Křest v Duchu svatém a zmocnění Duchem svatým

„...Jan křtil vodou, vy však po nemnohých těchto dnech budete pokřtěni v Duchu svatém...“

„...ale přijmete moc Ducha svatého, který na vás přijde, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až po nejzazší konec země.“ Sk 1, 5.8

Úvod: Kázání o Duchu svatém by se mohlo věnovat nejrůznějším tématům. Již jen pojmenování Ducha svatého jako Utěšitele - Zastánce nebo Ducha pravdy (J 14,16.17) je skutečností hodnou toho, aby se jí křesťan náležitě zaměstnával. A co teprve řada možných témat s ohledem na jeho práci. Tak čteme v Písmě svatém o jeho vedení věřících, nesení ovoce, udělování darů, obviňování nevěřících z hříchu apod.

Protože však v našich kázáních jde o poukazování na nebezpečí, kterým současná církev čelí, chceme se na podkladě Písma svatého zaměřit na nepřesné užívání termínu „křest v Duchu svatém“ a s tím těsně související otázku „zmocnění“ nebo „naplnění Duchem svatým“.

Současní křesťané v dnešní vyspělé společnosti často podléhají nebezpečí spoléhat na svůj rozum, schopnosti, vzdělání, aniž by náležitě počítali s vedením Duchem svatým a usilovali o jeho plnost v osobních životech. A v této souvislosti je vhodné si poukázat na nebezpečí související s nepřesným nakládáním s biblickými pojmy. Nedůsledné užití pojmu „křest v Duchu“ se vymstí nejen v důsledné biblické teologii, ale i v životní praxi.

1. Svědectví Jana Křtitele

Jan Křtitel byl svým způsobem poslední prorok Starého zákona. Byl zcela výjimečný prorok. Již tím, že nejen připravoval cestu pro Mesiáše, ale měl tu výsadu, že na něj mohl přímo ukázat. O jeho výjimečnosti svědčí zcela ojedinělá zmínka o naplnění Duchem svatým již v lůnu jeho matky. Proto „poskočil radostně“, když se jeho matka Alžběta setkala s těhotnou Marií. (L 1,15.44)

Jan jako prorok hlásal na poušti: „Za mnou přichází někdo silnější než já; nejsem hoden sklonit se a rozvázat řemínek jeho sandálů.“ (Mk 1, 7)

V Janově vyjádření, že není hoden Pánu Ježíši rozvázat řemínek u jeho obuvi, je patrná jeho bezmezná úcta k Synu Božímu. Jan musel být Pánem Ježíšem přímo donucen k tomu, aby ho pokřtil. Vždyť byl Pán Ježíš jako Syn Boží nejen větší nežli on, ale navíc se v Janově křtu jednalo o křest pokání a tímto křtem se Pán Ježíš stavěl do jedné řady s těmi, kteří vyznávali své hříchy, ač byl bez hříchu.

Potom Jan pokračoval: „Já jsem vás křtil ve vodě, ale on vás bude křtít v Duchu svatém.“ (v. 8) A to jsou slova, na která Pán Ježíš poukazoval před svým odchodem k Otci (Sk 1,5). Učedníci měli čekat na „křest v Duchu“! Pozemské dílo Syna Božího bylo naplněno, blížilo se nové období v Božích spasitelných plánech. Měl být seslán Duch svatý, učedníci měli být v něm pokřtěni, měla povstat církev.

2. Křest v Duchu

Předně je nutné si poukázat na to, že přesný překlad slov Pána Ježíše je „budete pokřtěni v Duchu svatém“ a ne „Duchem svatým “. Kralický i ekumenický překlad nejsou v tomto případě doslovné. Jako křest ve vodě znamená ponoření do vody, tak podobně je to se křtem v Duchu! Lze pochopit vyjádření, že ponořený do vody je pokřtěn vodou, a že pokřtěný v Duchu je tedy pokřtěn Duchem. Ale v tomto případě se snadno přijde k omylu ve smyslu, že vlastně křtil Duch svatý. Tím, kdo křtí je Pán Ježíš Kristus.

V Novém zákoně je jen jediné místo, které nám osvětluje to, o co ve křtu v Duchu svatém jde: „Neboť v jednom Duchu jsme my všichni byli pokřtěni v jedno tělo, ať Židé nebo Řekové, ať otroci nebo svobodní, a všichni jsme z jednoho Ducha dostali napít.“ (1 Kor 12, 13)

Křest v Duchu tedy biblicky znamená zapojení do těla Pána Ježíše Krista – církve. Proto je také řečeno, „kdo nemá Ducha svatého, ten není jeho.“ (Ř 8, 9)

Z toho také plyne skutečnost, že nikde v Písmu svatém nečteme o tom, že by znovuzrození křesťané měli prosit o křest v Duchu. Lidé mají činit pokání a uvěřit v Pána Ježíše Krista, tím přijímají dar Ducha svatého – jsou pokřtěni v Duchu.

Když se posluchači po Petrově kázání o Letnicích ptali, co mají činit, slyšeli: „Učiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.“ (Sk 2, 38)

Důsledkem křtu v Duchu svatém je tedy připojení k církvi Pána Ježíše Krista! Prosby o křest v Duchu jsou neporozuměním tomu, co je křtem v Duchu svatém věřícím dáno!

3. Biblicky nedůsledný výklad pojmu „křest v Duchu svatém“

V naší době jsme svědky všeobecného růstu letničních a charismatických církví a tím se nutně dostává do popředí i otázka „křtu Duchem svatým“. Teologové těchto církví nejsou v určitých teologických detailech zcela jednotní. Avšak při vycházení ze zprávy o vylití Ducha svatého o Letnicích, shodně poukazují ještě na další tři podobné události zmíněné v knize Skutků a přicházejí k závěru, že křest v Duchu znamená prožití mocného Božího zásahu provázeného mluvením v jazycích. Takto se vedle znovuzrození z Ducha svatého hovoří ještě o „druhém požehnání“.

Je příznačné, že ve svých vývodech se tito teologové zabývají pouze zmíněnými událostmi z knihy Skutků a přitom se vyhýbají dříve uvedenému verši z 1. Korintským 12, 13. Tak je tomu i v případě Dana Drápala v jeho spisku „Jak je to se křtem v Duchu?“

Ve své publikaci píše: „Bible je zvláštní kniha. Není to pouze kniha Božích sdělení (tak se tváří Korán). Není to rozhodně kniha pouček, přestože nám skýtá mnoho poučení. Nebudeme však chybovat řekneme-li, že je kniha příběhů. Tím nejzákladnějším příběhem je příběh Ježíše Krista, který je ovšem součástí velkého příběhu, příběhu vztahu mezi Bohem a člověkem. Věřím, že autotrem Písma je Bůh, je to ale zvláštní autor. Je to autor, který vypráví příběh, do nějž vstupuje a v němž hraje hlavní roli. Už proto je nesnadno rozhodnout, jak to s tím autorstvím je.“ (1)

Tímto tvrzením autor opodstatňuje svůj postoj, ze kterého vyplývá, že i z událostí v Písmu svatém lze dovozovat biblické učení. Významná teologická poučka ale říká, že zkušenosti (události - příběhy) nemohou diktovat teologii. V případě postoje Dana Drápala se nelze divit, že chybí náležité rozlišení mezi učením Písma a předkládanými událostmi. Z událostí však nelze vždy vyvodit biblickou normu.

Letniční nebo charizmatičtí teologové, kteří se chtějí se zmíněnou pravdou verše z 1. Kor 12, 13 vyrovnat, nakonec přicházejí s naukou o „dvou křtech Ducha“, jak píše Charles C. Ryrie: „Doktrína o dvou křtech Ducha, která je pokud vím, zcela novým učením, vznikla, protože 1. Korintským 12, 13 jasně hovoří o křtu všech veřících a protože někteří dnešní učitelé chtějí ospravedlnit své pojetí zvláštního křtu, jenž věřící zmocňuje (druhé požehnání). Zatímco podle starého letničního učení byl křest Duchem chápán jednotně jako zmocnění a jazyky potvrzovaly přijetí tohoto křtu, vidí nové letniční pravdy dva křty.“ (2)

A poslechněme si Charlese C. Ryrie ještě jednou: „Kdyby ke křtu Duchem nedošlo při spasení, museli by existovat věřící, kteří byli skutečně spasení, kteří však, protože nebyli pokřtěni Duchem, nepatří do Kristova těla. Křtem je věřící připojen k tělu; jestliže by tedy věřící mohl být spasen, i když nebyl pokřtěn Duchem, byl by věřícím, který nepatří k tělu.“ (2)

4. Význam křtu v Duchu

Křtem v Duchu, který prvně proběhl o Letnicích povstala církev a ti, kteří uvěřili následně po Petrovu kázání byli připojeni ke stodvaceti. Začalo se formovat „tělo Pána Ježíše Krista“! Věřící byli na Syna Božího napojeni. Bylo vytvářeno jedno tělo.

Když v tomto smyslu vidíme křest v Duchu, vnímáme že „poslední prorok Starého zákona“ prorokoval nejen o příchodu Mesiáše, ale i o vzniku církve! A to je velice významné! Jestliže rozumíme pod „křtem v Duchu“ osobní zkušenost s Boží mocí doprovázenou mluvením v jazycích, ochuzujeme zvěst Písma o toto jedinečné proroctví.

Křest v Duchu svatém zavazuje věřící k osobnímu posvěcenému životu na podkladě učení Nového zákona. Křesťan se má vyvyrovat všeho, co by Ducha svatého zarmucovalo. Křest v Duchu také zavazuje k plnému zapojení do života v místní církvi. V oné 2. kapitole Skutků ve 42. verši je řečeno o jeruzalémském sboru: „Vytrvale zůstávali v učení apoštolů a ve společenství a v lámání chleba a na modlitbách.“

Konečně biblicky správné porozumění pojmu „křest v Duchu“ nepřímo zavazuje k důslednému vnímání jednoty Božího lidu napříč nejrůznějšími církvemi.

5. Zmocnění Duchem svatým o Letnicích

Pán Ježíš však ve svých slovech: „...ale přijmete moc Ducha svatého, který na vás přijde, a budete mi svědky...“ (Sk 1, 8) oznamuje učedníkům, že přijmutím moci Ducha svatého, budou jeho svědky. A toto se jedinečně o letnicích naplnilo! Pro naplnění Duchem svatým mohli učedníci mluvit nejrůznějšími jazyky, kterým příchozí do Jeruzaléma rozuměli. Pro plnost Ducha svatého mohl apoštol Petr citovat starozákonní proroctví předpovídající tuto epochální událost. Pro vedení Duchem svatým ukazoval na Pána Ježíše Krista, jako toho, v jehož smrti, vzkříšení a nanebevstoupení se naplnila Písma svědčící o Mesiáši. A nepřehlédněme, že pro vedení Duchem svatým Petr ve svém kázání poukázal na podíl posluchačů na Kristově ukřižování (Sk 2, 23) a tak je vedl k pokání! Vždyť o Duchu svatém Pán Ježíš prohlašuje: „On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud...“ (J 16,8)

Ke konci svého kázání Petr říká o Pánu Ježíši: „Když byl tedy vyvýšen pravici Boží a přijal od Otce zaslíbeného Ducha svatého, vylil to, co nyní vidíte a slyšíte.“(Sk 2, 33) Nepřehlédněme, že aktérem v letniční události byl vedle nebeského Otce i Pán Ježíš Kristus. Byl to on, který nyní vylil Ducha svatého. Je zřejmé, že nejde o poukaz na křest v Duchu. Vždyť je řeč o vylití Ducha svatého. A tak jako křest nespočívá v tom, že by na někoho byla voda vylévána, tak nelze chápat za pojmem vylití Ducha svatého křest v Duchu. Za pojmem vylití Ducha je vidět zmocnění, vystrojení nebo naplnění Duchem svatým.

V případě letniční události tedy došlo k tomu, že jak křest v Duchu svatém, tak zmocnění Duchem proběhlo současně. V naší současnosti však tyto dvě skutečnosti souběžně probíhat nemusejí. A zatímco křest v Duchu je danou skutečností pro víru v Pána Ježíše Krista, k zmocnění nebo naplňování Duchem dochází znovu a znovu. Vždyť hned ve 4. kapitole čteme o tom, že Petr byl pro své slovo před veleradou „naplněn Duchem svatým“ (v.8) a vzápětí o skupině věřících v Jeruzalémě, že byli všichni naplněni Duchem svatým „a směle mluvili Boží slovo.“ (v. 31)

Proto také jsme vyzýváni k tomu, abychom byli naplňováni Duchem svatým (Ef 5, 18), zatímco výzvu k tomu, abychom usilovali o křest v Duchu svatém v Písmu svatém nenajdeme.

Naplnění věřících Duchem svatým o Letnicích mělo za cíl zvěstování evangelia v nejrůznějších jazycích lidem v Jeruzalémě. Stalo se tak naprosto nadpřirozeným způsobem, takže svědkové byli zmateni a ohromeni. Vedle zvuku podobného prudkému větru se navíc objevily ohnivé jazyky nad každým ze dvanácti apoštolů.

Důsledkem zmocnění učedníků ke kázání evengelia byla skutečnost, že bylo pokřtěno a připojilo se k církvi na tři tisíce duší. (Sk 2, 41)

6. Viditelné seslání Ducha svatého na tři zvláštní skupiny

Je však nepřehlédnutelné, že se s vylitím Ducha svatého setkáváme ještě na třech dalších místech Skutků apoštolů. Předně se jednalo o Samaří, jak čteme v 8. kapitole. Pro službu Filipa, jednoho ze sedmi diakonů jeruzalémského sboru, mnozí Samařané uvěřili a byli pokřtěni ve jméno Pána Ježíše Krista. Přesto bylo patrné, že nepřijali Ducha svatého. Petr s Janem na ně tedy kladli ruce, takže Ducha svatého přijali. (v. 17) Není sice řečeno, jakým způsobem se to poznalo, ale bylo to natolik zřejmé, že jeruzalémská církev si mohla být jistá, že i křesťané ze Samařanů patří do církve Pána Ježíše Krista.

Druhou skupinou byli pohané v Cesareji, kteří se obrátili na kázání apoštola Petra, jak čteme v 10. kapitole Skutků. Během kázání „padl“ Duch svatý na všechny (Sk 10, 44) a Židé, kteří mezi ně přišli,

žasli, že je slyšeli mluvit jazyky a velebit Boha podobně, jako se to stalo o Letnicích. Tento vnější projev vylití Ducha svatého byl důvodem, že při jeruzalémském koncilu se došlo k poznání, že i pohané jsou součástí církve, a že není nezbytné, aby podstoupili obřízku.

Konečně třetí skupinou byli učedníci Jana Křtitele v Efezu, jak o tom čteme v 19. kapitole. Na Pavlovu otázku, zda přijali Ducha svatého, odpověděli, že o Duchu svatém ani neslyšeli. (v.2) Po Pavlově slově byli pokřtěni a když na ně Pavel vložil ruce, sestoupil na ně Duch svatý a oni také mluvili jazyky a prorokovali.

Tyto tři události byly viditelným prokázáním skutečnosti, že povstává jedna „apoštolská“ církev napříč zvláštními skupinami i národy. Stalo se naprosto zřejmým, že se jednalo o stejnou práci Ducha, jako tomu bylo o Letnicích. Je třeba poukázat na to, že každá skupina přijímala dar Ducha svatého v jiných souvislostech a s odlišnými projevy.

7. Závazek povolání ke svědectví

Zmocnění učedníků Duchem svatým o Letnicích předcházelo jejich chození s Pánem Ježíšem. Také tomu předcházelo jejich osobní setkání se vzkříšeným Kristem (Sk 1,22). Tak by si někdo pomyslel, že mohli být zcela automaticky svědky Pána Ježíše Krista. Toto však ještě neznamenalo, že byli svědky podle vůle svého Mistra! A při čtení Petrova kázání ve 2. kapitole Skutků vnímáme, jak bylo pro tento úkol nezbytné ono zmocnění Duchem svatým!

K tomu, aby se učedníci stali svědky Pána Ježíše Krista, k plnění tohoto úkolu potřebovali Boží zmocnění. Vždyť Duch svatý byl seslán především proto, aby Pána Ježíše oslavil (J 16,14). Svého úkolu nést Boží slovo v moci Ducha svatého si byli prvotní křesťané vědomi do takové míry, že nesli evangelium i navzdory nebezpečí života. Když byli učedníci propuštěni z vězení, církev se nemodlila o Boží ochranu nebo svobodu, ale modlila se o to, aby bez bázně nesla Boží slovo. (Sk 4, 29)

O potřebě zmocnění a vedení Duchem svatým je však v knize Skutků celá řada výzev a to k nejrůznějším úkolům. V 6. kapitoleje řeč o sedmi diakonech, kteří byli plni Ducha svatého. Tedy i služba u stolů byla podmíněna plností Ducha (J 6,3.10; 7,55). Duch mluvil k Petrovi, aby šel k pohanům (13,2); Agabus skrze Ducha prorokoval (11,28); Duch svatý vyzval k poslání Pavla a Barnabáše na první misijní cestu (13,2); Pavel v plnosti Ducha svolal trest na Elymase (13,9); při misijní cestě byli Pavel s Barnabášem stále naplňování Duchem svatým (13,52); při koncilu v Jeruzalémě přítomní vyznali, že jejich rozhodnutí je na podkladě ouznání vůle Ducha svatého (15,28); Pavlovi a Silasovi Duch svatý zabránil jít do Asie (16,6); nedovolil jim jít do Bithynie (16,7) apod.

8. Zkušenost Oswalda J. Smitha

O tom, že se pro naplnění Duchem svatým může jednat také o zcela nadpřirozenou událost, není co pochybovat. Nemá se však zaměňovat otázka naplnění Duchem za křest v Duchu. Tak píše Oswald J. Smith ( 1889-1968), kazatel známého torontského sboru „Peoples Church“. Byl požádán, aby vydal ve svém časopise několik článků Stephena Merrita o Samueli Morrisovi. Když začal články číst, byl zaujat natolik, že nemohl přestat až do chvíle, než články dočetl až do konce. Píše: „Měl jsem mnoho kázání o Svatém Duchu a mnohokrát jsem zakusil jeho pomazání. Co jsem nyní četl, nebylo pro mne vůbec nové, ale tentokrát poprvé Bůh probudil mé duchovní schopnosti, že jsem byl schopný chápat, jako nikdy předtím. I když Svatý Duch ve mně přebýval, nepoznal jsem ho zkušeností, duchovně. Proto mne dosud neovládl.

Avšak hle, jaká to změna! Jaké zjevení! Moje celá bytost byla jakoby prozářena. Odložil jsem papíry na stůl a stál jsem jakoby oslepený. Bylo to jako sen, vlastně jako probuzení ze sna. Chodil jsem sem a tam, ztracený v Bohu. Hovořil jsem se Svatým Duchem. Velebil jsem ho a klaněl jsem se mu. Vyznával jsem svoji nadostatečnost a nedbalost. Viděl jsem teď jej, Svatého Ducha. On byl najednou božským správcem i vykonavatelem. Ne teoreticky, ale ve skutečnosti. Nebylo to vidění nebo pokus, ale Osoba. Mé oči byly otevřené, mé duchovní chápání osvícené. Jásal jsem v něm. Byl jsem jako na svaté půdě, všechno kolem mne bylo svaté.

Problémy, které mne dlouhé roky víceméně mátly, se mi vyjasnily v okamžiku. Tak jsem například vždy cítil, že je cosi nebiblického a pomýleného v moderním učení o jazycích, o křtu Svatým Duchem i ve zdůrazňování požehnání, svatosti a posvěcení. Teď mi to vše bylo jasné. Viděl jsem, že to je On. Ne tužba po zážitku, ale poznání Osoby. A s ním všechny dary a požehnání, které uznává za potřebné, protože ´ty rozděluje Duch osobně každému, jak chce.´ Tedy žádný fanatismus, žádná tělesná energie, žádná ješitnost ani postoj ´světější než jsi ty´. To ne. Raději zemřít všemu a být živý jemu. Byl to Svatý Duch jako osoba. On sám. Ó, ta jeho láska!

Potom přišlo břemeno hynoucích. Jak jim to mám objasnit? Teď musím všude vést duše k poznání Ducha...“ (4)

Závěr: Kéž by Pán Bůh dal, abychom pro křest v Duchu svatém si byli plně vědomi své naprosté závislosti na Pánu Ježíši Kristu – hlavě církve. Z této závislosti pak plyne ten nejhlubší vztah k věřícím. Kéž bychom se také ustavičně modlili za plnost Ducha svatého, pro kterou jedině můžeme být svědky Pána Ježíše Krista; lidem k užitku a k Boží slávě.

Dan Drápal: Jak je to s křtem v Duchu? Str. 5
Charles C. Ryrie: Základy teologie, str. 421 a 420
Oswald J. Smith: Svatý Duch v práci, str. 8