O desátcích a finančním podporování Božího díla
„Také Malkísedek, král Šálemu, přinesl chléb a víno. Byl knězem Boha Nejvyššího. A požehnal mu slovy: Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu, Tvůrci nebes i země. A požehnán buď Bůh Nejvyšší, který vydal tvé protivníky do tvé ruky. Nato mu Abram dal desátek ze všeho.“ Gn 14,18-20
Možná, že si někdo položí otázku, proč se toto téma vůbec dostalo do seznamu nebezpečí, kterým čelí současná církev. Taková otázka může svědčit o vědomém odmítání dávání desátků, čili desetiny příjmů na Boží dílo, protože o tom Nový zákon výslovně neučí. Může však být i důsledkem ledabylého postoje k hmotnému zajišťování existence církve. Skutečností prostě je, že jsou na jedné straně křesťané, kteří zastávají oprávněnost dávání desátků na Boží dílo, jiní takový postoj odmítají, a další se touto záležitostí prostě nezaměstnávají.
Nebezpečí pak spočívá v tom, že mohou v církvi vznikat spory a nedorozumění. Nám půjde o to, abychom nejen biblicky našemu tématu porozuměli, ale abychom také zkoumali svá srdce, jak je to s vnímáním potřeb církve a vůbec jaký je náš postoj k nakládání se svým majetkem.
1. První výskyt „desátků“ v Bibli
To, že je řeč o desátkcích v knihách Leviticus, Numeri a Deuteronomium je všeobecně známé. Mnohým čtenářům Písma však mohlo uniknout, že je o obětování desátků zpráva hned v první knize Bible a to dokonce dvakrát. Navíc k této oběti došlo ze svobodného rozhodnutí člověka a tedy neodvisle na Boží výzvě.
Z tou první zmínkou o desátcích se setkáváme v případě praotce Abrahama, tehdy ještě nazývaného Abram. V pozadí těchto desátků je jeho vítězství nad koalicí čtyř předoasijských králů, kteří zajali jeho synovce Lota žijícího v Sodomě. Lot byl odvlečen se svojí rodinou i svým majetkem, ale Abram neváhal a se svými muži se rozhodl Lota vysvobodit. Muselo ho to stát veliké úsilí, protože se jednalo o cestu až k Damašku, a to nemluvě o nebezpečí, kterému se vystavoval v souvislosti s nepochybnou přesilou nepřátel. Písmo svaté nám neposkytuje žádné podrobnosti o této výpravě. Nemluví ani o způsobu, jakým Abram Lota vysvobodil. Prostě pouze konstatuje skutečnost. Věnuje se však podrobněji Abramovu návratu. Abram byl nepochybně plný vděčnosti Hospodinu za zdar cesty a navíc byl vítán samotným sodomským králem, který mu vyšel vstříc. Král chtěl Abrama náležitě odměnit, protože se vrátil nejen s Lotem, ale i s lidem, který mu patřil. Se sodomským králem však vyšel vstříc Abramovi i král Šálemu Malkísedek. A tato neznámá postava je představena nejen jako král, ale i jako kněz Boha Nejvyššího.
Takový titul je přímo zarážející, protože o Hospodinovu kněžství čteme až o staletí později v době Mojžíše. Tato skutečnost nám napovídá, že mnohé z dějin spásy v Bibli ani zaznamenány nemáme. Tajemnosti této postavy je pak použito v případě Pána Ježíše Krista, o kterém je řeč v listu Židům, jako o veleknězi podle řádu Malkísedekova. (Žd 7. kap.) Tento kněz žehnal Abramovi slovy: „Požehnán buď Abram Bohu nejvyššímu, Tvůrci nebes i země.“ A pokračuje: „A požehnán buď Bůh Nejvyšší, který vydal tvé protivníky do tvé ruky.“ Pro Abrama musela být tato dvě žehnání nesmírně významná. Žil v pohanském prostředí a nenadále se ocitl tváří v tvář Božímu knězi. Poznal, že má co do činění přímo s Božím poslem, který je zmocněn k žehnání a který mu přímo zpřítomňuje Boží velikost. Jak měl vyjádřit svoji vděčnost Hospodinu za zdar své cesty a za požehnání? Jistě měl více způsobů, ale učinil to formou dání desátků ze všeho, co získal. Takto jsme poučeni o tom, že desátky jsou jednou z forem vděčnosti za Boží pomoc.
Podobně je tomu i v případě druhé události, při které je řeč o desátcích. Desátky slíbil Hospodinu Jákob, když utíkal před svým bratrem Ezauem. Lstivě totiž Ezaua obral o prvorozenství a tak mu hrozilo, že ho jeho bratr zabije. Jákobovi nezbývalo, než aby utekl z otcovského domova. Navzdory tomuto jednání Hospodin neodstoupil od svých záměrů, které s Jákobem měl. Zjevil se mu ve snu a zaslíbil mu: „Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozhojníš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a v tvém semeni budou požehnány všechny čeledi země. A hle, já jsem s tebou. Budu tě chránit, kamkoli půjdeš a přivedu tě zpět do této země, protože tě neopustím, dokud nevykonám to, co jsem ti řekl.“ (Gn 28,14n)
Jen stěží si můžeme představit, co tato slova pro Jákoba v jeho strachu a tísni znamenala. Postavil proto na tomto místě „posvátný sloup“ a slíbil Hospodinu dát po svém návratu desátky ze všeho, co získá.
Z historických pramenů víme, že dávání desátků bylo praxí i u pohanských národů. Například v Egyptě byl objeven vytesaný nápis na skále, ve kterém král Džoser (III. Dynastie 2700 před n.l.) nařizuje, vybírání desátků pro egyptské bohy. Tedy zhruba o 700 let dříve nežli žili praotcové Izraele. I když se tedy v případě praotců mohlo jednat v desátcích o určitý druh napodobování druhých, později byly desátky Hospodinem přímo nařízeny. Čteme: „Celý desátek země, ať ze semena země či z ovoce stromů, patří Hospodinu. Je to svatá věc pro Hospodina. Celý desátek ze skotu a bravu, všecko, co prochází pod pastýřskou holí, každý desátý bude svatou věcí pro Hospodina.“ (Lv 27,30.32) Jednalo se o jakousi „výplatu Hospodinu“, kterému náleží vše.
2. Boží ustanovení desátků
Byl to tedy sám Hospodin, který si později činil nárok na odvádění desátků, čili destiny zisku lidí z hospodaření. Desátky byly určeny Levitům - kněžskému pokolení, které konalo bohoslužbu. Čteme: „Hle, synům Léviho jsem dal do dědictví celý desátek v Izraeli jako náhradu za jejich službu, kterou vykonávají, službu při stanu setkávání.“ (Nu 18,21) Levité neměli jiný zdroj příjmů nežli právě desátky. Izraelský lid jim je přinášel každoročně a to do chrámu.
Vykladači Písma svatého poukazují ještě na jiné tři druhy desátků. Předně to byl desátek, který sloužil ke společnému hodování poutníků s Levity v rámci každoročních bohoslužebních slavností v chrámu, jak o tom čteme v knize Deuteronomium 14,22-26. Dále to byly desátky přinášené vždy třetí a šestý rok sedmiletého cyklu stanoveného Bohem pro izraelské hospodářství. Tyto desátky se přinášely do městských bran a byly určeny nejen Levitům, ale i hostům, vdovám a sirotkům. (Dt 14,28.29) Konečně poslední druh desátků dávali samotní Levité a jednalo se o „desátky z desátků“, jak čteme v knize Numeri 18,26-28.
Odvedením Izraele do babylonského zajetí, bylo znemožněno přinášení desátků do chrámu. Znovuzřízení chrámové bohoslužby bylo obnoveno až po návratu. K přinášení desátků však nedošlo spontánně. Nehemiáš musel k naplňování tohoto Božího nařízení vybízet, protože Levité pro nouzi svoji službu opouštěli. (Neh 13,10-13)
Přesto však Izrael nedbal náležitě na přinášení desátků a tak skrze proroka Malachiáše Hospodin svému lidu sděluje: „Ode dnů svých otců jste se odvrátili od mých ustanovení a nezachovávali jste je. Vraťte se ke mně a vrátím se k vám, praví Hospodin zástupů. Ptáte se: Jak se máme navrátit? Což smí člověk okrádat Boha? Ale vy mě okrádáte! Ptáte se: Jak tě okrádáme? Na desátcích a darech pozdvihování. Kletbou jste prokleti, protože mne okrádáte, celý národ. Přineste celý desátek do skladu, ať je potrava v mém domě. Vyzkoušejte mě takto, praví Hospodin zástupů, zdali vám neotevřu nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání, dokud nebude dostatek.“ (Mal 3,7-10)
Tato slova nás poučují o tom, že si Pán Bůh na desátky činil nárok. On stál na svých přikázáních! Je výrazně patrné, jak ustanovení o desátcích bedlivě střežil. Vždyť ony souvisely s bohoslužbou a liknavostí v dávání desátků trpěl celý národ! Navíc zjišťujeme, že Hospodin podmiňoval své hmotné požehnání právě přinášením desátků.
3. Novozákonní církev
I když se v novozákonních epištolách o desátkách nedočteme, v evangeliích sám Pán Ježíš desátky zmiňuje. Navazuje tak na Boží ustanovení, která se měla dodržovat. Zmiňuje je však v souvislosti s pokrytectvím zákoníků a farizeů, kteří sice dbali na jejich dodržování, ale na druhé straně zanedbávali „právo, milosrdenství a věrnost.“ (Mt 23,23)
Musíme si uvědomit, že ještě v době Pána Ježíše existovala chrámová bohoslužba, se kterou obětování desátků souviselo. Chrámová bohoslužba však přestala mít svůj nejvlastnější smysl smrtí Pána Ježíše na kříži, který byl jejím vyvrcholením. Dosvědčovalo o tom i roztržení chrámové opony. Tím byl totiž otevřen vstup do svatyně svatých, kam mohl do té doby vstoupit pouze velekněz a to jen jednou za rok. Přesto však ještě apoštol Pavel chrámovou bohoslužbu respektoval, jak o tom svědčí kniha Skutků. (Sk 21,26-28) Z toho je zřejmé, že i odvod desátků pokračoval.
Pádem Jeruzaléma a zničením chrámu Římany v roce 70 však byla chrámová bohoslužba nadobro ukončena a tím padl i smysl odvádění desátků. Prvotní církev se tedy nemusela otázkou starozákonních desátků zaměstnávat. Bylo proto zcela přirozené, že křesťané potřebovali vodítko, jakým způsobem podporovat Boží dílo.
Ve 4. kapitole Skutků čteme v této souvislosti zvláštní svědectví: „Všichni, kdo uvěřili, byli jednoho srdce a jedné duše a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kdo byli vlastníky polností nebo domů, svá pole nebo domy prodávali a výtěžky z prodeje přinášeli a kladli k nohám apoštolů. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.“ (Sk 4,32.34.35)
Za skutečností společného vlastnictví byla jednota „srdce a duše“. To svědčilo o mocném Božím zásahu do životů věřících. Nepochybně to bylo i důsledkem živého očekávání druhého příchodu Pána Ježíše Krista. Neubráníme se obdivu nad takovou skutečností. Na druhé straně však toto konání nikde nenajde oporu v Božím slově. Dokonce právě v souvislosti s tímto konáním došlo k tragické smrti manželů Ananiáše a Safiry, kteří se nechtěli nechat zahanbit a o svém finančním daru lživě prohlásili, že přinášejí všechny obdržené peníze z výtěžku za pole. (Sk 5,1-11)
Je zvláštní, že se i v pozdějších církevních dějinách setkáváme s podobnou obětavostí, jak tomu bylo nepříklad v husitském Táboře nebo v případě novokřtěnců. Vždy však tyto jevy byly jen dočasné a to nemluvě o častých napětích a problémech, které z toho nastaly.
Novozákonní církev však byla hned od počátku vedena k tomu, aby dbala o chudé. Apoštol Pavel například v tomto smyslu organizoval sbírku v Galacii a v korintském sboru. Jeho důslednost v instrukcích je až překvapivá a proto poučná. Píše: „V první den týdne ať každý z vás doma dá stranou tolik, koli bude moci uložit, aby se sbírky memusely konat teprve tehdy, až k vám přijdu. Až budu u vás, pošlu s potvrzujícími dopisy ty, které uznáte za vhodné, aby odnesli váš dar do Jeruzaléma.“ (1 K 16,2n) A ve svém druhém listu Korinťany povzbuzuje k radostnému dávání slovy: „Kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet; a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. Každý ať dá, jak si předsevzal v srdci, ne se zármutkem nebo z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh.“ (2 K 9,6n)
Z toho je zřejmé, že prvotní církev byla vedena k obětavosti, že se na sbírky mělo pamatovat v rámci pravidelných nedělních shromáždění, že měly být dobrovolné a že se s nimi mělo nakládat důvěryhodným způsobem.
Vedle péče o potřebné upozorňuje Pavel také na povinnost věřících finančně zajišťovat existenci nositelů evangelia. Píše: „Nevíte, že ti, kdo konají chrámovou službu, jedí z pokrmů chrámu, a ti, kdo slouží při oltáři, mají s oltářem podíl na obětech? Tak i Pán nařídil, aby ti, kteří evangelium zvěstují, z evangelia žili. (1 K 9,13n)
Neměli bychom přehlédnout, že jak v případě péče o potřebné, tak i v případě podporování Božích služebníků se jedná o obdobu s posláním starozákonních desátků.
4. Prvotní církev
Patrně nejcennějším nekanonickým textem Nového zákona je spis Didaché, celým názvem „Učení Páně skrze Dvanáct apoštolů národům“. Vznik tohoto spisu je kladen až do počátku 60. let 1. století. V něm je nám přiblížen poukaz na podporování nositelů evangelia takto: „Každý pravdivý prorok, chtějící se u vás usadit, hoden jest své stravy. Stejně jako učitel pravdivý jest hoden i on právě jako dělník své stravy. Tak každou obětní prvotinu plodů lisu i mlatu, dobytka i bravu vezmeš a dáš prvotinu prorokům. Neboť oni jsou vaši velekněží. A jestliže byste neměli proroka, dejte chudým. Dělal-li bys pokrm, prvotinu vezmi a dej podle přikázání. Stejně tak i džbán vína nebo oleje otevřev prvotinu vezmi a dej prorokům. A peněz, šatů a všeho jmění vezmi prvotinu, jak by se ti zdálo, a dej podle přikázání.“ 147
Ze spisů apoštolských otců si zmiňme alespoň Justina (100-167), který vedle poukazu na dobrovolnost darů zmiňuje závazek dbát o podporu potřebných: „Majetní a ti, kdo chtějí, dobrovolně dávají, co kdo chce, a co se vybere, uloží se u představeného. Ten pak podporuje sirotky, vdovy a ty, kdo mají nouzi kvůli nemoci nebo z jiného důvodu; a také vězně a cizince, kteří žijí mezi námi; zkrátka, stará se o každého, kdo je v nouzi.“ 148
O raném období křesťanské církve píší R. Říčan a Amedeo Molnár: „Nižší klérus si na živobytí vydělával občanským povoláním. Vyššímu kléru se ukládalo, aby byl živ z darů sboru bez pevného platu. Ale církev zpravidla nestačila uživit kněze a biskupy. Takže i oni měli své občanské povolání, pokud nepocházeli z tak zámožných rodin, že výdělek nepotřebovali.“ 149
Církev v prvních třech stoletích oslovovala pohanský svět nejen jedinečnou zvěstí evangelia a svými bohoslužbami, ale i svým každodenním způsobem života. V tom pak hrála významnou roli péče o potřebné. R. Říčan píše: „Péče o chudé a nemocné bratry, o vdovy a otroky ve sborech byla soustavně rozvinuta. Jednotlivci věnovali na ni veliké sumy. Římský sbor vydržoval kolem r. 250 na 1500 chudých, vdov a dětí. Když měl římský sbor vykázat, jaké má poklady, diakon Vavřinec předvedl podporované chudé a pravil městskému úředníkovi: To jsou poklady církve! Ale při tom křesťané neodkládali s pomocí komukoliv, kde byli s to přispěti službou nebo darem. Pomáhali nesobecky, ne aby si koupili přízeň lidu. Působila v nich láska, ta nejvydatnější pomocnice kázaného slova. To strhovalo. Leckterý pro Krista nově získaný při křtu věnoval veliký díl svého jmění církevní dobročinnosti, aby projevil svou vděčnst za to, co v církvi nalezl a aby se připojil k jejímu dílu lásky.“ 150
5. Vznik křesťanských desátků
Po milánském ediktu se církev stala z pronásledované společností chráněnou a podporovanou. Dala si líbit ochranu a připustila, aby pohané byli vybízeni nebo dokonce donucováni ke vstupu do církve bez skutečné víry. Postupně došlo k takovému propojení církve s císařstvím, že dokonce z politických důvodů došlo k jednotě vnitřní i administrativní a církev se stala také institucí právní. Odpor proti oficiální církvi byl pokládán za zločin proti státu.
Církev velice bohatla přízní císařů i štědrostí svých údů. Připadl jí majetek, který patřil původně pohanským chrámům. Dary církvi se pokládaly za majetek Boží. Kněží byli zproštěni daní na úkor ostatního obavytelstva, jež zatížila daňová kvota tím více.
Nejvýznamnější učitel západní církve Aurelius Augustin (354-430) považoval starozákonní ustanovení o desátcích za platné i pro křesťany. Učil, že: „Desátky se považují jako povinnost; a kdo je nechtějí dávati, uchvacují cizí věci.“ 151
- R. Říčan píše:„Od konce 5. stol. se stalo pravidlem, že z příjmů církve, jež se soustředily v rukou biskupových a bývaly prve určeny v první řadě chudým, čtvrtinu pobíral biskup, čtvrtinu ostatní klerus, čtvrtina připadla na vydržování církevních budov a na podobné běžné potřeby. Jen čtvrtina pravidelných příjmů zůstávala pro chudé.“ 152
Na synodě v Tours, která se konala v roce 567, přišli biskupové s návrhem, aby se finance potřebné k pomoci chudým získávaly za pomoci desátků z výnosu. Tato nová praxe byla dále rozvinuta a uzákoněna na synodě v Mâcon (dnešní východní Francie) v roce 585, kde bylo doporučeno desátky odvádět do biskupovy pokladnice. Chudým se však již měla dostat jen část desátků, větší část připadla na obživu kleriků.“ 153
Významný středověký panovník císař Karel Veliký (768-814) ve svém úsilí o šíření křesťanství, zaváděl na dobytých územích desátky a to i za cenu krvavého potlačení vzpour proti tomuto nařízení. Podobně tomu bylo i v následujících stoletích, kdy kněží bezohledně vymáhali desátky od obyvatel území nově získaných pro křesťanskou víru.
Tomáš Akvinský (1227-1274), jehož učení bylo tridentským koncilem (1545-1563) přijato jako vůdčí filosofie pro římské katolíky, věnuje ve spise Theologická summa desátkům celou kapitolu. Konstatuje, že ve Starém zákoně byli lidé povinni odevzdávat trojí desátky, z nichž dva již není nutno odvádět, ale třetí, který katolická církev potřebuje pro kněží je v platnosti.
Z historie si zmiňme ještě Petra Chelčického (asi 1390-1460), považovaného za otce Jednoty bratrské. Ten nepovažoval desátky za součást křesťanského učení. Ve svém spisu „Síť víry“ prohlásil o těch, kteří vybírají desátky, že jsou apoštolové Antikristovi. Píše: „Ještě jiná odpornost Kristu při té služebnosti pastýřské jest v těch, kteří tak v duchu Antikristově přijímají kostely a ujímají se množství lidí pod pojmenováním pastýřství jako vlci hltaví ovcí. A v tom má základ ten rozpor jejich: v hmotném spojení s lidem svazkem smlouvy trhové, aby si lid zavázali povinností dávání hmotných zisků, desátků, ofěr a jiných platů…“ 154
Desátky byly důsledkem stále trvající propojenosti církve se státem. Postupně se však proti desátkům vzmáhal odpor a od 18. století je postupně zrušila většina civilizovaných zemí. V Čechách a v celém Rakousku-Uhersku, zrušil desátky „Zákon o zrušení poddanských a feudálních povinností ze 7. září 1848. 155
6. Pokus o biblické zdůvodnění novozákonních desátků
Jsou některé důvody starozákonních desátků, které mají svoji obdobu v životě novozákonní církve. Starozákonní desátky zajišťovaly chrámovou bohoslužbu včetně existence kněží, podporu potřebných a společné hodování Božího lidu o svátcích. Všeobecně toto lze označit jako péče o finanční zajištěnost Božího díla. I v novozákonní době má život církve a její působení své finanční potřeby. Jedná se pak konkrétně nejen o podporu nositelů evangelia a misijních pracovníků, ale i o podporu nejrůznější křesťanské činnosti včetně charity.
Aby byla tato potřeba zajištěna, vyžaduje trvalost a pravidelnost. Nelze se proto divit, že jsou církve i jednotlivci, kteří jsou přesvědčeni o oprávněnosti praktikování desátků.
Americký evangelista D. Prince ve svém pojednání „Desátky – smí člověk Boha okrádat?“ se pokouší biblicky zdůvodňovat dávání desátků. Vychází z novozákonního srovnávání kněžství Pána Ježíše Krista s malkísedekovým kněžstvím (Žd 7. a 8. kap.) Poukazuje na to, že tak jako Malkísedek přinesl Abramovi chléb a víno, tak se tyto dva prvky později objevují znovu v nejsvětějším obřadu křesťanské víry – ve Večeři Páně. Hlavní odpovědností starozákonního kněze bylo obětovat dary a oběti za hříchy (Žd 5,1). Pán Ježíš pak „vydal sebe za nás jako dar a oběť Bohu v příjemnou vůni.“ (Ef 5,1) Pro Abrama nebylo dávání desátků důsledkem na něj uvaleného Zákonem, ale spíše svobodným vyjádřením jeho víry. A protože jsou křesťané charakterizováni tím, že kráčejí ve šlépějích Abrahamovy víry, kterou měl ještě před obřízkou (Ř 4,12), je přirozené, že ho mají násedovat i v dávání desátků. A protože je kněžství „podle řádu Malkísedekova“ věčné, zahrnuje v sobě i přijímání desátků. (Žd 7,4-8. 24n) A D. Prince dodává: „Pro nás, kteří jsme vírou Abrahamovými dětmi, je Abrahamův vztah k Malkísedekovi vzorem našeho vztahu k Ježíši – našemu nejvyššímu knězi… Dávání desátků je biblický způsob, kterým uznáváme Ježíšovo kněžství.“
Závěr
Protože Nový zákon výslovně o dávání desátků na Boží dílo neučí, není obtížné tento způsob podpory Božího díla odmítnout. Tím spíše, že povinnost jejich dávání v dřívější době bylo církví zneužíváno a vedlo k všeobecnému odporu. Na druhou stranu může skutečnost odmítání dávání desátků svědčit o přehlížení otázky, jak nakládat s příjmy, které přijímáme z Boží milosti a kterými nám Pán Bůh umožňuje mít podíl na jeho díle.
Poslechněme si, co ke správě majetku podotkl John Wesley: „Pokyny, které nám Bůh dal, pokud jde o používání našeho světského majetku, lze shrnout do následujících bodů. Chceš-li být věrným a moudrým správcem, pak z té části majetku svého Pána, který ti v současnosti svěřil (avšak s právem vzít zpět, kdykoli se jemu zlíbí). Za prvé si opatřit to, co sám potřebuješ: pokrm k jídlu, šatstvo k oblečení, cokoli příroda rozumným způsobem vyžaduje, aby tělo bylo zachováno zdravé a silné. Za druhé zaopatři tím svoji manželku, své děti, služebnictvo a další, kteří patří k tvé domácnosti. Pokud něco zbude, ´čiň dobře těm, kteří patří do rodiny víry´. Zůstane-li ještě něco, pak ´dokud je čas, čiň dobře všem´. Jednáš-li tak, dáváš vše, co můžeš, ba v pravém smyslu vše, co máš. Vše, co dáme tímto způsobem, je skutečně dáno Bohu. Dáváš, ´co je Božího, Bohu´… Nedávej Bohu desátek, ani třetinu, ani polovinu, nýbrž vše, co patří Bohu, ať je to více nebo méně.“ 156
Navzdory tomu, že nás Nový zákon nevyzývá k dávání desátků, s ohledem na učení a požadavky Starého zákona je záhodno tento předmět brát v úvahu. Pokyn k jejich dávání není od člověka, ale od samotného Boha. A protože se jimi zajišťovala existence kněží a jejich pomocníků včetně provozu chrámu a pomoci chudým, křesťané by měli využívat této informace k tomu, aby nejen vnímali svůj závazek k existenci Božího díla, ale pokud jen lze, nezaostávali za starozákonní obětavostí.
Pravidelné dávání desátků má sice v sobě nebezpečí si na svém plnění Zákona zakládat, jak tomu bylo v případě farizeů a navíc může dojít i k postoji bez ochoty reagovat na nejrůznější mimořádné potřeby; na druhé straně striktní odmítání desátků nemá přímé biblické opodstatnění. Jejich odmítání může svědčit o povrchním vnímání starozákonních Božích nároků na hospodaření s majetkem a tudíž o lehkovážný postoj k Božímu dílu, a to nemluvě o možném povýšeném postoji k těm, kteří stále dávání desátků praktikují.
V obou postojích je třeba dbát o dobrovolnost, štědrost i radost z možnosti mít i tímto způsobem podíl na Božím díle.