Kázat Pána Ježíše Krista ukřižovaného

„Nebo tak jsem usoudil nic jiného neuměti mezi vámi, nežli Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného.“ 1. Kor 2, 2

Úvod: Ve své knize „Paměti spisovatele broučků“ píše Jan Karafiát v roce 1927 toto: „A cože se v Praze před 30 roky kázalo? - Když jsem začal poslouchat kazatele všech pražských denominací, shledal jsem, že už tenkrát se Kristus, Syn Boží, ukřižovaný a z mrtvých vstalý, na kazatelnách silno ztrácel. A tenkrát jsem se tomu divil velice, dnes pak už ne tak. (1)

Nepochybně musí tento výrok mnohého čtenáře zarazit. O co jde při křesťanských kázáních nežli zvěstovat Pána Ježíše Krista! A je neodmyslitelné o něm kázat, aniž se poukazuje na jeho ukřižování a zmrtvýchvstání! A přesto tomu tak vždy nebývá. Tragická situace, o které se Jan Karafiát zmiňuje, nepochybně platí i v naší době.

Německý teolog Friedrich D. Schleiermacher (1768 – 1834), podle Karla Bartha otec nejen liberální, ale celé moderní teologie, zastával stanovisko, že: „Ježíš Kristus nepřišel proto, aby zaplatil za naše hříchy, nýbrž aby nás učil a dal nám příklad.“ (2)

V roce 2005 vyšla kniha profesola ETF UK Jakuba Trojana „Ježíšův příběh“. Autor vychází ze skutečnosti, že jsou křesťanské církve zatlačovány na okraj společnosti. Důvod vidí v tom, že se nezvládá sekularizace společnosti, že je špatně hodnocena moderna, liberalismus a je zde neschopnost proniknout k duši postmoderního člověka. Prohlašuje: „Stojíme na prahu přeměny základní orientace křesťanské víry... Je třeba zakládat dnes novou teologii – takové pojetí Boha, které nás vyzbrojí pro setkání se světem pokřesťanské éry.“ (3)

Na podkladě svého důrazu na celý pozemský život Pána Ježíše Krista přichází Jakub Trojan k závěru, že smrt Pána Ježíše na kříži není oním rozhodujícím a výlučným obsahem novozákonní zvěsti, s nímž má být spojována spása. Odmítá spojovat smrt Pána Ježíše se zástupnou a smírčí obětí. Dokonce prohlašuje: „Jakmile se klade důraz na kříž jako na dění spásy, stává se Bůh molochem vyžadujícím lidské oběti...“ (3)

Vedle těchto zmíněných postojů si v nápadném kontrastu postavme vyznání apoštola Pavla, že nechce nic jiného, nežli zvěstovat ukřižovaného Krista!

1. Proroctví o kříži Mesiáše se objevují v celém Starém zákoně

Hned po prvním hříchu byl zaslíben „Vítěz nad Satanem“. Člověk stvořený k obrazu Božímu se nechal hadem oklamat a zatoužil po bohorovnosti, aby byl jako Bůh a znal dobré a zlé. Jedl proto zakázané ovoce a stal se smrtelným.

Tehdy Hospodin řekl Satanovi: „Nad to, nepřátelství položím mezi tebou a mezi ženou, i mezi semenem tvým a semenem jejím; ono potře tobě hlavu, a ty potřeš jemu patu.“ (Gn 3, 15) Právě smrtí na kříži byla rozdrcena Satanova hlava, ač on Pána Ježíše tak velice ranil.

Na stránkách Bible se pak znovu a znovu setkáváme se zprávami o obětech, které ve své podstatě ukazovaly na budoucí oběť Mesiáše. Počínaje obětí Adamova syna Abele, který „obětoval lepší oběť“ než jeho bratr Kain, přes Noemovo obětování po potopě, stavby oltářů praotců Izraele, až po obětní řády zjevené Hospodinem Mojžíšovi.

Když se vzkříšený Spasitel setkal se dvěma učedníky, kteří šli do Emauz a hovořili o svém životním zklamání ze smrti svého Mistra na kříži, poučil je slovy: „Ó nerozumní a zpozdilého srdce, abyste věřili tomu všemu, co mluvili proroci! Což to neměl Kristus vytrpět a vejít do své slávy? A začal od Mojžíše a od všech proroků a vysvětlil jim ve všech Písmech to, co o něm bylo napsáno.“ (L 24, 25-27)

Muselo to být vpravdě nezapomenutelné, co vše se učedníci od Pána Ježíše tehdy dozvěděli. Jen si připomeňme například obraz, na který Pán Ježíš poukázal Nikodémovi! Připomněl Mojžíše, který vyrobil měděného hada na poušti. A Pán Ježíš pak přibližuje pozadí tohoto činu slovy: „A jakož Mojžíš povýšil hada na poušti, takť musí povýšen býti Syn člověka.“ (J 3, 14)

V této souvislosti si ještě připomeňme evangelistu Filipa. Ten se připojil ke dvořanu etiopské královny, a když zjistil, že čte známou 53. kapitolu Izaiáše proroka o trpícím Mesiáši, na jejím pozadí mu „zvěstoval Pána Ježíše Krista“. (Sk 8, 35)

V ukřižování Pána Ježíše Krista byl naplněn Boží plán spásy člověka. A tak byla tato skutečnost zjevena hned na počátku lidských dějin a pak znou a znovu připomínána.

2. Slovo o kříži je Boží pomocí člověku

V 1. Kor 1, 23 čteme: „Myť pak kážeme Krista ukřižovaného, Židům zajisté pohoršení, a Řekům bláznovství, ale povolaným i Židům i Řekům Krista, Boží moc a Boží moudrost.“

Ukřižovaný Mesiáš? To bylo pro Židy nepřijatelné! Vyhlíželi po mocném Mesiáši, osvoboditeli z římské nadvlády, po nastoliteli Božího království. Jak mohli toto očekávat od ukřižovaného? Vždyť navíc každý, kdo visel na kříži byl „zlořečený.“ (Gal 3, 13) Představitelé národa pod křížem prohlašovali: „...ať nyní sestoupí s kříže, a my v něho uvěříme.“ (Mt 27, 42)

Pro Řeky, národ filosofů, pak byla zvěst kříže také nepřijatelná. Jak by mohl trpící a umírající na kříži pomoci lidem v jejich potřebách? Bylo to pro ně „bláznovství“.

A přesto právě zvěst o ukřižovaném Mesiáši byla Pánem Bohem připravenou pomocí ztracenému člověku. Těm povolaným Židům i Řekům se ukřižovaný Kristus stává Boží mocí a moudrostí!

Na kříži bylo završeno dílo spasení, protože se Pán Ježíš Kristus stal „beránkem Božím, který snímá hřích světa“. Je to právě slovo o „ukřižovaném Mesiáši“, na jehož pozadí si člověk musí uvědomit vážnost lidského hříchu. V nadlidském utrpení, ve kterém se stal Syn za lidstvo hříchem, byl svým Otcem opuštěn, aby se očištěný člověk mohl ve víře k Bohu hlásit. Tam došlo k smrti, která dokládala, že je smrt odplatou za hřích. Právě na kříži je nejzřetelněji patrná Boží láska k člověku. Pro velikost této oběti je nezpochybnitelné Boží odpuštění lidem. Na kříži byla prolita krev, bez které podle zákona není odpuštění hříchů. (Žd 9, 22)

Když apoštol Pavel hovoří o svém povolání kázat evangelium, říká, že tak činí „ne v moudrosti řeči, aby nebyl vyprázdněn kříž Kristův.“ (1. Kor 1, 17)

3. Slovo o kříži je Boží pomocí křesťanům v nejednotě

Je velice významné si uvědomit, do jaké situace apoštol Pavel píše svá slova o „kázání Krista ukřižovaného“.

V Korintském sboru vznikly skupiny a sbor byl výrazně nejednotný. Jedni se hlásili k Pavlovi, druzí k Apollovi, třetí k Petrovi... Jak pomoci? Každý z těchto mužů měl své přednosti. Každý byl Božím nástrojem ve službě druhým k víře a duchovním růstu. Co mohlo odstranit nejednotu? Jedině poukaz na Krista ukřižovaného! Hned v 1. kapitole 13. verši apoštol Pavel píše: „Rozdělen-liž jest Kristus? Zdali Pavel ukřižován jest za vás?“

Křesťanem se člověk stává tím, že uvěří v „Krista ukřižovaného“. Jestliže se časem do postoje víry dostane zahleděnost na člověka, není se co divit, že dojde k nejednotě mezi Božím lidem.

A pohled na člověka má vedle přeceňování i druhou stránku, totiž jeho podceňování. A ve 2. Korintským 10. kapitole apoštol otevřeně poukazuje na to, jak se nad něj někteří povyšovali (v. 5). Mimo jiné prohlašovali o Pavlovi, že, ačkoli jsou jeho listy mocné, jeho přítomnost je slabá a řeč ubohá. (v. 10)

A hned v další kapitole Pavel píše nanejvýše vážné slovo: „Nebo kdyby někdo přijda, jiného Ježíše kázal, kteréhož jsme nekázali, aneb kdybyste jiného ducha přijali, kteréhož jste nepřijali, aneb jiné evangelium, kteréhož jste nevzali, slušně byste toho snášeli.“ (2. Kor. 11, 4)

Těžko najdeme v Novém zákoně obdobu tak kritického mínění o některém křesťanském společenství! Kázat „jiného Ježíše, jiné evangelium, v jiném duchu...“ - to je naprosto neočekávané s ohledem na prvotní církev. Až tak daleko to může jít v případě zahleděnosti na člověka. A Pavel takto odhaluje, že za nejednotou korintských byli „falešní apoštolé, nepoctiví dělníci, přestrojení za apoštoly Kristovy.“ (v. 13)

Jedině v „Kristu ukřižovaném“ je základ jednoty Božího lidu, o kterou Pánu Ježíši tolik, jak víme z jeho „velekněžské modlitby“ v 17. kapitole Janova evangelia.

4. Slovo o Kristu ukřižovaném a my

V 1. Korintským 4, 1-2 apoštol Pavel píše: „Ať o nás každý smýšlí jako o služebnících Kristových a správcích Božích tajemství. A od správců se nakonec vyžaduje, aby byl každý shledán věrným.“

Apoštol Pavel se v těchto verších označuje jako Kristův služebník a správce Božích tajemství. Toto označení by si měli přivlastnit všichni křesťané. V uvažování o „Kristu ukřižovaném“ totiž nejde pouze o zkoumání obsahu zvěsti evangelia. Jde také o odpovědnost svědčit o Pánu Ježíši Kristu.

Pojem správce v biblické době označoval člověka, kterému byla pánem domu svěřena v naprosté důvěře péče o celý jeho majetek. Spravoval jak dům, tak hospodářství, dohlížel na veškerou činnost, vyřizoval příjmy a vydání, někdy se dokonce staral i o pánovy nezletilé děti. Takto zaujímal výsadní místo mezi pánem a služebnictvem resp. veřejností.

Křesťané jsou takovými „správci“, kterým je svěřeno „tajemství Kristovo“. O Pánu Ježíši je výslovně řečeno, že je „Božím tajemstvím“ „ve kterém jsou ukryty všechny poklady moudrosti a poznání“. (Kol 2, 3) A ve 4. kapitole této epištoly apoštol prosí o modlitby, aby Pán Bůh otevřel dveře slovu, „abychom mohli mluvit o tajemství Kristovu, pro něž jsem také spoután.“ (Kol 4, 3)

V epištole k Židům jsou adresáti obviněni, že jsou líní slyšet více o Pánu Ježíši Kristu. Již by měli být učiteli! Píše se tam v 5, 11-12: „O něm máme mnoho co říci a je to obtížné slovy vysvětlit, protože jste se stali línými ke slyšení. Neboť ačkoliv jste tou dobou měli být učiteli, opět potřebujete, aby vás někdo učil počáteční základy Božích výroků. Stali jste se těmi, kteří potřebují mléko a ne hutný pokrm.“

Závěr:

K jakému závěru přišel Jan Karafiát, když si posteskl, že se v Praze nekázalo náležitě o Pánu Ježíši ukřižovaném a zmrtvýchvstalém? Píše: „Vzešlo mi i to světlo, že nikdo nemůže na dlouho radostně kázat Krista, Syna Božího ukřižovaného a z mrtvých vstalého, kdo sám nemá z Něho radost nevýslovnou.“ (1)

Jaká tragédie, když se kazatel nechá uchvátit hloubkou nejrůznějších myšlenek a filozofování na úkor zvěstování Pána Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného!

Jan Karafiát: Paměti spisovateme broučků (5. svazek, str. 55)
Tony Lane: Dějiny křesťanského myšlení (str. 204)
Jakub Trojan: Ježíšův příběh