Konec pozemského života

„Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.“ Ž 90,12

Tento verš není snadno srozumitelný. V Bibli „Slovo na cestu“ zní takto: „Nauč nás, Pane, s koncem počítat, užívat svého času s moudrostí.“ Za touto prosbou je veliké životní poznání. Vždyť vnímání dočasnosti života nutně vede k zvažování, jak čas co nejužitečněji naplnit a případně čeho se v životě vzdávat.

Může se stát, že i křesťan na dočasnost pozemského života pozapomíná a ve svém stáří se pak ve vzpomínkách k mnohému vrací s lítostí nad špatně prožitou etapou života. Známý německý kancléř Otto von Bismarck (1815-1896), sjednotitel Německa, který se hlásil ke křesťanství na smrtelné posteli řekl: „Těžko je mi u srdce. Za celý dlouhý život nikoho jsem neučinil šťastným, ani své přátele, ani svou rodinu, ba ani sebe sama. Mnoho, mnoho zla jsem nadělal…Byl jsem původcem tří velkých válek. Kvůli mně zahynulo přes 800.000 lidí na bojištích, nyní je oplakávají matky, bratři, sestry, vdovy… A vše to stojí mezi mnou a Bohem.“ (1)

V případě odchodu na věčnost se však nejedná pouze o celkovou životní orientaci. Svůj význam má i dořešením celé řady záležitostí, které v případě opomenutí mohou způsobovat mnohé těžkosti a nedorozumění mezi pozůstalými.

Ne každému křesťanu je dopřáno, aby se dožil vysokého věku a tak aby si docela automaticky začal uvědomovat, že se blíží jeho odchod z tohoto světa. I tak se však může stát, že opomene vážný rozhovor se svými nejbližšími se sdílením svých důchovních zkušeností, zanedbá sepsání závěti a nesdělí jakou má představu o svém pohřbu. Může pak dojít i k tomu, že nakonec k samotnému pohřbu nedojde, že pozůstalí pouze oznámí veřejnosti, že proběhla tichá vzpomínka na zesnulého.

Marie Svatošová ve své knize „Hospice a umění doprovázet“ cituje prof. H. Haškovcovou:

„Dnešní situace je charakteristická vytěsněním smrti a důsledkem toho je porušený mechanismus uvědomování si vlastní konečnosti právě tak jako odpovědnosti za život a smrt svou i ostatních. Vznikla situace, v níž zahájit úlevný autentický rozhovor o smrti je v podstatě nemožné. A přesto je to jediné východisko.“ (2)

To, co je pro naši generaci tabu, bylo pro naše předky naprosto normální součástí života. Rodiny žily často i s prarodiči pod jednou střechou a tak byla mladší generace často bezprostředními svědky umírání i smrti starších členů rodiny.

Na smrt by se měl člověk náležitě připravit. Ačkoli i významná životní rozhodnutí lze nějakým způsobem pozměňovat nebo dokonce opravovat, s otázkou smrti je to jiné. Všichni budeme umírat jednou a neodvolatelně. J. A. Komenský měl říci: „Umění zemříti je umění všech umění.“

1. Podobenství o bohatém muži (Lk 12, 13-21)

Náplň života mnohých lidí je sobecké myšlení na osobní prospěch aniž se zaměstnávají hlubším smyslem života a tím, že jednou z něj budou svému Stvořiteli vydávat počet. Velice výstižně je takový životní postoj popsán podobenstvím o „pošetilém boháči“.

Toto podobenství řekl Pán Ježíš jako reakci na žádost jednoho člověka ze zástupu, aby se ho zastal proti bratrovi, který nespravedlivě nakládal s dědictvím. Žadatel oslovuje Pána Ježíše jako učitele, což svědčilo o tom, že ho chápal jako rabína, který je oprávněn k tomu, aby spor rozsoudil. Této žádosti však předcházelo slovo o Boží prozíravé péči o člověka a o nekonečné ceně lidské duše. (12,7) Bylo proto s podivem, že se vůbec onen žadatel odvážil na Pána Ježíše obrátit se svojí prosbou. Očividně to svědčilo o jeho naprosté netečnosti k učení, které právě slyšel. Právě toto zaměstnávání se pozemskými věcmi na úkor duchovních vedlo Pána Ježíše k poukazu na nebezpečí zaujatosti pozemským bohatstvím a k tomu, že řekl své podobenství.

Podobenství hovoří o bohatém člověku, který měl hojnou úrodu a protože neměl dostatek místa pro její uskladnění, rozhodl se zbořit své stodoly a postavit nové, kde by mohl novou úrodu shromáždit.

Až potud postoj hospodáře nelze vnímat negativně. Vždyť je nutné dbát o to, aby úroda nepřišla nazmar. Podobenství však pokračuje zmínkou o tom, co si boháč k sobě řekl: „Duše, máš hodně zásob na mnoho let; odpočívej, jez, pij, raduj se.“

Jedná se tak o naprostou zaujatost osobními věcmi. Své bezpečí a pohodu viděl boháč v blahobytu, pohodlí, bezstarostnosti, nadbytku bohatství života. Opravdu zajištěn a bezpečen však může být člověk jen v Božích rukou. V bohatství není bezpečí. Dokonce často bohatství člověka od Pána Boha odvádí.

Nečteme tedy nic o hospodářově vděčnosti Pánu Bohu za jeho požehnání. Navíc měl již dříve dostatek. Kdo jiný, než právě zemědělec by si měl být více vědom své závislosti na Božím požehnání!

Nečteme ani o tom, že se hospodář radil s Hospodinem, jak nejlépe s nadbytkem naložit. Radil se sám se sebou, se svým sobeckým já. Středem jeho zájmu byl on sám. Vůbec ho nenapadá pomyslet na to, že by mohl něco dát těm, kteří jsou v nouzi.

A podobenství končí slovy: „Ale Bůh mu řekl: ´Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?´ Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.“ Bohatství samo o sobě není ani dobré ani zlé. Dobro a zlo neleží v majetku, ale v lidech. Záleží na tom, jak si člověk svůj majetek cení a na tom, jak ho užívá.

Zářivým příkladem správného nakládání s majetkem byl John Wesley (1703-1791), zakladatel Metodistické církve. Jeho pravidlem bylo: uspořit co jen lze a dát co jen lze. Když začal svoji kazatelskou službu dostával třicet liber ročně. Žil z osmadvaceti librami a se dvěma librami nakládal podle potřeb. Po letech dostával sto dvacet liber za rok, ale stále žil z osmadvaceti liber, ostatní peníze sdílel.

Být v Bohu bohatý znamená žít život podle Boží vůle. Hned několik veršů dále Pán Ježíš říká: „Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno.“ (12,31)

Co říká o svém pozemském snažení „kazatel“? „Začal jsem nenávidět všechnu svou námahu, kterou se namáhám pod sluncem, protože ji zanechávám člověku, jenž bude po mně. A kdo ví, zdali bude moudrý nebo blázen; bude však panovat nade vší mou námahou, kterou jsem se namáhal a při níž jsem pod sluncem zmoudřel. Také toto je marnost.“ (Kaz 2,18n) A v Matoušově evangeliu čteme: „Vždyť co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale uškodí své duši? Anebo co dá člověk výměnou za svou duši?“ (Mt 16,26)

O správném postoji by se mohlo říci: Mít, jako bych neměl, a nemít, jako bych měl.

2. Pavlův životní příklad

Z Písma svatého bychom mohli zmínit množství osob, které žily v naprostém protikladu k životnímu postoji bohatého člověka z podobenství. Připomeňme si alespoň apoštola Pavla, který v závěru svého listu Filipským odkrývá ono „bohatství v Bohu“ jak o něm byla řeč v podobenství.

„Bohatství před Bohem“ znamená „bohatství v Pánu Ježíši Kristu“. V něm je člověkovo skutečné bohatství a to jak v jeho pozemském životě, tak věčném. Pavel píše do Filip: „Můj Bůh naplní všechnu vaši potřebu podle svého bohatství v slávě v Kristu Ježíši.“ (4,19) Právě v tomto listu nacházíme známé Pavlovo vyznání: „Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk.“ (1,21) On vlastně neví, co má vyvolit, zda žít na světě pro práci, a nebo „být již s Kristem.“ (1,23) Z Pavlových slov porozumíváme, že být „v Bohu bohatý“ znamená být také Pánem Bohem veden, protože on „působí jak chtění, tak i činění“ a i kdyby byl Pavel již obětován, nemůže ho to zbavit radosti v Pánu Ježíši Kristu. (2,17) Pavel pokládá vše za nic, aby “získal Krista“ (3,8) a vybízí filipské křesťany k tomu, aby ho napodovali. (3,17)

Epištola Filipským je nejosobnější Pavlovou epištolou. Osobní zájmena v první osobě jsou v ní zmíněna ne méně než stokrát. A na co je vhodné z tohoto listu ještě poukázat, je slovo „radovat“ a jeho obměny, které se ve čtyřech kapitolách vyskytují šestnáctkrát.

Z tohoto dopisu vyzařuje radost a to navzdory tomu, že je psán z vězení, jak svědčí verše 1,7 a 14. Dopis nám přibližuje apoštola Pavla v jeho postoji v plnosti pokoje, kterého ho nezbavuje ani vězení, ani to, že někteří nezvěstují evangelium s čistými pohnutkami, dokonce se vzdorem k jeho osobě. Pavel ve víře spoléhá na Boží svrchovanost a ví, že i jeho vězení má svůj význam. Vždyť pro tuto skutečnost mnozí bratři směleji hlásají slovo Boží. (1,14)

To, co však z tohoto dopisu námi přímo otřese, je skutečnost, že Pavel zmiňuje některé křesťany, kteří „hledají jen své věcí“ (2,21) a někteří se dokonce stali nepřáteli Kristova kříže. O nich konstatuje: „Jejich konec je záhuba, jejich bohem je břicho, jejich sláva je v hanebnostech, jejich smýšlení je přízemní.“ (3,19)

Nakonec v souvislosti se vztahem k pozemským věcem povzbuzuje filipské křesťany slovy: „O nic nemějte starosti, ale ve všem oznamujte Bohu svá přání modlitbou a prosbou s díky.“ (4,6) On psal ze své zkušenosti. Mohl o sobě vyznat: “Umím žíti skromně, umím také míti hojnost. Jsem zasvěcen vůbec do všeho: býti syt i hladověti, míti nadbytek i nedostatek – všecko dovedu v tom, který mě zmocňuje.“ (4,12n)

Jaký rozdíl mezi člověkem z podobenství a apoštolem Pavlem. Pavel odchází na věčnost „bohatý v Kristu“, boháč odchází s práznýma rukama. Svůj majetek na světě zanechává, odchází před Boží soud a do zatracení.

3. Jákobovo umírání, smrt a pohřeb

V Bibli není žádný oddíl bezvýznamný. Vždyť „všeliké Písmo od Boha jest vdechnuté…“ (2Tm 3,16) Tím spíše je Božím záměrem přiblížení konce Jákobova života, kterému se věnují více než tři závěrečné kapitoly knihy Genesis. Z nich by měli čtenáři Písma čerpat nejen zajímavé informace, ale i významná poučení pro svůj odchod na věčnost.

Praotec Jákob se dostal do Egypta pro skutečnost všeobecného hladu. Pozval ho tam jeho syn Josef, který se stal „pánem Egypta“ a mohl zajistit obživu celé jeho rodině. Po svém příchodu do Egypta tam žil Jákob ještě celých sedmnáct let, než přišla chvíle jeho smrti.

Jákob si ke svému smrtelnému lůžku pozval nejdříve svého syna Josefa, aby ho seznámil se svým přáním, aby nebyl pochován v Egyptě. Záleželo mu na tom do takové míry, že Josefa zavázal přísahou, že ho pohřbí v hrobě vedle jeho předků. Když mu toto Josef slíbil, Jákob se „poklonil nad hlavou lůžka.“ (Gn 47,31) Země Kenaan byla zemí zaslíbenou Abrahamovi, Izákovi i Jákobovi a místo jeho hrobu vlastně mělo svědčit o naplnění Božího zaslíbení. Jednou si měli jeho potomci připomínat jeho víru, pro kterou své tělo nechal přenést do tohoto hrobu.

Za Jákobovým klaněním lze vidět nejen vděčnost Josefovi za respektování jeho přání, ale především vděčnost Hospodinu za jeho podivuhodné vedení v životě a za milost, kterou ho provázel až do tohoto okamžiku odchodu na věčnost. Pán Bůh s ním měl své zvláštní záměry, které uskutečnil navzdory jeho podvodu, když obral svého bratra o prvorozenství a navíc mu dopřál setkání s Josefem, jehož smrt dávno oplakal v domnění, že zahynul. Dokonce mohl dožít v Josefově péči s plným hmotným zajištěním, ačkoli kolem byl všeobecný hlad a bída. Hospodin byl hodný chvály a uctívání!

Přišel však čas, aby se s Jákobem přišli rozloučit i Josefovi synové Manases a Efrajim. Josef je přivedl k otcovu lůžku a Jákob s nimi začal sdílet své životní zkušenosti. Nemohl jim nezmínit své setkání s Hospodinem v Lúzu (Bét-el) a Boží zaslíbení o rozmnožení jeho potomků. Oni byli nyní svědky naplnění tohoto zaslíbení a měli si tuto skutečnost náležitě uvědomit! Jákob však nejen svědčil o Boží dobrotě v minulosti, jemu dal Hospodin i prorocké vidění budoucnosti Josefových synů. Oba se měli stát hlavami dvou samostatných izraelských pokolení. Když si Hospodin oddělil pokolení Léví pro sebe, zůstalo tak číslo dvanácti izraelských pokolení zachováno. Mladší syn Efrajim však měl být viditelněji požehnán než jeho starší bratr Manases. A protože Josef postavil před otcovu pravici staršího Manasesa, Jákob překřížil své ruce a pravici vložil na hlavu Efrajimovu, který mu stál po jeho levé straně a levou ruku vložil na hlavu staršího Manasese, i když to bylo v rozporu s Josefovou představou. Nakonec Manasesovi a Efrajimovi Jákob zaslíbil, že s nimi Hospodin bude a že se v budoucnu vrátí do země svých otců.

Konečně přišla i chvíle, kdy si Jákob povolal ke svému lůžku všechny své zbývající syny. Chtěl s nimi sdílet svůj pohled na jejich minulost, přítomnost i prorocky odkrytou budoucnost. I v tomto případě žasneme nad tím, jak Duch svatý Jákoba podivuhodně vedl při těchto slovech rozloučení. Oslovení dvou synů je zvláště významné. Předně se týká Judy Jákobova čtvrtého syna. Jemu Jákob zaslibuje, že bude představen všem bratrům. Právě z jeho pokolení totiž měli povstat i králové včetně Syna Božího Pána Ježíše Krista. Navzdory tomu, že byl Juda synem Jákobovy nemilované manželky Ley, navzdory jeho nedodržení slibu, který dal své snaše Támar (Gn 38. kap.), je Judovo pokolení Hospodinem vyvoleno, aby se i tímto způsobem prokázalo Boží: „Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“ (Ř 9,15)

Zvláštní požehnání se však týká i Josefa, o kterém Jákob hovoří jako o „plodonosném štěpu nad pramenem, jehož větve se pnou nad zeď“. Tomu rozumíme především s ohledem na jeho požehnanou službu v pohanském Egyptě, ale i na budoucí pozemské požehnání dvou poklení z jeho synů.

Oslovení svých synů Jákob končí opět svojí žádostí, aby jeho tělo pohřbili v jeskyni na poli Makpele, kde již ležela těla Abrahama, jeho manželky Sáry, Izáka, jeho ženy Rebeky, a Jákobovy první manželky Ley. Jákobova opakovaná žádost o svém pohřbení měla i jeho další syny zavazovat ke splnění jeho přání, svědčit o jeho víře a připomínat jim naplnění Božích záměrů.

Po těchto slovech Jákob skonal. Naplnily se všechny představy v souvislosti s jeho odchodem a tak jsme svědky jeho pokojného odchodu na věčnost. Jeho život byl naplněn, jeho potomci slyšeli, co měli slyšet, ve víře odchází na věčnost k svému Pánu a Bohu. V Bibli patří tento obraz odchodu na věčnost k těm nejmocnějším.

Jákobův pohřeb pak nemá v Bibli obdobu. V 50. kapitole čteme o tom, že Josef zařídil podle egyptského vzoru balzamování Jákobova těla a dále jsme seznámeni s tím, že byl Jákob oplakáván sedmdesát dnů. Josef si dále vyžádal od faraona svolení, aby mohl podle svého slibu otce pohřbít v zemi Kenaan. V pohřebním průvodu, který Jákobovo tělo doprovázel, byli vedle potomků Jákoba i faraonovi otroci, všichni starší jeho domu i všichni starší egyptské země včetně vozby a jezdců. Když tento ohromný zástup uviděli Kenaanci a byli svědky smutečního obřadu nazvali toto místo Abel-misrajim.

4. Náš odchod na věčnost a pohřeb

Doktorka Marie Svatošová sdílí tyto cenné zkušenosti a postřehy: „Většina lidí, pokud by si mohla vybrat, by si přála zemřít co nejpozději, ale hlavně co nejrychleji a pokud možno ve spánku. I když je to názor většiny, dovoluji si oponovat. Delší nemoc totiž často mívá i svoji velice významnou pozitivní stránku. Bývá velikou příležitostí, a to nejen pro nemocného, ale i pro celé jeho okolí. Vážná nemoc zpravidla vede člověka k přehodnocení jeho dosavadního žebříčku hodnot. Je-li tato příležitost správně uchopena a zúročena, může být nemoc tím nejplodnějším a nejcennějším úsekem života.

´O smysluplnosti života rozhodují jeho vrcholné body a jediný okamžik může dát zpětně smysl celému životu,´ říká Frankl. Ta možnost zůstává i tehdy, když je nemocný plně odkázán na ošetřování druhou osobou. I když už nemůže pracovat, jak byl zvýklý, může milovat. A může to dát najevo. Může obdivovat krásu přírody nebo umění a může to také dát najevo. Možná na to dřív ani neměl čas. To všechno jsou hodnoty vyššího řádu než hodnoty hmotné, které vytvářel půl století nebo i déle. Je dobře to vědět, protože chceme-li těžce nemocného doprovázet, měli bychom mu příležitosti k vytváření těchto tzv. prožitkových hodnot umět tak trochu přihrávat. Jak si ještě dále povíme, existuje však i další kategorie hodnot, která je ještě vyššího řádu, a tou jsou hodnotové postoje. Člověk může například odpustit křivdy a taky to dát zřetelně najevo. A právě tohle může být v jeho životě tím vrcholným bodem, který dá zpětně smysl celému předchozímu životu. Náhlá smrt ve spánku by ho o tuto příležitost připravila – ledaže by na ni byl připraven, přestože ji ještě nečeká. Ale kolik zdravých lidí oplývá takovou moudrostí?“ (3)

To, že by pacient na smrtelné posteli již neměl co ze života získat, je omyl. „Stává se i to, že lékař od svého pacienta odchází s pocitem, že od něho mnohem víc získal, než mu sám dal. Ale i to je dobře. Nemocný si toho je totiž obvykle moc dobře vědom, a to ho dokáže učinit šťastným třeba i v terminálním stavu smrtelné nemoci. A co také není zanedbatelné - lékař zde načerpal energii pro náročné doprovázení dalších pacientů.“ (4)

A pak je zde otázka pohřbu. Známý americký evangelista Billy Graham ve své knize „My answer“ (Má odpověď) odpovídá na množství nejrůznějších otázek. Jedna z nich se týká i způsobu pohřbu. Jistá žena se ho ptá: „Nedávno zemřela má matka a já místo obvyklého pohřbu do země, jsem její tělo nechala zpopelnit. Respektovala bych její přání, ale ona nezmiňovala, jakému způsobu pohřbu by dávala přednost. Nyní mi však někdo řekl, že zpopelnění je v rozporu z biblickým učením, protože ono zničí lidské tělo, které Bůh vzkřísí v poslední den. Byla jsem tedy protikřesťanská, že jsem toto udělala? A Billy Graham odpovídá: „Je to pravda, že kremace je pohanské tradice, ale to neznamená, že se nutně jedná o hříšný akt. Jako jiná možnost pohřbu, byla všeobecně okceptovaná mnoha lidmi, jak křesťany, tak nekřesťany. Jsem přesvědčen, že tento druh pohřbu nemá nic společného se vzkříšením těl. Mnoho křesťanů bylo nešťastně spáleno jako mučedníků, a Boha to jistě neomezilo v souvislosti se vzkříšením. Bible nás učí, že při vzkříšení budeme mít nová těla. Bible říká: „Bůh mu však dává tělo, jak ´to sám´ chtěl: každému semeni ´jeho´ vlastní tělo.“

Vidíme, že způsob naložení s tělem mrtvého není zásadní otázkou a nemělo by to způsobovat výčitky svědomí. Jestliže vaše matka měla osobní víru v Krista, ona splnila jedinou podmínku pro podíl na slavném vzkříšení spravedlivých. Proto křesťané mohou s jistotou prohlásit, že hrob nemá poslední slovo. (5)

Závěr:

Ze zprávy o Jákobovu odchodu zbožný čtenář Písma nutně činí i závěry pro svůj odchod na věčnost. Jsou samozřejmě věci důležitější a méně důležité. V každém případě však umírání je součástí života a svým způsobem jeho vyvrcholením. Proto by neměl umírající vše přenechat na uvážení pozůstalých, které v některých případech může být až svévolné.

Umírající křesťan by měl předně myslet na náležité rozloučení s nejbližšími s vydáním svědectví o Boží milosti prokázané ve svém životě. V případě, že ho tíží svědomí, by měl myslet na prosbu o odpuštění. Měl by věnovat poslední slova v duchovním odkazu pozůstalým a neměl by zapomenout ani na spravedlivé pořízení včetně závěti.

Ve svědectví o Jákobovi však není zanedbatelná ani otázka pohřbu včetně místa uložení ostatků. Izraelité kladli na řádné pohřbení velikou váhu a pohřbívání do země je tou nejvhodnější formou vyjádření víry v Kristovo zmrtvýchvstání a vzkříšení těla každého člověka. Spalování těl přišlo z pohanství a svého času členství ve „Spolku přátel žehu“ bylo veřejnou manifestací, že člověk nevěří ve vzkříšení mrvých a věčný život. Pohřbíváním do hrobu tedy i dnes mnohý křesťan uvědoměle svědčí o tom, že věří ve vzkříšení těla podle slov Pána Ježíše: „… přichází hodina, v níž všichni, kteří jsou v hrobech, uslyší jeho hlas a vyjdou…“ (J 5,28)

Apoštol Pavel píše: „Nebo nevíte, že vaše tělo je svatyní svatého Ducha, který je ve vás a kterého máte od Boha? (1Kor 6,19) Pohřbíváním do hrobu tedy mnohý křesťan uvědoměle svědčí o úctě ke své tělesné schránce.

I hrob může být svědkem o víře zesnulého, včetně úpravy náhrobního kamane. To, když je vytesán na kameni pouze kalich s Biblí případně kříž je poněkud málo. Vždyť mnozí návštěvníci hřbitovů čtou se zájmem nejen jména zesnulých, ale i epigrafy, které v případě biblických veršů mohou významně čtoucího oslovit.

Ve zprávě o pohřbu Jákoba však nepřehlédněme ani tu skutečnost, že jeho způsob pohřbu významně oslovil pohanské obyvatele Kenaanu. V naší současnosti se jedná o skutečnost, že mnozí z přátel zesnulých se nikdy nezúčastnili bohoslužeb. Právě pohřební shromáždění je pak může svojí formou a především hlásaným Slovem oslovit.

A ještě na závěr připomeňme, že Jákobův syn Josef napodobil svého otce ve své žádosti, aby i jeho tělo potomci přenesli do Kenaanu. Kladné příklady zesnulých totiž často oslovují pozůstalé do takové míry, že i vnější věci přijímají za své.

1. Dr. K. L. Je smrtí všemu konec? Str. 29
2. Marie Svatošová: Hospice a umění doprovázet, str. 18
3. Marie Svatošová, Hospice a umění doprovázet, str. 38
4. Marie Svatošová, Hospice a umění doprovázet, str. 39
5. Billy Graham: My answer, str. 197

Bez virů. www.avast.com