno očekávat, že se k Chartě připojí i církve, k tomu však nedošlo. Na výzvu státní správy, aby Chartu odsoudili, církve reagovaly prohlášeními, že chtějí i nadále konat svoji práci v podmínkách daných socialistickým státem a odmítají kritiku signatářů. J. S. Trojan jeden z farářů Nové orientace a pozdější děkan Evangelické fakulty Karlovy univerzity píše: „Nová orientace, která od počátku usilovala o organické spojení základních motivů Evangelia s občanskou odpovědností, s prací pro obec – nejenom pro úzké církevní společenství – stala se v letech sedmdesátých a osmdesátých terčem kritiky církevního vedení. Bylo nám vytýkáno, že podceňujeme sborovou práci, že se „staráme o politiku“. Paradoxní je, k čemu však došlo po roce 1989: A nyní jsme v údivu přihlíželi tomu, jak se titíž kritici vrhají do politiky, aniž by provedli hlubokou revizi svých dřívějších názorů a postojů.“ 211
Závěr
Z tohoto historického přehledu je zřejmé, jak úzce je propojen život církve se státem a jak spletitým vývojem tento vztah během staletí procházel. Každé státní uspořádání s sebou přináší specifické druhy nebezpečí, se kterými se církev musí vyrovnávat. Tragické je, že církev u nás po II. světové válce nevyužila dějinného poučení k tomu, aby uhájila svoji nezávislost na pozemské moci, ale z donucení přijala poddanost státu. Dokonce se postojem svých představitelů stavěla do pozice spokojenosti navzdory své nesvobodě. Důsledky tohoto selhání církev oslabily natolik, že se dnes hovoří o České republice jako o nejateističtějším státu Evropy a navíc má společnost k církvi viditelný odstup.
I současná doba s sebou přináší svá nebezpečí. Po roce 1989 spočívalo první nebezpečí v tom nepřiznat své poplatné přizpůsobení komunistickému režimu a nečiněnit z toho pokání. Ne všechny církve se s touto výzvou vyrovnaly náležitým způsobem. Někteří jednotlivci si dokonce činili zásluhy z toho, že byli k režimu loajální a církev proto přežila.
I další nebezpečí souvisí s komunistickým režimem. Za něj byly církvi zakázány mnohé aktivity související s bohatším duchovním životem sborů. Jednalo se však především o znemožnění veřejné misijní činnosti. Může se stát, že si církev tak zvykla na bývalá omezení, že náležitě nevnímá otevřené dveře pro nejrůznější misijní činnost.
Při současné náboženské svobodě však může dojít k tomu, že církev ve snaze o příblížení světu se začne světu připodobňovat. Může dojít k tomu, že se bude více zaměstnávat organizací a metodami práce nežli hledáním Boží vůle a spoléháním na Boží vedení. Může jí jít o získání popularity ve společnosti a to za cenu toho, že bude „vyprazdňován Kristův kříž“.
Jiným nebezpečím může být, že církev zaujme postoj pasivních pozorovatelů nebo povýšených kritiků toho, co se ve světě děje a pozapomene na své diakonské poslání. To, že žádný politický program nebo nějaká mocenská akce nenastolí království Boží, musí být církvi jasné. Jsou však aktivity, například sociální programy, na kterých se církev může a má prostřednictvím státu podílet.
V nedávné době se dořešovala dlouhodobě odkládaná otázka církevních restitucí. K své veliké škodě církve nedokázaly náležitým způsobem ukázat svoji vstřícnost státu. Mnozí občané sledovali vztah římskokatolické církve k majetku, lobování v parlamentu s nedůvěrou a se závěry, že církvím jde o majetek a moc. To může mnohé odvádět od evangelia, protože postrádali soulad mezi kázanou zvěstí a praktickým postojem.
Jsou zde ale i nebezpečí v oblasti duchovní a morální a je to právě církev, která v nich má zaujímat své nezastupitelné místo. Tak tomu bylo například v možnosti reagování na zastávání principů „zdravé rodiny“ v kontrastu s legalizováním homosexuálních „sňatků“ s výhledovou adopcí dětí.
Odluka církve od státu neznamená, že církev má mlčet ke společenským jevům ve státě. S církví se počítá při budování základů mravních, sociálních a také politických. Stát si uvědomuje, že nestačí na řešení všech potřeb společnosti a je otevřen možnosti dialogu a určitého druhu spolupráce. Církvi jsou otevřeny dveře nejen pro misijní činnost, ale i na poli sociálním, zdravotnickém, školském i ve vězeňství a armádě. To s sebou přináší nové výzvy pro orientaci církevní práce. Nevyužívat tyto možnosti by svědčilo o duchovní neprobuzenosti církve.
Závěrem je nezbytné poukázat na plnění výzvy Písma svatého k modlitbám za státní činitele. (1Tm 2,1n) Jestliže na tuto výzvu církev nemyslí, svědčí to o tom, že náležitě nedoceňuje současnou náboženskou a politickou svobodu včetně bezpečnosti, ve kterých náš stát v současnosti žije. To by byl navíc i projev naší neposlušnosti Boží vůli.