Jedinečnost Pána Ježíše Krista“

„Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k našim otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. On je odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech... Žd 1, 1-3

Úvod: Skutečnost, že Pán Ježíš Kristus není chápán jako Syn Boží ve své naprosté jedinečnosti, není ničím novým. Již za dnů pozemského života Pána Ježíše docházelo ke sporům, kým vlastně on je. Svědčí nám o tom odpovědi učedníků na jeho otázku, za koho jej mají lidé. Slyšeli pak, že jedni ho mají za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, další za Jeremiáše nebo jiného proroka. (Mt 16, 14)

Po nanebevstoupení Páně neubývalo různých postojů k jeho osobě. V samotné církvi se objevil problém, jak postihnout skutečnost jeho božství a lidství. Povstalo tak několik zcestných učení, z nichž nejvýznamnější byl tzv. arianismus, označený podle alexandrijského kněze Areia (žijícího v letech 260-336), který tvrdil, že Pán Ježíš není souvěčný s Bohem, nýbrž je pouze prvním stvořením. V epištole ke Kolosenským 1, 15 totiž čteme: „Kterýž jest obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření.“ Někteří tak chápali Pána Ježíše jako „první stvoření“.

Ale pozor! V dalších dvou verších čteme: „ Nebo skrze něho stvořeny jsou všecky věci, kteréž jsou na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné, buďto trůnové neb panstva, buďto knížatstva neb mocnosti; všecko skrze něho a pro něho stvořeno jest. A on jest přede vším, a všecko jím stojí.“ (16-17)

Pro ono zmíněné učení svolal císař Konstantin do Nikaje sněm (r. 325) a tam bylo zformulováno tzv. Nikajské vyznání víry. Toto zní takto: „Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, učinitele všech věcí viditelných i neviditelných.

A v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, zrozeného z Otce, jakožto jednorozeného, tj. z bytosti Otcovy; Boha z Boha, Světlo ze Světla, Boha pravého zplozeného, nikoli učiněného, téže bytnosti s Otcem, skrze něhož bylo všechno učiněno na nebi i na zemi, jenž pro nás lidi a pro naše spasení sestoupil a vtělil se, stal se člověkem, trpěl, vstal z mrtvých třetího dne, vstoupil na nebesa a přijde soudit živé i mrtvé. A v Ducha svatého.

Ty, kteří praví, že byl čas, kdy ho nebylo, a že nebyl, dokud nebyl zplozen, a že byl učiněn z ničeho, nebo říkají, že je z jiné podstaty, či bytnosti, nebo že byl Syn Boží stvořen nebo proměněn nebo že se změnil, obecná církev s klatbou odmítá.“ (1)

Hereze v postojích k Pánu Ježíši Kristu však má svá nejrůznější pokračování i v současnosti.

Raymond Brown ve svém komentáři k epištole Židům píše následující: „Prvých několik vět epištoly k Židům konfrontuje čtenáře s jedním z nejdůležitějších předmětů současného teologického rozhovoru - doktríně o osobnosti Krista. Zdá se, že v každé generaci jsou různé aspekty biblického učení vystaveny vážnému zkoumání a nové zkoušce. V tomto století (20.) lidé vznášeli námitky k doktríně o Bohu a někteří teologové směru ´Bůh je mrtev´ řekli své. (Narážka na výrok Friedricha Nietzsche z knihy Also sprach Zarathustra) Člověk byl vyzván, aby si uvědomil, že intelektuálně dospěl, a že již déle nepotřebuje dřívější náboženské přesvědčení a církevní oporu. V 60´ letech fenomén (postoj) ´Čestně o Bohu´ (Narážka na knihu Johna A. T. Robinsona Čestně o Bohu, 1963) přinášel množství idejí, které výrazně ovlivňovaly řady teologů po dobu deset až dvacet let. Důsledky této skutečnosti v anglicky mluvícím světě způsobily bouři a jako většina bouří zapříčinily značné zpustošení a zkázu. Nedávno - nejspíše pro dřívější doktrinální vyprahlost, cynizmus a nevěru - bylo biblické učení o Kristu vystaveno kritickému zacházení a předmět inkarnace byl některými radikálními teology prohlášen jako nepřijatelná doktrína. (2)

Církev těmto vlivům a tomuto nezpečí musí čelit a proto je namístě se věnovat jedinečnosti osobnosti Pána Ježíše Krista. Vždyť je to právě postoj k Synu Božímu, kterým stojí a padá pravost křesťanské víry.

Předmět je však tak rozsáhlý, že nezbývá, než se v rámci jednoho kázání uchýlit k určitému vymezení. V našem případě tak činíme na podkladě prvých tří veršů první kapitoly epištoly k Židům, která je navíc typická tím, že se celá touto tematikou zaměstnává.

1. Pán Bůh mluvil skrze proroky, nakonec skrze svého Syna

Na jedinečnost Pána Ježíše Krista poukazuje hned první verš, o kterém Simon J. Kistemaker ve svém komentáři píše: „... autor chce zaostřit pozornost především na jedinečné zjevení Boží – Ježíše Krista, svého Syna. Toto zjevení je v kontrastu s postupnými zjeveními, která Bůh skrze proroky dal v mnoha staletích předkům. Autor dává důraz na téma osoby, úřadů a poslání Ježíše, Syna Božího.“ (3)

„Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval Bůh k otcům skrze proroky...“ Těžko můžeme do detailů domyslet, co znamená toto konstatování. Hospodin má nepřeberně způsobů, jak člověka oslovit a Starý zákon nám přináší svědectví o mnoha takových případech. Stvořitel nebe a země - Stvořitel člověka – ho, navzdory jeho pádu v Ráji, nepřestal oslovovat. A v Bibli od knih Mojžíšových až po knihu Malachiáše proroka jsme svědky Boží řeči k člověku.

„... v těchto pak posledních dnech mluvil k nám skrze Syna svého.“ Vyvrcholením Boží řeči k člověku byl příchod Pána Ježíše Krista na svět. V něm nebeský Otec navázal zcela bezprostřední vztah s člověkem. A skrze něj Hospodin nejen mluvil, ale v něm se Písma Starého zákona naplnila. On na starozákonní proroky nejen navazoval, ale jeho příchodem se nejvýznamnější starozákonní poselství stala skutečností.

2. Pán Ježíš jako Boží Syn

V souvislosti s božstvím Pána Ježíše Krista je na místě zmínit otázku jeho zrození. Písmo svaté hovoří o tom, že se narodil z Ducha svatého. Je to například zřejmé ze zvěstování anděla Marii: „A hle, otěhotníš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký, a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad domem Jákobovým a jeho kralování nebude konce. Marie řekla andělovi“ ´Jak se to stane? Vždyť nepoznávám muže?´A anděl jí odpověděl: ´Duch svatý přijde na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní; proto také to Svaté, co se z tebe narodí, bude nazváno Syn Boží.´“ (L 1, 31-35)

To, že Syn Boží se narodil z panny, což bylo na podkladě slov Písma přijímáno církví od prvopočátku, někteří liberální teologové zpochybňují. Mezi nejznámější patří například známý skotský biblický učitel William Barclay (1907 – 1976), autor populárního „Denního studia Bible“. Ve svém komentáři k Lukášově evangeliu mimo jiné zdůvodňuje Josefovo otcovství tím, že je Josefovo jméno uvedeno v obou novozákonních genealogiích. Jako potvrzení svého postoje uvádí dále výrok Marie v chrámě, kdy Pánu Ježíši říká: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ (L 2, 48) Konečně poukazuje i na skutčnost, že byl Pán Ježíš vícekrát nazván Josefovým synem (Mt 13, 35; J 6, 42) aniž toto odmítal.

Zmínku o narození z Ducha svatého komentuje následovně: „Židé mají rčení, že na narození každého dítěte mají podíl tři partneři – otec, matka a Duch Boží. Věří, že žádné dítě se nemůže narodit bez Ducha.” A jeho závěr zní: “A proto novozákonní příběh o narození Ježíše lze chápat jako milý poetický způsob podání o tom, že ačkoli měl lidského otce, Duch svatý Boží měl podíl na jeho narození v té nejjedinečnější a zvláštní cestě.” (4)

Dodejme, že postoj W. Barclaye není nijak ojedinělý. Například novozákonní profesor Petr Pokorný se ve svém výkladu “Apoštolského vyznání víry” v článku “Jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny” důkladně zaměstnává rozborem plného lidství a plného božství Pána Ježíše Krista. Své odmítání biologického panenství Marie opírá mimo jiné o slova Židů z evangelia Jana 6, 42: “Copak to není Ježíš, syn Josefův? My známe jeho otce i matku. Jak tedy může říkat: ´Sestoupil jsem z nebe´? Dodává: “Ježíš jim jejich informace nevyvrací…” A dále prohlašuje: “Historicky je tedy biologické panenství Mariino nedoložitelné a krajně nepravděpodobné.” Svůj článek pak uzavírá následovně: “Významní bibličtí svědkové svou víru s biologickou mimořádností Ježíšova narození nespojovali a prohlašovat o někom, že není pravověrným křesťanem, nechápe-li výrok o Panně v biologickém smyslu, je z novozákonního hlediska stejnou herezí jako je ta, která tento výrok vyznání zcela odmítá.”

Kdyby však na zrození Pána Ježíše měl podíl muž, důsledkem by byla zděděná hříšná přirozenost.

3. Sedmero prohlášení o Pánu Ježíši Kristu (Žd 1, 2-3)

a) On je ustanovený dědic všeho

Jako Bůh byl rovný Otci, ale jako Bůh-člověk a prostředník byl Otcem určen jako dědic všech věcí. Stal se absolutním vlastníkem a vládcem všech lidí a všech věcí.

Písmo svaté nám nezjevuje přesný okamžik, kdy byl Pán Ježíš Kristus ustanoven dědicem. Může tím být poukázáno jak na věčný Boží plán, tak na příchod Pána Ježíše na svět, tak i na okamžik, kdy prohlašuje ve svém „velkém poslání“: „Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi.“ (Mt 28, 18)

Skrze Syna bylo vše stvořeno a jemu Otec svěřuje vše do dědictví. Nemůže být předložen větší důkaz o výjimečnosti Pána Ježíše Krista. V případě dědictví se jedná o převzaté vlastnictví s odpovědností za jeho spravování.

V Žalmu 2, 8 čteme Otcovu výzvu k Synu: „Požádej mne, a dámť národy, dědictví tvé, a končiny země, vládařství tvé.“ Synovi bylo tudíž odkázáno nejen to nejvýznamnější - veškeré lidské stvoření, ale naprosto vše stvořené.

On má naprosto výjimečné postavení. Po dokonání svého pozemského díla se vrátil do pozice svrchovaného Pána. Nikdo jej nemůže svěřeného dědictví zbavit.

b) Skrze něj byly stvořeny i věky

Nesmírná velikost Pána Ježíše Krista je dále přiblížena připomenutím, že skrze něj bylo vše stvořeno. V úvodních verších Janova evangelia čteme: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. Všecko povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi....“ (J 1, 1. 3. 14)

V listu Židům 1, 2 však nepřehlédněme slovo „věky“, kterým je přiblížen rozsah stvořitelského díla. Slovo „věky“ je překladem řeckého „aión“. Některé překlady ve snaze o pochopitelnější výraz řecké „aión“ překládají slovy „svět“ nebo „vesmír“.

Simon J. Kistemaker ve svém komentáři k Epištole Židům říká: „Slovo (aión) označuje předně vesmír, stvořený svět v jeho plnosti a dále všechny hvězdy a planety, které Bůh stvořil, ale slovo je daleko obsažnější, protože zahrnuje všechny události, které proběhly od stvoření světa. Je v něm zahrnut svět se svou historií v průběhu věků. Slovo může být vysvětlováno jako souhrn všech časových období včetně všeho co se v nich i skrze ně odehrálo. Slovo nepoukazuje pouze na svět jako celek, ale na celkový stvořený řád, který pokračuje ve vývoji v běhu času.“ (3)

Synova moc je proto i za existencí různých časů – věků – v jejich zvláštních charakterech a jejich náplni.

c) On je září jeho slávy

Autor epištoly užívá těchto slov o Pánu Ježíši Kristu, a nepřímo naráží na něco velice známého Židům z jejich historie. „Boží sláva“ pro ně znamenala viditelný zářivý úkaz, svědčící o Boží přítomnosti. Tak tomu bylo na hoře Sínaj, když byl dán Mojžíšovi Zákon (Ex 24, 15-17), nebo v případě stánku úmluvy (Ex 40, 35). Sláva Hospodinova byla vztahována i na truhlu úmluvy. (1. Sam 4, 21-22)

Hospodinova sláva známá ze Starého zákona byla manifestována v Synu v plnosti. Pán Bůh zaslíbil, že bude žít mezi nimi a svědčila o tom i prorocká slova ozamující narození Pána Ježíše Krista: „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, tojest přeloženo ´Bůh s námi´.“ (Mt 1, 23)

Syn je odrazem Otcovy slávy. Apoštol Jan ve svém evangeliu prohlašuje: „Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ (1, 14) V životě, učení, skutcích a v dokonání díla spasení byla patrná Hospodinova sláva!

Tak jako měsíc odráží záři slunce, tak Syn odráží zář svého Otce. Proto mohl Pán Ježíš prohlásit „Já jsem světlo světa.“ (J 8, 12)

d) On je otiskem Boží podstaty

Výraz otisk je překladem řeckého slova „charaktér“, které je užito v Novém zákoně pouze na tomto místě. Takto bylo označováno pečetidlo nebo samotný obraz, který byl na něm a byl pak vtlačen do vosku. Mohl být však takto pojmenován i obraz vládce na kovové minci.

Tímto obrazem je nám přiblížena skutečnost existence neviditelného Boha ve viditelném Synu. Ačkoli Syn není Otcem, nese jeho obraz. On je projevem Otcova bytí jako dokonalá kopie jeho podstaty. Všechny Boží atributy jsou na něm viditelné.

Spojka „a“, propojující konstatování o „Boží slávě“, v předchozím konstatování s „dokonalou kopií“, jedinečným způsobem přibližuje jak odlišnost Otce a Syna, tak i jejich jednotu.

Vidět Pána Ježíše znamenalo vidět Otce. Jaký je Otec, takový je Syn. Když Filip žádal Pána Ježíše, aby svým učedníkům ukázal Otce, ten mu řekl: „...kdož vidí mne, vidí Otce.“ (J 14, 9) Jak mohli tehdy Židé vidět Otce, jestliže odmítali dívat se na Syna?

e) On nese všechno svým mocným slovem

Židé nepochybovali o všemohoucnosti Hospodina, který drží vše ve svých rukou. Tímto výrokem tedy autor epištoly znovu poukazuje na rovnost Syna s Otcem.

Nejedná se o to, že by Pán Ježíš Kristus nesl naši zem a vesmír ve smyslu role Atláse, který podle řecké mytologie nesl vesmír jako mrtvou váhu, pod níž klesal, ale jako dílo směřující k naplnění jeho záměrů.

Autorovi jde o to, aby poukázal na moc Kristova slova a to včetně jeho prorockého slova,

které hlásal při své pozemské službě. Užití řeckého „dynamis“ (moc) se nám pro svou souvislost s „dynamitem“ stává velice srozumitelným. Jeho slovo bylo při jeho pozemském poslání stejně mocné, jako je nyní při svém ovládání vesmíru a vůbec všeho stvořeného.

Když se Pán Bůh dlouho neozýval Jobovi v jeho nesnesitelných zkouškách, nakonec pomluvil řadou nejrůznějších otázek. A právě v nich je výstižně přiblížena jeho všemohoucnost a lidská omezenost: „Dovedeš spoutat mihotavý třpyt Plejád nebo rozvázat pouta Orióna? Vyvedeš hvězdy zvířetníku v pravý čas a povedeš souhvězdí Lva s jeho mladými? Víš, jaké jsou řády nebes? Ty jsi je ustanovil, aby dozírala na zemi? (Jb 38, 31-33)

f) On dokonal očištění hříchů

Podle Leona Morrise je poukaz na očištění hříchů „srdcem poselství epištoly“. Ve svém komentáři k epištole Židům píše: „Celá epištola ukazuje, že věcí, která jejího autora nejvíce zaměstnává, je příchod Syna Božího, aby byl vyřešen problém lidského hříchu. Vidí Pána Ježíše jako kněze, jehož nejvlastnějším posláním je přinést oběť, která skutečně odstraní hřích.“ (6)

Hřích je tím největším problémem lidstva. (Slovo hřích je v této epištole zmíněno pětadvacetkrát.) A Hospodin ve své lásce k člověku připravil možnost jeho odpuštění. Lidská slova nestačí na to, aby popsala velikost Boží lásky v oběti Pána Ježíše Krista na kříži. Podle Písma svatého, se tam stal za nás hříchem, jak čteme ve 2. Korintským 5, 21: „Toho, který hřích nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.“ Byl to tak hrozný úděl, že se nelze divit prosbě Syna Božího v Getsemanské zahradě, aby ho „minul tento kalich“. (Mt 26, 39)

Ve starozákonní době se očišťování od hříchů dálo skrze oběti nejrůznějších zvířat, která byla přinášena prostřednictvím kněží. Velekněz pak jednou za rok vcházel do svatyně svatých, aby podle Božího nařízení uskutečnil očištění Izraele od jejich hříchů. (Lv 16.) Nemohl to však udělat aniž nepřinesl oběť krve sám za sebe (Žd 9, 7)

Těmito skutečnostmi se epištola Židům podrobně zaměstnává a dovozuje jejich nedostatečnost a dočasnost. Až oběť Syna Božího způsobuje dokonalé očištění. A Pán Ježíš Kristus je nám v epištole zmiňován nejen jako oběť, ale zároveň i jako velekněz, protože on oběť přináší.

Tato oběť je přinesena jednou provždy! V 10. kapitole 14. verši čteme: „Neboť jedinou obětí učinil navždy dokonalými ty, kteří jsou posvěcováni.“ Jestliže v římsko-katolické taologie se chápe Památka večeře Páně jako nové a nové obětování, pak nelze nepoukázat na to, že se jedná nejen o nebiblickou skutečnost, ale výslovně o protibiblický postoj.

g) On usedl po pravici Božího majestátu na výsostech

Po dokonání svého spasitelného díla přešel Pán Ježíš Kristus do nebeské slávy, kde usedl po Otcově pravici. Tento kolosální kontrast je nám znovu v epištole připomenut ve 12. kapitole 2. verši, kde čteme: „Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu.“ A v epištole k Filipenským 2, 8-11 je toto připomenuto v ještě rozšířenější formě: „...ponížil se , stal se poslušným až do smrti, a to smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil nade vše a dal mu jméno, které je nad každé jméno, aby se ve jménu Ježíše sklonilo každé koleno; ti, kdo jsou na nebi i na zemi i pod zemí, a k slávě Boha Otce, aby každý jazyk vyznal, že Ježíš Kristus je Pán.“

Pravá strana Božího majestátu je čestným místem. Syn, který byl na světě ponížen, je v nebeské slávě povýšen. Usednutí po Boží pravici někteří vykladači chápou nejen ve smyslu povýšení po vykonaném díle, ale i ve smyslu odpočinutí. Tam již Syn není vystaven pohrdání, utrpení nebo nepřátelství, jak tomu bylo na světě. Na druhé straně se také jedná o místo opravňující k vládě, jak na to Pán Ježíš poukazuje před svým nanebevstoupením ve svém „velkém poslání: „Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi...“ (Mt 28, 18) A v souvislosti s usednutím po Boží pravici apoštol Pavel zmiňuje v listu Římanům 8, 34, že se tam Pán Ježíš Kristus přimlouvá za Boží lid.

Závěr:

Na podkladě dnešního slova můžeme poukázat na sedmero jedinečných poslání Pána Ježíše Krista: On jako Syn promlouvá, jako Dědic vlastní a spravuje, jako Slovo tvoří a koná, jako obraz Boha Otce zjevuje, jako Udržovatel nese vše, jako Kněz očišťuje, jako Král vládne.

Jen velice omezeně si můžeme představit nebeskou slávu a vyvýšenost Pána Ježíše Krista. Třem učedníkům dal nahlédnout do ní, když byl před nimi praměněn, jak stojí v 17. kapitole Matoušova evangelia. Tam čteme ve 2. verši, že: „jeho tvář zazářila jako slunce a jeho šaty zbělely jako světlo“. Objevili se tam i Mojžíš a Eliáš, aby s Pánem Ježíšem hovořili o jeho údělu, který měl naplnit v Jeruzalémě. A Petr nabídl, že tam pro ně postaví tři stánky. Jinými slovy, postavil Pána Ježíše na roveň s těmito mimořádnými osobnostmi Starého zákona. V tu chvíli však byli zastíněni zářivým oblakem a byl vidět pouze Pán Ježíš Kristus. Z oblaku se pak ozval hlas: „Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení; toho poslouchejte.“

Epištola Židům se v celém svém obsahu zaměstnává neporovnatelností velikosti Pána Ježíše Krista a to výslovně nejen s Mojžíšem nebo Aronem, ale i s anděly. Vedle Pána Ježíše Krista však není místo pro uctívání žádné stvořené bytosti. A jestliže se člověk svými modlitbami a doufáním obrací ke svatým nebo Panně Marii, zamlžuje tím naprostou jedinečnost Pána Ježíše Krista a to je protibiblické a jedná se v podstatě o modloslužbu.

Tony Lane: Dějiny křesťanského myšlení str. 31
Raymond Brown, The message of Hebrews, str. 33
Simon J. Kistemaker: Exposition of the Epistle to Hebrews (str. 25 a 29)
William Barclay: Daily Study Bible, The Gospel of Luke (str. 7)
Petr Pokorný – Apoštolské vyznání (str. 75 a 76)
Leon Morris: The Expositor´s Bible Commentary, Hebrews (str. 14)