Muž a žena v rodině a církvi

 

Úvod: Wayne Grudem (profesor Phoenix seminary v Arizoně) píše ve své knize Evangelical feminism (Evanelikální feminismus): V současnosti je obrovský kulturní tlak odmítat mužské vedení v rodině a církvi. Abychom to dokázali, stačí se prostě zeptat kteréhokoli pastora, zda rád káže a učí o vedoucí pozici muže v manželství a církvi. Zjistíme, že téměř nikdo nechce na tento předmět kázat! Je to „příliš kontroverzní“, což znamená, že to vyvolává příliš mnoho námitek a rozladěnosti. Není snadné se stavět proti kultuře. Je daleko snazší se tomu vyhnout a prohlásit, že ženy mohou dělat vše co muži a to jak v církvi tak doma.“ (1)

Až do poloviny 20. stol., tedy plných 1900 let, církev chápala pastýřský úřad v církvi jako výslovné poslání mužů a téměř žádná církev neměla ženy jako ordinované duchovní. Od té doby však mnohá církev postupně uvolňovala roli farářů, kazatelů či sborových starších i ženám. Je na místě proto otázka, zda církev oněch zmíněných devatenáct století náležitě nerozuměla Písmu svatému a nebo současná církev, pro postupující emancipaci žen a pro kulturní tlaky současné společnosti, ustupuje z důsledného výkladu biblických textů!

Zmíněný Wayne Grudem v souvislosti se svým postojem odmítajícím ordinaci žen podotýká: „Chci však dbát o to, abych ve svém postoji nepřekročil určité hranice a nezačal být více „konzervativní“ než Bible. To by vedlo k nebezpečnému zákonictví, omezujícímu zralé, zbožné, obdarované ženy ve správné službě, k čemuž často docházelo v minulosti. Takové zákonictví může vést ke ztrátě Božího požehnání a způsobit zkázu církve podobně jako liberalismus.“ (2)

Obraťme tedy pozornost k pěti biblickým oddílům, které přibližují roli muže a ženy v rodině a církvi. Jedná se o texty, které jsou ve svém znění naprosto jednoznačné a proto se právě z jejich znění musí vycházet při sledování našeho předmětu.

Stvoření Adama a Evy

V naší tematice je záhodno vyjít ze zprávy o stvoření Adama a Evy, jak ji čteme v knize Genesis:

„I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“ (Gn 2, 7) To je zpráva o stvoření Adama, kterého Hospodin postavil do zahrady v Edenu. Adam, jako první člověk, byl pověřen k tomu, aby tuto zahradu obdělával a střežil a dále dostal za úkol i to, aby pojmenoval všechnu polní zvěř i nebeské ptactvo.

Z toho je patrné, že byl Adam Pánem Bohem obdarován potřebnými schopnostmi jak k plnění svěřených úkolů, tak k tvůrčí činnosti.

A dále čteme: „I řekl Hospodin Bůh: ´Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.´...I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu.“ (Gn 2, 18.21.22)

Pán Bůh tedy utvořil z Adamova žebra Evu, která mu měla být nejen společnicí, ale i pomocnicí. Matthew Henry ve svém komentáři užívá této skutečnosti k následující úvaze: „Hospodin neutvoříl ženu z Adamovy hlavy, aby nad ním vládla, ne z jeho nohou, aby bylo na ni šlapáno, ale z jeho boku, aby byla jemu rovna, pod jeho rukou, aby byla ochraňována, poblíž jeho srdce, aby byla milována.

Adam přišel o žebro, ale nezpůsobilo to žádnou újmu jeho síle, nebo vzhledu (nepochybně tělo bylo uzavřeno bez jakékoli jizvy); ale místo toho dostal pro sebe pomoc, která bohatě nahradila jeho ztrátu.“ (3)

George Sweeting, bývalý prezident Moody Bible Institute, píše: „Bůh stvořil ženu v jiném čase a jiným způsobem. Ve stvoření ženy se nejednalo o přesnou kopii toho, co již bylo učiněno. Hospodin utvořil osobnost, která má muže doplňovat a mít kvality, které muž postrádá.

Dnešní tendence je chápat ženu, navzdory fyzickým rozdílům, jako takovou, která podobně jako muž povstalala ze stejné prapůvodní hlíny. Proto mají s mužem navzájem soupeřit. Ale to nebyl Boží záměr. Bůh stvořil muže a ženu, aby společně pracovali, ne soutěžili. Dal jim odlišné funkce.

Muž je nejlepší ve své iniciativě – když plánuje, vede, riskuje, zápasí. Žena dosahuje svého největšího potenciálu, když spočine na mužově zajištění a podporuje ho v jeho úsilí.“ (4)

Vzájemná odlišnost muže a ženy je nejen nepřehlédnutelná, ale ve vztahu muže a ženy přímo zásadní. Pán Bůh, který vkládá do svého stvořitelského díla řád a pořádek, ustanovuje také řád i do jejich vzájemného vztahu. Ve 3. kapitole knihy Genesis říká Hospodin Evě: „...budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout.“ (Gn 3, 16)

Známý americký kazatel a spisovatel Francis A. Schaeffer v tomto smyslu píše: „Tato věta způsobuje konec jakékoli čisté demokracii. V padlém světě čistá demokracie není možná. Ale Bůh přináší strukturu do primárního lidského vztahu – do vztahu muže a ženy. V padlém světě (v každém druhu společenství – velkém nebo malém – a v každém vztahu) je určitá struktura potřebná pro pořádek. Bůh sám toto ustanovuje na podkladě základního lidského vztahu. Řád je dán, a bez takové formy svobody by se jednalo pouze o chaos.

Je to nejen prostě proto, že je muž silnější, a že má proto vládnout, ale spíše proto, že to Hospodin ustanovil jako uspořádání uprostřed padlého světa. Bible ozřejmuje, že tento vztah nemá být bez lásky. V Novém zákoně je řečeno, že muž má milovat ženu jako Kristus miloval církev. (Ef 5, 23) V padlém světě není překvapivé, že se setkáváme s muži, kteří toto uspořádání mění v určitý druh otroctví. Ale v poddanosti nejde o otroctví. V kulturách ovlivněných Biblí, je vyváženost vzájemného vztahu muže a ženy pevně zakotvena. Bible dává do rovnováhy jak strukturu tak lásku.

Nicméně je stále pravdou to, co řekl Bůh v Gn 3,16 o struktuře základního lidského vztahu mezi mužem a ženou. Je v pořádku, že by měla žena cítit potřebu svobody, pocit být na světě ´lidskou bytostí´. Jestliže však chce zničit strukturu tohoto základního vztahu, v konečné fázi zraňuje sama sebe. Je to jako rozplést uzel držící provázek vzájemného lidského vztahu. Všechny další věci z toho vyplývají – ztráta poslušnosti vlastních dětí a rozklad společnosti. V padlém světě potřebujeme strukturu v každém sociálním vztahu. (5)

2. Poslušná Sára

Poddanost věřících žen svým mužům je Písmem svatým požadována i v případě nevěřících manželů. Je to výslovně psáno v 1. listu Petra, kde čteme: „Stejně ženy, ať se podřizují svým mužům, aby byli získáni někteří, kdo nejsou poslušni slova, chováním svých žen beze slova, až zpozorují vaše čisté chování v bázni Boží. Nechť nemají zevnější okrasy záležející v pletencích vlasů, v navlékání zlatých šperků, v oblékání šatů, ale jejich okrasou buď něco skrytého v srdci, povaha s nesmrtelným darem ducha mírnosti a skromnosti, jež je vzácná před bohem. Tak se krášlívaly kdysi svaté ženy, které doufaly v Boha, podřízené svým mužům, jako Sára byla poslušna Abrahama a nazývala jej pánem; vy jste se staly jejími dcerami, proto čiňte dobře a nebojte se žádného postrachu.“ (1Pt 3,1-6)

Tímto oddílem je nám nepřímo řečeno, jak i nevěřící muži jsou si vědomi své vůdcovské role v manželství. V případě, že by to věřící manželka nerespektovala, vyvstane tím přímo nepřeklenutelná překážka ve službě manželovi k víře.

Pravděpodobně bychom dnes našli jen s obtížemi kazatele, který by kázal na tento „ožehavý text“ ve kterém je manžel nazýván pánem. Posluchači by takové kázání nejspíše poslouchali s výhradami, případně s podezíravostí.

Je nutné si uvědomit, že se jedná o Boží slovo, které má své významné místo v tematice pastýřské a tudíž kazatelské služby žen. Jak by žena, jejíž manžel je „jejím pánem“, mohla zaujímat v případě své učitelské role vůdcovskou pozici na církevní půdě?

Ti, kteří připouštějí duchovenskou službu žen vesměs tento text o Sáře opomíjejí a neberou ho v souvislosti s tímto předmětem v úvahu. Někdy mohou přijít i k absurdním závěrům jako přišel Gilbert Bilezikian, profesor Wheaton College v Illinois, který prohlásil, že tento Petrův výrok je nutné chápat jako ironii. Říká o Petrových slovech: „Užití Sáry jako příkladu poslušnosti svědčí o tom, že neztratil smysl pro humor. Kniha Genesis nás informuje o tom, že Abraham poslouchal Sáru ve stejné míře jako ona jej. Vždyť dokonce jednou dostal výslovný Boží příkaz: ´Poslechni Sáru ve všem, co ti říká...´ (Gn 21, 12) Sára Abrahama poslouchala, ale křesťanským ženám, jejím duchovním dcerám, nikdy nebylo řečeno ´poslouchejte´ své muže a to ani zde ani nikde v Bibli.“ (6)

3. Žena v církvi nemá učit

K textům, kterými se vykladači Písma svatého v souvislosti se službou žen v církvi nutně zaměstnávají, patří bezesporu oddíl z 1. Timoteovy 2. kapitoly. Tam v 11. a 12. verši čteme: „Žena ať se

učí s veškerou podřízeností. Nedovoluji, aby žena učila nebo měla moc nad mužem, nýbrž má být v tichosti.“

William Hendrsiksen ve svém komentáři k tomuto listu píše: „Ačkoli tato slova a jejich paralela v 1. Korintským 14, 33-35 mohou znít zdánlivě nepřátelsky, jsou přímým opakem. Ve skutečnosti vyjadřují city něžné sympatie a zásadního porozumění. Slova znamenají: Nechť se žena vystříhá oblasti aktivity, pro kterou není stvořena. Ať se pták nepokouší žít pod vodou, nebo ryba ať se nepokouší žít na suchu. Ať se žena nepokouší uplatňovat autoritu nad mužem učením při veřejné bohoslužbě. Jak kvůli sobě tak i kvůli duchovnímu prospěchu církve. Takové nesvaté zahrávání si s božskou autoritou, je zakázáno. (7)

Citujme tedy ještě slova z 1. Korintským 14, 33-36: „...vaše ženy nechť ve shromážděních mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; ať jsou podřízené, jak praví i Zákon. Chtějí-li se něco naučiti, ať se ptají doma svých mužů. Je totiž neslušné, aby žena mluvila ve shromáždění. Vyšlo snad Boží slovo od vás? Nebo přišlo jen k vám samotným?

Apoštol Pavel se v těchto slovech dovolává Zákona. Za tím vnímáme především odkaz na knihu Genesis a to zprávu o stvořitelských záměrech (2,18-25 a 3,16). A dodává, že se jedná o Boží slovo. William Hendriksen k tomu dodává: „Učit, znamená kázat oficiálním způsobem a tudíž předkládat Slovo při veřejné bohoslužbě v uplatňování autority nad mužem, znamená ukazování nadřazenosti, což ženě nepřísluší. Ona si nesmí přisvojovat roli pána.“ (7)

A dále v 1. Timoteově 2. kapitole čteme: „Neboť první byl utvořen Adam, potom Eva. A nebyl sveden Adam; žena byla zcela svedena a upadla do přestoupení.“(verše 13 a 14) Z těchto slov apoštola Pavla vyplývá, že se v případě ukázněnosti žen při bohoslužbách nejedná o poukazy řešící místní situaci nebo o dobově podmíněné skutečnosti. Dva uvedené důvody potvrzují všeobecnou a trvalou platnost těchto slov. V uvedeném řádu pro bohoslužby je v pozadí stvořitelský záměr a skutečnost prvního hříchu. V podřízenosti žen mužům hraje tedy zásadní roli to, že byl Adam stvořen jako první. Dalším důvodem je skutečnost, že k hříchu byla nejdříve svedena Eva. Znovu citujme z komentáře Williama Hendriksena, který říká: „K pádu Evy došlo, když ignorovala svoji Pánem Bohem určenou pozici. Namísto, aby se podřizovala, rozhodla se vést. Namísto, aby byla poddána Bohu, zatoužila po tom být ´jako Bůh´. Ona, ne Adam, byla oklamána či svedena.

Slova ´Adam nebyl sveden´a ´žena byla svedena´ nemůžeme chápat absolutně. Musí hovořit o daném pořadí... Ona zhřešila dříve nežli on. Ona byla vůdce, on následovník. Ona vedla, zatímco měla následovat. Ona vedla cestou hříchu, zatímco měla následovat na cestě spravedlnosti... Od nynějška ona, která svým hříšným příkladem si vybrala právo nad Adamem vládnout, který v té chvíli ještě nebyl hříšný, musí v budoucnu poslouchat svého hříšného manžela... Nechť žádná z jejích dcer nenásleduje její převrácení božsky zakotveného pořádku. Nechť si žádná z jejích dcer neosobuje roli, která ji nebyla určena. Nechť žádná z dcer Evy neučí, nevládne, nevede, když se schází shromáždění k bohoslužbě. Ať se učí, ne aby učila; poslouchá, ne aby vládla; následuje, ne aby vedla.“ (7)

A je vhodné ještě dodat pár slov k 15. verši: „Bude však zachráněna skrze rození; ženy jsou zachráněny, setrvají-li ve víře, lásce a v posvěcení spolu se střízlivostí.“ Tento verš nám nepřímo poukazuje na veliký význam žen v jejich poslání přivádět na svět potomky. Jen si připomeňme touhu řady biblických žen, kterým byla zprvu tato výsada odepřena! (Sára, Rebeka, Ráchel...) Jak pro tento svůj úděl trpěly!

Ne tedy v kázání evangelia a učení v církvi, ale v rození dětí spočívá hluboké uspokojení zbožných žen. V rození dětí však nespočívá spasení žen. K spasení dochází: „setrvají-li ve víře, lásce a v posvěcení spolu se střízlivostí.“

Je řada vykladačů Písma svatého, kteří za slovy: „Bude však zachráněna skrze rození“ vidí poukaz na narození Pána Ježíše Krista, skrze kterého přišlo spasení.

4. Modlící se a prorokující ženy

Další důležitý oddíl týkající se našeho předmětu nacházíme v 1. Korintským 11, 3-10. Tam čteme: „Chci, abyste věděli, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy její muž a hlavou Krista Bůh. Každý muž, který se modlí nebo prorokuje a má zahalenou hlavu, hanobí svou hlavu. Každá žena, která se modlí nebo prorokuje s nezahalenou hlavou, hanobí svou hlavu, neboť je to jedno a totéž, jako by se oholila. Neboť jestliže si žena nezahaluje hlavu, ať se už také ostříhá. A jestliže je pro ženu potupou dát se ostříhat, nebo oholit, ať se zahaluje. Muž si nemusí zahalovat hlavu, neboť je Božím obrazem a jeho slávou, žena pak je slávou mužovou. Muž totiž není z ženy, nýbrž žena z muže. Vždyť nebyl stvořen muž kvůli ženě, ale žena kvůli muži. Proto musí mít žena na hlavě znamení moci kvůli andělům.“

Při zastávání principu, že si Písmo svaté nemůže odporovat a že se musí vykládat Písmo Písmem, musíme nutně přijít k závěru, že mlčení žen v církvi nebylo absolutní. Ze slov oddílu lze dovozovat, že se ženy při bohoslužbách modlily nebo prorokovaly. V těchto případech však ženy měly mít zahalené hlavy. Tato skutečnost byla svědectvím o podřízenosti mužům.

Charlesd Hodge, významný americký teolog 19. sto. Ve svém komentáři k 1. Korintským říká:

„... Apoštol říká, že zahalení neodpovídá pozici muže, ale je žádoucí v případě ženy... Apoštol prohlašuje a dokazuje, že žena je podřízena muži a vychází ze skutečnosti, že závoj byl viditelným symbolem autority muže. Závěr spočívá v tom, že žena by měla nosit běžný symbol autority svého manžela. Tak, jak to bylo vhodné samo o sobě a požadováno v běžném životě, že ženy měly mít závoj, je to zvlášť vhodné při bohoslužebném shromáždění. Tam jsou nejen ve společnosti mužů, ale i andělů. Nebylo tudíž v pozadí tohoto pokynu pouze respektování společenských zvyklostí, ale důvodem byla i úcta k vyšším inteligencím, pro které by ženy měly respektovat všechny řády slušnosti. Toto je běžný a jediný uspokojující výklad této pasáže. (8)

Pro princip podřízenosti žen mužům, užívá oddíl obrazu „hlavy“ ve vztahu k tělu. Tělo je naprosto podřízeno činnosti hlavy! Podobně je užito obrazu hlavy a těla v epištole k Efezským 5, 22 a 23, kde čteme: „Ženy podřizujte se svým mužům jako Pánu, neboť muž je hlavou ženy, jako je Kristus hlavou církve; on je zachráncem těla.“

Vykladači Písma, kteří odmítají podřízenost žen mužům, v případě pojmu „hlava“ poukazují na to, že řecký výraz „kefalé“ lze překládat také jako „zdroj“ nebo „původ“. V případě, že bychom však dosadili do těchto veršů slovo „původ“ ztratila by výzva k podřizování se žen mužům smysl. Wayne Grudem prohlašuje: „Podle mého poznání, neexistuje žádný řecký text ve starověké řečtině, který by o osobě nebo skupině lidí označených jako„kefalé“, nehovořil ve smyslu autority nad druhou osobou nebo skupinou.“ (9) K tomuto prohlášení autor dospěl na podkladě posuzování více než padesáti výskytů slova „kefalé“ v řecké starověké literatuře a ani jedenkrát nebylo užito tohoto slova ve smyslu „zdroj bez autority“.

Nyní si řekněme, jak rozumět slovu „prorokování“. Zatímco smysl pojmu „modlitba“ je zřejmý, pojem „prorokování“ potřebuje určité ujasnění. Charles Hodge ve svém komentáři k tomu říká: „Ve smyslu Písma, slovo prorok znamená někoho, kdo mluví na místě druhého. Tak tomu bylo například v případě Arona, který se stal mluvčím Mojžíše. (Ex 4, 15.16; 7, 1)... Prorokovat v Písmě znamená mluvit v božské inspirovanosti; ne nutně předpovídat budoucí události, ale ve smyslu nástroje Ducha svatého podávat Boží poselství člověku, ať již v podobě učení, napomenutí, potěšení nebo předpovídání... nosit běžný symbol autority svého manžela. Tak, jak to bylo vhodné samo o sobě a požadováno v běžném životě, že ženy měly mít závoj, je to zvlášť vhodné při bohoslužebném shromáždění. Tam jsou nejen ve společnosti mužů, ale i andělů. Nebylo tudíž v pozadí tohoto pokynu pouze respektování společenských zvyklostí, ale důvodem byla i úcta k vyšším inteligencím, pro které by ženy měly respektovat všechny řády slušnosti. Toto je běžný a jediný uspokojující výklad této pasáže. (8)

Stojí k zamyšlení otázka, zda si jako křesťané náležitě uvědomujeme skutečnost existence andělů a v tomto případě i jejich vnímání křesťanských bohoslužeb. V 1. Korintským 4,9 apoštol Pavel výsloně poukazuje na andělský zájem o život křasťanů. Píše: „... neboť jsme se stali divadlem světu, andělům i lidem.“ Podobně hovoří apoštol Petr o andělích, kteří touží nahlédnout do věcí souvisejících s evangeliem (1 Pt 1, 12)

5. Pokyny pro biskupy a jáhny

V našem výkladu o podřízenosti žen mužům nelze opomenout ještě oddíly, které pojednávají o biskupech neboli pastýřích sborů. Citujme oddíl z 1. Timoteovi 3, 1-7, který bezprostředně navazuje na stať, o které jsme hovořili dříve: „Věrohodné je to slovo: Usiluje-li někdo o biskupství, touží po dobré práci. Biskup tedy má být bezúhonný, muž jedné ženy, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, ne pijan, ne rváč, nýbrž mírný, ne svárlivý nebo hrabivý. Má dobře vést svou rodinu a udržovat děti v poslušnosti se vší počestností. Neumí-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev? Nemá být teprve nedávno obrácený, aby nezpyšněl a neupadl do Ďáblova odsouzení. Musí však mít také dobré svědectví od těch, kdo stojí mimo, aby neupadl do pohanění a do Ďáblovy léčky.“

Předně je dobré si poukázat na to, že pojem „biskup“ se v Novém zákoně kryje s pojmy „pastýř“ nebo „starší“. (Sk 20,17.28) V naší terminologii jde o úřad kazatelů, farářů a sborových starších.

Z tohoto oddílu je zřejmé, že pastýři sborů jsou muži. Je mimo veškerou představivost, že by text mohl připouštět možnost, aby pastýřkou sboru byla žena. Vždyť vedle nejrůznějších vlastností je významnou podmínkou jak skutečnost, že má být biskup manželem jedné ženy, tak že má dobře vést svoji rodinu a udržovat své děti v poslušnosti. Jak by mohla tyto podmínky naplňovat žena, když ji Písmo svaté zavazuje k podřízenosti manželovi?

V řadě současných církví se však od tohoto biblického principu opouští. Je zbytečné uvádět přímo zarážející statistiky z České republiky o tom, kolik žen je ordinováno k duchovenské službě. Někdy se v případě hromadné ordinace jedná dokonce o větší počet žen nežli mužů.

Kde hledat příčiny? Je jich celá řada! Připomeňme si alespoň výzvu Pána Ježíše Krista v souvislosti s tím, že je velká žeň, ale dělníků málo: „Proste tedy Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.“ (Mt 9, 38) Nepochybně si všichni uvědomíme, jak této výzvy nejsme náležitě poslušni.

A je zde ještě jeden nepochybný důvod nedostatku duchovních, který spočívá v životní orientaci křesťanských rodin a vlastní výchovy dětí. Nenacházejí se matky, které by jako Anna vnímaly narození syna v rozhodnutí ho zasvěcovat službě Hospodinu. (1 Sam 1. kap.) Postrádají se otcové, kteří jsou výrazným duchovním příkladem synů, podle kterých se synové orientují a začnou toužit po duchovenském poslání?

 

Závěr: Zdaleka nejužívanějším veršem v obhajobě možnosti duchovenské služby žen v církvi je verš z listu Galatským 3, 28: „Již není Žid ani Řek, již není otrok ani svobodný, již není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“

Když se zahledíme do kontextu, zjistíme, že v pozadí těchto slov je poukaz na všeobsáhlou milost Boží v Pánu Ježíši Kristu. I když zůstává Žid Židem, Řek Řekem, otrok otrokem, svobodný svobodným a muž mužem nebo žena ženou, duchovně tvoří jedno tělo – církev Pána Ježíše Krista.

To je potvrzováno i obdobnými verši: Ř 10,12; 1 Kor 12,13; Kol 3,11. V nich sice chybí zmínka o mužích a ženách, ale verše potvrzují, že se v Gal 3,28 jedná o otázku spásy a proto nelze tohoto verše užít jako podkladu pro prokázání oprávněnosti pastýřské služby žen v církvi.

Objevují se i zdůvodnění kazatelské služby žen v církvi pro „Boží povolání“ k této službě. Je však namístě otázka, zda to, že k této službě povolává církev, se může prohlašovat za Boží povolání. Cožpak „povolání církví“ může mít větší váhu nežli jasná slova Písma svatého? Nelze tak přicházet k jinému závěru, než že tolerování kazatelské služby žen v církvi je projevem toho, že sbory, ať jsou jakkoli evangelikální, se tímto přiklání k liberální teologii.

Závěrečná otázka proto zní: Jaké může mít žena uplatnění v životě církve? Tato otázka však nesmí předcházet poukazu na jedinečnou úlohu ženy v manželství a rodině. Významný ideál zbožné ženy je přiblížen obrazem „statečné ženy“ v knize Přísloví 31,10-31. Při čtení jednotlivých předností takové ženy vnímáme, jak je její život důsledně orientován na její vztah k manželovi a na její poslání v rodině. Nelze si tak neuvědomit to, že jsme svědky přímo neuvěřitelného posunu hodnot v životech současných žen. Dnešní ženy nejen zastávají i nejvýznamnější politické pozice, o pozicích v pracovních procesech ani nemluvě. Ženy slouží v armádě i policejních sborech. Ze sportovních disciplín snad není jediná, ve které by nesoutěžily, včetně vzpírání nebo boxu! Jak propastný rozdíl je mezi biblickým ideálem ženy a současnou skutečností! A nepřehlédněme verš, který o ženě říká: „Její manžel je znám v městských branách, když sedává se staršími země.“ (Př 31,23) I toto má mít žena na zřeteli. Má jí jít o to, aby manžel ve sborovém i společenském životě mohl uplatňovat svá obdarování. Namísto toho je skutečností, že často mužovo odmítání výraznější úlohy v církvi je dáno rodinnými nároky, které by mohla naplňovat žena. Divíme se dlouhodobé krizi rodiny a s tím související rozvodovostí, násilím, kriminalitou apod.?

V případě, že má žena vedle rodinného života časové rezervy, měla by se radit se svým manželem a kazatelem sboru o tom, co vidí jako možnost uplatnění svých darů. Snadno zjistí, jak velké množství uplatnění je jí v církvi nabízeno. Jen si připomeňme, jaká je například nouze o ženy, které by se svojí rodinou otevíraly dveře těm, kteří potřebují duchovní pomoc, žijí v osamocení nebo na okraji sborového společenství. A to nemluvě o množství misijních možností včetně hlídání dětí zaměstnaných žen nebo poskytováním pomoci svobodným matkám apod.

Tím, že Pán Bůh něco neumožňuje mužům nebo ženám v jejich životních posláních, je nediskriminuje, ale uvolňuje pro úkoly, pro které jim dal svá odlišná obdarování.

 

1. Wayne Grudem: Evangelical feminism, str. 17

2. Wayne Grudem: Evangelical feminism, str. 22

3. Matthew Henry: Commentary of Genesis, str. 16

4. George Sweeting: #2 Special sermons, str. 31

5. Francis A. Schaeffer: Genesis in Space and time, str. 93 a 94

6. Wayne Grudem: Evangelical feminism, str. 144

7. William Hendriksen: Commentary on I Timothy, str. 108-110

8. Charles Hodge: 1. Corinthians, str. 206-211

9. Wayne Grudem: Evangelical feminism, str. 196