Div manželství a závazky z toho plynoucí

„Tajemství toto veliké jest, ale já pravím o Kristu a o církvi.“ Ef 5, 32

Úvod: Manželství je Pánem Bohem ustanovený svazek, ve kterém je zajištěn předpoklad pokračování lidského rodu. Na to poukazuje Pán Bůh hned ve svém prvním oslovení Adama a Evy, jak o tom čteme v knize Genesis 1, 28: „Ploďtež se a rozmnožujte a naplňte zemi...“ Manželstvím je však také lidem nabídnuto to nejintimnější poznávání druhé bytosti v jedinečnosti soužití a rodinným životem uplatňovat biblické principy, kterými člověk naplňuje Boží vůli.

Manželé Christensonovi ve své knize Křesťanští manželé píší: „Manželství je Bohem ustanovené. Patří Bohu! Nedal je lidem na to, aby z něho udělali, co se jim zlíbí. On povolává lidi do manželství.“ (1. - str. 14)

Jak by Pán Bůh ve svém Slově neposkytl dostatečné informace pro zachovávání tohoto svazku! Jestliže však lidé neberou v úvahu to, co Písmo svaté do manželství říká, opomíjejí tak samotné základy tohoto svazku. Krize rodiny, o níž se v současnosti oprávněně hovoří, je toho nutně důsledkem.

Žijeme v době, kdy se manželství, v partnerském vztahu muže a ženy dokonce ani neuzavírá. Manželský svazek je zaměňován za „manželství na zkoušku“. To, co bylo ještě v generaci našich prarodičů společností odsuzováno, je o padesát let později poměrně běžné a akceptovatelné. Předpokladem manželství je však láska, ve které se jedná o sebevydání. V takovém případě se nedá hovořit o něčem na zkoušku. Dnešní mladí lidé si však chtějí zachovat určitou míru svobody a proto si nejsou jisti tím, zda jejich vztah vydrží. A protože ve společném soužití se nejedná pouze o chvíle pohody a harmonie, v případě nastalých těžkostí se hloubka vzájemného vztahu nutně odkryje. V „manželství na zkoušku“ lze nezávazný vztah ukončit a zpravidla se jde zkoušet dál.

S podivem zjišťujeme, že s přibývajícími nezávaznými vztahy neubývá rozvodů v legálně uzavřených manželství. Spíše jich přibývá. V jednom rozhlasovém pořadu bylo řečeno, že v roce 2013 bylo v České republice uzavřeno 43 499 manželství a že se rozpadlo na 27 000 manželství, což je zhruba o 2 500 více než v roce předchozím. Znamená to tedy, že se rozvádí na 62% manželství, a bylo dodáno, že třetina z nich se týká manželů, kterým je přes 50 let. Pro zajímavost ještě zmiňme, že na závěr bylo konstatováno, že zatímco v některých zemích znamená rozvod konec politické kariéry vrcholového politika, v České republice se taková skutečnost v kariéře v podstatě neodrazí.

1. Nebiblické postoje k Božímu rodinnému řádu

Zatímco Boží pokyny pro manželské soužití jsou jasné a srozumitelné, humanistická filozofie předkládá své odlišné postoje. Poslechněme, co řekl prezident T. G. Masaryk v projevu nazvaném „Žena u Ježíše a Pavla“. Ten byl prosloven při slavnostním otevření dívčího domova v Praze v roce 1929. Prezident v něm komentuje známý oddíl ze 31. kapitoly knihy Přísloví, který popisuje „statečnou ženu“ slovy: „Když toto pěkné pojímání, tuto tresť nejpokročilejších názorů starozákonních analyzujeme, vidíme stále ten patriarchalismus... Je to stále ta krutá patriarchální vláda, s jakou se sejdete podobně u Římanů, a u jiných národů tehdejšího světa.“ (2. - str. 29) Verše z epištol Pavla o mužích a ženách pak T.G. Masaryk komentuje takto: „Pavel je Žid a k tomu farizej. Má v sobě mnoho starozákonního a tak zastával onen strach před Hospodinem a bázeň před manželem, tedy jiný mravní poměr, než jaký známe my.“ A podotýká: „Zdá se mi, řeknu to stručně, že mezi Pavlem a Ježíšem vidíme značný rozdí... (2. – str. 35)

Z těchto slov je patrné, že T. G. Masaryk nepřijímal Písmo svaté jako Pánem Bohem vdechnuté slovo a navíc ve svých výrocích zcela opomíjel taková slova, jako čteme například v epištole k Efezským 5, 22 – 33, kde Pavel hovoří o sebeobětující lásce muže k ženě. Taková láska je v naprostém protikladu ke „kruté patriarchální vládě“.

Co je však ještě více zarážející, je skutečnost, že podobný postoj má i řada teologů, dokonce i evangelikálních. Wayne Grudem, profesor Phoenix Seminary v Arizoně přibližuje postoj tzv. egalitariánů takto: „Pavlovo zastávání poddanosti žen v manželství a církvi je zbytkem rabínského učení, se kterým se on důsledně nevyrovnal, když psal své epištoly. A tyto rabínské prvky nejsou zcela v souladu s dalšími Pavlovými důrazy ve vztahu k rovnosti mužů a žen v Kristu.“ Profesor Grudem konstatuje, že až do roku 1974 se takové názory mezi evangelikály neobjevovaly.

Krizi rodiny se nelze divit, protože ona je odrazem odmítání Božího řádu v rodině. Co je však alarmující, je skutečnost, že k rozvodům dochází i na půdě církve. Nebezpečí, kterým v tomto případě čelí církev tkví v tom, že se křesťané důsledně nedrží Písma svatého. Tato tematika je v Bibli přiblížena natolik bohatě, že se těžko vyskytne nějaká mimořádná otázka, na kterou bychom v ní nenašli odpověď.

2.Div manželství (Ef 5, 32)

Boží stvořitelké dílo v nás vyvolává znovu a znovu úžas a obdiv. Je však možné, že se náležitě nepodivujeme skutečnosti, že stvořením Adama Boží dílo neskončilo. Pán Bůh praví: „Není dobré býti člověku samotnému; učiním jemu pomoc, kteráž by při něm byla.” (Gn 2, 18) Adam ke své plnosti potřeboval ženu a Pán Bůh ji stvořil. Zaslibuje pak: „i budou v jedno tělo.“ (Gn 2, 24) Pro jednoho muže, právě jedna žena – Boží div!

A apoštol Pavel hovoří o manželském vztahu jako o tajemství (Ef 5, 32). Vzpomeňme například na jedinečnou zprávu o Izákově ženění, která nám tuto podivuhodnou skutečnost názorně přibližuje: Abrahamův služebník byl svým pánem poslán, aby jeho synovi přivedl manželku. Služebník je plný nejistoty, jde mezi neznámé lidi, do ciziny a má splnit tak závažný úkol. Ve své nejvyšší nouzi proto prosí Pána Boha o zdar své cesty. A ten jeho prosbu vyslyšel! Vše probíhalo přímo „překotně“, takže služebník nemohl jinak, než „skloniv hlavu, poklonu učinil Hospodinu.“ (Gn 24, 26)

Pán Bůh sám je za manželstvím a ve svých záměrech má pro manžele zcela jedinečný společný plán! Jde tedy o to, aby budoucí manželé zkoumali s největší zodpovědností Boží vůli. Věřící muž má do manželství vstupovat s naprostou jistotou, že jeho nastávající žena je „darem od Hospodina“ a podobně tomu musí být i se ženou. Budoucí manželé si mají ve společných rozhovorech ujasňovat, že v jejich soužití chce Pán Bůh uskutečňovat své milostivé záměry. Mají být jisti tím, že společný život chtějí podřizovat Boží vůli, tak jak ji nalézáme v Písmu svatému! Nemalý význam v posuzování začínajícího vzájemného vztahu mají rodiče, případně přátelé. Vždyť budoucí manžele nikdo nemůže znát lépe, než jejich rodiče. V čase zamilovanosti může snadno uniknout pozornosti mnohé z osobních vlastností a postojů budoucího partnera. Je přece optimální, když rodiče i přátelé vítají s radostí budoucí manželství.

Z řady biblických pokynů si s pomocí Boží poukažme vždy alespoň na tři závazky, které mají svůj zásadní význam pro muže resp. ženu vstupující na společnou cestu života.

3. Závazek manželství pro muže

Muž je hlavou ženy! „Nebo muž jest hlava ženy, jako i Kristus hlava církve, a onť jest spasitel těla.“ (Ef 5, 23)

Povšimněme si, že apoštol Pavel svými slovy poukazuje na Pána Ježíše Krista, jako na vzor pro vztah muže k ženě v manželství! Nikdo nemůže zpochybňovat, že Pán Ježíš je hlavou církve. K tvrzení, že je hlavou ženy muž, bývají lidé vesměs rozpačití až odmítaví. Jak je to možné, že i křesťané jednu větu Bible berou bez výhrad a ke druhé mají často rozpaky? Rádoby vtipná slova, že na druhé straně „žena je krkem, který hlavou točí“, mají jaksi ulámat hroty Božímu výroku.

Jak rozumět Boží charakteristice mužovy role? Předně je potřeba si uvědomit, že za Božími pokyny pro manželský život je poukaz na rozdílné role muže a ženy. V žádném případě se poukazem na muže jako hlavu nesnižuje osobnost ženy. Vždyť ona má své nezastupitelské poslání. Často se žena charakterizuje jako „srdce rodiny“.

Je to však muž, který jako „hlava“ určuje směr rodiny. On určuje, co je více nebo méně důležité. On má prvořadou zodpovědnost za rodinu. Především on má na starost duchovní život rodiny. On má dbát o duchovní a tělesnou pohodu své ženy. Z jeho autority se odvíjí poslušnost dětí i s případným trestáním.

Ve své roli se však muž podrobuje autoritě Pána Ježíše Krista, takže jeho postavení nemá nic společného s nějakým druhem tyranie. On má vnímat obdarování své ženy a umožňovat jejich uplatnění, jak je jedinečně naznačeno ve 31. kapitole knihy Přísloví. Vždyť v epištole k Efezským je před veršem o poddanosti žen napsáno: „Poddáni jsouce jedni druhým v bázni Boží.“ (Ef 5, 21)

Musíme dodat, že právě v poukázání na Pána Ježíše Krista spočívá tajemství zmíněných skutečností. Pán Ježíš tak miloval, že položil svůj život. Není většího obrazu lásky! A příklad Pána Ježíše je klíčem tohoto závazku.

Muž má být modlitebník! „Chci tedy, aby se muži modlili na každém místě, pozvedajíce svaté ruce bez hněvu a sváru.“ (1. Tm 2,8)

Sedmi veršům, které apoštol Pavel adresuje ženám do manželství ve 2. kapitole 1. Timoteovy, předchází tento jediný verš určený mužům. Jsou vyzýváni k tomu, aby byli modlitebníky. To je významné zjištění! Být hlavou ženy, to vyžaduje modlitby! Být hlavou rodiny, znamená předně být duchovním příkladem.

Již v předstihu známosti s dívkou, má muž myslet na svůj budoucí manželský život. Správné navazování vztahu vyžaduje neméně modliteb. A cožpak manželský život, jako celoživotní společná cesta, je myslitelný bez modlitební aktivity? Jak se vypořádat s nejrůznějšími těžkostmi společného života? Jak vychovávat děti? A co situace, kdy má manželka odlišný názor na určitou věc?

My muži, chápeme se jako modlitebníci? Jak nás znají naše děti? Nechápou ony spíše své matky jako modlitebnice? Neměl by být ani jediný den, kdy by se manželé společně nemodlili! To je potřeba nejen při společné odezvě na čtené Boží slovo, ale tím více při společném hledání Boží vůle, při hledání smíření, v případě nedorozumění, rozepře, hádky.

Není se co divit, že apoštol Pavel klade právě na modlitby mužů tak mimořádně velký význam.

Muž má svoji ženu chválit! O „ženě statečné“ čteme v knize Přísloví 31, 28. 29 toto: „Její synové povstávají a nazývají ji šťastnou, také její manžel ji chválí: Mnohé dcery si počínaly zdatně, ale ty je všechny převyšuješ.“

V této poslední kapitole knihy Přísloví čteme výčet nejrůznějších předností „statečné ženy“. Muž se samozřejmě neubrání tomu, aby si při čtení oddílu od 10. do 31. verše nepromítl uvedená slova do životních projevů své manželky. Neměl by tak však činit v kritickém porovnávání, ale spíše v tomto textu vnímat podněty k vděčnosti a případně hledat pokyny pro vedení své manželky.

A jak je tomu s projevy úcty k ženám? Apoštol Petr v 1. epištole 3, 7 říká: „Stejně muži: žijte se svými ženami podle poznání jako se slabší ženskou nádobou a prokazujte jim úctu jako spoludědičkám milosti života, aby vaše modlitby neměly překážku.“

Vnímáme náležitě své ženy jako „slabší nádoby“? Nejedná se o slabší morálnost, duchovnost nebo intelektuálnost. Vedle fyzické limitovanosti je vidět za Petrovými slovy poukaz na závislost ženy na muži a její citovou disponovanost, pro kterou má slabší psychickou odolnost.

S ohledem na zmíněné slabší fyzické možnosti žen je vhodné zmínit pohled T.G. Masaryka, který píše: „Řekl jsem, že žena není ani fyzicky slabší než muž; prosím, jen se podívejme na povolání žen, jim všude přiznávaná. Myslíte, že na příklad učitelování ve školách a školkách mateřských je méně namáhavé než nošení těžkých břemen? Být celý téměř rok ve školách bez čerstvého vzduchu a slunka a dávat na děti pozor – k tomu že je méně nervové síly třeba než k mužským zaměstnáním, třeba sebe těžším? Být stenografkami, typistkami, telegrafistkami, telefonistkami, ošetřovatelkami atd., to že je zaměstnání lehké? A mít každý rok dítě, vychovat půl tuctu dětí a starat se dnem a nocí o ně, žít půl dne v kuchyni a vést denní, pravidlem skrovné hospodaření atd., to že je lehčí než zaměstnání muže? Ten si odbaví svých osm hodin, a pak je volný a jde si „odpočinout“ do hospody ke svým kamarádům, chodí do kavárny, do klubu, na schůze, atd. – to že je těžší než ta denní, stálá jednotvárná dřina jeho ženy?“ (2. str. 18)

Někdy se může stát, že se žena ve svém úsilí být muži k pomoci vystavuje přímo fyzickému nebezpečí a muž jí přitom ani náležitě nepoděkuje. Přitom alespoň po uznání a vděčnosti svého muže žena tak touží.

4. Závazek manželství pro ženu

Výsadním posláním ženy je mateřství. V 1. Timoteovi 2, 15 čteme: „Ale však spasena bude (žena) v plození dětí, jestliže by zůstala u víře, a v lásce, a v posvěcení, s středmostí.“

Tento verš nám velice výrazně předkládá význam mateřství. Pánu Bohu jde o zachování lidského rodu a je to právě žena, skrze kterou na svět přichází nové Boží stvoření. Za mateřstvím je Boží pověření žen a toto má být přijímáno ve víře, skrze kterou je žena spasena.

V dnešní době je na místě důrazně poukázat na toto poslání ženy. Zatímco ještě poměrně nedávno měly rodiny zcela samozřejmě větší počet dětí, v současnosti mají manželé jedno nebo dvě děti, a to nemluvě o manželstvích, která děti výslovně odmítají. Je zvláštní skutečností, že porodnost je nízká ve vyspělých zemích, zatímco v chudších zemích je porodnost nepoměrně vyšší. V nízké porodnosti se tedy vedle neplodnosti někdy jedná o pohodlnost manželů, a v pozadí je odmítání Božích záměrů.

Ve své knize „Malá škola lásky“ Marie Frydrychová přibližuje tragické poznání ženy, která nenaplnila své mateřské poslání, takto: „Prodala jsem se za třicet stříbrných. Za sedací soupravu, za titul inženýrky, za práci, v níž jsem nic velkého neudělala, za jakousi pochybnou seberealizaci, která byla jen pýchou a klamem, protože jediná skutečná, stále se opakující, a dokud lidstvo bude, nekončící seberealizace pro ženu je mateřství a výchova člověka.“ (4. – str. 15)

Mateřství není snadné. Plných devět měsíců se žena musí podřizovat novému životu, který je v ní počat. Často jsou s těhotenstvím navíc spojeny nejrůznější fyzické obtíže. Určitou roli zde hraje i obava ze ztráty zaměstnání a uchování životního standardu. A pak přichází porod, při kterém se naplňují Boží slova, která byla řečena Evě: „s bolestí budeš rodit děti“ (Gn 3, 16)

Po porodu však dochází k jedinečné skutečnosti, o které říká Pán Ježíš: „Žena, když rodí, má zármutek, protože přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná již na soužení pro radost, že se na svět narodil člověk.“ (J 16, 21) Ano, narození dítěte je pak nezapomenutelným zážitkem, který by vesměs žena nevyměnila za nic jiného.

Žena má být poddána muži. „Ženy mužům svým poddány buďte, jako Pánu.“ (Ef 5, 22) Je dobré poukázat na to, že autotrem tohoto výroku je Duch svatý, který vdechl i toto slovo. Mnoho žen má však s tímto přikázáním problém. Vidí za ním možnou svévolnou nadvládu svého muže a osobní ujařmenost. Je to často důsledkem skutečnosti, že žena není svým mužem dostatečně milována, protože opravdu milovaná žena se svému manželu přirozeně poddá.

Poslechněme, co k této otázce píše Marie Frydrychová: „Co je to tvůj vztah k muži? Vždyť toužíš po jeho pochvale. Dychtíš po obdivném záblesku jeho očí. Jsi nemocná prázdnotou, není-li v tvém okolí muž. Celá tvoje potřeba seberealizace vzniká jen z hladovění po mužově zájmu a lásce. Vytrhla ses z rodiny, protože odmítáš mužovu vládu nad sebou, ale dáváš si vládnout ředitelem závodu, vedoucím oddělení, předsedou odborové organizace, kde pracuješ jako jednatelka, i tím mladým klukem v kanceláři, tím holobrádkem o spoustu let mladším, s nímž koketuješ, aby sis zkrátila nudu dlouhých osmi a půl hodin nad tabulkou čísel.

Všichni nad tebou vládnou a ty dychtíš po jejich uznání. A to máš štěstí, že pracuješ ve smíšeném kolektivu. (4. str. 19)

Dnešní emancipovaná žena se tomuto Božímu řádu vzpírá a dochází k tragickému závěru, že všechno ženské je méněcenné. Myslí si, jak píše Ingrid Trobischová, že: „Emancipovaná žena může být jen ta, která je co nejmužnější. Čím více se jí podaří potlačit ženskost a podobat se muži, od účesu a oblečení až po oblast cítění, dokonce až po sexuální prožitky, tím více bude moci jako „mužatka“ přijmout sama sebe a bude také od mužů uznávána za rovnoprávnou.

To je však omyl. Právě připodobněním se k muži a popřením ženskosti ztratila žena to, co jí bylo nejvlastnější, že se o ní muž uchází.“ (5. – str. 11)

Žena právě tak jako muž by měla přijmout své odlišnosti jako podivuhodný Boží záměr. Vzájemně se nemohou sobě vyrovnat a jejich rovnoprávnost spočívá právě ve vzájemných odlišnostech.

Manželé Christensonovi ve své knize citují jednu mladou ženu: „Úplně souhlasím se zásadou vedoucí role muže. Posiluje mé sebevědomí, zdůrazňuje cenu mé osobnosti a zodpovědnosti za domácnost a dává mi větši sebejistotu.“ (1. str. 65) Muž, jako hlava ženy, má rozpoznat její obdarování a využít je pro prospěch rodiny. Žena ve své roli nemá být pasivní, ale svým pohledem na nejrůznější otázky má muži pomáhat při vedení rodiny.

Žena má dbát více o svoji zbožnost nežli o svůj zevnějšek. Apoštol Pavel se po své výzvě mužům, aby byli modlitebníky, obrací k ženám výzvou: „Stejně i ženy ať se v slušném oděvu zdobí počestně a střízlivě, ne účesy a zlatem, perlami nebo drahými šaty, nýbrž dobrými skutky, jak se sluší na ženy, které se přiznávají ke zbožnosti.“ (I Tm 2, 9) Zcela přirozeně lze této výzvě k ženám přisuzovat veliký význam.

Začátek verše zmiňuje oděv ženy ve smyslu ozdoby. Ano, žena má dbát o svůj zevnějšek! Ten jí zdobí a žena, která o něj přestává dbát nevydává o sobě dobré svědectví. Může se však stát, že žena postupně začne dbát více na svůj zevnějšek, a to dokonce v nestřízlivé míře. Činí tak často na úkor dbaní o svůj vnitřní duchovní život a s tím související dobré skutky. Takto se žena proviňuje nejen ke své osobě, ale dezorientuje své okolí a dokonce může i pohoršovat.

Povšimněme si, že kniha Přísloví, tato „kniha moudrosti“, končí delším oddílem věnovaným právě ženám! Dokonce i její poslední dva verše jsou právě jim adresované: „Oklamavatelná jest příjemnost a marná krása; žena, která se bojí Hospodina, tať chválena bude. Dejž takové z ovoce rukou jejích, a nechť ji chválí v branách skutkové její.“

Toto je Boží slovo! Ono nám slouží ke správné životní orientaci a k plnosti života! V Bibli máme zmíněnu řadu žen, které nám jsou krásným příkladem pravé zbožnosti a dobrých skutků. Zmiňme si alespoň Marii, sestru Lazara. Předně ji Pán Ježíš pochválil za to, že při jeho návštěvě v jejich domácnosti seděla u jeho nohou a naslouchala mu. (Lk 10, 38-42) Vidíme ji však i v případě, kdy přišla do domu Šimona Malomocného (J 12, 1-8), a vylila drahý olej na hlavu Pána Ježíše. Když se učedníci nad tím rozhořčili, protože olej mohl být prodán a penězi pomoženo chudým, Pán Ježíš je napomenul slovy: „Proč působíte té ženě těžkosti? Vykonala na mně dobrý skutek.“ A ještě dodal, že: „...kdekoli po celém světě bude hlásáno toto evangelium, bude se na její památku mluvit také o tom, co ona učinila.“ (Mt 26, 13)

Závěr:

Není se co divit současné krizi rodiny, když lidé odmítají biblické pokyny. Manželství, ve kterém muž a žena své životy podřizují Písmu svatému, předně jim slouží k radostnému a požehnanému životu. Navíc jsou i jedinečným svědectvím svému okolí o moci Boží ve svých životech a pravdivosti Písma svatého.

Larry a Nordis Christensonovi: Křesťanské manželství
T. G. Masaryk: O ženě
Wayne Grudem: Evangelical feminism
Marie Frydrychová: Malá škola lásky
Ingrid Trobischová: Radost být ženou