Druhý příchod Pána Ježíše Krista
„Tento Ježíš, který byl od vás vzat vzhůru do nebe, přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet do nebe.“ Sk 1,11
V jedné knize duchovních ilustrací se zmiňuje rozhovor dvou kazatelů, z nichž se jeden zeptal svého kolegy na jeho postoj k druhému příchodu Pána Ježíše Krista. Dotázaný odpověděl, že se druhým příchodem Pána Ježíše nezaměstnává, protože je natolik zaměstnán kázáními o jeho prvním příchodu, že nemá čas přemýšlet o druhém. Načež první kazatel svoji otázku poopravil s tím, že se vlastně chtěl ptát, zda „miluje Pánův druhý příchod“. (2 Tm 4,8)
Tato formulace vedla dotázaného k tomu, že se později ve své kanceláři ztišil a kladl si znovu a znovu otázku, zda miluje druhý příchod Pána Ježíše Krista. Vzal do rukou Písmo svaté a začal postupně studovat nejrůznější oddíly, které o druhém příchodu hovoří. Dříve než opustil svoji pracovnu, došlo u něj k veliké změně a on mohl vyznat, že „budoucí druhý příchod Pána Ježíše miluje“.
Po svém návratu domů se své manželce svěřil o prožité změně a také s tím, že se pro svůj dřívější postoj rozhodl jako kazatel rezignovat. Svolal proto staršovstvo sboru a řekl jim o svém rozhodnutí. Když jim však přiblížil důvod tohoto kroku, členové staršovstva spontánně reagovali na jeho slova s vděčností Pánu Bohu za vyslyšení svých modliteb, protože se modlili za změnu jeho teologické orientace. Od tohoto okamžiku tento kazatel kázal důsledně celé evangelium, jeho kazatelská služba byla radikálně proměněna a přinesla významné ovoce. (1)
Nejeden kazatel by se měl zamyslet nad otázkou, zda miluje „to slavné příští Páně“! A nejen kazatelé, ale křesťané vůbec! C.S. Lewis napsal: „Je mnoho důvodů, proč moderní křesťané a dokonce i moderní teologové mohou váhat, aby dali nauce o Kristově druhém příchodu ten důraz, který na něj obvykle kladli naši předkové. Zdá se mi však nemožné udržet v jakékoli rozeznatelné podobě naši víru v božství Kristovo a pravdu křesťanského zjevení, a přitom opouštět nebo dokonce trvale přehlížet jeho zaslíbený i obávaný návrat. ´Přijde soudit živé i mrtvé,´ říká apoštolské vyznání.“ (2)
Pán Ježíš Kristus přijde znovu!
James Montgomery Boice píše: V Novém zákoně připadá na každých dvacet pět veršů jeden, který se zabývá druhým příchodem našeho Pána. Zmiňuje se o něm celkem 318 veršů ve 260 kapitolách. Tato myšlenka zaujímá významné místo i ve Starém zákoně, protože většina starozákonních proroctví týkajících se Kristova příchodu se nezabývá jeho prvním příchodem, kdy zemřel za naše hříchy, ale jeho druhým příchodem, v němž má vládnout jako král.
O druhém příchodu Ježíše Krista se zmiňují všechny novozákonní knihy s výjimkou listu ke Galatským (který byl sepsán se zřetelem na naprosto odlišný, specifický problém) a tří velmi krátkých listů, jakými jsou 2. a 3. list Janův a list Filemonovi. (3)
V starozákonních proroctvích se často první a druhý příchod Syna Božího prolíná (např. Ž 2; Iz 11). Prorokům nebylo zjeveno odlišení mezi prvním příchodem Pána Ježíše v jeho poníženosti a druhým příchodem v jeho slávě. Tyto dvě epochální skutečnosti jim byly zjeveny časově neoddělené a proto jim nemohli náležitě rozumět. Je to podobné, jako když se člověk z nějakého údolí dívá na horské hřebeny a vidí jejich vrcholy, aniž může vnímat existenci údolí mezi nimi. V případě proroctví se jedná o časový odstup.
Apoštol Petr se o tom zmiňuje takto: „Tuto záchranu horlivě hledali a po ní pátrali proroci, kteří prorokovali o milosti pro vás připravené; zkoumali na který nebo na jaký čas ukazoval Duch Kristův v nich, když předem svědčil o utrpeních určených Kristu a o velké slávě, která přijde po nich.“ (1 Pt 1,10.11)
Důvod prvního příchodu Pána Ježíše Krista v poníženosti služebníka byl předně ten, aby, jako Boží Beránek zemřel za lidské hříchy. Třetí den však vstal z hrobu a odešel k Otci. Již v jeho vzkříšení byla patrná jeho sláva pro ty, kteří se s ním setkali. Jeho sláva však bude jednou všeobecně patrná při jeho druhém příchodu. Apoštol Petr píše křesťanům: „...ale když máte podíl na Kristových utrpeních, radujte se, abyste se stejně radovali a jásali i při zjevení jeho slávy.“ (1 Pt 4,13)
V záhlaví tohoto kázání je uveden verš, který obsahuje slova andělů k učedníkům, když Pán Ježíš od nich odcházel k nebeskému Otci. Během své pozemské služby své učedníky na svůj odchod k Otci vícekrát připravoval. Když však byli svědky jeho viditelného odchodu a slyšeli slova o jeho druhém příchodu, muselo to odeznívat nepoměrně mocněji.
Druhý příchod Pána Ježíše Krista je ve své podstatě završením jeho spasitelního díla! Předně má dojít k shromáždění všech Božích dětí. Čteme: „...Ježíš má zemřít za národ, a ne jenom za národ, ale také aby rozptýlené Boží děti shromáždil v jedno.“ (J 11,51.52) Až právě při druhém příchodu bude všeobecně patrná jednota Božího lidu.
Právě při druhém příchodu bude manifestována velikost a sláva Syna Božího. V Lukášově evangeliu čteme: „A potom uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. (Lk 21,27)
A konečně má právě druhý příchod nesmírný význam pro život jednotlivých křesťanů a církve vůbec. V něm je dávána naděje věřícím, naděje v každodenním zápase víry. Pán Ježíš v souvislosti se svým druhým příchodem vyzývá své následovníky slovy: „Když se to začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, protože se přibližuje vaše vykoupení.“ (Lk 21,27.28)
Nelze se proto divit, že Písmo svaté tak často poukazuje na druhý příchod Syna Božího. Dokonce při památce Večeře Páně si církev tuto skutečnost znovu a znovu připomíná slovy apoštola Pavla: „Neboť kdykoliv byste jedli tento chléb a pili tento kalich, zvěstujete smrt Páně dokud on nepřijde.“ (1 Kor 11,26)
Otázky učedníků ohledně budoucích věcí
V rámci jednoho kázání není možné zmínit všechno, co je v Písmě svatém o druhém příchodu řečeno. V tomto kázání se zahleďme pouze do Matoušova evangelia 24. kapitoly, kde je nám podána nejucelenější biblická zpráva o tomto předmětu a to z úst samotného Syna Božího.
Slova Pána Ježíše o budoucích věcech byla vyvolána poukazem učedníků na jeruzalémský chrám, který byl jak svojí výstavností, tak svým významem chloubou izraelského národa. A protože Pán Ježíš prohlásil, že v budoucnosti z chrámu nezůstane kámen na kameni, vedlo to učedníky k položení tří otázek: Kdy dojde ke zničení chrámu; jaké bude znamení jeho druhého příchodu a kdy nastane „skonání věku“.
Jedná se o tři závažné otázky, o kterých si učedníci bezpochyby mysleli, že spolu navzájem úzce souvisí. S naším časovým odstupem a na podkladě různých oddílů Písma svatého však porozumíváme, že je nutné vnímat každou z otázek samostatně, protože každá z nich má své historické určení.
Ve 24. kapitole Matoušova evangelia tedy Pán Ježíš na otázky učedníků odpovídá, ale uvedené pravdy nebyly podány tak jednoznačným způsobem, aby bylo možné snadno rozlišit, která stať se vztahuje ke které otázce. Výkladové obtíže jsou o to větší, že některé uvedené skutečnosti jsou odpovědí na více než jednu z položených otázek.
Toto je zřejmé již z porovnání této kapitoly s 21. kapitolou evangelia Lukáše. V té lze totiž daleko snadněji rozlišit skutečnosti, které se týkají událostí v souvislosti se zničením chrámu římským vojskem v roce 70, a těch které až druhého příchodu Pána Ježíše Krista. Přesto lze některé skutečnosti které evangelista Lukáš vztahuje výslovně k roku 70, v Matoušově evangeliu chápat i v souvislosti s druhým příchodem Pána Ježíše. (Například Lk 21,9.10.17 a Mt 24,5-9)
Tyto poměrně vážné nesnáze s výkladem nás mají vést k tomu, abychom za tím vnímali určitý Boží záměr. Je jisté, že kdyby Pán Bůh chtěl, mohl nám v Bibli poskytnout naprosto podrobný popis budoucnosti včetně přesné chronologie. Na nás však je, abychom s vděčností a pokorou přijímali Boží zjevení budoucnosti tak, jak je nám Písmem svatým předloženo. Mojžíš říká Izraeli: „Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, odhalené pak nám a našim synům až navěky, abychom plnili všechna slova tohoto zákona.“ (Dt 29,29) My jsme pouhým stvořením, a budoucnost je ve své rozsáhlosti a mohutnosti nad naše chápání.
Výkladové nesnáze nás však nemají odrazovat od hlubšího studia Písma svatého a vhodné duchovní literatury, spíše naopak. Takové studium prohlubuje jak všeobecnou biblickou znalost, tak i vztah k Pánu Bohu. V případě proroctví se jedná vlastně o jakousi výzvu k napodobování křesťanů v Beroi, o kterých čteme: „A tamnější Židé byli ušlechtilejší než ti v Tesalonice: přijali Slovo se vší dychtivostí a denně pečlivě zkoumali Písma, zdali je tomu tak.“ (Sk 17,11)
Druhý příchod Pána Ježíše Krista podle Matoušova evangelia 24, 4-39
Varování (verše 4-5)
Je velice významné vnímat, čím Pán Ježíš svoji řeč začíná. Nezačíná odpovědí na otázku, kdy dojde ke zkáze chrámu. Upozorňuje na to, že ještě dříve budou křesťané z Židů vystaveni nebezpečí svodu těch, kteří se budou prohlašovat za Mesiáše. O takovém případu čteme hned v knize Skutků 5,36. Přesto těmto veršům rozumíme i v souvislosti s druhým příchodem Pána Ježíše, protože se v historii setkáváme znovu a znovu s tím, že si někteří lidé činí mesiášské nároky.
Jedním z největších pokušení v čase předpovídaných těžkostí by bylo v zaslepenosti podléhat falešným vůdcům, kteří se budou stavět do pozice, která náležela pouze Pánu Ježíši Kristu.
Počátek porodních bolestí (verše 6-8)
Upozornění na války má učedníky připravit na budoucí těžkosti a ochránit je před zmatkem a děsem. Pán Ježíš výslovně říká: „To všechno musí nastat.“ (v.6)
Když Pán Ježíš pronášel tato slova, Římská říše žila delší dobu v míru. Během příštích čtyřiceti let však říše prošla řadou politických a vojenských převratů. Ve vládě se vystřídalo osm císařů, Galba, Otho, Vitellius a Vespasian (69-79) dokonce během jednoho roku. Slova Pána Ježíše tedy lze vztáhnout předně na nedalekou budoucnost židovského národa. Za těmito slovy však nelze nevidět i daleký výhled, a to z důvodu odmítání Pána Ježíše „knížete pokoje“. Na světě nebyl pravděpodobně rok, kdy by někde nebyly boje a války. A Pán Ježíš dodává: „ale to ještě není konec“.
Dále je řeč o hladomorech a zemětřeseních, která mají předcházet jeho druhému příchodu. Víme, že právě tyto tragické jevy hrají významnou roli v Božím záměru, aby lidé činili pokání. Za hladomory je však nutné vnímat i obvinění bohatých a odpovědných v jejich nezájmu a necitlivosti vůči chudým a slabým.
Tyto skutečnosti jsou nazvány „porodními bolestmi.“ Jedná se takto o velice názorný obraz. Tak jako porodu předcházejí bolesti, i když následuje radost z narození nového člověka, tak druhému příchodu Pána Ježíše, který bude pro Boží lid slavnou a radostnou událostí, budou předcházet bolesti.
K otázce zemětřesení nelze nedodat, že i když víme, že k nim docházelo v každé době, světové statistiky napovídají, že k nim v naší době dochází častěji než v minulých dobách a to dokonce i na místech, na kterých k nim v minulosti nikdy nedošlo.
Protivenství (verše 9-13)
I slova o protivenství křesťanů ze strany světa, dokonce o popravách a všeobecné nenávisti, je nutné vztáhnout nejprve na období prvotní církve. Pán Ježíš na tuto skutečnost již dříve připravoval své následovníky slovy: „Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat...“ (J 15,20) A křesťanská historie hovoří o tom, jak za některých římských císařů byla církev vystavena přímo nepředstavitelným krutostem a pronásledováním. Přesto za těmito slovy vnímáme i trvalou skutečnost a výrazný poukaz na dobu bezprostředně předcházející druhému příchodu Pána Ježíše Krista.
Poukaz na chladnoucí lásku mnohých pro bezzákonnost je nutné brát s velikou osobní vážností, a to včetně výzvy k vytrvání až do konce.
Všeobecné hlásání evangelia (verš 14)
Někteří vykladači Písma se pokoušejí porozumět tomu, jak asi vnímali učedníci slova Pána Ježíše o vyhlášení evangelia království „po celém světě“ (doslovně „po obydleném světě“). Prvotní křesťané žili očekáváním na brzký příchod Pána Ježíše Krista a tak v šíření evangelia byli velice aktivní. Pojem „obydlený svět“ učedníci vztahovali především na římské imperium. A historici se domnívají, že do pádu Jeruzaléma v roce 70 asi nebyla jediná římská provincie, kam by se evangelium dříve nedostalo.
My dnes chápeme slova Pána Ježíše šířeji, a když si uvědomíme, kam všude se v naší době dostává evangelium nejen prostřednictvím misionářů, ale i rozhlasem a televizí, vede nás to k závěru, že je blízká doba jeho druhého příchodu.
Ohavnost zpustošení (verše 15-20)
Tyto verše předně chápeme jako odpověď na první otázku učedníků – na dobu, kdy dojde ke zkáze chrámu. Tuto skutečnost Pán Ježíš zmiňuje s poukazem na Danielovo proroctví, ve kterém se právě výraz „ohavnost zpustošení“ vyskytuje. (Dan 12,11) Není co pochybovat o tom, že k naplnění Danielova proroctví došlo za syrského krále Antiocha IV. Epifana, který v roce 168 před Kristem obsadil Jeruzalém a znesvětil chrám postavením oltáře Diovi, ne kterém byl obětován vepř. Pán Ježíš však svým slovem předpověděl dobytí Jeruzaléma v roce 70, kdy římská vojska znesvětila chrám císařskými zástavami, které vyjadřovaly kult císaře.
Toto proroctví Pána Ježíše mělo vést věřící k tomu, aby před obléháním Jeruzaléma Římany v předstihu opustili Jeruzalém. Jak mnozí komentátoři uvádějí, podle historických pramenů mnozí výzvu uposlechli a našli své útočiště v perejské Pelle.
A přesto i toto proroctví lze chápat v souvislosti s druhým příchodem Pána Ježíše. Apoštol Pavel píše: „Ať vás nikdo žádným způsobem nesvede, protože nenastane, dokud napřed nepřijde odpadnutí a nebude zjeven ten člověk bezzákonnosti, syn záhuby, který se staví na odpor proti všemu a pyšně se pozvedá nade všecko, čemu se říká Bůh nebo co se uctívá, takže sám usedne do Boží svatyně a bude se vydávat za Boha.“ (1Tes 2,3n)
Veliké soužení (verše 21-28)
O tomto velikém soužení je řečeno, že takové nenastalo od počátku světa a již více k takovému nedojde. V knize Zjevení 7,14 je řeč o těch, kteří z tohoto soužení přišli, a náš oddíl říká, že kvůli vyvoleným budou dny soužení zkráceny.
Znovu jsou zmíněni falešní mesiášové, kteří budou dokonce ukazovat veliká znamení. Vyvolení jsou však poučeni o nebezpečí svodu a nemají se proto nechat zmást.
Příchod Syna člověka (verše 29-31)
Tento oddíl se věnuje výslovně druhému příchodu Syna Božího. Ten bude kolosální a všeobecně patrný. Dojde k němu hned po čase soužení a budou mu předcházet nejrůznější znamení, počínaje zatměním slunce a měsíce nebo padáním hvězd. O těchto znameních hovořili již starozákonní proroci a to pod pojmem „den Hospodinův“ (Iz 13,9.10; Ez 32,7.8 atd.) Andělé s mohutným zvukem polnice pak shromáždí vyvolené ze všech koutů světa.
Podobenství o fíkovníku (verše 32-35)
Podobenství o fíkovníku má posloužit učedníkům k tomu, aby jim postupné naplňování slov Pána Ježíše sloužilo k porozumění, že se jeho příchod blíží.
Je vhodné si ještě říci několik slov ke 34. verši, se kterým si mnozí nevědí rady. Verš zní takto: „Amen, pravím vám, že určitě nepomine toto pokolení, dokud se toto všechno nestane.“
William Hendriksen se kloní k následujícímu výkladu: „Židé nepominou, dokud se všechny věci zde předpověděné včetně těch, které směřují k slavnému druhému příchodu nenaplní... Slovo pokolení může odkazovat na ´druh lidí nebo rasu´ v tomto případě Židy... (4)
John MacArthur vykládá verš následovně: „Zdá se, že nejlepší výklad Kristových slov odkazuje na generaci žijící v době, kdy závěrečné, těžké, porodní bolesti začnou. Tento pohled se nejlépe hodí ke zmínce o fíkovníku, který zdůrazňuje krátký časový úsek, ve kterém dojde ke všem zmíněným událostem.“ (5)
Čas příchodu Pána Ježíše zná jen nebeský Otec (36-39)
Učedníci toužili po tom vědět, kdy přesně k druhému příchodu Pána Ježíše dojde. Ten jim však říká, že o „tom dni“ nikdo neví, pouze nebeský Otec. Přes tato jasná slova byly v historii nejrůznější pokusy tento den určit. Tak tomu bylo výslovně v letech 1843, 1844 nebo v roce 1914. Docházelo tak k tragickým zklamáním a všeobecnému posměchu společnosti.
Pán Ježíš však místo času svého příchodu poukazuje na charakter doby ve které k němu dojde. Srovnává ji s dobou Noéma, ve které lidé: „... jedli, pili, ženili se a vdávaly, až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nic nepoznali, dokud nepřišla potopa a všechny nesmetla, takový bude i příchod Syna člověka.“
Na zmíněných aktivitách nebylo nic špatného, ale výrok svědčí o naprostém nezájmu o Pána Boha – Stvořitele - a o život podle jeho vůle. Lidé byli zcela pohlceni pozemským způsobem života a Noé – „kazatel spravedlnosti“ (2 Pt 2,5) - byl zcela osamocen v poslušnosti Božího slova stavbou korábu pro záchranu před potopou.
Příchod Pána Ježíše k vládě na světě
Otázka pozemského království Syna Božího nepřestala zaměstnávat učedníky i po vzkříšení jejich Pána. Před jeho odchodem se ptají: „Pane, v tomto čase obnovíš království pro Izrael?“ (Sk 1,6) Vždyť na podkladě Starého zákona vyhlížel Izrael po Božím království po staletí!
Muselo je zajímat, kdy se již naplní Izaiášovo proroctví: „I stane se v posledních dnech, že hora Hospodinova domu bude pevně stát jako přední z hor a bude vyvýšena nade všechna návrší. Budou k ní proudit všechny národy a mnozí lidé přijdou a řeknou: Pojďte a vystupme na horu Hiospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás vyučovat podle svých cest a budeme chodit po jeho stezkách. Neboť ze Sijónu vyjde zákon a Hospodinovo slovo z Jeruzaléma. A bude soudit mezi národy a domlouvat mnohým lidem. A překují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože; národ proti národu nepozdvihne meč a už se nebudou učit boji.“ ? (Iz 2,2-4)
A co další Izaiášovo proroctví hovořící o Mesiášově vládě: „…vlk bude pobývat s beránkem a leopard uléhat s kůzletem. Tele, mladý lev a krmný dobytek budou spolu a malý chlapec je povede. Kráva a medvědice se budou pást, i jejich mláďata budou uléhat spolu. Lev bude požírat píci jako skot. Kojenec si bude hrát nad hadí dírou a odstavené dítě strčí ruku do doupěte zmije. Nikdo nikomu neublíží ani neuškodí na celé mé svaté hoře. Protože země bude naplněna poznáním Hospodina, tak jako vody pokrývají moře.“?(Iz 11, 5-9)
Navíc se mají uskutečnit podivuhodné Boží záměry s Izraelem: „I stane se v onen den, že Panovník podruhé přiloží svou ruku, aby získal ostatek svého lidu, který zůstal v Asýrii, v Egyptě, v Patrósu, v Kúši, v Elámu, v Šineáru, v Chamátu a na mořských ostrovech. Pozdvihne korouhev k národům a posbírá zapuzené z Izraele, shromáždí rozptýlené z Judy ode čtyř stran země.“ (Iz 11,11n)
Toto jsou pouze tři proroctví z celé řady dalších, která se v souvislosti s Božím královstvím na zemi dosud nenaplnila! Po smrti a vzkříšení jejich Pána mělo dojít nejprve k jeho odchodu k Otci a seslání Ducha svatého. Tak měla povstat podle Božího plánu církev a teprve po tomto dějinném období mělo dojít k viditelné a absolutní vládě Syna Božího.
A je to kniha Zjevení, která nás ve své 20. kapitole poučuje o tom, jak k absolutní vládě Syna Božího dojde a jak bude vypadat. Kapitola hovoří o období tisíci let, ve kterých bude Satan spoután a uvržen do bezedné propasti. Po tuto dobu nebude moci svádět lidi a Pán Ježíš Kristus bude kralovat se svatými, dokud nebude Satan ještě na krátký čas rozvázán. (Zj 20,1-6)
Skutečnost různých komplexních výkladů v souvislosti s druhým příchodem Pána Ježíše Krista
Jak jsme si již řekli, o druhém příchodu Pána Ježíše nemluví pouze sám Pán Ježíš. Duch svatý v nejrůznějších podrobnostech odkrýval skutečnosti druhého příchodu Pána i dalším pisatelům Písma svatého. Protože však tato další zjevení nejsou uváděna s jasnou chronologií, existují nejrůznější teorie výkladů.
James Montgomery Boice k tomu píše: „Mluvíme-li o jistotě, musíme přiznat, že křesťané nemají úplně shodné mínění o podrobnostech těchto budoucích událostí. Rozcházejí se například v názoru na otázku milénia, tj. na období tisíce let, během něhož má Ježíš vládnout na zemi. Někteří (premilenialisté) je pokládají za zvláštní období, někteří za symbol věku církve (amilenialisté), v němž nyní žijeme. Dokonce i mezi těmi, kdo přijímají milénium jako zvláštní budoucí období, existují rozdíly v pohledu, jak toto období zapadá do rámce jiných událostí. Je možné si klást následující otázky: Jak se milénium a Kristův příchod vztahují k období velkého soužení, o němž se mluví u proroka Daniela 9,27 a v jiných textech, předpokládáme-li, že se v nich o zvláštním období soužení skutečně mluví? A co role Izraele v událostech, které popisují proroci? Co znamená Harmagedon? A kdo je Antikrist? Srovnáme-li závěrečné oddíly většiny knih o teologii, jistě si všimneme, jak se při projednávání těchto témat názory mezi samotnými evangelikály liší.
Při vědomí těchto rozdílů však míváme sklon zapomínat na velkou shodu, která zde existuje, a dále na skutečnost, že oblasti, v nichž se křesťané (alespoň všichni evangelikální křesťané) shodují, jsou vlastně ty nejdůležitější. Bez ohledu na to, jak kdo pojímá otázky milénia, velkého soužení a jiné problémy spjaté s proroctvími, většina pisatelů se zaměřuje na Kristův příchod, vzkříšení těla a poslední soud jako podstatné a dominantní prvky eschatologie. Ať už se ostatní zmíněné události zařadí kamkoli (za předpokladu, že skutečně existují), musí přinejmenším zapadnout do rámce těchto významných prvků.“(6)
Závěr: Významní vykladači Písma svatého všeobecně přijímali veliké uspokojení a povzbuzení z pravdy (doktríny) o druhém příchodu Páně. Světoznámý anglický kazatel a biblický učitel G. Campbell Morgan (1863-1945) napsal: „Druhý příchod Pána Ježíše Krista je pro mne trvalým světlem na cestě, která činí současnost snesitelnou. Nikdy nekladu svoji hlavu na polštář aniž si nepomyslím, že možná před rozbřezkem, dojde k závěrečnému ránu. Nikdy nezačnu svoji práci aniž si nepomyslím, že možná má práce bude přerušena až začne On svoji. Je to jeho slovo ke všem věřícím duším, dříve než přijde.“ (7)