Církev v proměnách času II. (Od reformace k novověku)

„...Kristus miloval církev a sám sebe za ni vydal, aby ji posvětil, když ji očistil vodní koupelí v slovu, aby sám sobě postavil slavnou církev, která by neměla poskvrny ani vrásky ani čehokoliv takového, ale byla svatá a bezúhonná.“ (Ef 5,25-27)

Úvod: Když se zahledíme na církev v průběhu dějin, neubráníme se podivu nad tím, na jaká scestí se dostávala a k jakým rozporům s Písmem svatým docházelo. Nelze se proto divit, že v každé době docházelo ke snahám o její obnovu a návratu k pravdám Písma svatého.

Tyto snahy však vesměs nenacházely všeobecnější odezvu. Teprve od druhé poloviny 14. století začaly mít pokusy o návrat církve k biblické podobě výraznější dopad na její život. Ten měl za důsledek českou reformaci v 15. století a o sto let později reformaci světovou.

Pro velký rozsah našeho předmětu nezbývá, než se omezit pouze na určitý výběr událostí a jevů, které souvisely především s naší situací. Děje se tak s vědomím, že nebylo možné vyhnout se určité zkratkovitosti a subjektivitě.

1.Několik slov k úvodním veršům

Úvodní verše nám přibližují řadu významných pravd o církvi a Pánu Ježíši Kristu. Verše jsou součástí oddílu, který hovoří o vztahu ženicha a nevěsty. A tento nejdůvěrnější vzájemný vztah je výstižným obrazem živého vztahu Pána Ježíše a církve.

Verše nám přibližují skutečnosti, pro které se církev stává „nevěstou“ Syna Božího a bez kterých si nemůže tuto roli přisvojovat. Ona povstala jako Boží dílo, které má svůj základ v oběti Pána Ježíše Krista na kříži. Svojí smrtí si ji Pán Ježíš posvětil – oddělil pro sebe! Svojí krví ji očistil od hříchů a ona se stala „svatou, bezúhonnou, slavnou, nemající poskvrny ani vrásky“.

K této skutečnosti dochází skrze Slovo Boží! Ono ji „očišťuje vodní koupelí“. Písmo svaté je Božím nástrojem, který vede člověka k pokání, přijmutí odpuštění a znovuzrození z Ducha svatého. Bez Božího slova člověk náležitě nevnímá svoji porušenost, nutnost pokání a proto ani nemůže vědomě přijmout Boží odpuštění. Duchovně tápe a je odkázán pouze na dohady a pocity. O Písmo svaté se však člověk může opřít vírou a na něm postavit svůj život.

Je to tedy Boží dílo, pro které se církev stává slavnou, bez poskvrny a vrásky. Žádné lidské úsilí toto způsobit nemůže. Prorok Izaiáš prohlašuje o lidech: „Jako nečistí jsme byli všichni, všechna naše spravedlnost jako poskvrněný šat.“ (Iz 64, 5)

Na druhé straně se toto Boží dílo nutně projevuje navenek. Nevěstě přirozeně záleží na tom, aby v ní měl její ženich zalíbení. Církev chce podobně žít tak, aby se svému nebeskému ženichu líbila. To je však možné jedině podle toho, do jaké míry je poslušná Božího slova.

Vykladači Písma svatého vidí za slovy „očištěním vodní koupelí“ také poukaz na křest. William Hendriksen píše: „Stěží mohou tato slova odkazovat na něco jiného než na křest... Prostý smysl je tento: ´Kristus miloval církev a dal sebe za ni, aby obřadem křtu vodou ji posvětil a očistil.´ Tento vnější úkon obsahuje svědectví o vnitřní milosti. Takto je poukázáno na mimořádnost významu křtu vodou.“ (1)

Boží slovo hrálo v reformaci naprosto prvořadou úlohu. Mnozí vnímali výrazný rozpor mezi obrazem novozákonní církve a skutečností. Bez Písma svatého se církev nemohla vymanit ze své formálnosti a zlořádů. Proto reformátoři kladli takový důraz na kázání Slova, překládání Bible a její šíření.

2. Návrat k zásadnímu významu Písma svatého a kázání

Jak již bylo řečeno, přiblížit pozadí reformace, znamená začít poukazem na význam Bible a kázání Božího slova. Svoji jedinečnou roli u nás v této skutečnosti sehrál císař Karel IV., který v roce 1363 ve snaze po duchovním obživení v Českém království, pozval do Prahy kazatele Konráda Waldhausera, který proslul svými kázáními ve Vídni. Ten začal odvážně kázat proti neřestem duchovních i laiků a burcoval německy mluvící obyvatelstvo k zbožnému životu. Jeho úsilí přinášelo ovoce a mělo za důsledek i to, že se k této snaze přidal Jan Milíč z Kroměříže, který oslovoval i české posluchače. Tento Moravan původně

pracující v královské kanceláři začal kázat od roku 1364 a to nejen v Praze, ale i na Moravě.

Svá slova provázel svědectvím vlastního života. Co měl to rozdal, káral pýchu, prostopášnost, lakotu a volal zpět k Bohu. Dokonce vybízel samotného papeže ke svolání koncilu, který by zjednal v církvi nápravu. Mimo jiné vybudoval v Praze dům, který nazval „Jeruzalém“, kde se pražské prodejné ženy měly možnost vrátit k spořádanému životu. Pro nenávist mnichů a farářů, které jeho horlivost usvědčovala z nedbalosti a lakoty, byl obžalován z kacířství a musel se odpovídat u papeže v Avignonu. Tam však byl svého nařčení zproštěn. Později však byl znovu obviněn, musel opět do Avignonu, kde nakonec v roce 1374 zemřel.

Nepřehlédnutelný vliv v české reformaci měl oxfordský profesor John Wyclif (1329-1384), jehož spisy se dostaly na pražskou universitu zásluhou českých studentů, kteří v Oxfordu studovali. Tyto spisy mocně působily na M. J. Husa i na další učitele na univerzitě. John Wyclif ve svých spisech prohlašoval, že Písmo svaté je jediným pramenem víry a dostatečným zákonem i pro vládu světskou. Protože Písmo svaté bylo tím nejvýznamnějším základem pro jeho poznání a postoje, usilovně se snažil o to, aby se Bible dostávala do rukou lidu. Překládal ji do běžné angličtiny a jeho učedníci - lolardi užívali tohoto překladu na svých cestách při kázáních.

I v českém království se začala probouzet touha po Písmu svatém v českém jazyce. Koncem 13. století začaly vznikat překlady žaltáře a evangeliáře. Navíc se do českého království dostala přeložená Bible do němčiny a postupně začaly vznikat i překlady dalších biblických knih do českého jazyka. Nakonec došlo někdy v 80. letech 14. století k tzv. první recenzi české Bible. Brzy se však ukázaly nedostatky tohoto prvního počinu a tak dochází k „druhé recenzi“, kterou podle F. M. Bartoše udělal sám Jan Hus a to včetně jeho nové úpravy českého pravopisu. (2)

Nejvýraznější postavou české reformace se stal M. J. Hus (1370-1415). Přišel do Prahy, aby se po ukončení studií na univerzitě stal knězem. Po studiích začal nejdříve na univerzitě učit a od roku 1402 se stal také kazatelem v Kapli betlémské. To, že se stal knězem nebylo z duchovních pohnutek. Uváděl, že si sliboval naplnění svého přání, aby „měl dobré bydlo a roucho a byl lidem vzácný“. Přišla však chvíle, kdy „srozuměl Písmům“ a stal se opravdovým Božím služebníkem. Bylo to tedy Písmo svaté, které sehrálo v jeho životě zásadní roli a které bylo rozhodující i v jeho dalším zápase o čistotu církve.

Bible se v českém království rychle šířila, zvláště Nový Zákon, který se s použitím Husových zkratek mohl vtěsnat do malého svazku. Jan Želivský však psal v roce 1419 o tragické skutečnosti, že byly knihy evangelií a epištol páleny. Dodává, že čím více však instituční církev Bibli překážela, „tím více ji Bůh rozšiřuje“. Například byly zřizovány celé dílny pro rozmnožování jejích opisů.

To jaký význam měla Bible a kázání v husitském hnutí je později zřejmé ze „Čtyř artikulů“, které shrnovaly podmínky kladené budoucímu českému králi. První podmínka zněla: „Předně, aby slovo Boží bylo po království českém svobodně a bez překážky zvěstováno a kázáno.“

Zaujatost Biblí prostým lidem byla natolik veliká, že Eneáš Sylvius Piccolomini, zarytý odpůrce Husitů, pozdější papež Pius II., o táborských ženách „pocházejících z hnízda kacířského“ prohlásil: „Nechť se stydí italští kněží, o nichž nelze tvrditi, že by byli aspoň jednou přečetli Nový Zákon, kdežto v Táboře sotva bys ženy nalezl, jež by nedovedla odpovídati z Nového i Starého zákona.“

Pro přiblížení všeobecné touhy po Božím slově ještě dodejme stať ze zakládací listiny kaple Betlémské: „...já Hanuš z Milheimu, v prozíravé úvaze a z touhy po spáse své duše a po duchovním nasycení mnohých křesťanů si uvědomuji, že v městě pražském je sice mnoho míst zřízených k bohoslužbám, avšak ta jsou většinou vyhrazena pro mnohé jiné posvátné úkony, takže tu není jediného místa zvláště určeného přednostně ke kázání Božího slova; ba naopak, jak bylo velmi často a bezpečně zjištěno, obzvláště kazatelé obecného českého jazyka jsou nuceni tlouci se po domech a skrýších, což je nedůstojné.

Pohnut tedy touto úvahou a velmi naléhavě povzbuzen k tomu, abych se postaral o rozmach svatého kázání, ....rozhodl jsem se ... zřídit novou kapli k chvále všemohoucího Boha...“ (3)

3. Varování plynoucí z bohatství církve

Po vydání Ediktu milánského (r. 313) se církev pro přízeň císařů a mocných tohoto světa neubránila tomu, aby bohatla. Připadl jí totiž majetek, jenž patřil dříve pohanským chrámům, k tomu důchody z městských pramenů, navíc dary a nejrůznější odkazy lidí, kterým se připisovala zvláštní záslužnost.

Z církevní historie víme, že v době M. J. Husa patřila šestina půdy vladařskému domu, asi dvě šestniny pánům, vladykům a svobodným sedlákům, a všecko ostatní, t.j. polovice, církvi. Na tom obrovském jmění mělo podíl jednak duchovenstvo, arcibiskup, biskupové, kapituly, duchovní na farách a kláštery.

Důsledky této skutečnosti byly zřejmé. Kněžské povolání bylo velice lákavé, vždyť poskytovalo to nejlepší hmotné zabezpečení a společenské postavení. Byly stavěny velkolepé kostely a chrámy s nádherným vybavením bohoslužebných prostor. Bohoslužby a církevní slavnosti poskytovaly svojí velkolepostí udivující podívanou.

Skutečnost bohatství církve vedla však nejen k nadřazenosti kněžského stavu, ale i ke svatokupectví neboli simonii. Tento pojem má své pozadí v knize Skutků, kde čteme o Šimonovi, který si chtěl od apoštolů koupit za peníze moc udělovat Ducha svatého. (Sk 8, 14-24).

Husův spis „O svatokupectví“, který se stal jeho nejslavnějším spisem, přibližuje tento neblahý stav středověké církve. V tomto spisu se Hus zmiňuje o farářích, mezi kterými bylo jen málo těch, kteří za své svěcení nemuseli platit. A o jejich svatokupectví píše, že lidé museli platit za křest, zpověď, pohřby, svaté přijímání, pomazávání olejem, svatby, větší počet mší a další služby. Dokonce neváhá obviňovat samotného papeže slovy: „Ještě snad někdo dí: Papež musí míti mnoho peněz, aby neposlušné a protivné mocí ku poslušenství připudil, protož musí dobývati peněz jak může a nemá přiměřenějšího způsobu, než aby je bral za obroky, poněvadž dávají dobrovolně; a také by dal odpustky, aby lidé dadouce peníze, sobě nebeské království koupili a papeži na zlé lidi pomohli. – K tomuto důvodu odpovídá život chudý Kristův a svatých apoštolův, jenž nesměli míti mnoho peněz, aniž chtěli mocí neposlušné a protivné ku poslušenství puditi...“ (4)

Zmínka o odpustcích je zvláště významná! Kdyby měl M. J. Hus ve svých výtkách na zřeteli pouze věroučné věci, problém s papežem a klérem by se hned tak nevyhrotil. V květnu roku 1412 však přijel do Prahy papežský zplnomocněnec, aby prostřednictvím odpustků vybral do papežovy pokladnice co nejvíce peněz na jeho válku s neapolským králem. Hus vyvolal na univerzitě velkou rozpravu a postavil se proti tomuto prodeji. Tímto krokem si pak proti sobě postavil nejen některé učitele z bohoslovecké fakulty, ale i samotného krále Václava IV., který měl z prodeje svůj zisk a nechtěl být vtažen do církevních problémů.

M. J. Hus psal svůj spis o svatokupectví s vědomím, že mu nejspíše přinese nejen osobní těžkosti a utrpení, ale že ho možná čeká i oběť nejvyšší. V závěru své knihy píše: „Tyto knížky jsem napsal, věda, že ani chvály, ani milosti, ani užitku tělesného od kněží lakomých, i ode druhých světských neobdržím; neb těch věcí od nich nežádám, ale od Boha odplaty a jejich spasení. A potká-li mě jejich hanění aneb trápení, to jsem před se položil, že lépe jest pro pravdu smrt trpěti, než pro pochlebenství časnou odplatu vzíti...“ (5)

4. Rozdílný teologický pohled na církev

Husův pohled na církev byl předmětem jeho soudu v Kostnici. Z Husova spisu „O církvi“ bylo vybráno 30 článků, které sloužily jako důkazy o jeho bludném učení a ty měl Hus odvolat. Jednalo se o to, že podle církevního učení sestává církev ze všech pokřtěných, kteří přijímají stejné svátosti a uznávají papeže, jako svou viditelnou hlavu.

Hus převzal Wyclifovo učení o církvi a ve svém spise hovoří na podkladě oddílu z epištoly Římanům 8, 28-30 jako o společenství těch, kteří byli povoláni podle Božího předzvědění a předurčení. Dodává: „...žádné místo nebo lidská volba nedělá člověka údem svaté církve obecné, nýbrž božské předurčení, a to se vztahuje na každého, kdo vytrvale následuje Krista v lásce.“ (6)

Svůj pohled na lidskou společnost ve vztahu k církvi dělí takto: „... čtverý poměr křesťanů k svaté matce církvi. Jedni totiž jsou v církvi podle jména i skutečně, jako předurčení křesťané, poslušní Krista. Druzí nejsou v církvi ani skutečně ani podle jména, jako předzvědění pohané. Třetí jsou v církvi toliko podle jména, jako předzvědění pokrytci. A čtvrtí jsou v církvi, ačkoli se zdá, že podle jména jsou mimo ni, jako předurčení křesťané, které chtějí náhončí antikristovi odsoudit před tváří církve. (6)

Takové dělení bylo v naprostém rozporu s církevním učením, které nebralo v potaz neřádný život mnoha kněží, biskupů, tím spíše papeže. Hus odvážně píše: „Proto je velice podivné, s jakou drzostí ti, kdo se příliš oddali světu a příliš světácky a nezřízeně si žijí, vzdáleni způsobem svého života od Krista a ještě navíc jaloví v plnění rad a přikázání Kristových, bez úděsu o sobě prohlašují, že jsou hlavami nebo tělem nebo předními údy církve, nevěsty Kristovy. Či snad věříme, že jsou bez poskvrny hříchu smrtelného a bez vrásky hříchu všedního, když obrátivše se zády ke Kristově radě zanedbali svatý úřad a skutky učí spíše pravému opaku, když přece ženich církve říká: ´Po ovocích jejich poznáte je.´“ (6)

5. Světová reformace

Sto let po smrti M. J. Husa začala církevní reformace v Německu. Martin Luther v augustiniánském klášteru v Erfurtu otřesen nenadálou smrtí svého přítele hledal odpověď na to, jak obstojí před Božím soudem. Upokojení své duše nenacházel ani ve zpovědi, ani v sebekáznění nebo sebetrýznění. Až při studiu Písma svatého na podkladě slov o „spravedlnosti z víry“ v epištole k Římanům našel z milosti Boží jistotu spasení. K tomu došlo někdy v roce 1511 nebo 1512 a jako profesor bohosloví ve Wittenbergu toto začal hlásat.

Když došlo v roce 1517 v Německu k prodávání odpustků kvůli dostavbě svatopetrského chrámu v Římě, vyzval bohoslovecký svět k disputaci přibitím 95 článků na dveře wittemberského zámeckého kostela. V těchto článcích odsoudil zneužívání odpustků. Disputace se nekonala, ale otisky těchto článků vzbudily po celé střední Evropě mohutný ohlas. Na říšském sněmu ve Wormsu roku 1521 byl žádán, aby své učení odvolal. Když tak neučinil, protože bylo založeno na Písmu, císař Karel V. vydal edikt, kterým nad Lutherem a jeho přívrženci vyhlásil klatbu. Luther byl svým postojem stavěn do jedné řady s Husem, ale tohoto obvinění se nezalekl, ba právě naopak se k Husovi přihlásil a prohlásil, že mnohé z vět, pro které byl v Kostnici odsouzen jsou pravověrné.

Za Luthera se v jeho složitém postavení postavil jeho kníže, kurfiřt Fridrich Moudrý a poskytl mu ochranu na hradě Wartburgu. Tam byl Luther v bezpečí, a tam se mohl věnovat literární činnosti. Přeložil do němčiny Nový zákon a sepsal i jiné spisy.

Lutherovo učení se šířilo nejen Německem, ale nacházelo odezvu všemi směry: ve Švýcarsku, ve Francii, ve skandinávských zemích i na Slovensku a Uhrách. Císař se stavěl proti nastalému tříštění říše a situaci řešil svoláváním říšských sněmů. Na špýrském sněmu v roce 1529 podali evangelíci protest proti usnesení namířenému k potlačení reformace a z tohoto důvodu se jim začalo říkat „protestanté“.

O reformaci ve Švýcarsku si řekněme alespoň tolik, že jejím nejvýraznějším představitelem byl Huldrych Zwingli (1484-1531). Ten byl ve svém úsilí o čistotu církve posílen Lutherovým vlivem. V Curychu prosadil svobodné hlásání evangelia a odstranění nebiblických řádů v církvi. Ve své horlivosti odstranil nejen obrazy a oltáře, ale dokonce i varhany a chórový zpěv.

Zvláště významnou se stala reformace ve Francii a Švýcarsku. Zásluhou Jana Calvina vznikla druhá větev reformační církve. Jan Calvin (1509-1564) se při svých studiích práv v Paříži, dostal k Lutherovým spisům. Zprvu se evangeliu vzpíral, ale jak později vyznal: „Bůh učinil mé srdce náhlým obrácením povolným a učenlivým.“

Začal se věnovat bohosloveckým studiím a postupně se stával učitelem a mluvčím jiných. Pro své přesvědčení byl přinucen opustit Francii (1533). O tři roky později napsal na obranu evangelíků spis, ve kterém shrnoval reformační učení, což bylo 1. vydání jeho slavné „Instituce“. K Lutherovi měl velikou úctu a spis svědčí o tom, jak v mnohém vychází z jeho učení. Středem jeho zájmu byla Boží svrchovanost, která rozhodla o tom, že člověk dosáhl spasení. Poznal, jak víra v predestinaci (Boží předurčení) dodává člověku neochvějnou jistotu, že není ponechán sám sobě a své slabosti, a že Hospodin sám je zárukou jeho záchrany.

Když při své cestě roku 1536 projížděl Ženevou, přinutil ho tamnější kazatel Vilém Farel, aby v městě zůstal a pomohl mu s reformací v Ženevě. Jejich úsilí se však nepotkalo s plnou odezvou a po dvou letech byli oba vykázáni z města. Calvin odešel do Štrasburku, kde již tou dobou úspěšně reformačně působil Martin Bucer. Ten Calvinův příchod vítal a získal ho pro spolupráci. V roce 1541 byl ale opět povolán do Ženevy, protože se zde prokázala neschopnost jeho protivníků nejen v politickém natož v ducovnímu pokroku ve městě. Calvin nakonec toto volání uposlechl a žil zde až do své smrti.

Stojí za to si přiblížit několik slov R. Říčana v jeho pohledech na oba velké reformátory, pro jejichž učení vznikly dvě odlišné reformační církve. „Calvin provedl reformaci především ve jménu Boží svrchovanosti, Luther ve jménu Boží milosti. Calvina vedlo více slovo Boží, a to i slovo Starého zákona, jejž znovu tlumočil v těsném spětí se zákonem Novým, kdežto Luther hledal v Písmu odpověď na tísnivé otázky svého srdce, dávaje se tak silně určovat potřebami svého nitra...... Luther reformoval hlavně nitro člověka a měl na zřeteli niterný život jednotlivce. Calvin reformoval celý život jednotlivcův a přebudoval církev podle Písma od samého základu, kde Luther opravoval jen to, co se Písmu přímo příčilo. Zatím co Luther reformoval jen z části a znenáhla služby Boží, kdežto zřízení církve ponechal světské vrchnosti, Calvin očistil rázně i bohoslužbu a dal pevné základy vnitřní i zevní svobodě církve, kterou obohatil novými pracovníky. (7)

6. Tridentský koncil a jeho tragické důsledky

V nastalé náboženské roztříštěnosti Evropy bylo nezbytné, aby si katolická církev ujasnila, jak s reformací bojovat. Jednalo se tedy především o vyjádření svého učení a upevnění pořádků. K tomu byl svolán církevní koncil do Tridentu v Tyrolích, který zasedal s přestávkami v letech 1545-1563.

R. Říčan k tomu píše: „Řím za pomoci jezuitů dal koncilu svůj ráz. Církevní učení zde bylo vyjádřeno výrazně protireformačně. Bylo usneseno, že církev jest jedinou oprávněnou vykladačkou Písma a že církevní tradice má s Písmem stejnou platnost, ba nechybělo mnoho, a papež by byl již tehdy prohlášen za neomylného. Církev, její vůdcové, tedy lidé byli postaveni nad Písmo: Reformace učila o opaku. Rovněž v učení o ospravedlnění odmítl koncil reformaci a vypracoval nauku protichůdnou: spasení dosahuje člověk nejen věrou, nýbrž i skutky.” (8)

O tom, k jak výraznému rozkolu mezi zastánci reformace a katolickou církví došlo, svědčí kánony (články) , které shrnovaly závěry koncilu. V nich byla nejvýznamnější otázka ospravedlnění z víry. Kánon XII zní takto: „Jestliže kdokoli říká, že ospravedlňující víra není nic jiného než důvěra v Boží omilostnění, kterým jsou člověku hříchy odpuštěny kvůli Kristu; nebo že jedině taková důvěra je tím, čím docházíme ospravedlnění: ať je proklet.“

Tridentským koncilem došlo k zásadnímu rozdělení mezi katolicky a reformačně věřícími křesťany.

Z katolické strany pak vycházelo soustavné úsilí potlačovat ovoce reformace, které označujeme jako protireformace. Významnou úlohu v tomto úsilí sehrál španělský král Filip II. (1556-1598), syn a nástupce Karla V. Tomu šlo o založení říše ovládané španělskými Habsburky a tudíž římskokatolickou církví. Ve své snaze upevnit katolictví, se mu podařilo vyhladit reformaci ve Španělsku a Itálii. Dokonce se pokoušel získat vládu v Anglii a Skosku. Bulou papeže Pavla III. byly zřízeny zvláštní soudy pro vyhledávání a trestání evangelíků, tak zvaná inkvizice. V souvislosti s protireformací nelze nezmínit alespoň to, že ve Francii došlo roku 1572 k tak zvané Bartolomějské noci, při které bylo povražděno na 30-40 tisíc francouzských evangelíků (hugenotů).

V protireformační snaze sehrál velice významnou roli Jezuitský řád (založený r. 1534), jehož příslušníci se zavazovali k naprosté poslušnosti svých nadřízených, ti pak přímo k polušnosti papeže.

Jejich zakladatel Ignác z Loyoly vypracoval plán, jak vrátit Římu všecky evangelické země, zvláště Německo a Čechy. V tomto úsilí měl za sebou katolické vladaře a císař Ferdinand II. po bitvě na Bílé hoře (r.1620) umožnil tomuto řádu uskutečňovat tento plán i v českém království. Na tisíce svobodných obyvatel, kteří nechtěli přestoupit ke katolictví, bylo vypovězeno ze země, poddaný lid pak byl nucen přijmout katolickou víru.

Tato prohraná bitva byla začátkem třicetileté války, ve které šlo o budoucnost protestantismu ve střední Evropě. Válka nakonec skončila vestfálským mírem (r. 1648), jehož závěr spočíval v tom, že víra poddaných se řídí vírou vladaře.

7. Pokračující reformace

Světovou reformací však úsilí o navrácení církve k její biblické podobě neskončilo. Husova reformace měla své jedinečné vyústění ve vzniku Jednoty bratrské (r. 1457 v Kunvaldě). Podle Fr. Palackého byla Jednota bratrská tím nejzdárnějším ovocem české reformace.

Při studiu jejích dějin zjišžtujeme, jak se ona znovu a znovu vracela k pohledu na apoštolskou církev. Ta jí byla vzorem, podle kterého se snažila utvářet svůj řád a život. A protože položila za jediný základ víry a života Písmo svaté, naprosto se odloučila nejen od římské církve, ale i od církve husitské podobojí. Ve svém úsilí o čistotu dospěla k důslednému vykonávání bratrské kázně i k vytvoření vlastního kněžství. Pro svou výjimečnost se ocitla bez ochrany zákona a byla tím vystavena pronásledování.

Ke shrnutí pohledů na reformaci užijme slov J. B. Jeschkeho: „V luterství se uplatnila snaha z církve jakožto ústavu spásy učinit církev, která se stává místem, kde člověk je ujišťován o milosti pro hříšníka. Kněžství se stává kazatelstvím Slova. Svátosti už nejsou prostředky milosti, nýbrž zpečetěním zaslíbení daného evangeliem. Církev se však stává zemskou. Heslo: čí vláda, toho náboženství, jako by bylo ozvěnou Theodosiova ediktu nebo ohlasem církevní politiky Karla Velikého. Podobně je tomu v Ženevě, ve Štrasburku a v Curychu, jen s odchylkami danými teologickými důrazy. Zde všude je reformační církev spjata se světskou mocí. Buď ji sama provozovala, jako ve švýcarské reformaci, nebo se stala jejím nástrojem jako v luterství.

Reformace, bez jejíhož odkazu bychom dnes sotva mohli býti duchovně a církevně živi, k prvotní církvi nedošla. Ano i bratrská reformace, ani světová, protože k ní nemohla dojít. A přece jen Jednota bratrská se vrátila největší kus cesty.“ (9)

O další „kus cesty“ se však přiblížila k vzoru apoštolské církve tzv. „radikální reformace“. Toto označení uvádí W. R. Estep v podtitulu své knihy „Příběh křtěnců“ . Novokřtěnecké hnutí bylo v minulosti nejen opomíjeno, ale často navíc zkreslováno. V pozadí této skutečnosti je negativní chápání toho, že se křtěnci důsledně odpoutali od stávajících církví a tím od státu. Dalším důvodem je to, že se ke křtěncům hlásili i fanatici v Münsteru, kteří se v úsilí o nastolení „Božího království“ (1534-35) dopouštěli násilí a nezřízenosti.

Křtěnecké hnutí odvíjí svůj počátek od curyšské reformace Huldrycha Zwingliho. Kolem něj se shromáždila skupina několika mladých mužů, se kterými se sjednotil v předsevzetí o reformování církve. Zpočátku se jednalo například o otázku mše a obrazů, později o neplatnost křtu nemluvňat. Když však Zwingli v těchto závažných otázkách konečná rozhodnutí přenechával curyšské městské radě, došlo mezi ním a jeho žáky k rozkolu.

Pro Zwingliho žáky v čele s Konrádem Grebelem byl jeho postoj nepřijatelný, vždyť dříve vyhlašoval, že s Božím slovem nelze dělat žádný kompromis. Po svém rozchodu s Zwinglim se členové skupiny začátkem roku 1525 navzájem pokřtili a pak se: „...jako praví Kristovi učedníci zavázali žít v oddělení od světa, vyučovat evangeliu a vytrvat ve víře. Křtěnectví bylo na světě. Tímto křtem byl ustaven první sbor švýcarských bratří. Šlo bezesporu o nejrevolučnější čin reformace. Žádný jiný totiž nevyjadřoval tak dokonale rozchod se Římem. Zde se poprvé v průběhu reformace odvážila skupina křesťanů utvořit sbor podle novozákonního modelu.“ (10)

Tímto krokem: „... nastal jeden z rozhodujících momentů dějin. Navzdory nenápadnosti to znamenalo začátek moderního hnutí tzv. ´svobodné církve´. (10) Tento krok však s sebou přinesl začátek pronásledování, v mnoha případech i násilnou smrt. „Jediným vysvětlením pro kruté zacházení, kterého se křtěncům dostalo jak od katolíků, tak od luteránů a reformovaných, bylo duchovní temno onoho věku.“ (10)

Pro katolíky i pro protestanty bylo tehdejší sepětí státu a církve nerozlučitelné. Jakákoliv odchylka od této danosti – tedy oddělení od stávajících církví – byla pokádána stávající církví za největší zločin.

Závěr: Toto pojednání nám přiblížilo nejen dlouholeté úsilí o obnovu církve podle Písma svatého, ale zároveň i nejrůznější překážky, které se této snaze kladly do cesty.

Je pak na každém křesťanu, aby usiloval nejen o věrné osobní následování Pána Ježíše Krista, ale také o čistotu církve podle Písma svatého. Že bude tato snaha narážet na překážky, je z církevní historie patrné. Vždyť vedle osobní porušenosti a častých nebiblických tradic v církvi není náš duchovní zápas „proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty, proti duchovním mocnostem zla v nebeských oblastech.“ (Ef 6,12)

Co říci závěrem k častým výčitkám, že reformace způsobila rozkol v křesťanské církvi? Vzhledem k tomu, že k rozkolu docházelo na podkladě poznané biblické pravdy a úsilí o poslušnost Božího slova, nemohlo k rozkolu nedojít. Vždyť otázka pravdy je nadřazena vnější jednotě církve.

 1.W. Hendriksen: Exposition to Ephesians, str. 251

2. Vl. Čapek: Historie Bible, str. 64

3. A. Molnár: Slovem obnovená, str. 31.32

4. M. J. Hus: O svatokupectví, str. 106

5. M. J. Hus: O svatokupectví, str. 192

6. M. J. Hus: O církvi, str. 35, 51

7. R. Říčan: Kapitoly z církevních dějin, str. 106, 107

8. R. Říčan: Od úsvitu reformace k dnešku, str. 158

9. Kolektiv: O svrchovanost víry, str. 82

10.W. R. Estep: Příběh křtěnců, str. 20, 23.30