Misijní poslání křesťanů

„... ale přijmete moc Ducha Svatého, který na vás přijde, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až do posledních končin země.“ Sk 1,8

Úvod: Americký misionář H. B. Garlock (1897-1985), který působil se svojí manželkou v jihovýchodní Liberii, přibližuje ve své knize „Než tě zabijeme a sníme“ rozhovor s náčelníkem kmene Pahnů, který za ním přišel s touhou, aby navštívil jeho kmen. Když mu tento misionář svědčil o Pánu Ježíši Kristu, proběhl následující rozhovor: „Pane, znal tvůj otec tento příběh o Ježíši?“ „Ano, znal,“ odpověděl jsem. „A jeho otec – ten také tento příběh znal?“ „Ano, také ho znal.“ „Tak proč tvůj otec nebo otec tvého otce nepřišel sem a nevyprávěl ho mému otci?“ zeptal se ohromeně. „Já už jsem moc starý na to, abych tomu všemu porozuměl. Ale chci, abys ten příběh vyprávěl mému lidu. Přišel jsem, abych tu pro své lidi našel misionáře.“ (1)

Při čtení těchto slov se jako křeťané neubráníme zahanbení, že je trvalý nedostatek misionářů, kteří by byli ochotní šířit evangelium tam, kde dosud nebylo zvěstováno. Na druhé straně je však také nutné se ptát, zda patříme mezi ty, kteří sdílejí evangelium alespoň ve svém okolí.

Pojem misie je často vnímán pouze ve smyslu mezikontinentálního nebo zámořského šíření evangelia pohanským národům. Takto by tento pojem nesprávně opomíjel úsilí o přivádění k víře nevěřící ve vlastním prostředí a to by bylo nedorozumění. Ve smyslu šíření evangelia bychom proto měli spíše hovořit o zahraniční resp. domácí misii. Vždyť reformační církve v období reformace v podstatě žádnou zahraniční misii nekonaly a přitom konaly výraznou misijní činnost ve svých vlastních kulturách, církvích a státech. V tomto případě je však pro domácí misii zaužívanějším pojmem „evangelizování“, což doslovně znamená zvěstování evangelia a má proto užší smysl nežli „misie“. Svým způsobem jsou však pojmy „misie“ a „evangelizace“ v podstatě zaměnitelné.

Ne každý křesťan je povolán k tomu, aby opustil svoji zemi a šel do neznáma, mnohdy s nasazením vlastního života. Každý křesťan je však povolán k tomu, aby svědčil o Pánu Ježíši Kristu a usiloval o získávání učedníků. Mnozí kazatelé však opomíjejí zdůrazňovat tuto pravdu a o to více je to zarážející v případě teologických fakult, seminářů nebo biblických škol.

1. Několik slov k úvodnímu verši

Úvodní verš obsahuje slova Pána Ježíše, která pronesl krátce před svým odchodem k Otci. Byla to slova, která měla učedníkům poukázat na jejich budoucí poslání. Prožili se svým Mistrem tři roky, a to je zavazovalo ke svědectví o něm, jako o Božím Synu a Spasiteli světa. Svědčit měli nejen v Jeruzalémě, ale i v Judsku, Samařsku a dále po celém světě. Za tímto slovem lze pak vnímat výzvu pro všechny křesťany.

To prvé, co je v pozadí našeho verše, je skutečnost, že Pánu Ježíši jde o to, aby se všichni lidé obrátili. (2Pt 3,9). A protože zde byli svědkové jeho života a díla, byli to právě oni, kteří byli vysláni k nesení evangelia.

To druhé na co uvedený verš poukazuje, je zaslíbení přijmutí Ducha svatého! Učedníci se neměli stát svědky svého Mistra ve vlastní síle a z vlastního rozhodnutí, ale měli tak činit v Božím zmocnění. Když pak byl o Letnicích Duch svatý seslán, učedníci v jeho moci svědčili o Pánu Ježíši jako o zaslíbeném Mesiáši.

V našem verši není řeč o „misionářích“ nebo „evangelistech“, ale o „svědcích“. V případě svědků jde o sdílení toho, co osobně viděli, slyšeli, co prostě prožili. Učedníci chodili s Pánem Ježíšem, byli svědky nejrůznějších zázraků a významných událostí, jako bylo vzkříšení a nanebevstoupení. (Sk 1,22) Kdo jiný, než především oni měli o něm svědčit druhým.

Významné jsou zmínky o tom, kde všude měli být svědky. Především je zmíněn Jeruzalém, tedy domovské město. Dále to bylo Judsko, tedy jejich vlastní země. Pak je zmíněno Samařsko, což byla vlastně „cizina“, a konečně Pán Ježíš zmiňuje celý svět, protože celý svět potřebuje slyšet o něm svědectví.

Je přirozené, že křesťan přichází se svým svědectvím nejdříve k těm nejbližším. To neznamená, že by to bylo nejsnadnější, někdy se dokonce stává, že členové vlastní domácnosti jsou ve svém odmítání nejtvrdší a Pán Ježíš na to výslovně poukazuje. (Mt 10,36) Na druhé straně však právě domácí mohou nejpřesvědčivěji vnímat skutečnost moci Pána Ježíše v životě jejich blízkých.

Poukaz na Jeruzalém odkazuje na bezprostřední okolí s množstvím přátel, spolužáků, sousedů, spoluzaměstnanců apod. Tyto lidi známe poměrně dobře, často se s nimi setkáváme, hovoříme, známe jejich radosti i starosti, úspěchy i těžkosti. Na to vše lze při svědectví bezprostředně navázat.

I Judsko, jako vlastní zemi, mají mít křesťané na zřeteli. Je to jejich vlast, se kterou je spojují rodinné svazky, historie i bezprostřední společenské dění. Křesťanům musí záležet na jejich národě a spoluobčanech. Tím spíše nám, jejichž národ má tak bohatou křesťanskou historií.

Cizina (Samařsko a polední končiny země), sice není oblastí dostupnou všem, ale v dnešní době je cestování za hranice natolik běžné, že lze i tuto výzvu chápat osobně. S tímto poukazem pak bezprostředně souvisí i modlitební a finanční podpora misijních společností, křesťanských rozhlasových a televizních stanic, tisku apod.

2. Příklady z církevní historie

Pohled do církevní historie nemá být pouze informací k rozšíření našich všeobecných znalostí, ale je vhodný i pro to, abychom jím byli inspirováni a povzbuzeni.

Jedinečné svědectví o křesťanech v prvních dvou stoletích je dáno slovy afrického právníka Tertulliana z jeho spisu Apologeticum, kde píše kolem roku 200: „Jsme zde teprve od včerejška a naplnili jsme mezi vámi každé místo – velká města, ostrovy, pevnosti, městečka, tržiště, každý tábor, různé kmeny, společnosti, palác, senát, forum – neponechali jsme vám nic než chrámy vašich bohů.“ (2) Rudolf Říčan uvádí, že se v roce 313 hlásila k církvi patnáctina až dvanáctina obyvatel římské říše a žádné pohanské náboženství nemělo tolik vyznavačů. O šíření křesťanství i za hranicemi říše píše: „Tak v Mezopotamii, kde v Edesse vzniklo církevní středisko tak vlivné, že i tamní králové (Abgarové) se stali kolem roku 200 křesťany. Do Persie proniklo křesťanství již po roce 200. Vznikla tu kvetoucí církev, jež překonala i těžké pronásledování pod králem Saporem II. v letech 340-385. Kolem roku 300 dovršena misijní činnost mezi Armeny, takže tam se stala církev křesťanská církví státní dříve než v říši římské … Podobně národního rázu nabylo křesťanství u Syrů v říši římské. Z Egypta vyšli misionáři do jižní Arabie. Kolem roku 350 ztroskotala na Rudém moři loď, z níž se zachránili na břeh nynější Erythree dva mladí křesťané z Tyru. Dostali se na dvůr královský v Aksumu v Habeši a nabyli tu vlivu, z něhož vzešlo pokřesťanštění Habeše. Habešané pak vždy souviseli s církví křesťanskou v Egyptě. A když ve 2. polovici 3. století germánští Visigotové, sídlící v dnešním Rumunsku, vpadli do Malé Asie a přivlekli s sebou z Kappadokie mnoho křesťanů jako zajatců, tito zajatci šířili mezi svými podmaniteli víru v Krista. Wulfila, syn Gota a maloasijské zajatkyně, stal se pak biskupem určeným pro misii mezi Goty a jeho čtyřicetileté práci (asi v letech 340-380) se podařilo, že Gotové přijali křesťanství.“ (3) A šíření křesťanství samozřejmě pokračovalo i v dalších stoletích.

Druhým příkladem, kterým chceme přiblížit věrnost v plnění misijního poslání, jsou nám blízcí „Moravští bratři“. Když po Bílé hoře mnozí příslušníci Jednoty bratrské opouštěli postupně svoji vlast, dostala se skupina exulantů z dřívějšího bratrského sboru německého jazyka ve Fulneku do Saska a nedaleko Žitavy tam v roce 1722 založila sbor. Ujal se jich hluboce zbožný mladý hrabě Mikuláš Ludvík Zinzendorf (1700-1760) a dal jim možnost vybudování osady „pod ochranou Páně“ (Herrnhut neboli Ochranov).

Velice brzy začala Jednota bratrská šířit svůj vliv i do ciziny. Bylo to nejen důsledkem misijní touhy, mělo to i vnější důvody, protože saská vláda a drážďanská konzistoř hleděly nepříznivě na to, co se v Ochranově dálo. Zinzendorf byl na čas vypovězen ze země a noví přistěhovalci nesměli již v Ochranově zůstávat. Své misijní úsilí obraceli Bratři nejen na Německo a Anglii, ale i na zámoří. Tak se již roku 1732 vypravil David Nitschmann na ostrov Sv. Tomáše v Karibském moři, následující rok se plavil Kriatián David do Grónska a Bratři začali zakládat osady v severoamerické Georgii a Pensylvánii. V roce 1734 začali šířit křesťanství Estoncům a vzápětí Lotyšům. Během dalších deseti let se jejich misionáři dostali do jihoamerického Surinamu, v Africe do Alžíru, na Zlaté pobřeží i zcela na jihu do Kapska. Na Východě se dostali dokonce až na Ceylon.

Živili se prací svých rukou, aby jejich působení bylo co nejméně nákladné. Vykonali úctyhodné dílo, pro které povstávaly nové a nové sbory. Ve své misijní horlivosti se Moravští bratři stali naprosto jedinečným příkladem všech protestantských církví a jejich misijní úsilí pokračovalo i v následujících dvou stoletích. Dokonce zasáhli velice významně i do počátků metodistického hnutí pro své setkání s Johnem Wesleyem během společné plavby do Ameriky.

Třetím příkladem je William Carey (1761-1834), který je považován za zakladatele moderní misie. Věnujeme mu poněkud větší prostor z toho důvodu, abychom si přiblížili realitu misijního poslání včetně zápasů a obtíží, které zahraniční misii provázejí.

Tento misionář se narodil do tkalcovské rodiny v Paulerspury ve střední Anglii. Když byl ještě malý, otec se stal kostelníkem a pomocníkem anglikánského faráře s tím, že také učil v místní škole. William tedy vyrůstal ve zbožné rodině, vedle které měl na něj velký vliv i strýček, který se vrátil z bojů v Kanadě a uměl poutavě vyprávět o svých zážitcích, které malý William přímo hltal.

Po setkání s Johnem Wesleyem, který vynikal svým zaujetím šíření evangelia, William začal číst horlivě Bibli a když se jednou dostal do shromáždění nonkonformistů, byl Božím slovem tak uchvácen, že svůj život odevzdal Pánu Ježíši.

V necelých dvaceti letech, se oženil, přestože byl stále ševcovským učněm. Již od dětství se vzdělával a přečetl každou knihu, která se mu dostala do rukou, dokonce se tak naučil latinsky. Vedle svého řemesla se stal učitelem na vesnické škole a dokonce začal působit i jako laický kazatel. Naučil se řecky a to již uměl francouzsky, italsky a dánsky. Pro své obdarování a horlivost brzy přijal místo řádného kazatele v baptistickém sboru v Moultonu.

Vedle jeho kazatelské služby ho velice zaměstnávala otázka šíření evangelia mezi pohany a tak v northamptonském sdružení baptistických kazatelů sdílel své misijní břemeno. V jeho době však protestanté nebyli misii nakloněni. Za velikou překážku považovali mimo jiné skutečnost jazykové bariéry. William však byl přesvědčen, že neexistuje jazyk, který by se za rok nebo za dva nenaučil. Ve svém úsilí získat i druhé pro misii neochaboval a tak vydal v květnu roku 1792 první misijní příručku s celosvětovými statistikami, jakýsi misijně-strategický výzkum o 87 stranách. Na jejím podkladě se sjednotilo dvanáct sborů a 2. října 1792 založily Baptistickou společnost pro šíření evangelia mezi pohany.

Jejími prvními misionáři se stali William Carey a lékař John Thomas, kteří byli vysláni do Indie. V té době bylo Williamu Carey dvaatřicet let a když se 3. února 1794 s celou rodinou nalodil, měli čtyři chlapce z nichž nejmladšímu byly dva měsíce.

Začátky práce byly nesnadné a to nejen pro naprosto odlišné klimatické podmínky, zdravotní obtíže a náročná stěhování, ale i pro odmítání evangelia této hinduistické a muslimské země. Po dvou letech si Carey napsal do svého deníku: „Jsem v cizí zemi, sám, bez křesťanských přátel, s velkou rodinou a nemám nic, abych zajistil jejich potřeby… Jsem sklíčený, ale ne kvůli sobě, nýbrž kvůli rodině… Večer jsem si vyléval srdce před Pánem, ale moje břímě mě tíží dál…“ (4)

Asi nejtěžší zkouškou byla smrt pětiletého syna Petra, a to hned první rok jejich pobytu v Indii. Vzápětí na to začala duševní choroba jeho manželky. Navzdory tomu znovu otěhotněla a naděje, že se její duševní stav po porodu zlepší se nenaplnily. Porodila dalšího chlapce, nejstaršímu Felixovi bylo tehdy deset let.

Po dvou letech práce je však Pán Bůh povzbudil tím, že dostali tiskařský stroj, přijel mladý misionář a zanedlouho přišla zpráva, že má přijet i mladý tiskař a osm dalších misionářů z nichž byly tři manželské páry. Po jejich příjezdu jim bylo anglickým guvernérem nabídnuto bydlení v Serampuru, jeho sídelním městě. Je zvláštní, že právě v Serampuru dříve ztroskotala patnáctiletá misie Moravských bratří.

Až do té doby nedošlo k obrácení nikoho z místních obyvatel. Ale koncem roku 1800, tedy po šesti letech misijní práce byl pokřtěn první Ind a to společně s nejstarším synem Careyových Felixem. Následující rok pak došlo k obrovskému pokroku misijní práce tím, že vyšel tiskem Nový zákon v bengálštině.

V roce 1807 si Pán Bůh po třináctiletém působení v Indii k sobě povolal Careyovu manželku Dolly. Přes tuto bolestnou zkoušku William ve své práci nepolevoval. Navíc se otevřela možnost i rozšířování misijní práce do Číny, syn Felix začal misii v Barmě a syn Jaebes odjel později s manželkou misijně pracovat do Indonésie. Když v roce 1809 misie otevřela v Serampuru velkolepou kapli, kde mohly být konány nerušeně bohoslužby, Carey zde křtil každou neděli jednoho až tři nové věřící.

Nedocenitelný význam pro misii měla tiskařská dílna. Ta v roce 1813 zaměstnávala na obsluhu deseti tiskařských lisů dvě stovky dělníků a někdo napočítal, že během Careyova života zde bylo vydáno na dvě stě tisíc různých věcí ve čtyřiceti jazycích. Je však v podstatě nemožné vyjmenovat vše, co William Carey z Boží milosti vykonal.

Zhruba rok před smrtí, v létě 1833, měsíc po třiasedmdesátých narozeninách ho zasáhla mrtvice. Ještě ji překonal a mohl říci, že už je v Indii 40 let. Přestože přeložil Bibli do šesti indických jazyků, sestavil řadu slovníků a gramatik, Nový zákon přeložil do třiceti jazyků a to nemluvě o několika tisících Indech, kterým sloužil k víře v Pána Ježíše Krista jako Spasitele, prohlašoval o sobě, že je „nepatrný červíček“, což si slovy Issaca Wattse vybral i jako epitaf: „Já, ubohý, chudý a bezmocný červíček spočinu ve tvé laskavé náruči.“

3. Nebezpečí současných církví v souvislosti s misií

Přestože jsme ve stručném nahlédnutí do církevních dějin věnovali čas výhradně zahraniční misii, mělo by nám to být k užitku i s ohledem na naší osobní touhu sdílet evangelium ve svém okolí. Ono se totiž může snadno stát, že křesťané se kve svém myšlení uspokojí podporou zahraniční misie do takové míry, že na osobní poslání v šíření evangelia pozapomínají. Je to někdy dáno i tím, že se musejí zaměstnávat bolestnou skutečností úbytku členů, někdy dokonce i odchodem dětí z křesťanských rodin do světa.

Ĺudovít Fazekaš nedostatečnou misijní činnost církví označuje jako „zakřivenost do sebe“. Poukazuje na podobenství o soli a světle ve kterém je důraz na to, jak významné misijní poslání mají křesťané pro tento svět. Zároveň připomíná, že je v podobenství i varování pro případ, jestliže svoji úlohu křesťané nenaplňují. O podobenství píše: Počítá totiž vážně s možností, že nesplníme svoji úlohu. Naše sůl potom ztratí svoji slanost a naše světlo zhasne. A tak se znamení světa (´člověk zakřivený do sebe´) stane znamením církve a povstane protismyslný útvar: ´církev zakřivená do sebe´… Nejlépe je to vidět v duchovní oblasti. Naše bohoslužby se stanou „svatými“ a jako takové jsou určené pro „manželku Beránkovu“. Shromáždění se množí, takže nakonec není volný ani jeden den v týdnu. Bratři jsou tak zaneprázdněni bohoslužbami, že nemají volný ani jeden den aspoň na rozhovor s přáteli ze světa, jestli je však vůbec mají. Potom vznikají spory v samotné církvi. Protože tak už to bývá, že kdo není zaměstnaný lidmi venku, ten napadá bratry uvnitř.

Evangelizace živoří, teologie kvete! Kde teologie stojí v kontaktu s člověkem, má funkci praktického návodu k činu. Kde tyto kontakty nemá, přenese se těžiště její činnosti do „slova“, do teorie, od čehož se zvrtne na „čistou“, „vědeckou“ ideologii. Její řeč se stane abstraktní a ztratí svoji zemskou konkrétnost. Zmizí svědectví lidí, kteří něco zažili s Bohem a množí se pojednání a úvahy. Sborové domy se stanou přednáškovými sály, kde se hovoří o novém životě, a přestanou být „porodnicemi“ kde nový život přichází na svět. (5)

4. Misijní strategie v naší současnosti

Žijeme v tzv. postmoderní době, ve které lidé nepřijímají Boží pravdy jako normativní a pro sebe závazné. Věří, že všechno je relativní a odvislé od určité situace. Proto například pojem „spravedlnost“ pro běžného člověka nesouvisí s Božím zjevením, ale je určován jím samotným. Člověk sám rozhoduje o tom, co je správné a co ne. Toto je základní překážkou pro křesťanovo svědectví, protože každá ze dvou stran vychází z jiného postoje.

Při našem misijním poslání nemůžeme vycházet z jiného základu, nežli je Písmo svaté! To je „,,,vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti…“ (2. Tm 3,16) Jde však o to, abychom si při své službě uvědomili, mezi jakými lidmi žijeme. Dnešní člověk je jiný než ten, který žil před 2. světovou válkou. A křesťané si často tuto skutečnost náležitě neuvědomují. Dnešní člověk nerozumí křesťanské terminologii, je obětí sekularizace společnosti a nezbývá než se náležitě vžít do jeho myšlení. V pojmech jako pokání, ospravedlnění, posvěcení, vykoupení a jiných se ztrácí. Tento člověk není ochoten studovat terminologii, ale na druhé straně ho zajímají příběhy – může ho zaujmout i náš „životní příběh“.

Z této skutečnosti vyplývá, že je nenahraditelná osobní evangelizace, která formou rozhovoru se sdílením osobních zkušeností nejpřirozenějším způsobem překlenuje překážky v porozumění evangeliu. Doba dřívějších masových evangelizací je v současnosti neefektivní a ani evangelizační shromáždění nesplňují očekávání. Přesto se přátelé nebrání setkáním, při kterých se rozhovor může plynule přesunout k duchovní tematice. Tím spíše, když se jedná o setkání rodin, kdy dochází k prohloubení vztahů i prostřednictvím dětí. Tato strategie je v současnosti nejefektivnější.

Protože však při osobní misijní činnosti má křesťan na zřeteli v budoucnosti přivést přátele i do církve, doporučuje se evangelizace i formou menších skupin. To je jakýsi mezistupeň mezi evangelizací přátelstvím a sborem. Pozvat přátele na bohoslužby se totiž zpravidla nedaří. Taková domácí skupina je však pro mnohé přijatelná. Setkání nemusí být vždy jen formou biblického studia. Mohou být obohacena třeba promítáním vhodného křesťanského filmu, nebo sdílením přizvaného hosta apod.

Misijních strategií je však celá řada. O jednom, poměrně neznámém způsobu oslovování získávání přátel píše Josef Šolc ve své knize „Communicating on the playing field“ (Sdílení na sportovním hřišti). Autor, jako bývalý špičkový sportovec, později jako profesor misiologie a evangelizace se v knize pokouší na pozadí současné společnosti biblicky zdůvodňovat vhodnost misie při sportovních aktivitách. Zmiňuje přímo zarážející popularitu sportu v současnosti, kdy například ve Spojených státech 75% lidí sleduje jednou týdně sport. V případě Olympijských her statistiky říkají, že televizní přenosy sleduje až 95% světové populace. V poukaze na misijní možnosti prostřednictvím sportu, poukazuje na zvláštní fenomén, že sport umožňuje komunikaci mezi lidmi navzdory kulturním, sociálním, politickým, náboženským i jazykovým bariérám.

To, že je sport zvlášť populární ve vyspělé evropské a americké společnosti, je zcela běžné a nejedná se jen o vlastní provozování sportu. Křesťané mohou navazovat přátelství a rozhovory i jako diváci sportovních událostí. Ve své knize pak autor uvádí i řadu praktických zkušeností z kazatelského života. O jedné takové zkušenosti píše: „Nabízeli jsme tenisové kurzy a plavecké lekce. Nekřesťané, kteří do té doby nechtěli mít s křesťanstvím nic společného, naše nabídky vítali. Vzpomínám zvláště na jednoho tenistu, který tenis miloval, ale o duchovní věci neměl nejmenší zájem. Zpočátku jsme spolu pouze hráli tenis, ale časem mi začal pokládat otázky týkající se Boha a nebe. Byl jsem schopen odpovědět na některé z jeho otázek a on byl nakloněn slyšet víc. Konečně jsem mu prezentoval evangelium a on se stal křesťanem… A k tomu docházelo i v dalších případech včetně plaveckých lekcí… Má zkušenost jako sportovce a kazatele mne přesvědčila, že křesťané dosud ani nezačali objevovat možnosti sportovní evangelizace.“ (6)

Ve Spojených státech však na mnoha místech sportovní misii praktikují. Například organizace Upward Basketball v Severní Karolíně začala již v roce 1986 s nabídkou možnosti basketbalu. Programy této organizace se staly natolik populární, že postupně rozšířila své nabídky i o jiné sporty a v roce 2005 již registrovala 397 465 lidí.

Vedle evangelizace pomocí sportu je však téměř nepočítaně možností, jak navazovat přátelství a přecházet nenásilně ke sdílení evangelia. Vše je odvislé od nabídek, které křesťané poskytnou. V současnosti jsou například vítány návštěvy dobrovolníků v nemocnicích nebo domovech seniorů. Sbory mohou pořádat koncerty, promítání křesťanských filmů, naučné přednášky, zakládat kroužky maminek s malými dětmi, kluby seniorů apod. Nabídky určené dětem bývají zvláště vítány. Může se jednat o založení skautského oddílu, pořádání prázdninových táborů, nebo v případě mládeže jsou úspěšné jazykové nebo vodácké tábory. Právě při těchto aktivitách se ukazuje nejsrozumitelněji bohatost a kvalita života s Pánem Ježíšem a možnost probuzení touhy přátel po plném životě. Ale je zde opravdu živý zájem křesťanů o získávání duší? V Severní Americe statistika říká, že pouze 3-5% křesťanů se vědomě věnuje misii.

Závěr:

Biblicky jsou v podstatě tři důvody pro konání misie, z nichž každý podtrhuje její význam i závaznost. A jestliže nejsou křesťané náležitě misijní, svědčí to o tom, že opomíjejí nejméně jeden z těchto důvodů.

Tím prvním důvodem pro misii je skutečnost, že se jedná o příkaz Pána Ježíše Krista. Když tento Boží příkaz křesťané plní, zakoušejí podivuhodnou radost a to navzdory bolesti z případného odmítání. A jestliže tento příkaz neplní, neuniknou bolestnému vědomí, že zarmucují Ducha svatého.

Druhým důvodem misie je Boží soud. Apoštol Pavel musel před římským místodržitelem mluvit nejen o spravedlnosti a sebeovládání, ale i o budoucím soudu (Sk 24,25). Těžko si hned tak představit odvahu, o jakou se muselo v případě Pavla jednat. Toho však, kdo odmítá záchranu Pána Ježíše v odpuštění hříchů, čeká věčné zatracení! Jen ten, kdo mu dal svůj život, nepřijde na soud. (J 5,24)

Třetím důvodem pro misii je Boží láska. Pro Boží lásku zjevenou v Pánu Ježíši Kristu se křesťané stali Božími dětmi a tato láska zavazuje ke službě i druhým k víře. Čteme: „Neboť Kristova láska nás váže, když jsme usoudili toto: Protože jeden zemřel za všechny, tedy všichni zemřeli. A on zemřel za všechny, aby ti kteří žijí, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel a vstal z mrtvých.“ (2 Kor 5,14.15)

1. H. B. Garlock: Než tě zabijeme a sníme, str.71.72

2. J. M. Boice: Základy křesťnské víry, str. 534

3. R. Říčan: Kapitoly z církevních dějin, str. 45-46

4. Sam Wellman: William Crey, str. 74

5. Ĺudovít Fazekaš: Posvěcení jako bohoslužba všedního dne, str. 125-128

6. J. Šolc: Communicating on the field, str. (XVI, XVII)