Kázeň v církvi

 

„Všecko slušně a podle řádu ať se děje.“ 1. Kor. 14, 40

 

Úvod: Farář Viktor Hájek, pozdější synodní senior Českobratrské církve evangelické, ve své knize „Kázeň v Jednotě bratrské“ z roku 1934 píše v předmluvě: „Jedna z nejpalčivějších otázek církevní praxe je otázka církevní kázně. Každá církev setká se dřívě nebo později s touto otázkou a musí se s ní vyrovnat... Příkladem kázně důsledně prováděné z nedávné minulosti je nám pokus faráře Jana Karafiáta na Hrubé Lhotě (v letech 1875-1895). Mohla by býti vedena diskuse o tom, zdali se tento pokus skutečně zdařil. Ale i při této nejistotě je nám jistě vzorem svou vážností a opravdovostí. Kdyby otázka kázně byla vzata všude tak vážně, jako ji bral Karafiát, nebylo by až dosud zůstalo jen při slovech, ale byl by se stal již aspoň nějaký krok kupředu. Tím není řečeno, že bychom měli Karafiátův pokus do důsledků napodobovat. Kdykoliv se některý farář o to pokusil, ztroskotal. Ale znamená to tolik, že by si církev neměla s otázkou kázně jen pohrávat, nýbrž míti odvahu a pevnou vůli ji skutečně řešit. (1)

Že je otázka církevní kázně v naší době nanejvýše závažná a přímo palčivá o tom není co diskutovat. Vlivů, které mají za důsledek zesvětšťování současné církve výrazně přibývá. Zahleďme se proto do Bible, abychom si tuto problematiku přiblížili a osvětlili. Navíc máme tu výsadu, že v souvislosti s touto tematikou můžeme významně čerpat i z české historie. Vždyť již v počátcích české reformace, tedy koncem 14. století, se objevovalo úsilí o čistotu církve podle Božího slova. Významnou skutečností je, že jak Konrád Waldhauser tak Milíč z Kroměříže s velikou horlivostí kázali nejen proti neřestem ve společnosti, ale především proti hříchům v církvi a to včetně samotných kněží. Důrazně vyzývali k pokání a úsilí o čistý a posvěcený život. Na to pak navazovali jejich pokračovatelé počínaje M. J. Husem. Odezva na toto úsilí byla neobyčejná a „Čtyři pražské artikuly“, které byly přímo národním programem, hned ve svém druhém článku uvádějí právě požadavek kázně: „...všechny smrtelné hříchy, zvláště veřejné, a jiné neřesti protivné zákonu Božímu, buďte v každém stavu řádně zakazovány, stíhány, trestány a podle možnosti vykořeňovány těmi, jimž to náleží.“

Ve smyslu praktikování kázně v církvi pak můžeme čerpat především z jedinečného příkladu Jednoty bratrské, která právě ve svém úsilí o čistotu církve se nesmazatelně zapsala dokonce do světové církevní historie.

Jde-li nám o Boží slávu ve sborových obecenstvích, pak to není možné jiným způsobem, nežli úsilím o posvěcený život podle Písma svatého.

1. O co v pojmu „církevní kázeň“ jde

V roce 1632 byl v Polském Lešně vydán „Řád církevní Jednoty českých bratří“. V něm uvádějí autoři toto jedinečné dílo takto: „Z příkladu všeho světa zřejmé jest, že žádná lidská buď větší neb menší společnost, království, město, dům v svém zdárném způsobu, nýbrž žádná stvořená věc v svém bytu bez jistého řádu státi nemůž (1. Kor. 14, 33); alebrž bez něho hned se všecko mění, ruší, boří, mizí a hyne: ovšem tedy církev Jezukristova, jenž jest dům Boží (1. Tim. 3, 15), město krále velikého (Žalm 48, 3), království Boží bez řádu, státi ani nemá ani nemůže; pročež apoštol napsal: Všecko slušně a podle řádu ať se děje (1. Kor. 14, 40). Kteréhož ač ne všudy po všech částkách církve jednostejně se ostříhá, jisté však jest, že čím která partikulární církev neb jednota lepšími řády opatřena jest, tím mocněji stojí a tím také zdárněji kvete.“ (2)

Pod pojmem „církevní kázeň“ tedy rozumíme určitý řád – pořádek, který je dán Pánem Ježíšem Kristem, jako Pánem církve, v Písmě svatém ke zdárnému duchovnímu životu v církvi.

Charles C. Ryrie uvádí čtyři důvody proč je kázeň nezbytná: 1. Odstranit starý kvas a škodlivé vlivy, které hřích přináší (1K 5,6-8). 2. Ochránit před hříchem ostatní věřící a podnítit je ke svatosti (Ga 6,1; 1 Tm 5,20). 3. Dosáhnout zdravé víry (Tt 1,13). 4. Uvést na pravou cestu chybujícího bratra, odpustit mu a potěšit ho (2K 2,5-11). (3)

V tomto duchu Petr Chelčický – duchovní otec Jednoty bratrské – píše: „Účel kázně jest souditi mezi čistým a nečistým a odloučiti nečisté od čistého. Objeví-li se v církvi lidé pohoršlivě žijící nebo kacíři, mají býti učeni a napomínáni a žádáni o nápravu. Nepomůže-li to, má býti věc oznámena ´sboru věrných´, aby hříšník se spíše zastyděl po napomenutí hromadném a veřejném. Nedá-li si říci, má býti odloučen od společnosti věřících. Ale nesmí býti k ničemu puzen násilím ani mu církev nesmí dáti pocítiti nějakou pomstu, nýbrž všechno se musí díti ´skrze dobrotivost bratrskou, aby opraveni byli a ku pokání přivedeni´. Také musí vyloučenému vždy býti otevřena cesta zpět, do církve i k spasení.“ (4)

Počátky Jednoty bratrské jsou právě neodmyslitelně spjaté s realizováním biblických požadavků připomínaných Petrem Chelčickým.

2. Na koho se církevní kázeň vztahuje

Ve svém rozhovoru s Nikodémem Pán Ježíš poukazuje na člověkovu nezbytnost narození z Ducha svatého slovy: „...nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže spatřit Boží království.“ (J 3, 5) Jinými slovy, do církve Kristovy nepatří ti, kteří neprožili duchovní narození. Protože: „Co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z Ducha, je duch.“ (J 3, 6) Tělesný člověk nemůže náležitě chápat duchovní věci, protože jeho mysl je tělesná a neosvícená Duchem svatým.

V souvislosti s naším tématem je tedy nutné dodat, že problematika církevní kázně se týká pouze těch, kteří jsou znovuzrozenými křesťany. Ti zakusili Boží lásku a jsou vázáni poslušností Písmu svatému. Pán Ježíš říká: „Jestliže mne milujete, zachovejte má přikázání.“ (J 14, 15) Neznovuzrození lidé se samozřejně mohou snažit o způsob života v souladu s Písmem svatým, ale pro svoji tělesnou přirozenost jsou odkázáni pouze na svoji vůli. Je pak nejen nepřiměřené, ale přímo nemožné od takových lidí důsledně požadovat křesťanský způsob života. Vždyť často i křesťané podléhají tělesnosti, ale protože mají Ducha svatého, ten je v případě hříchů obviňuje a oni jsou vedeni k tomu, aby činili pokání.

Velice významnou roli v patření do církve hraje biblický křest. Dr. Balthasar Hubmaier (1480?-1528), významný novokřtěnecký kazatel a teolog, píše v jednom ze svých děl: „Kde neexistuje křest vodou, není ani církev, bratr, sestra, bratrská kázeň, exkomunikace a bratrská náprava. Mluvíme tu o viditelné církvi, o níž mluvil Kristus (Mt 18). Musí totiž být nějaké vnější svědecké znamení, podle něhož se bratři a sestry navzájem poznají, neboť víra sama zůstává věcí srdce. Tím, že katechumen přijme křest, dosvědčuje veřejně, že...se vydal svým bratřím a sestrám, totiž církvi. Ti ho v případě, že se dopouští přestupků, mají moc napomínat, káznit, vyloučit a znovu přijmout.“ A na jiném místě dodává: „Z toho všeho je zcela patrné, že křest nemluvňat je podvod, který vymysleli a zavedli lidé.“ (5)

Dr. J. K. Zeman ve svém spisku „Křest a církev“ z roku 1956 přibližuje svůj osobní zápas o biblické porozumění spolupatřičnosti do církve – těla Pána Ježíše Krista. Tento kazatel a teolog vyrostl v Českobratrské církvi evangelické, kde prožil duchovní narození i povolání do kazatelské služby. Po dvou letech teologických studií v Československu odjel do Kanady, aby ve studiích pokračoval na Knox College v Torontu. A právě zde přišel k poznání významu biblického křtu na vyznání víry. Píše toto: „Z více než 1000 členů našeho sboru, zapsaných v matrikách, sotva sto docházelo pravidelně na bohoslužby. Kolik z nich bylo znovuzrozených křesťanů, Bůh ví. Jejich život se v ničem nelišil od života ostatních lidí; nikde ani známky po touze, vést druhé lidi ke Kristu; církevní kázeň byla neznámým pojmem.

Často jsem si kladl otázku: Je to církev, kterou Kristus založil a jakou On si přeje? Kde je příčina této hrozné dřímoty, ne-li mrtvoty? Dospěl jsem k závěru, že hlavní příčinu nutno spatřovat v způsobu připouštění členů do církve. Když se lidé stávají členy církve skrze křest jako nemluvňata, aniž by co vnímali a rozsuzovali, jaký jiný výsledek lze očekávat? Konfirmační „cvičení paměti“- jemuž i tak se mnozí vyhnou, a přece jsou považováni za členy církve – sotva může napravit škodu. Křest nemluvňat a konfirmační cvičení jsou ryze lidským výkonem, jemuž jsou děti a mládež automaticky podrobeni na základě svého tělesného věku, bez ohledu na dílo Ducha svatého, který ´vane´ kde chce a kdy ráčí a Jehož působení nemůže být vynuceno ani zaručeno žádným obřadem (J 3, 6-10). (6)

Pouze křesťan, který ve křtu vyznával vedle své víry i „smrt s Kristem a povstání k novému životu“ (Ř 6, 3.4) se může podle svých obdarování podílet na sborovém životě a oprávněně podléhá sborové kázni. Navíc na sebe bere i závazek zájmu o život bratří a sester v poslušnosti Písma svatého.

3. „Zkoumání sebe sama“

Problematika biblické kázně nutně začíná „zkoumáním sebe sama“. Pří čtení Písma svatého se zbožný čtenář neubrání tomu, aby v jeho světle nezkoumal především sám sebe. V „kázání na hoře“ je v této souvislosti velice významný oddíl. Pán Ježíš v něm říká: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno. Proč tedy hledíš na třísku v oku svého bratra, ale trámu ve svém oku si nevšímáš? Anebo jak můžeš říkat svému bratru: ´Dovol, ať vyjmu třísku z tvého oka´, a hle, ve tvém oku je trám? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak jasně uvidíš, jak vyjmout třísku z oka svého bratra.“ (Mt 7, 1-5)

Tento oddíl nás nevaruje před úsilím o nápravu bratra - „vyjmutí třísky z bratrova oka“. Vždyť pomoc bratrovi je věc chvályhodná a Písmo svaté nás k pomoci druhým na mnoha místech vybízí. Každý si umí představit nepříjemnou skutečnost, když se do oka dostane nějaká nečistota. Jedná se často o přímo nesnesitelnou bolest a člověk si vesměs sám nepomůže. Oddíl nás však vybízí k tomu, abychom se před „pomocí bratrovi“ zahleděli předně na svůj vlastní život. Každý člověk je totiž v jistém smyslu nakloněn k tomu, aby druhé posuzoval a zapomněl na sebekritické zkoumání sebe. Navíc posuzování druhého často končí nejen kritikou, ale přímo soudem.

Před „pomocí druhému“ tedy máme zkoumat sami sebe! A takové upřímné zkoumání vede nutně k závěru, že jsme to především my sami, kteří potřebujeme Boží pomoc a odpuštění. Vždyť kdo jiný než my sami si můžeme uvědomit velikost a množství vlastních provinění. V takovém případě se pak neopovážíme vynášet nad druhým soud. Duch svatý si nás potom může použít k tomu, abychom druhému opravdu pomohli. A pomoc může samozřejmě znamenat i případné poukázání na Boží soud. V Judově listu čteme: „A nad některými, kteříž pochybují, se slitovávejte, některé zachraňujte, vytrhujíce je z ohně, a nad některými se slitovávejme v bázni, majíce v nenávisti i košili poskvrněnou od těla.“ (Jd 22.23)

Řecké slovo, které je za uvedeným „nesuďte“ – „krinein“ - se vyskytuje v Novém zákoně více než stokrát a má nejméně trojí význam. Předně znamená souzení ve smyslu právním, ale dále odsuzování ve smyslu odporu a povyšování se nad druhého a konečně znamená i usuzování v souvislosti s činěním vhodných závěrů. Lidem je zakázáno soudit ve smyslu soudu, který přísluší pouze Pánu Bohu (Ř 2,1-6). Na druhé straně je však církev povinna odsoudit viditelné hříchy (1 Kor 5,12). Kde by se tak nedálo, proviňovala by se proti pořádku, který má svědčit o skutečnosti Božího kralování.

K sebezkušování slouží nejen chvíle strávené nad Písmem svatým a na modlitbách, ale svým zvláštním způsobem také památka Večeře Páně. Při této Památce je nám znovu a znovu připomínána veliká vážnost hříchu, pro který Pán Ježíš umíral na kříži. Když apoštol Pavel ve své 1. epištole do Korintu v 11. kapitole seznamuje tamnější křesťany s řádem Večeře Páně, vyzývá je výslovně k tomu, aby se osobně před touto událostí „zkoumali“ (v. 28). Důrazně pak varuje před tím, aby někdo nejedl chléb a nepil kalich nehodně!

Jednota bratrská v tomto smyslu výslovně vyzývala věřící k sebezkušování před Večeří Páně. Přijímání pak odpírala těm, kteří nežili podle nároků Písma svatého a odchylovali se od řádů Jednoty. Slavnost Večeře Páně sice mívali pouze čtyřikrát do roka (před svátky vánočními, velikonočními, svatodušními a na podzim před díkůvzdáním za úrodu), ale před každým přijímáním bývala možnost individuální zpovědi a přijímání předcházela ještě zpověď hromadná. Památka bývala navíc ohlašována dva až tři týdny předem, aby bylo dosti času na řádnou přípravu.

Nepřehlédněme, že oddíl z 1. Korintským 11. kapitoly ještě hovoří o tom, že existují některé neblahé důsledky Božího souzení, ke kterým dochází v případech, když se o náležitý pořádek v církvi nedbá. Apoštol Pavel píše: „Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají. Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni. Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni se světem.“ (1. Kor 11, 30-32)

4. Výzva k řešení vzájemných problémů mezi věřícími

Bratři v Jednotě bratrské své kroky kázně opírali o citáty z Písma svatého. Jeden z nejčastěji užívaných citátů byl oddíl z Matoušova evangelia 18, 15 – 17: „Jestliže tvůj bratr proti tobě zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Poslechne-li tě, získal jsi svého bratra. Jestliže by však neposlechl, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva, aby ústy dvou nebo tří svědků byl potvrzen každý výrok. Jestliže by je neposlechl, pověz to shromáždění, a jestliže by neposlechl ani shromáždění, ať je ti jako pohan nebo celník.“ (Mt 18, 15-17)

Viktor Hájek k uvádění tohoto textu v souvislosti se sborovou kázní poznamenává, že byl užíván v Jednotě bratrské právem i neprávem. Píše: „Neprávem v tom, že vyvozovali odtud právo napomínat bližního, jsoucího v kterémkoliv hříchu, a právem v tom, že hledali zde zdůvodnění disciplinární funkce církve, po případě i zdůvodnění možnosti odloučiti člena od obecenství církevního.“ (7)

Pán Ježíš nám v těchto verších dává pokyn, kterým je zajišťována harmonie v církvi. Každý člen Jednoty na sebe bral nejen právo, ale i povinnost dbát o ničím nenarušenou harmonii sborového společenství. Každému mělo záležet na vzájemných vztazích a v případě potřeby napomínat svého spolubratra, stejně tak případné napomenutí přijímat. Kdo by neuposlechl, měl být odloučen od Večeře Páně a kdo by „byl nalezen v hříchu smrtelném nebo v bludu“, měl být zjevně vyobcován z církve.

Neubráníme se tomu, abychom neporovnávali tuto důslednou biblickou praxi Jednoty s naší současností. Ve skrytu duše si možná pomyslíme, že v dnešní době by uskutečňování této výzvy vneslo do sborového života veliké problémy. V takovém případě si pak nesmíme stýskat na skutečnost zesvětštění církve a často pouze na formální vztahy mezi věřícími. Případná otázka, jak špatně by to pro důslednou kázeň mohlo v našich sborech dopadnout, není úplně naší věcí. Křesťané jsou přece voláni k poslušnosti Písma svatého.

Přiznejme si, kolik hříchů je ve sborech přehlíženo, tolerováno nebo omlouváno a dílo Páně tím trpí! A Pánu Ježíši jde nejen o řešení problematiky hříchů, ale i o vzájemné vztahy. Vždyť když je mezi dvěma křesťany hřích, je to jako nepřekonatelná hradba v jejich vzájemném vztahu. A pokyny Písma svatého jdou ještě dále. V dopise apoštola Pavla z 1. Timoteovy 5, 20 čteme: „Ty, kdo hřeší, kárej přede všemi, aby i ti ostatní měli strach.“ Přiznejme si, že naše ohleduplnost se v některých případech dostává do přímého střetu s nároky Písma svatého. V důsledku to znamená, že hledíme více na člověka než na Pána Boha.

Jednota bratrská slova Pána Ježíše praktikovala, protože v jejím snažení dominovala touha po důsledné poslušnosti. Z toho důvodu měla ve sborech vedle kněží a jáhnů i soudce. Ti nesli největší díl odpovědnosti za pastoraci a byli výslovně zodpovědní za život v poslušnosti Písma svatého, jak jednotlivců, tak celých sborů.

Na podkladě tohoto citátu z Matoušova evangelia Řád Jednoty bratrské předkládal tři stupně církevní kázně: 1. Napomenutí neb potrestání tajné; 2. Zahanbení zjevné; 3. Vyloučení a vyvržení z církve dokonalé. (8)

5. Církevní kázeň a korintský sbor

V listech sborům v Novém zákoně se dočítáme mnohé o situacích v těchto sborech. Jsou to jak věci povzbudivé a následování hodné, tak varovné. Asi nejvýraznějším případem opomíjení náležité církevníní kázně je sbor v Korintu. Právě do tohoto sboru zaznívá verš v záhlaví tohoto kázání: „Všecko slušně a podle řádu ať se děje.“ (1. Kor. 14, 40)

Hned od první kapitoly tohoto listu jsme zasvěcováni do duchovně závažné situace tohoto sboru. K apoštolu Pavlovi se donesla zpráva o rozdělení sboru na skupiny podle obdarovaných vůdců. Ve sboru se objevovala dále žárlivost, svár a povyšování jedněch nad druhými. Je zmíněno také smilstvo o kterém Pavel prohlašuje, že takové není ani mezi pohany (5, 1). Zcela rezolutně Pavel vyzývá, aby takto hřešící byl vydán Satanu k zahubení těla, aby byl spasen jeho duch. A dodává, že hřích je jako kvas, pro který dochází k nakažení celého společenství . (5, 6. 7) Upozorňuje, že s takovým provinilým člověkem nemají ani jíst. Napomíná korintskou církev také pro hřích, že se soudí mezi sebou před světskými soudy a dokonce poukazuje i na určitý nepořádek při slavení Památky večeře Páně. Konečně je zmíněna i otázka duchovních darů, pro kterou docházelo k nejednotě ve sboru.

To, co je velice významné, je skutečnost, že pro Pavlovo napomínání sbor činil pokání. Ve své 2. epištole do Korintu Pavel píše: „Teď se raduji ne proto, že jste byli zarmouceni, ale proto, že jste byli zarmouceni k pokání. Byli jste zarmouceni podle Boha, takže jste od nás v ničem neutrpěli škodu. Zármutek, který je podle Boha, působí pokání k záchraně, jehož nelze litovat, kdežto zármutek světa působí smrt.“ (2. Kor 7, 9.10)

Právě tuto skutečnost vnímala Jednota bratrská velice výrazně s ohledem na praktikování kázně. Ve svém chápání kázně jako určitého „dobrodiní“ se dovolávala oddílu z listu Židům 12, 4 – 8, který hovoří o Boží výchově slovy: „Můj synu, nepodceňuj Pánovu výchovu, ani neochabuj, když jsi od něho kárán; neboť koho Pán miluje, toho vychovává, a švihá každého, koho přijímá za syna.“

A o to právě jde! Kázeň není pouze k prospěchu sborového společenství, ale i k prospěchu kázněného. Pán Bůh nemůže přehlížet hřích! Vždyť hřích člověka odděluje od Pána Boha, kterému jde o společenství s člověkem a o jeho osobní dobro.

Již Starý zákon nám tento princip znovu a znovu předkládá. U Izaiáše proroka čteme: „Celý den jsem vztahoval ruce k umíněnému lidu, který chodí nedobrou cestou za vlastními úmysly.“ (Iz 65, 2) A pro neposlušnost jedinců i celého Izraele na ně přicházely nejrůznější tresty, z nichž nás některé naplňují přímo hrůzou. Čím spíše nás novozákonní křesťany má vést k Boží bázni skutečnost, že Syn Boží za náš hřích podstoupil smrt na kříži!

Kladení důrazu na kázeň bylo v Jednotě bratrské opodstatňováno také slovy Pána Ježíše o „klíčích“ (Mt 16, 19). V jednom ze svých dekretů bratři později psali: „Na to Pán Ježíš dal církvi moc klíčů, aby hodným otvírala a nehodným zavírala. Řád a kázeň jest podstatným znakem církve svaté, a kdo se kázni podrobiti nechce v nebezpečenství se vstavuje při spasení svém, neb pohrdá potřebnou věcí k spasení zřízenou skrze samého Krista.“ (9)

 

Závěr: Lze říci, že právě praktikování biblické kázně bylo významným důvodem Jednoty bratrské pro to, aby zodpovědné přijímala nové členy do svých řad. Když byla její touhou čistota církve, nemohli být do ní přijímáni neznovuzrození lidé. Těm, kteří se do Jednoty hlásili, byla navíc uložena zkušební lhůta, a to rok až dva, někdy dokonce i více. To proto, aby se osvědčila jejich věrnost ve víře i v životě.

Zakončeme poukazem na jedinečný obraz církve, jak je nám nabízen v epištole . Církev je zde ve svém vztahu k Pánu Ježíši Kristu připodobněna nevěstě: „Muži milujte své ženy, jako i Kristus miloval církev a sám sebe za ni vydal, aby ji posvětil, když ji očistil vodní koupelí v slovu, aby sám sobě postavil slavnou církev, která by neměla poskvrny ani vrásky ani čehokoliv takového, ale aby byla svatá a bezúhonná.“ (Ef 5, 25n)

Poznání Boží lásky skrze obmytí hříchů smrtí Pána Ježíše Krista na kříži vede křesťany nejen k hlubokému vztahu lásky k němu, ale i k životu poslušnosti jeho vůle. A toto je zářným příkladem Jednoty bratrské o které měl Martin Luther prohlásit: „Nepovstali od časů apoštolských lidé, jejichž by církev blížeji přistupovala k učení a obyčejům apoštolských, jako Bratří čeští.“ (10)

 

Literatura:

1. Viktor Hájek: Kázeň v Jednotě bratrské, str. 7

2. Řád církevní Jednoty českých bratří, str. 11

3. Charles C. Ryrie: Základy teologie, str. 500

4. Viktor Hájek: Kázeň v Jednotě bratrské, str. 15

5. William R. Esteep: Příběh křtěnců, str. 164,165

6. J. K. Zeman: Křest a církev, str. 8

7. Viktor Hájek: Kázeň v Jednotě bratrské, str. 54

8. Řád církevní Jednoty českých bratří, str. 66

9. Viktor Hájek, Kázeň v Jednotě bratrské, str. 43

10. Viktor Hájek: Kázeň v Jednotě bratrské, str. 32