Církev v proměnách času I. – (Od apoštolské církve po reformaci )

„Buďte střízliví a bděte! Váš protivník Ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil. Postavte se proti němu, pevní ve víře, vědouce, že tatáž utrpení se naplňují na vašem bratrstvu po celém světě. A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu Ježíši, vás, když nakrátko snesete utrpení, sám zdokonalí, utvrdí, posílí, postaví na pevný základ.“ (1 Pt 5,8-10)

Úvod: Jestliže se zaměstnáváme nebezpečími, kterým čelí současná církev, je užitečné, abychom se také zahleděli do církevní historie. Církev, která povstala sesláním Ducha svatého před dvěma tisíci lety, se totiž během této doby musela potýkat s nejrůznějšími nebezpečími. Řadě z nich je vystavena i v dnešní době a některá nebezpečí, kterým podlehla, v ní zanechala své trvalé stopy.

Chceme se tedy zahledět do této minulosti a protože se jedná o tak dlouhé období, budeme se věnovat našemu předmětu ve třech kázáních.

1.Několik slov k úvodním veršům

Uvedené verše nás poučují o nebezpečí, kterým musí čelit církev s ohledem na Ďáblovo nepřátelství. Pán Ježíš označuje Satana jako „vládce tohoto světa“ (J 14,30), což svědčí o jeho veliké moci na světě. Tato skutečnost však nemá vést křesťany k panice nebo dokonce ke kapitulaci. Mají se mu postavit ve víře, protože Satanova moc je omezena Pánem Ježíšem Kristem, kterému je dána veškerá moc na nebi i na zemi. (Mt 28,18)

Petr však svými slovy vyzývá adresáty k střízlivosti a bdělosti. Ďábel je záludný a lstivý nepřítel a je proto nesmírně důležité s jeho aktivitami počítat. Je tedy na místě střízlivost a bdělost! V případě střízlivosti se jedná o schopnost vidět realitu s jasnou myslí a mít pod kontrolou své emoce. V případě bdělosti jde o pozornost a pohotovost. Jen bdělý člověk může pohotově reagovat na vnější podněty včetně nebezpečí.

Křesťan musí být tedy vždy ostražitý, aby rozpoznal jak vnitřní tak vnější nebezpečí, která mohou mít za důsledek jeho pády a prohry. Za těmito vlivy je Ďábel a apoštol Petr jako pisatel tohoto dopisu, píše z vlastní zkušenosti. Vždyť mu Pán Ježíš při poslední večeři řekl: „Šimone, Šimone, hle, Satan si vás vyžádal, aby vás tříbil jako pšenici.“ A přes toto upozornění, ještě téže noci, Petr svého Mistra třikrát zapřel. Pán Ježíš však dodal: „Já jsem však poprosil za tebe, aby nezanikla tvá víra.“ (Lk 22,31.32)

Petr na veleknězově dvoře postrádal střízlivost, aby si uvědomil vážnost situace, ve které se nacházel. Nepřipomínal si varovná slova svého Mistra. Nebyl dost bdělý, aby prohlédl Ďáblovu záludnost s jeho úsilím ho svést. Jak by si navíc vybavil slova Pána Ježíše o jeho modlitbě za svoji víru!

Situace na veleknězově dvoře byla velice nebezpečná. Syn Boží byl vystaven protivenství a rozsudkem velerady mu hrozilo ukřižování. Petr se měl co bát i o své bezpečí! Navíc byl obklopen nepřáteli svého Mistra. Nakonec tedy pro nedostatek střízlivosti a bdělosti podlehl.

Petr však činil pokání a modlitba Pána Ježíše byla vyslyšena. Před svým odchodem k nebeskému Otci, Pán Ježíš pověřil Petra k tomu, aby se stal pastýřem jeho ovcí respektive beránků. (J 21,15-19)

Církev, podobně jako Petr, byla a stále je vystavena Satanově úsilí ji svést z cesty poslušnosti Pána Ježíše Krista. Pro nedostatečnou střízlivost a bdělost i v případě církve docházelo a dochází k tomu, že se prohřešuje proti svému Pánu a Mistru.

2. Nebezpečí protivenství, kterému čelila prvotní církev i další generace křesťanů

Tím prvním nebezpečím, kterému čelila církev hned zpočátku bylo právě protivenství. Pán Ježíš své následovníky na protivenství upozorňoval. Řekl: „Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat.“ (J 15,20) Nezůstal však pouze u varování. Povzbuzoval své následovníky slovy: „Blahoslavení ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich jest království nebes.“ (Mt 5,10)

Zpočátku velerada učedníky pouze varovala, aby o vzkříšeném Pánu Ježíši nekázali. Když však neuposlechli, velerada přistupovala i k tělesnému trestání a věznění. Nakonec docházelo i k popravám, jak o tom čteme v knize Skutků v případě Štěpána – prvního křesťanského mučedníka (Sk 7,59), nebo vzápětí v případě Jakuba, Janova bratra (Sk 12,2).

Prvními pronásledovateli církve byli tedy Židé. Počínaje císařem Neronem však začalo pronásledování i od Římanů. Císař Nero nechal v roce 64 svévolně podpálit Řím a aby se vyhnul odpovědnosti, obvinil z toho křesťany. Dal je tak napospas upalování za živa i předhazování dravé zvěři.

Křesťanů však přibývalo a císař Traján v úsilí o zachování celistvosti říše vydal roku 112 výnosy, podle kterých měli občané obětováním vzdávat božskou poctu císaři. Protože toto křesťané odmítali, byli krutě pronásledování a popravováni.

Stojí za zmínku známá slova smyrnského biskupa Polykarpa, který byl před popravou vyzván, aby se zřekl Krista. On však vyznal: „Šestaosmdesát let jsem mu sloužil a nikdy mi zle neučinil: jak bych mu mohl zlořečit, svému Králi, svému Spasiteli?“

Zvlášť kruté bylo pronásledování křesťanů za císaře Decia v roce 250, kdy říše upadala do těžkých nepořádků a císař se domníval, že právě nejkrutější diktatura stát udrží. Vydal příkaz, aby se všichni obyvatelé říše i s ženami a dětmi dostavili k oltářům římských bohů, aby obětovali a modlili se za zdar císaře a říše. Takto chtěl odhalit a následně postihnout křesťany. Pro svoji věrnost byli mnozí mučeni a popravováni, někteří však zklamali odpadnutím. Byli také někteří, kteří si pomohli lstí a úplatkem. Po roce však bylo zřejmé, že církev mocí vyhlazena nebude a Deciovou smrtí došlo k zastavení pronásledování.

Po tomto pronásledování se církev dostala do velikého problému. Měla se totiž vypořádat s tím, zda křesťané, kteří zklamali, mají být navždy vyloučení z církve a nebo vzati na milost a opětovně přijmuti zpět. Proces znovupřijímání probíhal na různých místech různě. Někde se přijímalo do církve zpět velice snadno, jinde s důrazem na náležité pokání, někde se dokonce návrat zcela odmítal a církev byla do značné míry rozdělena.

V souvislosti s nebezpečím, které plyne z bolesti tělesného utrpení a ohrožení života, je nezbytné poukázat na nebezpečí, které spočívá v sebelítosti a nenávisti k trýznitelům. Pán Ježíš však vyzýval své učedníky k lásce k těm, kteří se jim protiví. Řekl: „Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás urážejí a pronásledují, abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích..“ (Mt 5,44.45) On sám byl v tomto tím největším příkladem! Jen si uvědomme, jakým utrpením musel procházet při křižování a přitom se modlil o odpuštění pro ty, kteří mu toto utrpení působili. A když si připomeneme Pavla a Silase, kteří zcela nevinně trpěli ve Filipech, můžeme navíc vidět, jak jejich věrnost v utrpení nakonec přispěla k tomu, že se správce vězení s celou rodinou obrátil k Pánu Ježíši. (Sk 16. kap.)

3. Nebezpečí falešných učení

Nebylo to však pouze nebezpečí tělesného utrpení, kterému byla církev vystavena. Hned od počátku se musela vypořádávat i s falešnými učeními.

I na toto nebezpečí Pán Ježíš své učedníky upozorňoval. Například v kázání na hoře řekl: „Mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci.“ (Mt 7, 15) A apoštol Jan píše: „Milovaní, nevěřte každému duchu, ale zkoumejte duchy, jsou-li z Boha; neboť do světa vyšlo mnoho falešných proroků.“ (1 J 4,1)

Církev je Písmem svatým vybízena k tomu, aby důsledně dbala o čistotu učení. Hned zpočátku došlo k nebezpečí narušení jednoty církve právě kvůli učení. Křesťané z Židů trvali na tom, aby křesťané z pohanů přijali v plné míře Starý zákon, včetně bohoslužebných obřadů, židovských zvyklostí a tedy i obřízky. Byl tedy proto do Jeruzaléma svolán církevní sněm a Duch svatý vedl rokující k závěru, že na křesťany z pohanů se toto „jho“ nemá vkládat. (Sk 15,10)

Postupem času však církev čelila vícekrát nebezpečí v souvislosti s učením. Velice významným nebezpečím hned v počátku byl gnosticismus (z řeckého gnósis = poznání). R. Říčan a A. Molnár píší: „Největší nebezpečí nehrozilo církvi od nepřízně otrokářské společnosti a jejího státu. Nejlítější nepřítel vnikl do jejích vlastních řad v podobě domněle pokřesťanštělého gnostického hnutí. Jeho představitelé hleděli smířit prostou a pohoršlivou zvěst evangelia s požadavky dobového náboženského synkretismu.“ (2)

Gnosticismus vznikl smíšením pohanských filozofických směrů s křesťanstvím. Gnostikům ani tak nešlo o život podle Božích přikázání, ale především o přemýšlení o Bohu. Definice tohoto heretického učení je velice obtížná pro skutečnost, že pod tento pojem lze zahrnout mnoho směrů dualismu, podle kterých je stvořený svět zlý a naprosto oddělený od duchovního světa, který je jeho protikladem. Ve stručnosti lze o gnosticismu říci alespoň to, že vedle nejvyššího Boha, který je nevystižitelně dobrý a nepochopitelný, věřil, že svět a člověk jsou dílem nižšího boha a proto postrádají dokonalost. Důsledkem tohoto učení bylo, že jedni žili v přísném odříkání a sebetrýznění, druzí upadali do mravní nevázanosti.

Významnou roli v případě gnosticismu sehrál Markion z římské provincie Pontu. Byl prvním sběratelem Pavlových epištol a přišel k závěru, že jediný apoštol Pavel správně porozuměl spásnému dílu Ježíše Krista a zvěstoval svrchovaně dobrého Boha. Tvrdil, že starozákonní Bůh je zcela odlišný od Boha Nového zákona. Vytvořil svůj novozákonní kánon, ve kterém bylo vedle deseti Pavlových epištol pouze upravené evangelium Lukáše. Přestože v té době (kolem roku 150) byl již novozákonní kánon v podstatě hotov, Markionův kánon přijala celá řada sborů, zejména maloasijských.

Falešných učení však byla postupem času celá řada a zásadní roli v jejich rozpoznání hrálo Písmo svaté. V této souvislosti je nutné zmínit alespoň jeden významný spor, který se týkal otázky božství Pána Ježíše Krista. Ve 4. stol. přišel Areios, horlivý kněz z Alexandrie, s učením, že Pán Ježíš byl prvním stvořením. Ztotožnil se natolik s Božími záměry spasit lidstvo, že ho Bůh přijal za svého a stal se Spasitelem světa. Toto učení našlo na mnoha místech natolik příznivou odezvu, že docházelo k narušení jednoty církve. Proto byl v roce 325 svolán církevní koncil do Nikaie v Malé Asii, kam se sjelo na tři sta biskupů. Především zásluhou Athanasia, pozdějšího biskupa v Alexandrii, synod vyhlásil, že křesťané vyznávají v Ježíši Kristu „Boha z Boha, světlo ze světla“, tedy, že Bůh Otec a Syn jsou stejné podstaty.

Navzdory závěru sněmu na řadě míst říše Areoiovo učení přetrvávalo, a to po mnoho desetiletí.

4. Edikt milánský

Přestože církev byla ve 2. a 3. století pronásledována, početně rostla. Tertullianus, jeden z tak zvaných apoštolských otců, vystihl nepřemožitelnost křesťanství násilím větou: „Krev mučedníků je símě nových pokolení křesťanských.“

Po krutém pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána došlo k naprosté změně v postavení církve v římské říši. Bylo zřejmé, že žádná světská moc církev nevymýtí. Předpokládá se, že na začátku 4. století, navzdory pronásledování, se hlásila ke křesťanství až patnáctina obyvatelstva říše. (3)

Císařové došli k závěru, že je moudřejší církev uznat a vést ji k podporování mocnářství. Poznali, že je vhodnější s křesťanstvím počítat, nežli s ním stále zápasit a tak zastavili pronásledování tolerančním ediktem z roku 311.

Císař Konstantin vydal v Miláně roku 313 konstituci, kterou rozšířil toleranční edikt z roku 311. Tento „milánský edikt“ vyhlašoval úplnou svobodu církve a rovnoprávnost křesťanství s pohanskými kulty. Církvi byly vráceny všechny budovy a její pronásledovatelé ztrestáni. Císař dále osvobodil křesťanské duchovenstvo od daní, sborům dal právo uzavírat smlouvy a právo dědičské, biskupům udělil zvláštní pravomoce na soudech. Tím se křesťanství stalo náboženstvím, které mělo v říši nejvyšší výsady.

Je vhodné dodat, že legenda vypráví o Konstantinovi, že měl před bojem s Maxentiem o nadvládu v říši sen (r. 312) s viděním kříže. Byl pak vyzván, aby kříž učinil odznakem svého vojska a bylo mu zaslíbeno: „v tomto znamení měj vítězství“. Konstantin opravdu zvítězil a pro ukončení pronásledování byl slaven církví jako od Boha poslaný osvoboditel.

Do řad církve se hrnuly zástupy lidí včetně vyšších společenských vrstev. Církvi bylo umožněno stavět nádherné chrámy, císař zavedl částečný nedělní klid, podporoval pořizování krásných opisů Písma, vojenské korouhve opatřil znaky kříže. Slova Pána Ježíše: „království mé není z tohoto světa“ (J 18, 36) však těmito kroky ztrácela velice rychle na své platnosti.

Císař Theodosius I. vydal v roce 380 edikt, jímž prohlásil pravověrné křesťanství za jediné oprávněné vyznání ve státě. Byl zakázán přestup k pohanství. Od roku 392 byla oběť bohům pokládána za zločin proti císaři. Pohanské chrámy byly bořeny a kacířství se stalo zločinem proti státu.

Ve své vstřícnosti církvi byl Konstantin v úzkém styku s biskupy a pokládal za svou panovnickou povinnost dbát spolu s nimi o blaho církve. Svoji roli však chápal i tak, že prostřednictvím biskupů bude ovlivňovat církev v souladu se státními zájmy.

Rudolf Říčan a Amedeo Molnár o nastalé situaci píší: „Církev si však velmi brzy dala líbit ochranu, která jí připadla s takovou okázalostí. Oslněna přízní a projevy zbožnosti slavného císaře neměla se dosti bděle k strážné službě nad jednáním jeho a jeho dvora. Připustila, aby pohané byli vybízeni a brzy i donucováni ke vstupu do církve bez skutečné víry. Dopouštěla, ba přivolávala císařovy zásahy do vnitřních věcí církve a do záležitostí řádu a učení. Volala jej na pomoc proti bludařům a schismatikům. Šlo jí ovšem právem o čistotu učení a o jednotu. Ale přehlížela, že dary Ducha svatého nelze vyvodit či nahradit zevními mocenskými prostředky. Přehlížela také, že císaři sice jde o to, aby Bůh byl správně ctěn (aby stát neztratil jeho přízeň), že mu však zájem státní stojí nad zájmem evangelia, že si zeslužebňuje církev a že ji zaplétá do věcí politických... Synody se staly při zachování zdání svobody nástrojem císařových zásahů do církve.“ (4)

5. Nebezpečí pronikání pohanství do církve

Vzápětí po uznání státem se do církve začaly dostávat nejrůznější pohanské vlivy. Dělo se to jak pro výhody, které císař křesťanům poskytoval, tak především pro to, že se církvi nedařilo věroučně zvládat příliv lidí.

Po milánském ediktu postupně docházelo například ke kultu císaře, který byl u pohanů obvyklý. Ten měl své pokračování nejen ze strany lidu, ale překvapivě i od mnoha bohoslovců. Těmi byl císař dokonce povznášen nad kritiku církve.

Pro pantheon božstev se zrodil v církvi kult svatých, s modlitbami o jejich pomoc. Ujala se víra, že mučedníci pro své utrpení mají výsadní postavení a že tedy mohou u Boha svými přímluvami mnoho dosáhnout pro lidi méně zasloužilé. Ve věrnosti Pánu Ježíši se začal vidět záslužný skutek, pro který lze vyprošovat Boží milost i pro zesnulé a tím byla opodstatňována víra v očistec a význam zádušní mše. Tak úcta k mučedníkům přerostla do podoby, jakou byla uctívána pohanská božstva. Věřilo se například, že duše významných mučedníků zůstávají v blízkostech jejich hrobů a že mohou pomáhat těm, kteří je uctívají a k nim se modlí. Takoví významní lidé byli pak pokládáni za ochránce měst a zemí ve válečném nebezpečí i za dárce nového zdraví nemocných. Podle vzoru pohanských mysterií byly v chrámech a při hrobech světců rozsvěcovány svíčky a s oblibou se zapalovalo i kadidlo podobně jako tomu bývalo při pohanských obětech.

Hned od 4. století rostl kult Panny Marie a šířil se i mezi předními teology. Byla ctěna tím více, čím více se zdůrazňovala Kristova božská přirozenost. Byla zvána Boží rodičkou, postupně zvyšována přívlastky „bezhříšná“, “prostřednice vykoupení“, později se začalo věřit, že byla v těle vzata do nebe. Od 5. století byla oslavována svátky, jejichž počet neustále rostl. Na Marii se přenášely rysy pohanských bohyň. Byla zobrazována s dítětem Ježíšem jako egyptská Isis se svým synem Horem. Jinde ji ctili jako bohyni úrody.

Noví křesťané z pohanů hledali v církvi uspokojení tužeb, které dříve bývaly naplňovány v pohanských kultech a mysteriích. Chtěli prožívat božskou skutečnost v různých kultických úkonech, uspokojit fantazii a cit tajemnem a zjednávat si Boží pomoc pro své cíle. Z mysterijního prostředí vnikala do křesťanství jednak mystika, jednak pověrečná materializace náboženství. Věřící se domnívali, že pozemskost může být naplněna nebeskostí a duchovnost zevním účastenstvím na bohoslužbách pomocí relikvií nebo obrazů. Věřilo se, že něco z nadzemské svatosti a moci Boží tkví při tělesných pozůstatcích lidí, kteří svými zásluhami dosáhli zvláštní božské milosti.

Už od 4. století se začaly konat církevní průvody v souvislosti s nejrůznějšími svátky křesťanského kalendáře nebo například pro přenášení ostatků významných osobností. Taková činnost byla zcela podobná procesím, jimiž bývala ctěna pohanská božstva. ,

Postupem času se v chrámech, bazilikách uplatňovaly freskové obrazy nebo mozaiky. Podoba Krista nebo apoštolů se typizovala, kolem hlavy se malovala svatozář, podobně jako tomu bylo u pohanů. Samozřejmě, že se mnozí proti těmto zvyklostem stavěli, ale tomuto přívalu porušené zbožnosti šlo těžko zabránit.

Další významnou změnou, která hluboce pozměnila původní charakter církve, byl vznik obřadnictví v bohoslužbě. Hlavní věcí při bohoslužbě v apoštolské církvi bylo hlásání Božího slova. Večeře Páně nebo křest bez víry neměly žádnou posvěcující moc. Pohané naproti tomu chtěli působit na své bohy a prostřednictvím svých obřadů získávat něco z jejich božské moci. Biskup začal být v církvi chápán jako kněz, který přivolával tělo a krev Krista do svátosti a v zastoupení církve předkládal dary sboru jako oběť Bohu. Účastníci bohoslužeb se připojovali k posvátnému jednání přihlížením a prožívali při nich tajemství, o nichž vyučovala tehdejší teologie. Církev ustanovila sedm svátostí (křest, biřmování, svátost oltářní, pokání, poslední pomazání, svěcení kněžstva, stav manželský), a těm připisovala zázračnou spasitelnou moc. Na jejich praktikování pak mělo záviset spasení lidí.

Tak se způsob přijímání do církve měnil pod novým pojetím zbožnosti zcela zásadním způsobem. Více než vyučování katechumenů a důraz na praktický křesťanský život se dostával do popředí význam obřadů. Křtilo se svěcenou vodou, bylo zavedeno mazání křtěnce olejem, odtud se vyvinulo později biřmování apod.

6. Nebezpečí spojení církve s císařským státem – vznik papežství

Zestátněním církve docházelo k stále těsnějšímu propojení církve s císařstvím. I když císař v mnohém respektoval církevní většinu, stával se poslední instancí v případě církevních sporů. V některých případech své bezradnosti a neuvědomělosti církev dokonce očekávala od panovníka jeho rozhodnutí. Velice názorně se tato skutečnost projevila v problému s ariánstvím. Protože vzniklá situace hrozila navíc oslabit celistvost říše, svolal do Nikaie koncil sám císař. Tomuto významnému setkání pak Konstantin okázale předsedal, seděl dokonce na zlatém trůnu v purpurovém rouchu.

Propojení církve s císařským státem znamenalo také výrazný zásah ve smyslu organizační strutury. Apoštolská církev sestávala ze samostatných sborů vzniklých misijní prací apoštolů. Ti dávali záruku věroučné jednoty, která byla postupně zajišťována učením novozákonních spisů. Zpočátku mívaly sbory vesměs kolektivní vedení prostřednictvím starších – presbyterů. Na uplatňování duchovních darů mělo podíl celé sborové shromáždění. Velice záhy však začal mít ve sborovém životě stále větší význam jedinec – biskup. Byl chápán jako nástupce apoštolů, strážce jejich odkazu s jejich nepřetržitým nástupnictvím. Biskupové měli sice k pomoci presbytery a diakony, ale původní podoba křesťanského společenství jako duchovně spolupracujícího celku se vytrácela. Podíl laiků na všeobecném kněžství věřících postupně upadal v zapomenutí. Na biskupa se přenesly funkce, které dříve sbor vykonával jako celek.

Církev se scházela k synodám, při kterých se řešily vážné otázky. Těm předsedal biskup hlavního města provincie, metropole. Časem se mu přiznávalo i právo dozírat na biskupy v provincii. Takto se postupně upevňovala a dobudovávala hierarchická soustava církve vzájemně propojená v celé římské říši. Přibývalo tak i nejrůznějších stupňů církevních úřadů.

Císař trval na začlenění církve do politické struktury říše, což znamenalo určitý druh nesvobody. Církevní okrsky se měly krýt s okrsky politickými a tvořit tak přehlednou soustavu. Původní struktura jednotlivých biskupství se nekryla s nově ustanovenými obvody.

Role biskupů v císařství nabývala na významu a biskup hlavního města provincie se stal „metropolitou“, kterému biskupové v provincii podléhali. Nikajský sněm potvrdil přednostní práva římského biskupa, vedle kterého měli svá výsadní postavení ještě patriarchové alexandrijský a antiochejský. Sněm cařihradský (druhý ekumenický koncil) pak roku 381 ustanovil, že metropolita cařihradský má mít čestné místo hned po biskupu římském. Vedle provinciálních synodů, se staly novými synody říšské čili ekumenické koncily. Ty svolával císař a samozřejmě se na nich snažil prosazovat svoji vůli. Císařovým schválením se tato usnesení stávala státními zákony.

Již od 2. století lze sledovat vzrůst vážnosti římského sboru nejen pro skutečnost hlavního města říše, ale i pro tradici, že byl založen Petrem a Pavlem, jejichž hroby se tu ukazovaly. Římští biskupové spojovali péči o jednotu církve se snahou prosadit po celé církvi názor a řád platný v Římě. Ačkoli si biskupové všeobecně přisvojovali jméno “papež” (papa, otec), nakonec si ho osobili pouze římští biskupové ve snaze o prvotnost v říši. Když se západořímská říše hroutila, zasloužili se především římští biskupové o udržení řádu a zmírnění zmatků a pohrom, které se na obyvatelstvo valily. Po zániku západořímské říše roku 476 byla západní církev vlastně její pokračovatelkou a římský biskup takřka jejím neoficiálním císařem. Ten se domohl tak dalekosáhlé právní moci nejen v církvi, ale i v celé společnosti, že se tím postupně zrodilo papežství.

Propojení církve se státem a všeobecná podřízenost římskému papeži postupně dorostly takové výše, že nebylo panovníka, který by se mohl ujmout vlády bez jeho souhlasu a korunovace. Tím se však na druhou stranu dostával papež do situace, kdy vznikala opozice proti jeho rozhodnutím. Takových konfliktů bylo mnoho a to dokonce i v samotné církevní hierarchii. Tak došlo i k situaci, že francouzští biskupové nepřijali římského papeže a zvolili si papeže ze svých řad se sídlem v Avignonu (r. 1309).

Církev si činila nárok na svoji nadřazenost nad světskými panovníky a s tím se samozřejmě panovníci nechtěli smířit. Když se však některý panovník vzepřel, doplatil na to. Byl dán do klatby a takové prohlášení bylo všeobecně bráno naprosto zásadně. Snad nejvýraznější případ takové situace nastal, když se římský císař Jindřich IV. rozhodl sám obsazovat biskupské stolce (boj o investituru). Papež Řehoř VII. mu v takovém případě pohrozil klatbou. A když ho Jindřich prohlásil za sesazeného (roku 1076), papež ho opravdu dal do klatby. Říšský sněm se však postavil za papeže a prohlásil, že císař pozbude své hodnosti, jestliže se klatby nezbaví. Jindřichu IV. nezbývalo, než aby přišel jako kajícíník do Canossy a papeže žádal o absoluci. Tato císařova „cesta do Canossy“ se stala příslovečným označením okázalého pokoření.

O neblahých důsledcích propojení státní moci s církví píše výstižně Petr Chelčický ve svém spisu „Síť víry“. V něm připodobnil Písmo svaté k síti, kterou mají být lidé získáváni pro Boží království. Do této sítě se však dostali mnozí, kteří hříšným způsobem svého života tuto síť trhali. Obsáhle se pak zaměstnává dvěma „velkými velrybami“, totiž papežem a císařem, které především vidí za zesvětštěním církve. Píše: „Protož tu byla síť Petrova velmi zedrána, když ty dvě veliké velryby do ní vnikly, to jest kněz nejvyšší s panováním královským a se ctí nad císaře, a druhá velryba císař s panováním, s úřady a s mocí pohanskou pod pláštík víry vevalil se... A když se ty dvě hrozné velryby v té síti již obracely, tehdy ji tak potrhaly, že jí máloco v celosti ostalo...“ (5)

Závěr: Přiblížili jsme si čtyři nebezpečí, kterým čelila církev ve svých počátcích. Zvláštní je, že se se všemi těmito nebezpečími církev setkává znovu a znovu včetně současnosti. Je proto vhodné, abychom si na závěr připomněli úvodní výzvu apoštola Petra: „Buďte střízliví a bděte!“

1. James Montgomery Boice: Základy křesťanské víry (str. 466)

2. Rudolf Říčan, Amedeo Molnár: Dvanáct století církevních dějin, str. 81.82

3. Rudolf Říčan: Kapitoly z církevních dějin, str. 45

4. Rudolf Říčan, Amedeo Molnár: Dvanáct století církevních dějin, str. 137

5. Petr Chelčický: Síť víry, str. 52