O modloslužbě

„Dítky, střezte se model!“ (1Jn 5,21)

Úvod: Za slovem „modla“ se běžně chápe nějaká socha nebo předmět zpodobňující pohanského boha. V přeneseném smyslu se však může jednat i o osobu, která se stala předmětem přemrštěného obdivu až zbožňování nebo se může jednat dokonce o filosofii nebo politický systém apod.

Pojem modloslužba je však pro mnohé tak archaický, že pokládají za bezpředmětné o něm hovořit v rámci „nebezpečí, kterým čelí současná církev“. Byl by to však tragický omyl! Vždyť modlářství ve své podstatě znamená mít někoho nebo něco na místě, které náleží pouze Bohu. Taková skutečnost je pak natolik běžná ve světě, že se často nepozorovaně dostává i do řad církve. Proto má toto téma své významné místo i v našich pojednáních.

Několik slov k úvodnímu verši

V Novém zákoně není hned tak překvapivější závěr některé epištoly, jako je právě tento poslední verš z 1. Janovy. Vždyť v této epištole Jan o „modlářství“ výslovně nepíše. Kdyby však skutečnost modlářství nebyla v pozadí epištoly, tato výzva by se sotva mohla objevit v závěru.  

Nepochybně lze hledat za Janovými slovy skutečnost, že dopis psal z Efezu, jak víme od Irenaea, lyonského biskupa žijícího ve druhé polovině 2. století.

Poutníci z celého světa přicházeli do tohoto nejvýznamnějšího města římské provincie Asie, aby se zúčastňovali nádherných bohoslužeb k poctě řecké bohyně Artemis (latinské Diany). Její chrám byl největší stavbou řeckého světa a patřil k tzv. „sedmi divům světa“. (Byl 133 metrů dlouhý, 69 metrů široký, podepřen sto dvaceti osmi jónskými sloupy 19 metrů vysokými.) Sošky této „mnohoprsé bohyně“ a jí zasvěceného chrámu byly nošeny pro ochranu na cestách. Zde bylo sídlo a východisko magie a kouzelnictví. Pověstné byly „efezské zaklínací formule“ – proužky nebo role papyru s magickými průpověďmi, které byly v Efezu vyráběny a odtud vyváženy. Šlo v nich o zaklínání duchů, hledání pokladů, prokletí, uzdravování, hádání budoucnosti a tajemné formule k získání žen.

Z obsahu tohoto listu lze činit závěr, že byl psán pro upevnění víry a právě pro tento důvod lze chápat Janovo varování před modloslužbou. Vždyť navíc byli efezští vystaveni aktivitě falešných proroků (1J 4,1).    

Proto lze za Janovými závěrečnými slovy vnímat varování před vším, co křesťany mohlo odvádět od pravého uctívání Hospodina.

1. Starozákonní modlářství a Izrael

V ráji modlářství ještě nebylo přítomno. Adam s Evou žili v bezprostředním obecenství se svým Stvořitelem. Protože však Adam zhřešil, člověk nabyl hříšnou přirozenost, která měla nedozírné následky. Ve svých důsledcích znamenala, že „všeliké myšlení srdce jejich nebylo než zlé po všecken čas.“ (Gn 6,5) Projevilo se to vzápětí i v tom, že prvorozený Adamův syn Kain uctíval Hospodina způsobem, který si svévolně zvolil, a když Hospodin jeho oběť nepřijal, rozlítil se do takové míry, že zabil svého bratra, jehož oběť Hospodin přijal.

Lidská hříšná přirozenost vedla také i k tomu, že lidé začali uctívat i jiná božstva. Biblický slovník A. Novotného o modlářství říká: „Modlářství je ve své podstatě uctívání přírody jako božstva a vystavování buď umělých, nebo přírodních předmětů k modlitebnímu zbožňování. Modlou je vše, co nějak souvisí s božstvem a představuje božstvo: posvátné kameny, stromy, rytiny a obrazy apod. Jiným způsobem modlářství je uctívání hvězd a slunce, slunečních obrazů, měsíce. Téměř všechny druhy modlářství souvisely nějak s prostitucí a lidskými oběťmi. Ne nadarmo Starý zákon nazývá modloslužbu smilněním.“

A přestože byli na světě vždy ti, kteří uctívali jediného pravého Boha, mnozí lidé propadali uctívání model. Dokonce i v izraelském národě docházelo k modlářství – v Božím vyvoleném lidu a to navzdory druhému přikázání, které říká: „Neuděláš si tesanou modlu ani jakékoliv zpodobení toho, co je nahoře na nebi nebo dole na zemi či ve vodě pod zemí. Nebudeš se jim klanět a nebudeš jim otročit, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý, který s trestem navštěvuji vinu otců na synech i na třetí a na čtvrté generaci těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům těch, kdo mne milují a zachovávají mé příkazy.“ (Ex 20,4-6)

Když Hospodin vyvedl svůj lid z Egypta, stalo se tak po deseti „egptských ranách“, kterými Hospodin dokázal svoji naprostou nesrovnatelnost s egyptskými bohy a zároveň demonstroval i své zvláštní plány s izraelským národem.  

I po vyjití z Egypta Hospodin dokazoval svoji moc a velikost. Ať již to bylo přechodem Rákosového moře nebo dáním vody, many a masa na poušti. Především však byla patrná Boží přítomnost v oblakovém sloupu. Neubráníme se proto údivu nad tím, že když byl Mojžíš delší čas na hoře Sínaji, aby s ním Hospodin mluvil, se lid obrátil na Árona s výzvou, aby jim vyrobil boha, který je povede. (Ex 32)

Slovo „bůh“, které je zde užito, je „Elóhím“, což je slovo v množném čísle. „Elóhím“ je však v Bibli někdy užíváno i v případě, když se jedná o Hospodina a to se pak nutně překládá v jednotném čísle. Překladatelé se pak různí v tom, že jedni překládají v našem oddílu Elóhím jako „bohové“, druzí jako „bůh“. Podle rabínských komentářů se jednalo v případě býčka o hmatatelný symbol Boha, a tomu odpovídá i to, že vzápětí Áron prohlašuje, že budou slavit Hospodinův svátek.  

V pohanském světě božstvo mívalo nutně svoji sochu – své zpodobnění. Byly to samozřejmě sochy, které vyrobili lidé. Izrael však byl lidem, který ctil jediného pravého Boha, a toho nebylo možné zpodobnit. Cožpak mohlo něco lidmi vyrobeného nahradit Stvořitele všeho viditelného i neviditelného? A cožpak jim oblakový sloup a Hospodinova řeč nestačily jako svědectví o živém Bohu?

Je zajímavou souvislostí, že nás Písmo informuje o tom, že právě v této době dostával Mojžíš na hoře od Hospodina informace o tom, jak má vypadat svatyně a Hospodinem ustanovená bohoslužba. Ve stánku nebylo žádné zpodobnění Hospodina! Schrána svědectví - truhla úmluvy, která byla pro Izraelský lid trvalým znamením Boží přítomnosti, byla skryta v nepřístupné svatyni svatých, kam mohl vstoupit pouze jednou za rok velekněz. Schrána se tak nemohla stát předmětem modlářského uctívání. Nebyla vidět a při přenášení musela být zakryta lidským zrakům.  

Áron se žádostí lidu dostal do velice složité situace, ve které však měl osvědčit svoji víru v neviditelného Boha, kterého znal daleko osobněji nežli ostatní. Vždyť spolu s Mojžíšem byl Božím nástrojem při vyvedení lidu z Egypta. Ukázal se však jako slabý duchovní vůdce, který se bál více lidí než samotného Boha a naléhání lidu podlehl. Vyzval lid k tomu, aby dali své zlaté ozdoby na zhotovení zlatého býčka. Je možné, jak si to někteří vykladači Písma představují, že svojí výzvou sledoval to, aby lid od své žádosti nakonec ustoupil. Vždyť poskytnutí zlata znamenalo pro lidi značné osobní ztráty. Lid však jeho výzvě vyhověl a Áronovi nezbývalo, než aby zhotovil modlu.

Před zlatým býčkem Áron postavil oltář a nazítří začal lid přinášet zápalné a pokojné oběti, jedl, pil a dal se kolem modly do „nevázaných her“.

Když Mojžíš sestoupil z hory a uviděl, jak lid dovádí a křepčí, rozlítil se do takové míry, že dokonce roztříštil desky zákona, které od Hospodina na hoře obdržel. Zlatého býčka zničil, jeho zbytky rozsypal na hladinu vody a vodu dal pít lidu. Svým způsobem dal lidu pít jejich vlastní náboženství.

Tato událost nám velice plasticky přibližuje nejen „lidskou přirozenost“, ale i princip a důsledky modlářství. Zlatý býček byl zpodobněním egyptského boha Apise – boha plodnosti. Právě toto zpodobnění bylo nepochybně známkou důsledků egyptského modlářství, kterého byl Izrael v Egyptě svědkem. Tak je tomu i ve všech dobách, že podoba pohanského modlářství se dostává i do řad Božího lidu.

Historie starozákonního lidu byla ustavičným zápasem mezi modloslužbou a pravou bohoslužbou. O tom, jak dlouho si Izrael nesl vliv modloslužby z Egypta, svědčilo i to, že první král severního Izraele Jeroboám nechal postavit na svém území dokonce dva zlaté býčky, aby Izrael nechodil uctívat Hospodina do jeruzalémského chámu (1Kr 12,28).

Člověk si nemůže svémocně zajišťovat Hospodinovu přítomnost a náklonnost. Má se držet toho, co mu Hospodin dal a ve víře čekat na Boží projevy. Zobrazení Boha je svým způsobem nejen „omezením Hospodinovy podoby“, ale přímo pokusem jím manipulovat.

 

2. Obrazy Krista a evangelium

Každý lidský výtvor, který je pokusem o zpodobnění Hospodina nebo Božího Syna zaměňuje a zastírá rozdílnost a oddělenost Boha od stvořeného světa, takže jej klame. Bývalý katolický kněz Richard P. Bennett píše: „Každý údajný obraz „Boží“ má tendenci stát se prostředníkem mezi Bohem a člověkem, protože divák si může myslet, že tak dostane více informací o Bohu, nebo ho přinejmenším nějakou měrou pozná prostřednictvím pozorování obrazu. V této domnělé znalosti Krista je diváku dovoleno vést si své myšlenky, jak chce, aniž by narazil na proměňující moc Božího psaného slova. A tak mysl diváka pokračuje v podřizování světu skrze vytvořený obraz svou vlastní subjektivitou.“ (1)

Nástrojem k poznání Boha Otce a Syna je Písmo svaté! Ono je nejen dostatečné, ale pravým Božím nástrojem k víře člověka. Apoštol Pavel píše: „Víra je tedy ze slyšení zvěsti a zvěst skrze slovo Kristovo.“ (Ř 10,17) Skrze Slovo pak dochází v životě člověka k poznání Boha a k duchovnímu znovuzrození (1Pt 1,23).

Formou obrazů a soch se dostávaly pohanské vlivy do církve a postupně situace dorostla takového rozsahu, že se jí musela církev zaměstnávat na svých koncilech. A zatímco papež Řehoř I. Veliký se v roce 604 k existenci obrazů v církvi vyjádřil kladně, církevní koncil v roce 754 prohlásil, že obrazy jsou nebiblické a proto jsou pro církev nepřijatelné. Přesto však druhý nikajský koncil v roce 787 užívání obrazů dovolil a od té doby se postoj římskokatolické církve nezměnil.

Katolické učení zdůvodňuje oprávněnost křesťanské úcty obrazům tím, že tato úcta patří tomu, koho obraz představuje. Čest vzdávaná posvátným obrazům je „zbožná úcta“, a nikoli klanění, které přísluší pouze Bohu.

Na místě je však otázka: Koho vlastně obrazy znázorňují, když na nich znázorněný Kristus resp. Bůh není jeho pravý obraz? A jak proto mohou takové obrazy vést k Bohu?

 

3. Modlářství v uctívání Panny Marie

Prorok Jeremiáš píše: „Děti sbírají dříví, otcové zapalují oheň a ženy zadělávají těsto, aby pekly koláče královně nebes. Lijí úlitby, aby mě rozzlobili.“ (Jer 7,18) V kralickém překladu je místo „královna nebes“ užito výrazu „nebeský tvor“, což zatemňovalo skutečnost již tehdejšího uctívání ženského božstva v Izraeli. V případě „královny nebes“ se jednalo Ištar, známou babylonskou bohyni.  Ištaru. Byla ženským protějškem Molocha jako bohyně úrody a pohlavního života. Pohané, kteří se dostávali po roce 313 do řad křesťanů, se mnohdy neuměli obejít bez kultu pohanských bohyň a to vedlo k tomu, že tento „nedostatek“ byl vyplněn Pannou Marií. I pozdější zobrazování Marie s malým Ježíšem v náručí má své pozadí v pohanství. Například Nimrodova manželka Semiramis byla zobrazována se svým synem v náručí a modlářsky uctívána, podobně jako Isis a Horus v Egyptě atd.  

Když se však začteme do knihy Zjevení, která nám ve 4. a 5. kapitole přibližuje nebeskou slávu, čteme tam, že vedle „sedícího na trůnu“ a Beránka, čtyř zvláštních bytostí a čtyřiadvaceti starších, není nejmenší zmínka o „královně nebes“! 

Katechismus katolické církve však prohlašuje: „Když prosíme Marii, aby se za nás přimlouvala, uznáváme, že jsme ubozí hříšníci, a obracíme se k ´Matce milosrdenství´, která je celá svatá.“ (2)

Takto zní výjimečná chvála a uctívání, které katolické učení Panně Marii vzdává. A při hlubším zájmu lze zjistit, že církevními svátky k uctění Panny Marie je doslovně prostoupen celý rok. Papež Jan Pavel II. 8. března 2000 zasvětil před sochou Panny Marie Fatimské dokonce celý svět a nové milénium „Nejsvětější Panně Marii.“

Navzdory biblické pravdě: „Svou slávu nedám nikomu“ (Iz 42,8) vytváří katolická církev analogii jak mezi Marií a Pánem Ježíšem Kristem, tak dokonce i mezi Marií a Duchem svatým.

Z katolického učení o Panně Marii si zmiňme alespoň to, že katolicismus o ní tvrdí, že její výjimečná bezhříšnost, je jako ta, která náleží Pánu Ježíši; byla počata z Ducha svatého, tedy  neposkvrněně (dogmy o neposkvrněném početí vyhlásil papež Pius IX. R. 1854); byla pannou nejen před početím Krista, ale i při jeho narození a také i po něm (tvrdí tak navzdory tomu, že v Písmě svatém jsou dokonce uvedena jména bratrů Pána Ježíše, z nichž dva jsou autory dvou epištol); byla vzata do nebe (dogma o nanebevzetí bylo vyhlášeno papežem Piem XII, v r. 1950)prohlášenoz roku 1950); v oficiálních litaniích má tituly jako matka církve, královna nebes, královna andělů, královna patriarchů, královna proroků, královna apoštolů, královna mučedníků atd., atd. Lidem získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami, proto je blahoslavená Panna vzývána v církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice.  

Po tomto krátkém přehledu katolického učení se musí každý pečlivý čtenář Bible pozastavit nad tím, jak je v Novém zákoně Marii věnována až překvapivě malá pozornost. Dokonce některé výroky Syna Božího o jeho matce v tomto smyslu jsou až zarážející (například J 2,4 nebo Mt 12,49).

Nezbývá než dodat, že vše co bylo zmíněno z katolického učení o Panně Marii, je nebiblické a opravňující k zařazení mezi formy modlářství.    

 

4. „Svaté přijímání“

Katolický katechismus říká: „Skrze proměňování nastává přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Krista. Pod posvěcenými způsobami chleba a vína je přítomen sám Kristus, živý a oslavený, opravdu skutečně a podstatně, jeho tělo a krev, s jeho duší a s jeho božstvím.“ (3)

Toto učení o „transsubstanciaci“ bylo na IV. lateránském koncilu roku 1215 oficiálně prohlášeno za dogma víry nezbytné pro spasení. Církevní učení dále tvrdí, že zatímco požehnaná Panna byla lidským nástrojem, skrze který byl Kristus jedenkrát vtělen, kněz přináší Krista dolů z nebes a zpřítomňuje jej na našich oltářích ve věčnou oběť za hříchy lidí – ne jednou, ale tisíckrát! Kněz hovoří, a hle! Kristus, věčný a všemohoucí Bůh, sklání svou hlavu v pokorné oddanosti kněžskému příkazu. (4)

Způsob Kristovy přítomnosti pod eucharistickými způsoby je jedinečný. Díky němu stojí eucharistie nad všemi svátostmi a je jakýmsi vyvrcholením duchovního života a cílem, k němuž směřují všechny svátosti. V Nejsvětější svátosti je naprosto celý Kristus.

Tváří v tvář tomuto tvrzení vyvstává Pánovo varování: „A tehdy, když by vám někdo řekl: ´Hle, zde je Kristus!´, nebo: ´Hle, tam!´, nevěřte.“ (Mk 13,21)

Výraz „transsubstanciace“ znamená změnu jedné substance v druhou, zatímco se nemění vnější podoba. A katolické učení říká, že se Kristus stává přítomný v této svátosti proměněním chleba a vína ve své tělo a svou krev. Věřící pak mají této „svátosti“ vzdávat úctu, která náleží pravému Bohu. Představovat si však Pána Ježíše v hmotě, zatímco on je v oslaveném těle v nebeské slávě není nic jiného než modlářství. A příkaz uctívat předměty přijímání, které se vzápětí octnou v žaludku, je absurdní a bezbožný modlářský čin.

Známým slovům Pána Ježíše k Židům: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný…“ (J 6,54) předcházejí slova: „Neboť toto je vůle Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný.“ (v. 40) Slova o požívání a pití tedy poukazují na osobní vztah ke Kristu skrze víru. A Pán Ježíš tento svůj dlouhý rozhovor zakončuje slovy: „Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.“ (v. 63)

5. Současné podoby modlářství

Protože v modlářství jde v podstatě o to, že člověk staví na Boží místo něco, co je méně než Bůh, je člověk v každé době vystaven tomuto nebezpečí.  

Pavel Hošek píše: „Modlářství je mnohem složitější, zákeřnější a rafinovanější záležitost, než abychom ho mohli odbýt jako náboženský folklór starověku. V době, kdy vznikaly novozákonní epištoly, už dávno vzdělaní lidé odmítali pohanské uctívání bohů a bůžků starověkých mýtů jako pošetilé a překonané. (5)

 Tak mohli již například i starověcí filosofové vytvářet ze svých pojmů falešné bohy, kterým se klaněli, takže výsledkem jejich hloubání byly „modly složené z idejí“. Tak tomu bylo v nedávné historii s totalitními ideologiemi německého nacismu nebo sovětského bolševismu. Ty nesly všechny znaky démonického náboženství včetně „svatých“ obrazů, zasvěcovacích rituálů, veřejných orgií a lidských obětí. 

Luboš P. Křesina poukazuje na jinou podobu současného modlářství. Píše: „V západním světě i skuteční křesťané již byli svedeni světskou psychologií, která je směsicí vědy, filosofie, satanských náboženství a kultů, přestože je vydávána za legitimní lékařsko-vědecký obor.“ (6) 

Světské psychologii jde o „lidskou duši“, ale ona nepracuje s pojmy jako „hříšná přirozenost“, „hřích“, „pokání“, „Boží soud“, „znovuzrození“ apod., které jsou naprosto zásadní v křesťanském učení.

Také orientální náboženství můžeme zařadit mezi modlářství. Jejich učení vesměs zdůrazňuje, že lidské „já“ je Bůh. V podstatě jde o panteismus: „Všechno je bůh a bůh je všechno.“

Právě za zdůrazňováním lidského já byla Satanova nejstarší lež. Evě had řekl o jezení ze stromu poznání dobrého a zlého: „Jistě nezemřete, neboť Bůh ví, že v den, kdy z něho budete jíst, se vaše oči otevřou a budete jako Bůh, budete znát dobré a zlé.“ (Gn 3,4n)

A v souvislosti s modlářstvím bychom mohli ještě uvést seznam nejrůznějších „nových církví – sekt“ a filosofií. To je však s ohledem na rozsah tohoto pojednání nemožné. Pro ilustraci si však uveďme alespoň výrok zakladatele „Unification Church“ (sjednocená církev) Sun Myung Moona: „Bůh a člověk jsou jedno. Člověk je vtělený Bůh.“ (7) Jinými slovy: člověk je sám sobě bohem!

 

6. Nebezpečí modlářství v pokušeních

Pokušení, kterým je člověk vystaven, se mohou postupně vyvinout v otroctví a tudíž v modlářství.

V současné společnosti jsme svědky nejrůznějších svodů, pro které upadá jak duchovní život jednotlivců, tak i sborových společenství. Mezi nejzávažnější patří propadnutí alkoholismu, drogám nebo hazardu. Téměř denně jsme informováni ve sdělovacích prostředcích o zdrcujících důsledcích těchto závislostí. Že se jedná ve svých důsledcích o opravdové otroctví, je neoddiskutovatelné. Navíc těmito formami otroctví trpí i celá společnost, protože odstranění jejich následků stojí závratné sumy peněz, nemluvě o růstu kriminality s důsledky ztrát na životech.

Je však množství i jiných druhů otroctví, z nichž některá jsou opravdu těžko rozpoznatelná.  Mohou se tím stát nejrůznější koníčky (hobby) ak dokonce samotné zaměstnání, pro které nemá člověk čas nejen na svoji rodinu, ale ani na potřebný odpočinek, tím méně na duchovní vzdělávání nebo zájem o druhé. (Pro takové projevy závislosti se ujal nový pojem, tzv. workoholismus.) Může to být i kultura, hudba, sport, internet, pornografie apod. Často se jedná o věci, které samy o sobě nejsou špatné a nevedou k otroctví, na druhé straně mohou v něj přerůst. Apoštol Pavel k tomu říká: „´Všechno je mi dovoleno´ - ano, ale ne všechno prospívá. ´Všechno je mi dovoleno´- ano, ale ničím se nedám zotročit.“  (1Kor 6,12)

Známý americký kazatel David Wilkerson napsal knihu „Set the trumpet to thy mouth“ (Přilož trubku ke svým ústům), která vyšla v roce 1985, a ve které se zaměstnával řadou nebezpečí, kterým v Americe čelí církev. V jedné kapitole se věnuje nebezpečí, které bychom mohli pokládat za poměrně okrajové - závislost na televizi. Píše: „Svět je téměř v plamenech, jeho základy se otřásají Božíma všemohoucíma rukama a křesťané si sedí bezstarostně před svými televizními modlami, mrhajíce vzácným časem. Jak se Satan a jeho pekelné hordy musejí vesele smát při pohledu na miliony křesťanů sedících před svými babylonskými idiotskými bednami, ztrácejícími svoji horlivost pro Boha.“ (8)       

Konstatuje, že před pětadvaceti lety byla televize v podstatě nevinná a nezraňující. Vesměs se jednalo o pořady rodinné zábavy, ve kterých se ctily vysoké morální standardy. Každý vysílací den byl navíc uzavřen krátkou úvahou a modlitbou. Jen nemnoho Božích dětí bylo pro sledování televizních programů odsuzováno, leda v souvislosti s délkou tráveného času před obrazovkou. Ale v posledních několika letech se vše změnilo. Televize již není „nevinná“. Pro své nemorální programy a postoje je pro křesťany duchovně nezdravá a nebezpečná. Světský duch a Antikrist kontrolují světskou televizi. A kdo ji miluje, by se měl zamyslet nad slovy: „Kdo miluje svět, není lásky otcovy v něm.“ (1J 2,15)

Mnozí křesťané mohou přijít s protiargumentem citováním apoštola Pavla, že modla pro křesťany nic neznamená, ale přitom neslyší Pavlovo varování před démonským duchem, který je za modlami. (1Kor 10,19n)       

A David Wilkerson dále sdílí, že je přesvědčen o tom, že Satan má plnou kontrolu nad sekulární televizí, a že právě ona se stala jeho nejsilnější pevností. Vnímá, jak mnozí křesťané jsou na televizi závislí a naříká nad jejich slepotou. Nikdo z těch, kteří propadli sledování televize, nemohou být stále v úzkém společenství s Kristem.

Hospodin praví: „Nevnášej do svého domu žádnou ohavnost, ať se nedostaneš pod klatbu jako ona. Naprosto si to oškliv a zcela tím opovrhuj, vždyť je to pod klatbou.“ (Dt 7,26) „Pro mne je zcela mimo pochybnost, že sekulární televize se stala ohavnou, proklatou věcí v křesťanském domě. Je to oživeným duchem Satana, je to moderní Baal. Myslím, že můžeme vidět tragické důsledky - dokonce v těch nejlepších křesťanských rodinách - kletby této modly.“

„Nic nezničilo modlitební život dřívějších matek jako televize. Mnozí z oněch blahoslavených babiček a dědů, kteří trávívali hodiny na modlitbách a přímluvách, nyní sytí své duše tímto ďábelským odpadem. Již slyším některé křesťany, jak říkají: „Vždyť nemůžeme veškerý čas trávit na modlitbách, při čtení a studování Bible nebo duchovní četby. Každý potřebuje čas relaxace.“ Toto jen ukazuje, jak jsme se vzdálili od duchovních cest. Pravý ctitel Boží nezná lepší relaxaci, nežli denně setrvávat několik hodin v lásce Pána Ježíše a pití z jeho krásy. Jak se může křesťan někdy nudit, jestliže opravdu chodí a žije v Duchu? (9)  

A David Wilkerson se obrací na čtenáře otázkou: Kolik času trávíme před televizí ve srovnání s časem stráveným na modlitbách za naše rodiny a ztracený svět? Kristus vidí miliony křesťanů, jak sedí pohodlně před televizí a popíjejí její kalnou vodu.

Dodává, že osmnáctiletý mladík (v osmdesátých letech minulého století) stráví před telvizí čas rovnající se šesti letům života a pouze čtyři měsíce v církvi. A uzavírá: Mohou lidé namítnout, že televize není modlou?

Závěr

Pouze Písmo svaté nám pomáhá v tom, abychom porozuměli, o co v případě modlářství jde a v čem spočívá. Pán Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, a proto lze vnímat přirozenou touhu člověka po něčem, co ho přesahuje. Augustin jedinečně vystihl tuto skutečnost slovy: „Bože, stvořil jsi nás pro sebe a naše srdce nenalezne pokoje, dokud nespočinek v tobě.“

Pavel Hošek k tomu říká: „Je-li člověk bytost stvořená k tomu, aby uctíval, znamená to, že má ve svém nitru prázdnotu, kterou může zaplnit jen Ten, který člověka stvořil ke svému obrazu. Lidé ovšem mají neodolatelný sklon onu vnitřní prázdnotu naplňovat vším možným. A právě to je příčinou obecně lidského tíhnutí k modloslužbě. Starý zákon tedy na jedné straně svědčí o tom, že lidé mají v srdci touhu po věčnosti“ (jak říká kniha Kazatel), na druhé straně také o tom, že tuto touhu mnohdy uspokojují předčasně a poněkud nepatřičně.“ (10)

Je to Pán Ježíš Kristus, kterému jde o člověka, jak říká v knize Zjevení: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zj 3,20) Jen Syn Boží může „patřičně“ naplnit srdce člověka a uvarovat ho tak modlářství, které nejen zotročuje, ale má za důsledek i věčné zatracení.

 

1. Richard P. Bennett: Katolicismus – východně od Edenu, str. 162

2. Katechismus katolické církve §2677

3. Katechismus katolické církve §1413

4. Richard P. Bennett: Katolicismus – východně od Edenu, str. 133

5. Pavel Hošek: V dobrých rukou, str. 100

6. Luboš P. Křesina: Modlářství staré a nové, str. 102

7. Sun Myung Moon: Christianity in Crisis, str. 5

8. David Wilkerson: Set the trumpat to thy mouth, str. 53

9. David Wilkerson: Set the trumpat to thy mouth, str. 59, 64

10. Pavel Hošek: V dobrých rukou, str. 44