Den Páně

První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba.“ (Sk 20, 7)

Úvod: Toto své kázání nemohu začít jinak nežli svojí osobní zkušeností. Hned tak totiž nenacházím výraznější příklad skutečnosti, jak se v současné společnosti postupně vytrácí křesťanský význam neděle.

Když jsem se stal v létě roku 1981 z Boží milosti kazatelem Československého baptistického sboru v Torontě, brzy po mém nástupu mne navštívil jeden z mých předchůdců v tomto sboru Dr Jaroslav Knox Zeman, profesor historie na Acadia Divinity College ve Wolfville v provincii Nova Scotia. Ten byl kazatelem sboru v letech 1949 – 1955. V našem dlouhém rozhovoru mi řekl mimo jiné, že se Toronto po třiceti letech změnilo k nepoznání. V padesátých letech lidé chodívali v neděli pouze do kostela a do parku. Začátkem osmdesátých let mnozí lidé nedělní bohoslužby zcela opomíjejí, vyjíždějí do přírody, věnují se sportovním aktivitám, navštěvují sportovní podniky, organizují rodinné oslavy a věnují se nejrůznějším formám zábavy. Mimo jiné se v té době ve společnosti začala diskutovat otázka nedělního otevření obchodů.

Když jsem potom o dalších třicet let později přijel do torontského sboru na návštěvu, poukázal jsem ve svém kázání na neblahé změny v kanadské společnosti za dalších 30 let. Výslovně jsem užil slov kazatele Zemana, která řekl ve zmíněném rozhovoru: „Toronto je po třiceti letech k nepoznání.“

K tématu mého kázání mne vedla řada jevů, svědčících o odklonu společnosti od bývalých pořádků, které svědčily o křesťanském pozadí společnosti. známek křesťanského pozadí společnosti. Nedělní otevření obchodů již bylo samozřejmostí,

tradiční nedělní odpolední bohoslužby Armády spásy před torontskou radnicí byly zakázány. (Stalo se tak na podkladě jejího kritického postoje k „pochodu hrdosti“ homosexuálů a lesbiček.) Nedělní večerní bohoslužby evangelikálních církví téměř vymizely. To je jen hrstka skutečností týkajících se neděle. Multikulturní charakter společnosti se stal zjevným, když byly povoleny stavby několika mešita na základních školách se zrušily každodenní modlitby před dopoledním vyučováním.

To, že uvádím tyto skutečnosti ze vzdálené Kanady, je dáno tím, že se jednalo o skutečnosti v zemi, ve které nedošlo k násilné ideologické změně ve společnosti, jak se to stalo v Československu po roce 1948. O to výraznější je potom patrný odklon společnosti od významných projevů křesťanské víry.

Známý francouzský filozof Voltair (1694–1778) prohlásil: „Jestliže chcete zlikvidovat křesťanství, musíte zrušit neděli.“ Francouzská revoluce se o to opravdu pokusila a zavedla desetidenní týden. To však trvalo relativně krátkou dobu, protože zásluhou císaře Napoleona se nakonec Francie k sedmidennímu týdnu opět vrátila.

1.Boží důvody pro svěcení soboty

Je až s podivem, že i mnozí nenáboženští lidé uznávají význam a platnost „desatera Božích přikázání“. Kdybychom se takových lidí však zeptali, jak zní první tři přikázání, nejspíše bychom je uvedli do rozpaků. A co teprve 4. přikázání?

4. Boží přikázání zní takto: „Pamatuj na sobotní den, abys ho posvětil. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu práci, ale sedmý den je sobota patřící Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci ty ani tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá otrokyně, tvé zvíře ani tvůj příchozí, který je ve tvých branách, protože šest dní Hospodin dělal nebesa a zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmý den odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil ho.“ (Ex 20, 8-11)

Poukažme si alespoň na tři skutečnosti, které ssvědčí o významu tohoto přikázání a o tom, jak bylo Božímu lidu prospěšné toto přikázání zachovávat.

Předně je potřeba si uvědomit, že za významem a určením sobotního dne je Stvořitel a jeho stvořitelské dílo. Sedmidenní týden nevznikl na podkladě nějakého lidského rozhodnutí nebo nějakých lidských obyčejů. Český ekumenický překlad Bible ve svém komentáři ke 4. přikázání podotýká, že: „Nikde jinde nenajdeme obdobu k ustanovení pravidelného dne odpočinku. Jen zdánlivě se tomuto ustanovení podobá vyznačení určitých dnů v babylonských kalendářních textech.“ (1)

Hospodin si u Izraelského národa činí výslovně nárok na tento den. John Stott k tomu říká: „Co bylo korunou Božího stvoření? Nebylo to stvoření člověka, ale ustanovení soboty. Ne tedy pověření, aby se lidé chopili nástrojů a šest dní pracovali, ale příkaz, aby je sedmý den odložili a uctívali Stvořitele. Bůh nás nechtěl stvořit jen jako ´homo faber´ (člověka pracujícího), ale také jako ´homo adorans´ (člověka uctívajícího). Vrcholem lidské ušlechtilosti je právě uctívání Boha.“ (2)

Člověk má pracovat, práce není kletbou, ale není ani smyslem života! Sedmý den byl dán člověku, aby odpočíval a věnoval ho Hospodinu.

Dále je vhodné si poukázat na odlišné znění závěru tohoto přikázání, jak je uvedeno v knize Deuteronomium. Zatímco závěr 4. přikázání v knize Exodus odkazoval na stvořitelské dílo, při opakování „desatera“ v knize Deuteronomium je odkazováno na vyvedení Izraele z Egypta. Je řečeno: „Vzpomeň, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh vyvedl mocnou rukou a vztaženou paží. Proto ti Hospodin, tvůj Bůh, přikázal zachovávat sobotní den.“ (Dt 5, 15)

Toto přikázání tedy mělo izraelskému lidu připomínat Boží milosrdenství, které bylo za vyvedením z Egypta. V egyptském otroctví, v čase krajní nesvobody, lid „vzdychal a volal o pomoc.“ (Ex 2, 23) Jak mohl uctívat Hospodina?

Při hlubším zamyšlení je tedy patrná souvislost obou závěrů přikázání. Člověk byl stvořen pro „sedmý den“, t.j. pro obecenství se svým Stvořitelem a vyvedením z Egypta měl izraelský národ jedinečný výhled k novému svobodnému životu v zaslíbené zemi. Tam měl možnost bez jakýchkoli omezení slavit „Hospodinovu sobotu“.

Vzpomenutím na své otroctví bylo Židům také připomenuto, aby se vyvarovali jakéhokoli bezpráví na bližních. I pro otroky platil den odpočinku!

Konečně je nutné poukázat na to, že sobota je znamením smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem. V knize Exodus Pán Bůh přikazuje Mojžíšovi: „Promluv k synům Izraele: Jistě budete zachovávat mé soboty, neboť to je znamením mezi mnou a tebou po všechny vaše generace, abyste věděli, že já Hospodin vás posvěcuji.“ (Ex 31, 13)

Čtvrté přikázání se svěcením soboty zcela zásadně ovlivňovalo duchovní život Izraele! V svěcení tohoto dne si lid znovu a znovu připomínal Boží smlouvu a své vyvolení.

Povšimněme si, že je toto přikázání ve svém znění nejdelším ze všech deseti. Je to dáno důkladností popisu jednotlivých skupin, kterých se přikázání týká. Vedle otroků je zmíněn i příchozí a dokonce i dobytek. A v Božích očích je přikázání tak zásadního významu, že každý Žid, který by sobotu porušil, měl za to zaplatit životem: „Budete zachovávat sobotu, neboť je pro vás svatá. Ten, kdo by ji znesvětil, jistě bude usmrcen; ano, každý, kdo by dělal v ní nějakou práci, takový člověk bude vyhlazen ze svého lidu.” (Ex 31, 14)

2. Sobota má být rozkošná

Člověk byl stvořen Pánem Bohem a ten mu ve svých přikázáních zjevoval, co je k jeho dobru. Sobota svým určením byla tedy velikým Božím darem. Měla se stát pro člověka “rozkošnou”, jak je to uvedeno v Izaiášově proroctví: “Jestliže odvrátíš svou nohu od pošlapávání soboty, od konání svých zálib v můj svatý den, a nazveš sobotu rozkošnou a svatý den Hospodinův ctihodným a budeš ho ctít tak, že nebudeš konat své cesty, nebudeš hledat své záliby a mluvit planá slova, potom budeš mít rozkoš v Hospodinu a nechá tě jezdit na návrších země a bude tě krmit dědictvím tvého otce Jákoba, neboť ústa Hospodinova promluvila.” (Iz 58, 13-14)

Verše zcela konkrétně uvádějí, jakou činností je sobota “pošlapávána”. Izrael se má v sobotu vyvarovat konání cest, hledání zálib a mluvení planých slov. Toto vše bylo na úkor celého zaměření na Hospodina a jeho dílo! To vše znemožňovalo, aby sobota byla “rozkošná”.

A verše končí zvláštním zaslíbením: “…potom budeš mít rozkoš v Hospodinu a nechám tě jezdit po návrších země a budu tě krmit dědictvím tvého otce Jákoba…” Návrší bývala v zaslíbené zemi místy modloslužeb. V knize Deuteronomium čteme Boží výzvu: “zcela zničte všechna místa, kde národy, jež obsadíte, sloužily svým bohům – na vysokých horách, na návrších a pod každým stromem.” (Dt 12, 2) Svěcením dne odpočinku se měl Izrael stát svrchovaným pánem země. Bude směle jezdit jako vlastník po posvátných návrších pohanů. Ta bývala ohnisky neustálého pokušení. Jedná se tedy o zaslíbení, že bude zcela překonáno nebezpečí spočívající v pohanství.

Stojí zato si z knihy “Náš otec Abrahám” od Marvina R. Wilsona přiblížit způsob svěcení soboty v jedné židovské rodině z ruské vesnice Anatevce. Příklad je užit ze známého filmu “Šumař na střeše”.

Když se blíží šabat, pozorujeme v Anatevce určité radostné očekávání (viz Iz 58, 13). Sedmý den týdne je dramatickým symbolem společenství. Dá se shrnout slovem ´svatost´. Pro Tevjeho a jeho rodinu znamená svatost skutek oddělení od mnohých rutinních a pozemských záležitostí života. Od chvíle, kdy Golda (manželka) zapálí v podvečer šabatu svíce, až do okamžiku, kdy se o dvacet čtyři hodiny později na obloze objeví první hvězda, přebývá v jejich bouřlivé společnosti dojem pohody a duchovního uspokojení, Židovské společenství v Anatevce žije v neustálém nebezpečí dalšího ruského pogromu. Přesto cítíme duchovní poklid, když u šabatového stolu Tevje a Golda zpívají všem pěti dcerám “šabatovou modlitbu”, která končí: “Nechť Hospodin chrání a obhajuje, nechť vás Hospodin ušetří bolesti. Pocti je, Hospodine, štěstím a pokojem. Vyslyš naši šabatovou modlitbu. Amen.” (3)

Židovské rčení říká: Více než Izrael držel šabat, šabat držel Izrael. Slovy židovského teologa a filozofa (1907-1972) Abrahama Heschela: “Judaismus se snaží podporovat vidění života jako putování k sedmému dni; toužit po šabatu všechny dny v týdnu. Judaismus k šabatu přistupuje jako ke královně nebo nevěstě; jeho svatost je připomínkou světa, který přijde...“

3. V Pánu Ježíši Kristu je přikázání o sobotě podivuhodně naplněno

Pán Ježíš nepřišel, aby rušil Zákon, ale aby ho naplnil (Mt 5, 17). To platí i o sobotě! Pán Ježíš světil sobotu a hned od počátku jeho veřejné služby v sobotu vyučoval v synagogách, jak čteme v Lukášově evangeliu 4, 15. Je však přímo zarážející, jak se v souvislosti s dodržováním soboty střetával s farizeji. Ti měli jednou námitky dokonce kvůli tomu, že jeho učedníci v sobotu trhali klasy. A Pán Ježíš tehdy řekl velice významná slova: „Sobota byla učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka Pánem i nad sobotou.“ (Mk 2, 27 a 28)

Těmito slovy Pán Ježíš předně poukazoval na to, že sobota byla ustanovena pro dobro čloběka. Člověk měl tento den odpočinout od tělesné práce. Židé se však ve snaze po důsledném zachovávání dne odpočinku dostávali do situace, ve které se jim nakonec ztratil ten nejvlastnější smysl soboty – mít obecenství s Hospodinem a mít čas na jeho uctívání. V Talmudu je například uvedeno 39 prací, které v sobotu nesměly být vykonávány. A o absurdnosti celé problematiky svědčí například to, že mezi školou Šammajovou a Hillelovou byl spor o to, zda vejce snesené v sobotu, smí být snědeno nebo má být utraceno.

Pán Ježíš však prohlášením, že je Pánem soboty, především poukazoval na to, že je to právě on, kdo má být středem člověkova zájmu a uctívaní. Vždyť skrze něj - skrze Slovo na počátku – bylo vše stvořeno a byl dán Zákon včetně 4. přikázání na hoře Sínaji. A proto, jak říká známý vykladač Písma Matthew Henry (1662-1714), on má autoritu změnit den uctívání ze soboty na neděli. „Jestliže Kristus je Pánem soboty, pak je zplnomocněn k tomu, aby proměnil tento den, a ten se tak stal dnem Páně, dnem Krista Pána.“ (4)

Vzkříšením byl Pán Ježíš Kristus posazen po Otcově pravici, vše mu bylo podřízeno pod jeho nohy a stal se hlavou církve. (Ef 1, 20-23) Skrze svoji vykupující smrt a zmrtvýchvstání Pán Ježíš naplnil poslání soboty a připravil tak budoucí „dokonalý odpočinek“ jak o tom čteme ve 2. a 3. kapitole listu Židům. Stará smlouva se sobotou, tak byla nahrazena Novou smlouvou, se svým „prvním dnem po sobotě“. (Mt 28, 1 par.)Proto mohl apoštol Pavel psát do Kolos: „Ať vás tedy nikdo nesoudí pro pokrm a pro nápoj nebo kvůli svátku, novoluní nebo sobotám. To všechno je stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus.“ (Kol 2, 16. 17)

To, že se od křesťanů z pohanů nevyžaduje svěcení soboty je zřejmé i z usnesení Jeruzalémského koncilu, který v případě pohanů odmítl povinnost obřízky. Ve svých čtyřech nárocích, které se vztahují na pohany (Sk 15, 28 a 29) svěcení soboty uvedeno není.

Je vhodné si poukázat na to, že ve starozákonních svátcích byl připravován izraelský lid na příchod a dílo Mesiáše. Dokonce je v nich přímo zakotvena i zpráva o neděli ve smyslu vzkříšení. Po svátku „hodu beránka“, který je předobrazem oběti Pána Ježíše Krista, přicházel svátek „nekvašených chlebů“, a první den po sobotě byl přinesen první snop žně. (Lv 23, 10 a 11) Tato „prvotina“ poukazuje na Pána Ježíše Krista jako na „prvotinu“ těch, kteří zesnuli. (1 Kor 15, 20)

Starý zákon byl se svými nároky nenaplnitelný. V Pánu Ježíši Kristu však byl Zákon naplněn a vzkříšením v první den po sobotě se stala neděle se svým pozadím nejvýznamnějším dnem k uctívání Otce skrze Syna. Po neděli, ve které byl Pán Ježíš vzkříšen a zjevil se svým učedníkům, přišla navíc další neděle, kdy se opět zjevil učedníkům. Byla to tedy neděle, která byla označena jako „den Páně“ (Zj 1, 10). Proto bylo zcela přirozené, že se prvotní církev začala scházet k bohoslužbám v neděli, jak o tom svědčí kniha Skutků: „První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba…“ (Sk 20, 7) a podobně i 1. Kor 16, 2.

Ignatios, jeden z tzv. „apoštolských otců“, napsal v roce 110: „Nesvětíme již sobotu, ale světíme den Páně, ve kterém také počal skrze něho, a jeho smrt, náš život.“

A co víc! V první den po sobotě byl seslán Duch svatý a povstala církev. A i tato událost je v jedinečném předobraze zakotvena v židovských svátcích, v tomto případě ve Svátku „týdnů – letnic“. V knize Leviticus 23, 16 a 17 čteme: „Spočítáte padesát dní až do druhého dne po sedmé sobotě a přinesete Hospodinu novou přídavnou oběť. Ze svých sídel přinesete dva chleby jako mávanou oběť; budou ze dvou desetin éfy jemné mouky, kvašené se budou péct jako prvotiny Hospodinu.“ Když o Pánu Bohu čteme: „Známé jsou Bohu jeho skutky od pradávna.“ (Sk 15, 18), jak by nebylo v židovských svátcích zjeveno povstání církve? Obraz církve lze vnímat ve dvou kvašených chlebech, za kterými někteří vykladači Písma vnímají skutečnost, že prvotní církev sestávala ze dvou skupin lidské populace: jak ze Židů, tak z pohanů.

V Pánu Ježíši je ukončena jedna epocha dějin. A protože byly židovské svátky v Pánu ježíši Kristu naplněny, křesťané již nejsou vázáni k tomu, aby je světili. V Janově evangeliu 1, 17 je však psáno: „Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.“

Na druhé straně však poslání soboty ve smyslu důležitosti obecenství s Hospodinem má křesťany poučovat o poslání „dne odpočinku“.

4. Neděle jako Boží dar pro připomínání Božích milostivých skutků

Jestliže měla být pro izraelský národ sobota „rozkošnou“, čím více tomu má být s nedělí pro křesťany! Ona má být jakousi předzvěstí budoucího nebeského odpočinutí. Povšimněme si, s jakým zaujetím popisuje Justin, (nejvýznamnější z apologetů popravený pro víru r. 166), slavení dne Páně ve své době: „A v den nazývaný dnem Slunce přicházíme na jedno místo, z města i venkova, a čte se z pamětí apoštolů a z písma proroků, dokud to čas dovoluje. Když předčitatel skončí, představený promlouvá a nabádá k napodobování těchto dobrých příkladů. Potom všichni povstaneme a modlíme se; pak, když skončí modlitby, přináší se, jak bylo řečeno, chléb a víno a voda; a hlava obce pronáší stejným způsobem modlitby a díky a lid vyjadřuje svůj souhlas slovem „Amen“! Potom se rozdává a dělí každý z posvěcených pokrmů a prostřednictvím diakonů se doručí i těm, kteří nejsou přítomní. Zámožní a ochotní lidé sami od sebe dávají to, co chtějí; a shromážděné dary se předávají představenému, který z nich přispívá sirotkům, vdovám, potřebným z důvodů nemoci i jiných, zatčeným a přišedším cizincům: pomáhá zkrátka každému, kdo strádá. Shromažďujeme se tedy v den Slunce, protože je to první den, během kterého Bůh, když přeměnil temnotu a hmotu, vytvořil svět, a kdy Ježíš Kristus, náš Spasitel, vstal z mrtvých. Opravdu ho ukřižovali v předvečer Saturnova dne. Znovu se pak zjevil apoštolům a učedníkům nazejtří po Saturnově dni, tedy v den Slunce, a přinesl jim učení, které jsme vám předložili k bedlivému prozkoumání.” (I Apologia67, 3-7)

Není možné, abychom nepozorovali úpadek současné církve, a je za tím mimo jiné i opomíjení svěcení „dne Páně“. Pán Ježíš vyzýval, abychom hledali nejprve Boží království (Mt 6, 33), a neděle je jedinečným Božím darem, abychom tak činili. Právě v naší generaci se všeobecně upustilo od odpoledních nebo večerních nedělních shromáždění. Často se o nedělích vyjíždí na venkov, do přírody, nemluvě o nejrůznějších formách zábavy. Mnozí věnují čas internetu nebo sledování nejrůznějších programů v televizi. Jsou i ti, kteří dohánějí fyzickou práci na kterou nebyl čas v týdnu, děti dělají školní úlohy a studenti dohánějí to, co zanedbali v týdnu.

Jsme opravdu spokojeni s tím, kolik času jsme mohli během pracovního týdne věnovat čtení Písma svatého nebo osobnímu přemýšlení o Božích skutcích ve svém životě? Jsme spokojeni s tím, kolik jsme mohli věnovat modlitbám? A kolik času jsme strávili s našimi dětmi nebo vnoučaty sdílením duchovních zkušeností nebo biblickým vzděláváním? I toto má být náplní dne odpočinku!

Vnímáme zpětné důsledky způsobu života, který není podřizován biblickým pokynům? Důsledky jsou přímo alarmující! Troskotají křesťanská manželství, děti křesťanských rodičů končí ve světě, všeobecně upadá biblická znalost, pastorační zájem, pohotovost ke svědectví přátelům apod. Upuštěním od druhých nedělních shromáždění se církev ochuzuje o větší prostor pro duchovní zpěv, společné modlitby, pro uplatňování nejrůznějších duchovních darů včetně svědectví a sdílení zkušeností.

Pán Bůh napomíná Izrael, aby se v sobotu vyvaroval „konání cest, hledání svých zálib, mluvení planých slov.“ (Iz 58, 13). Pro některé křesťany jsou tyto konkrétní výtky výstižnou charakteristikou náplně jejich neděle. Divíme se pak duchovnímu úpadku?

Zbožný křesťan se neubrání postesknutí nad tím, jak málo času má na duchovně užitečnou a přímo potřebnou činnost. Jak vnímá například potřebu užitečné pastorační návštěvy, pomoci člověku v nouzi, napsání vhodného dopisu. Na druhé straně však nedělní den často promarní hledáním svých zálib a planým mluvením.

O tom, kam až to došlo se svěcením soboty starozákonního Izraele svědčí přímo zarážející slova proroka Amose: „Říkáte: Kdy přijde novoluní, abychom prodávali obilí, sobota, abychom otevřeli obilnice, umenšovali míru a zvažovali cenu a podváděli falešnými vahami, abychom kupovali za stříbro, nuzného za pár sandálů a prodávali obilný odpad? (Am 8, 5 a 6) Nejspíše se ohradíme, že tak daleko to mezi námi nedošlo. Na druhé straně v neděli jdeme docela klidně na nákup nebo do restaurace a tím nejen vydáváme špatné svědectví o své zbožnosti, ale navíc znemožňujeme druhým, aby neděli světili.

Mnozí poukazují na to, že již nejsme pod zákonem. Myslí si, že důsledná duchovní náplň neděle s odmítáním všeho tělesného a světského se stává jakýmsi břemenem s obdobou starozákonní soboty. Navíc svůj svobodomyslnější postoj k jejímu svěcení obhajují poukazem, že pro novozákonní křesťany má být každý den „svatý“ – zasvěcený Pánu. Vždyť Písmo říká: „Někdo považuje jeden den za důležitější než druhý, jiný považuje všechny dny za stejně důležité. Každý nechť je plně přesvědčen o tom, jak smýšlí.“ (Ř 14, 5)

Anglikánský biskup J. V. Ryle (1816-1900) k tomuto postoji píše: „Dobře vím, že jsou někteří milí lidé, kteří poukazují na to, že pro opravdové křesťany má být „každý den svatý“ a na tomto základě odmítají zvláštní posvěcenost prvního dne týdne. Respektuji čestné přesvědčení těchto lidí. Dokonce jdu tak daleko, že zápasím o ´každodenní zbožnost´ a protestuji proti ´nedělnímu křesťanství´, ale stojím na tom, že tato teorie je nepřesvědčivá a nebiblická. Jsem přesvědčen, že v souvislosti s lidskou přirozeností úsilí o to, aby každý den byl dnem Páně, má za důsledek, že dnem Páně není žádný den.“ (5)

Závěr: V češtině je první den po sobotě nazýván nedělí. Toto pojmenování je odvozeno od pracovního odpočinku. Ruština má pro první den týdnu jméno „vzkříšení“ a odkazuje tak na vzkříšení Pána Ježíše Krista. Holandsky se neděli říká „Boží hráze“. Za tímto pojmenováním je velice významná skutečnost tak typická pro tuto zemi, která do značné míry leží pod mořskou hladinou. Hráze tam mají přímo existenční roli – chrání Nizozemí před mořskými vlnami a záplavou. Jakékoli porušení takové hráze může mít za důsledek přímo katastrofu.

A podobně je tomu i s nedělí v duchovním smyslu. Zanedbávání dne Páně nebo dokonce nedbání na pravidelné připomínámí zvěsti, která za tímto dnem je, může mít za důsledek duchovní katastrofu.

A končeme ještě jednou citací R. C. Ryle: „Je tomu tak, že jednoho dne opustíme tento svět? Budeme jednou stát před Bohem v jiné podobě svého bytí? Je to skutečnost nebo ne? Jestliže je tomu tak, není to tak moc, žádat člověka, aby věnoval jeden den ze sedmi Bohu. Není to tak moc zkoušet svoji osobní připravenost na jiný svět zvláštním trávením neděle. Můj přirozený smysl mi říká, že jestliže nemůžeme věnovat Bohu jeden den v týdnu, nebudeme moci žít jako ti, kteří si uvědomují, že jednou zemřou. Náš život nebude svědčit o tom, že si uvědomujeme, že jednou zemřeme.

  1. Český ekumenický překlad 2. díl (str. 120)
  2. J. Stott: Rok s Biblí (str. 18)
  3. Marvin R, Wilson: Náš otec Abrahám (str.
  4. Matthew Henry´s Commentary, Matoušovo evangelium 12, 8
  5. John Charles Ryle: A Day to Keep (str. 13, 16)