Krize, kterým čelí současná „kazatelna“

„Hlásej slovo, přicházej s ním vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej se vší trpělivostí a s vyučováním. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních žádostí budou shromažďovat učitele, aby jim říkali, co je jim příjemné; odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím. Ty však buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo evangelisty, naplň svou službu.“ 2Tm 4,2-5

Úvod: Kázání je neodmyslitelnou součástí života církve. Apoštol Pavel ve svých listech vícekrát poukazuje na nenahraditelný význam kázání evangelia. V současnosti je však kázání vystaveno řadě nebezpečí, kterým církev musí čelit. Název tohoto kázání – „Krize kazatelny“ je vypůjčen z titulu knihy Chevise F. Horna vydané v USA v roce 1975. V patnácti kapitolách své knihy se Dr. Horne podrobně zaměstnává nejrůznějšími skutečnostmi souvisejícími s kázáním evangelia v současné americké společnosti. Po více než čtvrtstoleté kazatelské službě ve své virginijské farnosti, autor v úvodu své knihy píše: „Kazatelna je v krizi. Je to zcela zásadní! Může se jednat o nejvážnější krizi hlásaného slova z kazatelen v celé historii církve. To je střízlivé konstatování a kazatel, který si neuvědomuje tuto skutečnost, je slepý. (1)

V tomto kázání tedy jde o přiblížení několika nebezpečí, kterým je „kazatelna“ v současnosti vystavena s poukazem na to, jak jim čelit.

1. Několik slov k uvedeným veršům

List apoštola Pavla Timoteovi je bezesporu jeho posledním listem před mučednickou smrtí. V takové situaci se člověk oprostí od veškeré formálnosti nebo povrchnosti a věnuje se pouze tomu nejzávažnějšímu. Tím, že apoštol vybízí Timotea k věrnému kázání, ukazuje jakou důležitost přisuzuje tomuto poslání.

Pavel měl k Timoteovi velice osobní vztah. Nejspíše mu sloužil k víře a tak ho oslovoval jako „syna ve víře“. Píše mu dokonce dva dopisy, které jsou plné rad pro jeho kazatelskou službu. Jde mu o to, aby se v ní Timoteus osvědčil.

Co tedy Pavel na závěr tohoto druhého listu Timoteovi radí? Předně to, aby dbal na hlásání slova. Kázání je kazatelovým prvořadým posláním. Je tragické, jestliže si sbor činí nárok na to, aby kazatel vedle své služby kázání Božího slova a činnosti bezprostředně související s tímto posláním, vykonával ještě práce, které by mohli dobře vykonávat nejrůznější členové sboru. Je to pak nutně na úkor náležité přípravy kázání. Když se v apoštolské církvi vyskytly potřeby péče o vdovy, apoštolé odmítli osobně konat tuto práci, ale rozhodli se jmenovat pro ni diakony a sami se věnovali přednostně kázání a modlitbám. (Sk 6,4) Vždyť Pán Ježíš obdarovává křesťany nejrůznějšími dary, které mají v církvi uplatňovat, a kazatel má svůj sbor vést k pracovnímu zapojení. V případě, že kazatel je nucen vykonávat množství nejrůznější sborové práce, není se co divit, že jeho kázání nemají patřičnou hloubku, posluchači nejsou náležitě syceni Božím slovem a sbory duchovně chřadnou.

Timoteus je vyzván k tomu, aby kázal ať je to vhod nebo nevhod. Toto nám poukazuje na to, abychom nebyli závislí pouze na vlastním hodnocení situace. Máme být plně závislí na vedení Duchem svatým, protože jen Pán Bůh ví, jak je to se srdci těch, které nám staví do cesty. V Bibli máme mnoho případů toho, jak zvěstované Slovo přineslo užitek, aniž se situace zdála lidsky příhodná.

Dále čteme, že kazatel má usvědčovat, domlouvat, napomínat se vší trpělivostí a s vyučováním. Každá tato výzva má své opodstatnění. Za usvědčováním rozumíme obviňování z hříchu, což je předpokladem následného činění pokání. Světský člověk se totiž často cítí samospravedlivý a odmítá sebe vidět jako ztraceného hříšníka. Samospravedlivému postoji se však nemusí vyhnout ani věřící člověk. Vždyť si nebyl vědom svého provinění ani takový muž, jakým byl král David a musel být usvědčen z hříchu až prorokem Nátanem. V případě domlouvání se jedná o poučování v lásce, které je tak příznačné pro vztah rodičů k dětem, kterým jde o řádný život vlastních dětí, aby se vyhnuly tragickým důsledkům své neposlušnosti. Konečně je zmíněno napomínání. Řecké slovo „parakalein“ však má širší význam nežli pouhé „napomínati“. Lze ho překládat i jako „zváti“, „prositi“, „povzbuzovati“ nebo „těšiti“. Vyskytuje se v Novém zákoně mnohokrát. V kázání i pastorační praxi je proto velice důležité, aby kazatel rozpoznával, v jakém přesném smyslu ho Duch svatý vede.

Své poslání má kazatel dělat s trpělivostí a s vyučováním. Kazatel potřebuje ve své službě trpělivost již proto, že ve sborovém společenství bývají lidé nejrůznějších povah. Navíc se tito lidé mohou nacházet v situacích, které si kazatel těžko umí představit. Bez náležité trpělivosti pak je nemožné nejen porozumět, natož duchovně pomoci. A tak právě pro trpělivost je kazatel veden ke správnému porozumění a následnému vyučování.

Naše verše obsahují ještě prorocké slovo, které hovoří o době, ve které lidé v církvi nesnesou „zdravé učení“. Znamená to, že přijde čas, kdy ryzí biblické učení nebude mnohým vyhovovat. Při pohledu do historie křesťanské církve zjišťujeme, že každá doba se potýkala se skutečností nebiblického učení. Přesto lze vnímat, že právě současnost odpovídá výrazněji uvedené charakteristice. Intelektuálně vyspělý člověk v ekonomicky prosperující západní společnosti si osobuje právo rozhodovat o tom, co z Písma svatého přijme a k čemu má výhrady. Teologická orientace fakult a biblických škol, často vychází vstříc těmto trendům a sbory si pak vybírají kazatele podle svých představ a nároků. Apoštol Pavel Timotea před touto skutečností varuje. Člověk každé doby potřebuje slyšet „zdravé učení“ na rozdíl od „bájí“. Báje sice dnešního člověka nezaujmou, ale pod pojem „báje“ můžeme zahrnout vše, co důsledně neodpovídá pravdám Písma svatého. V kázáních se může jednat o nejrůznější „lidskou moudrost“, což je pak na úkor ryzího biblického poselství.

Závěrem apoštol Pavel vybízí Timotea ke střízlivosti a hotovosti trpět pro evangelium. Střízlivostí rozumíme náležité rozumové zkoumání bez ovlivňování tělesnými pocity nebo postoji druhých. Výzva k snášení útrap upozorňuje nejen na možné lidské nepřátelství, ale i přímo na Satanovo úsilí o překazení Božího díla. Jak významně musel v tomto smyslu oslovovat Timotea Pavlův životní příklad!

2. Krize kazatelny v souvislosti se současnou sekulární společností

Kazatelé v každé době museli mít na zřeteli myšlení a způsob života společnosti, ve které kázali Boží slovo. V každé generaci se tedy kazatelé museli zaměstnávat otázkou jak oslovovat své současníky.

Dnešní evropská společnost je do značné míry společností sekulární, čili ve své podstatě nenáboženskou. Je pryč doba, kdy se vládcové a parlamenty mohli ve svých rozhodováních veřejně opřít o určitou biblickou pravdu. Dnes dokonce ani politické strany, které mají stále ve svém jménu označení jako „křesťanské“ se otevřeně nedovolávají Písma svatého. Ještě poměrně nadávno existovalo vyučování náboženství na školách, dnes děti vyrůstají v ateismu a bez povšechné známosti biblického učení.

Současný člověk důvěřuje své síle, vědě, technologii, vzdělání, sociální strategii. Ježíš Kristus je redukován na jednoho z lidí, na „kazatele „vyšší morálky“. Pro dnešního člověka se vytrácí pojem hříchu, viny a tudíž nezbytnosti Božího odpuštění a vykoupení. A se ztrátou dimenze věčnosti se vytrácí i smysl pro věčný život. Člověku jde o dnešek a maximální uspokojení v současnosti. Pán Bůh je vytěsňován z lidského života. Člověk se bez myšlení na Boha obejde, nezajímá se o něj. A čím více je vytlačován Bůh, tím více se dostává do středu zájmu sám člověk. Tak jako se dítě postupem času stává samostatné, tak je tomu se současným člověkem ve vztahu k Bohu. Nezaměstnává se Božím otcovstvím, bere svůj život zcela do svých rukou, stal se zcela nenáboženským.

Důsledky jsou však doslova katastrofální. Polovina manželství končí rozvodem, polovina dětí vyrůstá v domácnostech bez jednoho z rodičů, učitelé základních škol si vesměs s kázní nevědí rady. Média prezentují bez zastírání nemorální život populárních osobností včetně politiků. Televize a internet jsou často jedinými vodítky nové generace. Bohatství, pohodlí nebo sláva jsou často jedinou motivací v životním úsilí dnešního člověka. Zábava bez předsevzetí žít užitečný život je všeobecným jevem.

Tato skutečnost má své důsledky i v životě církve a souvisí tedy i s otázkou kázání. Jen obtížně lze dnešního člověka přivést pod kazatelnu. Když již kázání slyší, potřebuje rozumět slovům a nemuset se zaměstnávat výrazy, které mu jsou neznámé. Potřebuje slyšet odpovědi na své otázky a být konfrontován se svými životními postoji.

Na kazateli je, aby si náležitě uvědomoval své nejvlastnější poslání ve zvěstování Pána Ježíše Krista jako Zachránce člověka. On sestoupil z nebeské slávy, aby se stal jedním z nás, dal smysl našemu životu skrze Ducha svatého a zachránil nás pro věčnost. Boží Syn je trpící vedle ponížených a je hotov jim nabídnout svoji pomoc.

Současní kazatelé si musí se vší zodpovědností uvědomit, že navíc mají pod kazatelnami křesťany, na které doléhají vlivy současné společnosti a že jim nestačí pouze opakování známých biblických pravd. I oni mají své otázky a potřebují na ně slyšet odpovědi. Potřebují pomoc pro nejrůznější duchovní zápasy. Očekávají, že jim kazatel Božím poselstvím nadlehčí tlaky pod kterými často klesají a že je bude utvrzovat ve víře. Vždyť přicházejí pod kazatelnu ze sekulárního a často nepřátelského prostředí.

3. Krize kazatelny v souvislosti s chápáním církve jako instituce

Někteří lidé se zajímají o zvěst Písma svatého a o Pána Ježíše Krista, ale nemají zájem o církevní společenství. Církev chápou jako obdobu nejrůznějších lidských organizací, které mají své cíle a pravidla, se kterými se člověk musí ztotožnit, a to do značné míry vzbuzuje obavy ze ztráty osobní svobody. A protože je kázání jedním ze základních poslání církve, kazatelna tímto předsudkem trpí.

Je na křesťanech, aby si uvědomili nebezpečí institucionalizace církve. Ta prostě hrozí všude, kde se lidé shromažďují, aby dosáhli určitého společného cíle. K té může dojít i v životě místní církve, když se sbor po letech své existence dostane do určitých kolejí, na které si členové zvyknou a jsou s životem svého společenství spokojeni. Dochází tak ke stagnaci, která nemusí být zřejmá, zvláště když je ve sboru stále kázáno zdravé biblické učení a sbor se početně nezmenšuje. Přesto se však při pohledu z vnějšku sborové členství neliší od členství v nějakém klubu nebo politické straně. Věřící prostě ztratili hluboké osobní společenství s Bohem a zájem o jednotlivce. Toto bylo nahrazeno vztahem k organizaci a „církevním životem“.

Úzkou souvislost s touto skutečností může mít i existence výrazných duchovních vůdců. Ti z nich, kteří zdůrazňují Bibli jako Boží slovo a zastávají pravověrné biblické učení, mají samozřejmě své významné Boží poslání. Vždyť pro teologický liberalismus jsou často kazatelny okrádány o bohatství čistého biblického učení. Ale může se stát, že sice pod kazatelnami budou zanícení posluchači, kteří však v každodenním životě nebudou vytvářet fungující tělo Pána Ježíše Krista. Pro zaměřenost na hloubku biblického učení se prostě pozapomnělo na Boží povolání k uplatňování vlastního duchovního obdarování.

Je vhodné si v této souvislosti uvést pohled významného kazatele a profesora Dr. Gene A. Getze, který vnímá v americké společnosti nebezpečí formálního křesťanství takto: „V mnoha církvích byla zanedbána potřeba, aby se všem věřícím dostalo vyvážených novozákonních zkušeností, což vedlo k tomu, že se příliš zdůrazňovalo správné učení a znalost Písma a opomíjeli se jiné důležité potřeby, které také utvářejí vyspělé křesťanské osobnosti. Důsledkem tohoto vývoje jsme dospěli k sterilnímu, i když biblickému učení, což může vést nebezpečně dál k institucionalizovanému náboženství.“ (2)

Církev je povolána k tomu, aby šla s evangeliem do světa a činila z lidí učedníky Pána Ježíše Krista. Osobní svědectví křesťanů je nenahraditelné a lidem musí napovídat, že jsou milováni a ne agitováni pro členství v církvi.

Určité výtky přátel k církvi je nutné brát vážně. Mnozí jí oprávněně vytýkají právě ono zmíněné, že je příliš introvertní, že se uzavírá sama do sebe, že je zahleděna do vlastního života. Přitom Pán Ježíš nevysílal své učedníky jen s evangeliem, ale poukazoval jim i na pohotovost k nejrůznější sociální pomoci a vůbec k zájmu o společnost. V některých případech to s církví vypadá tak, jako by se sbory dokonce zaměstnávaly jen úsilím o sebezáchovu.

Církev je také oprávněně obviňována z mlčení k výrazným problémům lidstva. Kázání opomíjejí vyjadřování ke společenskému dění. Oprávněně se sice káže především spasení v Pánu Ježíši Kristu, ale naprosto se opomíjí poukazování na biblické postoje týkající se spravedlivého života společnosti. Církev je spíše bázlivou a ostýchavou nežli smělou a nebojácnou s jasným poukazováním na zneklidňující skutečnosti života.

Křesťanům se navíc může stát, že v obraně křesťanství někdy hájí více „instituci“ než důvod její existence. Často se hodnotí více to, že jsou věřící v neděli na svých místech a sborový život je v chodu, nežli to, jak jednotliví křesťané žijí v rodině, zaměstnání, jak nakládají s volným časem apod.

Jestliže současný člověk vnímá církev pouze jako organizaci nebo kulturní společnost a ne jako služebnici, pak to církev obviňuje z toho, že nerozumí náležítě svému poslání. Není se pak co divit, že kázání je chápáno jen jako neživotná teorie.

4. Krize kazatelny v souvislosti s krizí autority ve společnosti

Rebelování proti autoritě probíhá napříč naším kulturním spektrem. Je zřejmé rebelování dětí v rodinách, školáků ve školách, zaměstnanců v podnicích. Jsme dokonce svědky krizí autority v nejrůznějších institucích včetně vlád i círki. Je to jedním ze znaků současné doby. Jestliže toho není ušetřena církev, není ušetřena ani kazatelna.

Kazatelna je však zvláště citlivá na rebelii proti autoritě. Je to ze zcela zřejmých důvodů: ona si je totiž vědoma své autority. Žádné centrum života se nedožaduje více ultimativní autority nežli kazatelna. Z ní totiž mohou a dokonce musí zaznívat slova: „To řekl Pán!“ Kazatel si má klást nárok na to nést Boží slovo. Za ním nemá stát nižší autorita nežli autorita samého Boha.

Jsou především dva důvody, pro které existuje rebelování proti autoritě kazatelny. Především je to činění si nároků moderního člověka na osobní svobodu. Ten si myslí, že je schopen nalézt pro sebe pravdu, že si sám může určit své hodnoty, zařizovat si život podle sebe a přijímat autority podle svého uvážení.

Druhým důvodem rebelování proti autoritě kazatelny je relativizmus. Sekulární člověk již nevěří v absolutní pravdy. Vše je relativní. Všechno je podmíněné a utváří se podle času a místa. To, co je pravdou v jednom případě, nemusí být v jiném. Pro současného člověka je vše určováno širší souvislostí. Vše je relativní a podmíněno ostatním a ani upřímní křesťané se často zcela neoprostí od tohoto ducha doby. Někdy vznáší vážnou otázku, zda je kázáné slovo z kazatelny opravdu natolik absolutní.

Kazatelna však má co činit s absolutním, ať již teologickým nebo etickým. Teologicky se jedná o poukaz na to, že není jiné cesty k Bohu nežli skrze Ježíše Krista, protože není jiné jméno pod nebem, skrze které by lidé byli spaseni. Ve smyslu etiky se jedná o důraz na to, že je člověk odpovědný Hospodinu, který dal své zákony počínaje „Desaterem“ a konče dvojpřikázáním lásky.

Tento nárok svobody s reakcí proti autoritě vysvětluje částečně současné nároky na dialogické typy kázání. Mnozí si myslí, že monologická kázání mají být minulostí. Očekávají existenci komunikace mezi kazatelnou a lavicemi. Oprávněně podotýkají, že autorita nemůže být jednostranná, proto je nezbytný dialog i v církevním společenství.

Jak se bránit této krizi autority? Především hlásáním slova, které přibližije Boží velikost a svrchovanost. Kazatelé se totiž často zaměstnávají více důsledky Boží autority nežli Pánem Bohem samotným. Posluchač se pak zákonitě více obírá svými povinnostmi a závazky, nežli poznáváním Božího majestátu a vlastní omezenosti a malosti.

Navíc však mají kazatelé ve své službě využívat možnosti sborových setkání v týdnu, kdy je v menších skupinách umožněn otevřený rozhovor nad pravdami vyřčenými z kazatelny. Více a více jsou nezbytné takové skupiny, ve kterých se uskutečňuje společný rozhovor a hledají se odpovědi na otázky.

5. Krize kazatelny v souvislosti s krizí komunikace

Tak jako se v současné společnosti projevuje krize autority, tak je tomu i s krizí komunikace. I ta prochází napříč spektrem naší kultury.

Mnoho slyšíme o generačním problému existujícím mezi mladou a starší generací. Ten však existoval ve všech dobách. Vždy byl proto komunikační problém mezi dětmi a rodiči, učiteli a žáky, vládou a občany. Je tudíž skutečností i přehrada mezi „kazatelnou“ a „lavicemi“. Kazatelna je zvláště citlivá na komunikační krizi z toho důvodu, že kázání je základní formou komunikace uvnitř církve. Jedná se o jednu z nejzávažnějších otázek církve dnes, a je nezbytné se jí náležitě zaměstnávat. Kazatel je někdy připodobňován muži hovořícímu do vypnutého mikrofonu. Ze všech stran lze proto slyšet výzvy, že je potřeba „modernizovat způsob“ nesení křesťanské zvěsti a hledat efektivní způsob rozpravy.

Zdá se, že jsou nejméně tři skutečnosti, které potvrzují komunikační krizi kazatelny. Předně je to způsob řeči, která bývá někdy archaická a těžko srozumitelná. Navíc biblická terminologie je již současnému člověku vzdálená. Lidé pod kazatelnou někdy nerozumí teologické řeči a často postrádají více konkretizace, životních zkušeností nebo obrazů. Obtížná srozumitelnost potom způsobuje, že kázání jde nad hlavami posluchačů.

Za druhé je kázání verbální komunikací, zatímco současná společnost inklinuje čím dál více k vizualizaci. Jsme přímo bombardováni vizuálními představami z každé strany. Noviny, časopisy jsou plné snímků a grafiky. Reklamy jsou tím účinnější, čím jsou výraznější. Kázání jsou chápána jako nudná a těžkopádná. Církev je upozorňována na to, že jí při podávání biblické zvěsti chybí nápaditost.

Za třetí je to skutečnost, že současný člověk je ve své většině sekulární, vycházející z vlastní zkušenosti, důvěřující technicistní vědě. Přitom se však ani v současnosti nelze v kázání vyhnout abstraktnímu, nadpřirozenému, duchovnímu, nedotknutelnému - tomu, co nemůže být fyzikálně prokázáno v laboratořích. Mnohým se proto zdá Boží řeč cizí, nereálná a často nesrozumitelná.

Bláhový je kazatel, který nebere v úvahu tyto skutečnosti a nezaměstnává se krizí kazatelny ve smyslu komunikace. Tím nehodlám zastávat stanovisko „modernizace způsobů kázání a bohoslužeb“ jak se uskutečňuje na řadě míst v církvi. Jde však o to, aby kazatelé brali vážně své poslání služby současnému člověku a vnímali i skutečnost, že samotné Písmo svaté hovoří o určitém druhu pestrosti bohoslužby. (1 Kor14,26)

Na co tedy v souvislosti s touto složitou skutečností poukázat? Předně na nezbytnou závislost na Božím vedení. Pán Ježíš poukazoval učedníkům na pomoc Ducha svatého slovy: „Když však přijde On, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy…“ (J 16,13) Závislost na Božím vedení a zmocnění je tím prvořadým v kázání Božího slova!

Dále je nezbytné, aby měl kazatel opravdový zájem o člověka a bral v úvahu jeho konkrétní potřeby. V Písmě svatém pak má nejen potřebný zdroj vhodného Slova, ale i vodítko jak Slovo předávat.

Když čteme kázání Pána Ježíše, neubráníme se úžasu nad jejich aktuálností, názorností a srozumitelností. Kázání vycházela z potřeb posluchačů a poukazovala na řešení a Boží pomoc.

6. Krize kazatele

Závěrem si poukažme na tři možné důvody, které jsou v pozadí možné krize samotného kazatele. Použijme k tomu tři skutečnosti, jak o nich hovoří reformovaný farář Jan Karafiát (1846-1929) v 5. dílu svých Pamětí spisovatele Boučků.

Předně se jedná o jeho vyznání v souvislosti s přípravou kázání. „Má příprava na každé kázání bývala tak bedlivá, jak jsem jí byl vůbec schopen. Rozvrh textů míval jsem hotový na celé měsíce, a velice pečlivě jsem se vyhýbal pomůckám a prostředečkům, které by se zamlouvaly „tělu a krvi“. Pranic zevnitřního, co by světské lidi lákalo! Všecko tak jednoduše Biblického, jak to každý může mít.“ (3)

Kazatelovým posláním je kázat slovo Boží. Příprava na kázání pak vyžaduje náležitý čas. Jestliže kazatel není náležitě zodpovědný ve své přípravě na kázání, pak se není co divit, že je ve své službě nespokojen, posluchači strádají a odcházejí z bohoslužeb podvýživení.

Je však ještě hlubší kazatelova krize a tou je krize teologická. Když Jan Karafiát navštěvoval na přelomu 19. a 20. století nejrůznější protestantské sbory v Praze, aby slyšel kázání jejich kazatelů, píše: „Když jsem začal poslouchat kazatele všech pražských denominací, shledal jsem, že už tenkrát se Kristus, Syn Boží, ukřižovaný a z mrtvých vstalý, na kazatelnách silno ztrácel. A tenkrát jsem se tomu divil velice, dnes už ne tak. Vzešloť mi i to světlo, že nikdo nemůže na dlouho radostně kázat Krista, Syna Božího ukřižovaného a z mrtvých vstalého, kdo sám nemá z Něho radost nevýslovnou.“ (4)

Tento nanejvýše vzdělaný bohoslovec se vyznačoval hlubokou láskou k Spasiteli a tu hledal i u svých pražských kolegů. Jak je z citátu patrné, býval však vesměs zklamán.

S uznáním píše o usilovné práci různých pražských denominací, ale na druhé straně odmítá přeceňování bohatosti sborového života a pestrosti bohoslužeb. Píše: „Při té krásné práci ty denominace užívají pomůcky a prostředečky, kterých jsme my ve své neprobuzenosti nejen dosud neužívali, nýbrž vůbec ani neznali. Čajové večírky, tamburáš a jiné zábavy přišly k nám z cizozemska. – Co to znamená? – Duchovního naprosto nic. Jenom tělu tím lahodíte. Jest v tom jaká síla a převaha? Naopak. Jest v tom veliká slabost. A kdokoli se z nás duchovně probudí, odmítne vám vaše neduchovní prostředečky všecky, a rád zůstane při Božích prostředečcích, modlitbě a Slově Božím.“ (5)

„Krize kazatelny“ bývaly i v dřívějších dobách, přesto však kázání z bohoslužby nikdy nezmizelo. Nezmizí ani dnes, ale současná situace má vést k hlubokému zamyšlení a ozdravění v nesení Slova.

Chevis F. Horne: Crisis in the pulpit, str. 11
Gene A. Getz: Zaostřeno na církev, str. 244
Jan Karafiát: Paměti spisovaztele Braoučků, str. 87
Jan Karafiát: Paměti spisovaztele Broučků, str. 55
Jan Karafiát: Paměti spisovatele Broučků, str. 29