Homosexualita ve světle Písma svatého

„S mužem nebudeš souložit jako se souloží se ženou; je to ohavnost.“ Lv 18, 22

Úvod: Uvedený biblický verš by měl být postačující k tomu, aby byla praktikovaná homosexualita chápána jako odporný hřích. Navíc měl být tento hřích v Izraeli trestán smrtí. (Lv 20,13) Dříve byla tato „ohavnost“ chápána i v naší společnosti jako trestné chování. V současnosti se však o tomto hříchu mluví jako o odlišné sexuální orientaci a společnost se má vyvarovat diskriminace takto orientovaných lidí.

Když se na tento posun zahledíme z dlouhodobějšího hlediska, nemůžeme se ubránit udivujícímu dojmu, jak rychle k této změně došlo. Co však je přímo alarmující, je skutečnost, že i mnozí křesťané přestávají vnímat toto nemorální chování jako hřích.

Jeden ze studentů Univerzity Mateja Bela v Banské Bystrici se ve své diplomové práci věnoval zkoumání postojů nejrůznějších duchovních k praktikované homosexualitě. Rozeslal všem farářům a kazetelům osmi protestantských denominací v České republice dotazník s čtyřiadvaceti otázkami k tomuto tématu. Osloveno bylo 645 osob, z nichž na otázky odpovědělo 369 z celkového počtu dotázaných. Takto tedy vznikl poměrně objektivní pohled na postoje k dané problematice. Z praktických důvodů zmíním pouze odpovědi na tři významné otázky. Na otázku, zda adresáti souhlasí se zákonem o registrovaném partnerství, odpovědělo kladně 125 dotázaných (34%), na otázku, zda považují praktikovanou homosexualitu za hřích, odpovědělo záporně 105 (28%)respondentů, a na otázku, zda by souhlasili s ordinací praktikujícího homosexuála za kazatele sboru, odpovědělo kladně 82 duchovních (což je 22% ).

Z těchto údajů je zřejmé, že problematika praktikované homosexuality není chápána jednoznačně jako hřích. Průzkum je o to objektivnější, že v něm odpovídají dotázaní z celého spektra protestantských církví. Kde jinde hledat důvody těchto postojů, nežli v podléhání trendům společnosti a odklonu od Písma svatého. Přes 80% dotázaných totiž odpovědělo na otázku, zda Bible hovoří otevřeně proti praktikované homosexualitě záporně.

S velikou vážností se tedy zahleďme do Písma svatého, abychom si mohli ujasnit Boží pohled na problematiku, a abychom učinili náležité závěry.

1. Jedinečnost manželství

Není možné začít jinak nežli poukazem na Boží záměr s manželstvím. Homosexuálové vesměs chápou homosexuální partnerství jako obdobu manželství mezi mužem a ženou a to navzdory homosexuální promiskuitě. Jedna z nejdůkladnějších publikací na toto téma z roku 1978 říká, že 74% mužských homosexuálů, mělo během svého života více než 100 partnerů. (1)

V 1. kapitole knihy Genesis je řečeno, že muž a žena jsou stvořeni k „obrazu Božímu“. Je jim Boží výzvou připomenuto: „Ploďte se a množte se a naplňte zemi...“ (Gn 1, 28) Ve 2. kapitole je nám pak poukazováno na skutečnost, že se mají manželé navzájem doplňovat. Pro muže nebylo dobré, že byl sám a navíc potřeboval pomoc. Hospodin proto stvořil Evu. Stvořil ji z Adamova žebra, což jedinečným způsobem zobrazuje skutečnost vzájemné jednoty, která je v případě manželství naplněna. Nestvořil ji z ničeho jako byl stvořen vesmír, ani z prachu země, jako byl stvořen Adam. Hospodin pak prohlásil: „Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a budou jedno tělo.“ (Gn 2, 24)

John Stott k tomu píše: „Toto nás učí, že heterosexuální pohlavní akt v manželství je více než pouhé spojení. Nejedná se o spojení samostatných osobností, které nenáleží jedna druhé a nemohou se tedy plnohodnotně stát jedním tělem. Právě naopak, jedná se o spojení dvou osobností, které byly původně samostatné, které byly od sebe oddělené, a nyní v pohlavním aktu manželství se spojily konečně v jedno... Heterosexuální pohlavní akt je daleko víc nežli sjednocení těl; je to propojení navzájem se doplňujících osobností, skrze které je uprostřed převládajícího odcizení znovuvytvořena kvalitní jednota lidského bytí. A ve vzájemném doplňování muže a ženy jsou pohlavní orgány pouze symboly na fyzické rovině daleko hlubšího duchovního sjednocování.“ (2)

Pro tyto skutečnosti platí Boží slovo: „A budou ti dva jedno tělo, takže již nejsou dva, ale jedno tělo. Co tedy Bůh spojil, ať člověk neodděluje.“ (Mk 10,8.9)

2.Všeobecná hříšná přirozenost

Člověk byl tedy stvořen k „obrazu Božímu“ a tudíž má usilovat o to, žít podle zjevené Boží vůle. Byl mimo jiné povolán k tomu, aby plodil a rozmnožoval se. Člověk je tedy „sexuální bytostí“. O andělích toto neplatí. O nich čteme, že se nežení ani nevdávají. (Mt 22,30) Lidé jsou však stvořeni jako muž a žena a toto rozlišení je zcela zásadní.

Po pádu Adama a Evy se však lidé stali hříšníky, což se nutně projevuje i v sexuální oblasti. Psychiatr Harvardské lékařské fakulty Dr Merville Vincent v roce 1972 napsal: „Mám dojem, že v Božím pohledu jsme všichni sexuálními devianty. Pochybuji, že existuje někdo, kdo neměl nějakou smyslnou žádostivost, která ho odkláněla od Božího dokonalého ideálu sexuality.“ (3)

Jedině Pán Ježíš Kristus byl absolutně bez hříchu v této oblasti. Všichni tedy musíme mít na mysli skutečnost, že jsme hříšní a že se nemůžeme pyšně stavět nad ty, kteří v nějakém hříchu žijí a to včetně praktikované homosexuality.

V 1. listu apoštola Pavla do Korintu je nám předložen seznam deseti hříchů, pro které člověk nevejde do Božího království. Čteme tam: „Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, uthači, lupiči nebudou mít účast v Božím království.“ (1. Kor. 6, 9.10)

Tento ekumenický překlad v případě slov „nemravní a zvrácení“ vyvolává velice všeobecné představy. Původní řecká slova, jak podotýká John Stott, znamenají v prvním případě člověka majícího pasivní úlohu v homosexuálním styku, v druhém případě toho, kdo měl úlohu aktivní. (4) Proto Pavlíkův studijní překlad říká: „ti, kteří se činí ženami, ti, kteří si zadávají s mužským pohlavím.“

Tak tedy homosexuální praktiky jsou v těchto verších postaveny do jedné řady s hříchy souvisejícími s lidským rozhodnutím. Jestliže smilstvo, modlářství, cizoložstvo, zlodějství, chamtivost, opilství, utrhačství nebo lupičství podléhají Božímu soudu, musí to tak být i v případě homosexuálních praktik.

3. Lidská snaha po popření původního Božího určení

Je potřeba poukázat na rozdíl mezi homosexuální náklonností a mezi praktikovanou homosexualitou. Taková náklonnost sama o sobě ještě není hříchem. Je ale nezbytné podotknout, že ona může přerůst v hříšné praktiky. Tak je tomu i v případě hříchů dříve jmenovaných. Ne nadarmo se hovoří o „šikmé ploše“ jako o nebezpečí, které vyplývá z toho, když se člověk nevzepře hříšným sklonům.

Homosexuální aktivisté však usilují o prokázání toho, že se jako homosexuálové narodili, že je nutné jejich orientaci akceptovat a to včetně způsobu jejich života. Takto jsou předkládány nejrůznější studie, které mají prokázat existenci genu pro homosexualitu nebo skutečnosti odlišností ve stavbě mozku. Žádná taková studie však neodpovídala ani zdaleka kritériím pro možnost prohlásit určité rysy chování za dědičné. (5)

Známý americký zoolog Alfred C. Kinsey (1894-1956) se stal všeobecně známým svým výzkumem lidské sexuality. Přišel k závěru, že 4% mužů (přinejmenším amerických bělochů) je důsledně homosexuálně oriantovaných. Tyto závěry byly následně podrobeny kritice mnoha expertů především kvůli tomu, že výzkum nebyl ve svých vzorcích náležitě objektivní. Nicméně však právě tento „výzkum“ se stal výchozím bodem pro mnohou pozdější argumentaci homosexuálních aktivistů.

V naší společnosti jsme byli svědky dlouhodobějšího procesu usilujícího o vydání zákona o registrovaném partnerství. Přes několikeré zamítnutí a úpravy, byl nakonec zákon přijat. Ve svém zdůvodnění nepodepsání zákona prezident Václav Klaus uvedl následující: „Tvůrci a iniciátoři zákona sami přiznávají, že smysl zákona je především v tom, že má jít o symbolický rehabilitační akt a o uznání této menšiny jako součásti obecné normy. O normu jít nemůže, ale eventuální další symbolická rehabilitace této menšiny může být provedena nejakou, i parlamentní deklarací, nikoli však zákonem, který je v této podobě velkým hazardem. Plyne z něho nemalé množství riskantních, nebezpečných a závažných právních důsledků.“ (6)

Tímto prosazeným zákonem však úsilí homosexuálů nekončí. Začíná se vyvíjet aktivita ve prospěch uzákonění možnosti adopce dětí homosexuálními dvojicemi. Rafinovanost této žádosti je podkládána mimo jiné i nedostatkem vhodných manželských dvojic žádajících o možnost adopce. Případným uznáním této možnosti by však došlo k nedozírným následkům v budoucím životě adoptovaných dětí ve srovnání s klasickým obrazem rodiny. Že to k této přímo „katastrofě“ spěje je zřejmé již i z toho důvodu, že se má ve státní agendě objevovat termín „první rodič“ a „druhý rodič“ oproti „otec“ a „matka“.

4. Hřích Sodomy a hřích benjamínců v Gibeji

Je s podivem, že se s hříchem praktikované homosexuality setkáváme v Bibli velice záhy a to hned v 19. kapitole knihy Genesis. Tam čteme o Lotovi, který se po rozchodu s Abrahamem rozhodl usadit v úrodné krajině podél Jordánu. Tam ležela i Sodoma, tedy město o jehož mužích Bible prohlašuje, že byli „před Hospodinem velice zlí a hříšní“. (Gn 13,13) Čteme, že se Lot se svými stany postupně přibližoval k tomuto městu a po čase nakonec sedal i v sodomské bráně, čili patřil k předním občanům města.

Když přišli do Sodomy Boží poslové, aby se přesvědčili o hříších, které zde byly páchány, Lot je u sebe ubytoval. Ti se zprvu zdráhali jeho nabídku přijmout, ale nakonec jeho pozvání přijali. Když však vešli do Lotova domu a chystali se ulehnout, byl tento dům obklíčen sodomskými muži a ti žádali Lota, aby jim své hosty vyvedl, aby je „poznali“. Lot se této žádosti vzepřel, protože by se tím prohřešil proti závazku, který na sebe jako hostitel vzal. Proto se rozhodl sodomským mužům nabídnout k „poznání“ své dcery. Sodomští muži se ve své zvrácenosti s tímto řešením nespokojili a chtěli se Lotových hostů zmocnit násilím. Ti však Lota vtáhli zpět do domu a násilníky ranili slepotou, takže se stali bezmocnými. Tím bylo o osudu Sodomy rozhodnuto a Hospodin Sodomu zničil.

Obdobná událost je popsána v knize Soudců. V posledních třech kapitolách této knihy čteme o tom, že jeden lévita z efrajimského pohoří si šel pro svoji ženu do Betléma. Když se se svojí manželkou vracel zpět do svého domova, potřeboval přenocovat v benjamínské Gibeji. Ve městě mu však nikdo přístřeší nenabídl. Až nakonec se našel jeden muž, který se nad ním smiloval a vzal ho do svého domu. V noci se shlukli muži tohoto města a žádali hostitele o to, aby příchozího vyvedl, aby ho „poznali“. Ve své zvrácenosti byli tito muži tak neodbytní, že nakonec jim levíjec poskytl k jejich choutkám svoji ženu, kterou oni „poznali“ a vyžívali se na ní až do rána.

Jak uvádí řecká Septuaginta, žena pro toto násilí zemřela a tak levijec její tělo rozsekal na dvanáct dílů a tyto díly rozeslal do všech Izraelských pokolení. Tak se stalo, že se shromáždilo na čtyři sta tisíc Izraelitů, aby potrestali ony násilníky a tím celé Benjamínovo pokolení.

Obě události shodně přibližují agresivitu a neodbytnost žadatelů o „poznání“ příchozích. To odlišné v této druhé události spočívá v tom, že je v něm zcela evidentní skutečnost, že se v případě „poznání“ jedná o pohlavní obcování. Navíc druhá událost svědčí o tom, že se tato zvrácenost vyskytla i v Božím vyvoleném národě. A nejen to! Namísto, aby Benjamínovo pokolení činilo pokání, postavilo se za ony zvrhlíky. Nechybělo mnoho a v následujícím boji bylo vybito celé jedno pokolení Božího lidu.

5. Text z Římanům 1, 23-28

Na začátku svého dopisu do Říma apoštol Pavel píše o lidském odvrácení od Stvořitele a o důsledcích, které z toho plynou. Jedná se o velice významný oddíl související s otázkou praktikované homosexuality. Čteme zde: „Zaměnili slávu neporušitelného Boha za zpodobení obrazu porušitelného člověka, ptáků, čtvernožců a plazů. Proto je Bůh skrze žádosti jejich srdcí vydal do nečistoty, aby navzájem zneuctívali svá těla; vyměnili Boží pravdu za lež, kořili se a sloužili tvorstvu více než Stvořiteli, jenž je požehnaný na věky. Amen. Proto je Bůh vydal do potupných vášní. Jejich ženy vyměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženou a ve své touze se rozpálili jeden k druhému, muži s muži páchají hanebnost a sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svoje poblouzení. Právě tak, jako neuznali za dobré poznávat Boha, vydal je Bůh jejich neosvědčené mysli, aby dělali, co se nesluší...“ (Ř 1, 24-28)

V těchto slovech je nám přiblíženo něco z pohanské modloslužby. Ta ve své podstatě znamenala odklon člověka od Boha a nahrazení bohoslužby modlářstvím v nejrůznější podobě. Se vší pravděpodobností psal apoštol Pavel tento list z Korintu, tedy města proslulého modlářstvím a nemravností. Nepřímo jsou nám takto přibližovány chrámové orgie konané v rámci pohanských bohoslužeb. A povšimněme si, jak těsnou souvislost mělo modlářství s nemorálností.

Poukažme ještě na to, že se v tomto krátkém oddílu třikrát píše o tom, že „Bůh lidi vydal“. Jestliže člověk odmítá podřídit svůj život Božím záměrům a ve své pýše se od něj odvrací, je bezbožný, páchající nepravost a potlačující pravdu (Ř 1,18), pak ho Hospodin vydává napospas jeho hříšným vášním a s tím spojeným důsledkům.

Je zvláštní, že je nám v případě Božího „vydání“ zmíněna právě praktikovaná homosexualita. Na druhou stranu se však tomu nemusíme podivovat, protože ono Boží „vydání“ může vést až k tak extrémním důsledkům nemravnosti. Právě v případě praktikované homosexuality je tak evidentní ono Boží „vydání“ v tragických důsledcích této zvrácenosti. Na podkladě nejrůznějších statistických údajů je nepopíratelné, že výskyt nejrůznějších onemocnění včetně AIDS, depresí, množství sebevražd apod. se vyskytuje v nepoměrně větší míře právě mezi homosexuály.

6. Výklad uvedených textů některými teology zastávajícími možnost homosexuálních partnerství

Někteří teologové zastávají stanovisko, že praktikovaná homosexualita v případě, že se jedná o trvalý partnerský vztah není hříšná. Sodomským mužům prý šlo o to, aby se společensky seznámili s Lotovými hosty. Dokládají to tím, že hebrejský výraz pro „poznání“ znamená především „seznámení jako takové“. Uvádějí, že Lot sodomským mužům neumožnil poznání svých hostů a že se tak provinil proti zaužívaným praktikám. Navíc dokládají, že tři starozákonní proroci, kteří se o hříchu sodomských zmiňují, nehovoří o projevech homosexuality. Izaiáš vidí hřích sodomských v jejich pokrytectví a sociální nespravedlnosti; Jeremiáš pak v cizoložství, podvodech a celkové zkaženosti; Ezechiel v aroganci, lakotě a nezájmu o chudé. Ve smyslu provinení se proti zákonu pohostinnosti, vidí tito teologové i událost z knihy Soudců.

Tyto argumenty jsou však velice nepřesvědčivé. Boží soud nad Sodomou by byl naprosto nepřiměřený, kdyby se jednalo o porušení zákona pohostinnosti. A cožpak Lotova drastická ochota vydat své dcery napospas mužům, by mohla odpovídat pouhé touze poznat jeho hosty? Vždyť pohlavní zneužívání ženy lévity svědčí o naprosté zkaženosti mužů Gibeje a napovídá, co bylo v pozadí násilí mužů v Sodomě. To, že zmínění starozákonní proroci hovoří o jiných hříších v Sodomě, lze chápat jako doklad ještě dalších projevů jejich odvrácenosti od Hospodina.

K oddílu z epištoly k Římanům podotýkají teologové, kteří zastávají nehříšnost trvalého svazku dvou homosexuálů, že apoštol Pavel měl na mysli pouze modlářskou praxi v řecko-římském světě. Je nepochybné, že apoštol tuto skutečnost na mysli měl, protože homosexuální praktiky měly své místo v pohanských chrámech. Tím ale nelze tvrdit, že tyto praktiky se neuskutečňovaly i mimo chrám. Tito teologové však navíc podotýkají, že apoštol Pavel nevěděl nic o moderním rozdělení mezi vrozenou homosexuální dispozicí a těmi, kteří homosexuální praktiky provozují z neřestných choutek. Apoštol Pavel prý zavrhoval pouze ono lehkomyslné, nestoudné, promiskuitní chování, které nemá nic společného s láskyplným homosexuálním vztahem. Tímto tvrzením se však dostávají do slepé uličky, protože Písmo svaté odsuzuje praktikování homosexuality jako takové. A jak biblicky posuzovat promiskuitu v případě takových homosexuálních párů?

7. Závěry, které plynou z této problematiky pro církev

Jestliže církev má volat homosexuálně orientované lidi k abstinenci od homosexuálních praktik a vztahů, jakou radu a pomoc jim církev má poskytnout?

Předně je nutné stavět na Písmu svatém a nepodléhat tlaku převládající kultury. Současný svět vidí v sexu lidské naplnění, a sebekázeň na tomto poli vidí jako neuskutečnitelnou až nezdravou. V případě homosexuální orientace tedy vnímá praktikování sexu jako přirozené.

Boží slovo však poukazuje na životní plnost ve vztahu k Pánu Bohu. Na světě jsou miliony heterosexuálních lidí, kteří žijí bez partnerů a dokazují, že to není sex, který je naplněním života. Skrze víru v Pána Ježíše Krista je nám nabízeno vítězství nad hříchem a nová přirozenost.

Po dříve uvedeném výčtu nejrůznějších hříchů z 1. Korintským 6, 9-10 následuje slovo: „Takoví jste někteří byli. Ale dali jste se omýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu našeho Pána Ježíše Krista a v Duchu našeho Boha.“

Nepochybně byli v korintském sboru i bývalí praktikující homosexuálové, ale stali se novými lidmi. Tak je tomu i v současné církvi, ve které jsou křesťané, kteří zakusili vysvobození z bývalého otroctví. Každý křesťan zakusil skrze víru vítězství nad svojí hříšnou přirozeností. Cožpak takové smilstvo nebo chamtivost nepotřebovaly mocný Boží zásah do lidského života? Tak tomu může být i v případě hříchu praktikované homosexuality! Pán Ježíš činí „všecko nové.“ (2 Kor 5,17)

Křesťané jsou tedy voláni k tomu, aby v nesení evangelia mysleli i na záchranu homosexuálů.

To druhé spočívá ve zkoumání otázky, jak jsme si tohoto úkolu vědomi a do jaké míry umíme milovat láskou Pána Ježíše Krista. John Stott píše: „...láska je tím, co církev katastrofálně homosexuálům upírá. Jim Cotter si hořce stěžuje, že k němu lidé přistupují jako k ´předmětu opovržení a urážky, strachu, předsudků a útlaku.´ Norman Pittenger zmiňuje hanlivou korespondenci, kterou dostával a ve které jsou homosexuálové napadáni dokonce vyznávajícími křesťany jako ´nečistá stvoření, nechutní zvrhlíci, prokletí hříšníci apod. Pierre Berton, sociologický komentátor, napsal, že ´se zdá, jakoby homosexualita byla moderním ekvivalentem malomocenství.´ Rictor Norton je ještě ostřejší: ´Postoj církví ve vztahu k homosexuálům je krutostí od začátku do konce: není na nás hledat odpuštění, ale na církvi, aby činila pokání.“ (7)

Je nepochybně tragickým obviněním pro křesťany, že zůstávají na tomto misijním poli dlužni Boží výzvě: „Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření.“ (Mk 16, 15)

Sdružení křesťanských zdravotníků: Homosexualita: normální varianta lidského chování? Str. 5
John Stott: Issues facing Christians today, str. 310. 311
John Stott: Issues facing Christians today, str. 302
John Stott: Issues facing Christians today, str. 307
Sdruženíkřesťanských zdravotníků: Homosexualita: normální varianta lidského chování? Str. 11
Registrace partnerství: pokrok, nebo nezodpovědné riziko? Praha 2006, str. 12
John Stott: Issues facing Christianity today, str. 320