Křesťanství pouze podle jména
„Toto pak věz, že v posledních dnech nastanou těžké časy. Lidé budou ... mít vnější formu zbožnosti, ale její moc jim bude cizí. Od takových se odvracej.“ 2 Tm 3,1.5
Úvod: Apoštol Pavel před svojí mučednickou smrtí přibližoval prorocky dobu posledních dnů. Označoval ji jako těžkou dobu a jednou z výrazných skutečností má být vnější forma zbožnosti. I když tomuto nebezpečí byla vystavena církev v každé době, má být tato skutečnost velice výrazná právě ke konci věků. Vždyť Pán Ježíš se dokonce ptá, zda před svým druhým příchodem vůbec nalezne na zemi víru.
Nelze nekonstatovat, že se zmíněnou „vnější formou zbožnosti“ se setkáváme i v naší současnosti. Jedná se o vážné nebezpečí, které má svůj dopad jak na církev, tak na svět. Jestliže se do církevních společenství dostávají lidé, kteří nejsou znovuzrození z Ducha svatého, zásadně narušují Boží dílo uvnitř církve. Světu pak takoví lidé zkreslují obraz církve jako „nevěsty Pána Ježíše Krista, která nemá poskvrnu ani vrásku“. (Ef 5,23-29)
Za komunistického režimu byla pro lidi nebezpečná již pouhá účast na bohoslužbách, čili něco z „vnější formy zbožnosti“. Tak tomu dnes již není a proto se stává, že někteří lidé nejen navštěvují bohoslužby, ale mají i nějaký podíl na práci v církvi, finančně ji podporují, a přitom nejsou křesťany v Božím pohledu, protože nejsou znovuzrozeni z Ducha svatého.
1. Pojem „zbožnost“
Každý člověk má nějakou představu o tom, jak se projevuje „zbožnost“. Vesměs se za ni považuje účast na bohoslužbách, čtení Bible a modlení. To samozřejmě ke zbožnosti patří. Mnozí však za projev zbožnosti považují již i umístění kříže na stěně v domácnosti, vlastnictví modlitebních knížek a obrazů „svatých“, křižování, ministrantování při mši, účast na poutích, křižování apod.
Když se zahledíme do Písma svatého, přesnou definici „zbožnosti“ nenajdeme. Najdeme tam však poukaz na její „základ“: „A v pravdě veliké je to tajemství zbožnosti: Ten, který se zjevil v těle, byl ospravedlněn v Duchu, ukázal se andělům, byl hlásán národům, ve světě mu uvěřili, byl přijat ve slávě vzhůru.“ (1. Tm 3, 16) Jinými slovy zbožnost má svou tajemnou podstatu ve zjevení Syna Božího a v jeho spasitelném díle. V případě člověka se pak nejedná o nějaké rituály, neživotné tradice, zvláštní zvyky, ale o osobní vztah k Synu Božímu a o živou víru dokazovanou v životě.
Když apoštol Pavel Timotea varuje před falešnými učiteli, říká o nich, že se: „…domnívají, že zbožnost je pramenem zisku. Takovým se vyhni. Opravdu velikým pramenem zisku je totiž zbožnost, která se spokojí s tím, co má.“ (1 Tm 6,5.6) Tímto apoštol věřící varuje nejen před hledáním v křesťanství hmotného bohatství, ale nepřímo vybízí k tomu, aby byli uspokojeni tím, co skrze víru v Pána Ježíše Krista získali.
2. Příklad pouhé vnější formy zbožnosti - starozákonní Izrael
Velice názorným příkladem pouhé vnější a proto nebiblické zbožnosti je starozákonní Izrael.
Když šlo apoštolu Pavlovi o plný duchovní život křesťanů v Korintu, varoval je v jejich nedůslednosti tragickým příkladem Izraele při cestě pouští do zaslíbené země. V oddílu z 1. Korintským 10, 1-13 důsledky konání lidu shrnuje takto: „Tyto všechny věci se jim staly jako příklady pro nás a bylo to zapsáno k napomenutí nám, které zastihlo dokonání věků.“ (v. 11)
Tento oddíl začíná připomenutím pěti požehnání a výsad, kterých se izraelskému národu dostalo. V 1. verši Pavel poukázuje na skutečnost, že všichni Izraelité byli „pod oblakem“. Oblak jim dosvědčoval přítomnost Boží, kterou celý národ takto bezprostředně zakoušel. O tom, že se jednalo o zcela neobvyklý jev svědčí skutečnost, že v noci oblak svítil, ale Egypťanům byl tmou!
Verš dále zmiňuje, že všichni prošli mořem. Jednalo se o skutečnost, kdy moře vytvořilo jakési hradby, mezi kterými lid prošel po suchu na druhou stranu a unikl tak Egypťanům. Po přejití moře se však vody vrátily a pohltily jejich pronásledovatele. Tento zážitek byl pro Izrael tak mocný, že čteme: „Lid se bál Hospodina a uvěřil Hospodinu a jeho otroku Mojžíšovi.“ (Ex 14,31)
Druhý verš pak konstatuje, že byl těmito skutečnostmi lid pokřtěn „v Mojžíše v oblaku a v moři“. Jinými slovy, Izrael byl identifikován s Mojžíšem – Pánem Bohem povolaným vůdcem - Hospodinovým zvláštním lidem .
Další dva verše poukazují na způsob obživy: seslání many a na vodu ze skály. Jednalo se samozřejmě o fyzický pokrm a skutečnou vodu, přesto verše hovoří o „duchovním pokrmu“ a „duchovním nápoji“. Je nám tím řečeno, že za tímto sycením a pitím byla významná duchovní skutečnost. Mana i skála, ze které pramenila voda prorocky ukazovaly až k Pánu Ježíši Kristu, jako k „chlebu života“ a „duchovní skále“.
Z toho lze činit závěr, že nadpřirozené skutečnosti, které Izraelité osobně prožili, nesvědčily o jejich zbožnosti. Dokonce ani jejich vyznání víry nebylo ještě zárukou toho, že se stali skutečně zbožnými.
Okolní národy by však ani v nejmenším nezpochybňovaly, že všichni lidé patřili do řad Božího lidu. Pro Hospodina však byli pouze Izraelity podle těla, ale nebyli skutečnými Božími dětmi. (Ř 9,6.8)
Izrael při putování pouští zakoušel znovu a znovu zázračnou Boží moc, ale stále na tom neměl dost. Jak později vysvětluje Mojžíš, původní nedostatek jídla a vody byl Boží zkouškou, kterou se mělo ukázat, co je v jeho srdci. (Dt 8,2,3) Namísto, aby se lid těšil z Božího vyvedení, naplnění zaslíbení, Boží přítomnosti, slavného výhledu a vůbec z bohatství Božího slova, pro dočasné obtíže byl nespokojen a reptal. Pán Ježíš se při hladovění na poušti postavil proti Satanově výzvě, ať promění kameny v chléb, právě Mojžíšovými slovy: „Člověk nebude živ jen chlebem, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ (Mt 4,4)
Pro neustálou nespokojenost a reptání lidu další dva verše konstatují: „Ale ve většině z nich neměl Bůh zalíbení; vždyť byli pobiti v té pustině. Tyto věci se staly příkladem pro nás, abychom nebyli žádostivi zlých věcí, jako oni byli žádostiví.“
V další části oddílu z 1. Korintským 10. kapitoly je nám poukázáno na hřích modlářství. Lid totiž nekončili u reptání a nespokojenosti. V 7. verši čteme Pavlovo varování korintských: „Nebuďte ani modláři jako někteří z nich; jak je napsáno: ´Lid se posadil, aby jedl a pil, a potom vstali, aby se rozpustile bavili.´“
Tento verš připomíná událost, kdy byl Izrael pod horou Sinaí, zatímco Mojžíš byl v Hospodinově přítomnosti na hoře (Gn 32. kap.). Protože se však Mojžíš dlouho nevracel, lid se stal netrpělivým a obrátil se na Árona se slovy: „Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“ (v. 1) Lid žádal o ztvárnění „boha“ a protože je zde v hebrejštině užito slova „Elohím“, které je v množném čísle, některé překlady zůstávají u množného čísla („udělej nám bohy“).
Neubráníme se údivu nad touto žádostí. Byl to sice Mojžíš, který vyvedl Izrael z Egypta, ale vlastním vůdcem byl sám Hospodin. Sice neviditelný, ale mocně se dokazující a nyní hovořící s Mojžíšem „tváří v tvář“ (Ex 33,11). Navíc byl již dříve Izrael varován, aby neměl jiné bohy a aby se vyvaroval zpodobňování Hospodina (Ex 20,2-4). Nyní se tedy Izrael vědomě odvracel od Hospodinova vedení a jednal v rozporu s Božím přikázáním.
Jak by je mohl „bůh“ zhotovený lidskýma rukama vést? Jak bezmocní byli egyptští bohové proti Hospodinu! „Víra“ Izraele však byla zbavena viditelné opory a „člověk“ Mojžíš – prostředník – byl daleko. Hledí si jej nahradit dosažitelným bohem. „udělej nám boha“! Chtějí obraz, ve kterém by byla přítomná Boží síla, která je vedla. Chtějí mít magickou záruku Boží přítomnosti, kterou dosvědčoval Mojžíš.
A navíc, cožpak se lid ještě nedávno nechtěl vrátit do Egypta? A nyní spěchal do Kenaanu - nezávisle Hospodinově vedení ? Mojžíš byl přece na hoře, kde s ním Hospodin hovořil a namísto, aby lid tento čas vnímal jako vhodný k duchovnímu ztišení a očekávání na Boží slovo, v netrpělivosti se chce vydávat svévolně na cestu.
Nelze navíc přehlédnout, jak neuctivě se lid vyjadřoval o Mojžíšovi. Ještě nedávno mu „uvěřili“, nyní byl pouze jakýmsi „mužem, který je vyvedl“.
Nanejvýše problematická je zde role Árona. Cožpak si nebyl vědom toho, že je jeho bartr na hoře v Hospodinově přítomnosti? Skutečnost, že se nevracel měla jistě svůj důvod. Místo toho, aby byl příkladem trpělivosti v očekávání Mojžíšova návratu, poslechl lid v jejich hříšné žádosti. Vyzval Izrael, aby strhl zlaté kroužky z uší a přinesl je, aby z toho odlil sochu býčka.
Nelze se ubránit údivu nad Áronovým jednáním. Vždyť to byl on, který od počátku stál vedle Mojžíše, stal se jeho „prorokem“ a nyní podlehne hříšné výzvě izraelského lidu?
Někteří vykladači nevylučují, že za Áronovým jednáním byl pokus o to, aby lid pro náročnost tohoto požadavku od své žádosti upustil. Výzva k tomu, aby lid strhl zlaté kroužky z uší byla velice tvrdá. Znamenala poměrně značné osobní oběti a tak se mohlo stát, že nakonec lid od své žádosti upustí. To se však nestalo a Áronova neuvážená výzva znamenala, že musel žádosti lidu vyhovět. V každém případě ho však nelze omlouvat, protože po zhotovení býčka oznámil, že příští den bude „Hospodinův svátek“. (Ex 32,5)
Při zmínce o býčku se neubráníme domněnce, že je za ním možno vidět egyptskou modloslužbu. V Egyptě byl ze všech zvířat nejvíc uctíván býk Apis jako symbol síly a energie. Za Áronovým činem lze pak vnímat, že byl izraelský národ stále zahleděn zpět. Egypt měl nesmírnou politickou moc a jeho monumentální pyramidy a jiné stavby včetně okázalých náboženských slavností musely zanechat na Izrael mocný dojem.
3. Modloslužba místo bohoslužby
Zatímco Hospodin začal Mojžíše na hoře seznamovat se způsobem pravé bohoslužby, lid pod horou konal svoji svévolnou bohoslužbu podle pohanských vzorů. Na místo neviditelného všemohoucího Hospodina lid odlil zlatého býčka, o kterém prohlašoval, že je vyvedl z Egypta. Vedle přinášení zápalných a pokojných obětí tomuto bohu, se začal lid „rozpustile bavit“, což nevylučovalo i sexuální praktiky běžné u pohanských modloslužeb.
Těžko si umíme představit větší důkazy o Boží existenci a všemohoucnosti, něžli spatřil Izrael. Jak by si tohoto Boha mohl nějakým způsobem zpodobnit? Jak nepochopitelné a bláhové bylo jednání lidu, když si vyžádal zhotovení slitého býčka, který je měl vést! Ale co víc – jednalo se výslovně o vzpouru proti Hospodinu! Vždyť lid již byl seznámen Hospodinem se Zákonem, ve kterém bylo výslovně řečeno:
„Neuděláš si tesanou modlu ani jakékoliv zpodobení toho, co je nahoře na nebi nebo dole na zemi či ve vodě pod zemí. Nebudeš se jim klanět a nebudeš jim otročit…“ (Ex 20,4.5)
Hospodin ví, že člověk je nakloněn tomu mít něco viditelného, o co by se mohl opřít. To je však v rozporu s vírou, o kterou jde ve vztahu k Hospodinu. O Mojžíšovi čteme: „Vírou opustil Egypt a nebál se králova hněvu; odolal, jako by viděl Neviditelného.“ (Žd 11,27)
Člověk se ve všech dobách snažil vytvářet napodobeniny a padělky v touze, aby měl nějakou viditelnou oporu. Nejednalo se tak o nic jiného než o zkaženou zbožnost a výslovně o modlářství.
O prvotní církvi nečteme ani nejmenší zmínku o nějakém modlářství tohoto druhu. Zestátněním křesťanství za císaře Konstantina a jeho nástupců však přišli do církve mnozí z pohanů, kteří na zpodobňování svých božstev byli zvyklí. Tak se církev musela začít tímto druhem modlářství zaměstnávat. Richard Bennett o dalším vývoji píše: V průběhu několika staletí se spor střídavě rozněcoval a uklidňoval a celou záležitost doprovázel velký zmatek. Uprotřed bitvy představil papež Řehoř I. Veliký (604) zdánlivě nevinný a neodolatelně hodnověrný argument ve prospěch obrazů. Napsal biskupovi Serenovi Marseillskému, který zničil obrazy ve své diecézi: „Čím je kniha pro ty, kdo umějí číst, tím je obraz těm, kdo číst neumějí a na obraz se dívají. Na obraze dokonce i nevzdělaní mohou vidět, jaký příklad by měli následovat a z obrazů mohou číst i ti, kteří neznají žádná písmena. Proto zvláště pro barbary má obraz význam knihy.“ Takové přízemní odůvodnění odebírat autoritu Božímu slovu. Avšak popravdě jestliže negramotní nemohou číst, mohou zajisté „slyšet“ a „víra přichází skrze slyšení slova Božího, protože „Bohu se zalíbilo spasit věřící skrze bláznivost kázání“. Později v roce 754, velký biskupský koncil prohlásil, že obrazy nejsou biblické, a proto jsou pro církev nepřijatelné. O třicet tři let později další biskupský koncil toto učení zase převrátil. Druhý níkajský koncil, který se sešel roku 787, vyžadoval užívání obrazů a soch znázorňujících Krista. Toto neomluvitelné modlářství římskokatolické církve vedlo do věků temna. Když přišla reformace a s ní i pravé evangelium, přineslo to i prokletí hříchu modlářství. Velké množství lidí utíkajících z modlářství opustilo katolickou církev a v mnoha zemích vyrůstaly biblicky založené církve. Jan Kalvín, jeden z vůdců tehdejších reformovaných církví, prohlásil: „Vše, co se týče Boha a je poznáno skrze obrazy, je neplodné a falešné.“ Jak to byla pravda tehdy, je to pravda i nyní, nevyjímaje ani videa a filmy.“ (1)
V naší současnosti vidíme v některých kostelích oltáře, množství obrazů, soch, bohoslužebných předmětů včetně nádherných rouch kněží a to vše uspokojuje lidské smysly. Zároveň to odvádí člověka od pravé bohoslužby, která má být v duchu a pravdě. Lidé si pak neumí představit bohoslužbu právě bez tohoto prostředí a obřadů. Jedná se tak výslovně o podobu pouze vnější zbožnosti.
4. Pobožnost se zakoušením Boží moci
Původcem pravé zbožnosti je samotný Pán Ježíš Kristus. On sám je za tímto „tajemstvím“, jak to píše apoštol Pavel křesťanům do Kolos: „… Kristus ve vás, naděje slávy…“ a dodává: „Proto také usilovně pracuji a zápasím v souladu s jeho působením, které je ve mně mocné. (Kol 1, 27-29)
V životě apoštola Pavla se dokazovala Boží moc, pro kterou musel usilovně pracovat na Božím díle. Nejednalo se jen o nějaký životní styl nebo formálnost. Jestliže člověk nežije s Pánem Ježíšem Kristem a v síle jeho Ducha nežije, pak jeho zbožnost je pouze podle jména.
Je až s podivem, jak snadno člověk může propadnout touze být považován za zbožného a žít nakonec v hrozném sebeklamu. Farizeové a zákoníci z doby Pána Ježíše nám jsou toho zneklidňujícím příkladem. Čteme o nich: „… všecky své skutky dělají proto, aby je lidé viděli. Rozšiřují své modlitební řemínky a prodlužují třásně svých oděvů, mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagogách, pozdravy na tržištích a jsou rádi, když je lidé oslovují rabi…“ (Mt 23,5-7)
Poukažme si alespoň na dva praktické znaky Boží moci, které se ukazují jako znaky skutečné zbožnosti. Tím prvým je láska k Pánu Bohu a následně k bližním.
Apoštol Pavel se modlil za křesťany v Efezu takto: „…aby vás podle bohatství své slávy posílil mocí skrze svého Ducha na vnitřním člověku, aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích a abyste byli zakořeněni a založeni v lásce…“ (Ef 3,16.17) Láska je tím nejviditelnějším znakem křesťanství.
A tím dalším znakem pravé zbožnosti je moc Ducha svatého, pro kterou se křesťan stává svědkem o Pánu Ježíši Kristu. Ve Skutcích 1,8 čteme: „…ale přijmete moc Ducha svatého, který na vás přijde, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až po nejzazší konec země.“
Závěr
Nejspíš nás překvapuje závěr oddílu z 1. Korintským 10, 1-13, kde čteme: „A tak, kdo si myslí, že stojí, ať hledí, aby nepadl. Nezachvátilo vás jiné pokušení než lidské; věrný je však Bůh, který nenechá zkusit více, než snesete, ale se zkouškou dá i východisko, abyste ji mohli snést.“
Na pozadí tragických událostí během cesty Izraele do zaslíbené země apoštol Pavel varuje korintské před duchovní pýchou. Obsah Pavlova listu potvrzuje, že toto varování bylo nutné. Vždyť se nadýmali jeden před druhým a vytvářeli ve sboru skupiny. (1,11; 4,6) Pro své duchovní poznání a řadu duchovních obdarování se někteří stali domýšlivými. (4,7) Byli nadutí a přestali dbát o morální čistotu ve sboru. (5,1-13) Ve své „křesťanské svobodě“ někteří přehlíželi „slabé ve víře“ a bez zábran seděli i za stoly v modlářském chrámu. (8,10)
Pravá zbožnost je nemyslitelná bez pokorného postoje v závislosti na Pánu Bohu. Korintští místo toho, aby v pokoře hledali jednotu, aby dbali o čistotu církve a aby se vyvarovávali toho být pohoršením, se dostávali pro pýchu na scestí a hrozily jim duchovní pády.
Pán Bůh je však skrze apoštola Pavla nejen napomínal, ale i povzbuzoval. Ujišťoval je o tom, že zkouškami sleduje své cíle, pomáhá jim v tom, aby obstáli a že dává vítězství.
Křesťané však musí dbát i na to, aby se do církve nedostávali ti, kteří do ní nepatří. Apoštol Pavel na to korintské upozorňuje obrazem, že „trochu kvasu prokvasí celé těsto“. (1 Kor 5,6) Pro zvěstované Boží slovo, má být vždy zřejmé, kdo patří do řad Božího lidu. Takový člověk musí být vždy nakloněn k tomu, aby v případě že se něčím provinil proti Božímu zákonu, činil pokání. Pro Pavlovo napomenutí v 1. listu korintští pokání opravdu činili, jak je zřejmé z 2. listu 7,9.
V knize Numeri čteme o tom, jak zhoubně působil na izraelské společenství „přimíšený lid“, jehož žádostivost měla podíl na hříchu Izraele: „Chátru přimíšenou mezi nimi popadla žádostivost. Rovněž Izraelci začali znovu s pláčem volat: „Kdo nám dá najíst masa?“ (Nu 11,4)
Literatura:
1.Richars Bennett: Katolicismus – východně od Edenu, str. 169