O Písmo svaté – Boží slovo pomáhá k obstáním v pokušeních i k vítězstvím ve zkouškách

„A vezměte ... meč Ducha, jímž je Boží slovo.“  Ef 6, 17

Úvod: V kázáních o významu Božího slova v lidském životě je jistě nezbytné si poukázat na jeho poslání

v souvislosti s duchovními zápasy. Řada veršů v Bibli nás upozorňuje na skutečnost, že pozemský život je ve své podstatě duchovním bojem. Dokonce jsou i celé statě, které tuto problematiku přibližují. Například v epištole Efezským 6, 11. 12 čteme: „Oblečte si celou výzbroj Boží, abyste se mohli postavit proti Ďáblovým nástrahám. Neboť náš zápas není proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty, proti duchovním mocnostem zla v nebeských oblastech.“ A v následujícím soupise duchovní výzbroje je Boží slovo připodobněno k „meči“ (v 17).

Současnost v naší zemi je taková, že se výrazně zmenšuje počet těch, kteří se hlásí ke křesťanské víře, a na mnohých místech vnímáme, že církev duchovně ochabuje. Jednou z odpovědí na otázku, proč je tomu tak, je skutečnost, že se náležitě nepoukazuje na vážnost Ďáblových útoků a nezdůrazňuje význam Božího slova jako  nástroje duchovní obrany a boje. Známý evangelista D. L. Moody ve své knize „Požitek a prospěch pro zkoumatele Bible klade otázky: „Čeho je schopna armáda, jestliže vojáci nedovedou použít svých zbraní? Co může dokázat mladý člověk v říši Boží, neumí-li použít Bible?“ A dále píše: „Ti, kteří nikdy Bibli neotevřou a Písmo nikdy nestudují, snadno klesnou a potom se diví, že musí prožívat tak těžké doby.“(1 - str. 6)

1. Satanovo pokušení Syna Božího

Je velice užitečné se zamyslet nad problematikou duchovního boje v souvislosti s pokušeními Pána Ježíše Krista. V Matoušově evangeliu o nich čteme ve 4. kapitole 1 – 11, ale čteme o nich i ve zbývajících dvou synoptických evangeliích.

Po Janově křtu byl Pán Ježíš veden Duchem svatým na poušť, aby se postil. Není co pochybovat o tom, že na poušti, pro oddělenost od okolního světa, měl Syn Boží možnost toho nejužšího obecenství se svým Otcem. Měla začít jeho veřejná služba, která měla vyvrcholit spasitelnou obětí na kříži, kde měl podle proroctví z Ráje „rozdrtit Satanovu hlavu“.

Duch svatý ale vedl Pána Ježíše na poušť i z toho důvodu, aby tam prošel pokušeními. Vždyť v plánu spasení, které měl Pán Ježíš uskutečnit bylo i to, aby jako nejvyšší kněz prošel pokušeními. V epištole židům čteme: „Protože sám vytrpěl pokušení, může pomoci těm, kteří jsou pokoušeni.“ (Žd 2, 18) Čtyřicetidenní půst měl sloužit jistě i k tomu, aby byl Pán Ježíš bdělý v nastávajících pokušeních! Vždyť odhalení Satanových lstivých pokušení vyžadovalo tu největší možnou ostražitost.

Je velice významné si poukázat na nanejvýš zarážející skutečnost, že si Satan dovolil pokoušet samotného Syna Božího. To, že se v Ráji přiblížil k Evě, aby ji svedl k jídlu zakázaného ovoce, na tom není nic překvapivého,  ale svádění Syna Božího svědčí o Satanově nepředstavitelné troufalosti a záludnosti.

Satanovo pokoušení začíná slovy: „Jsi-li Syn Boží...“  Hned na těchto slovech lze vnímat Satanovu lstivost. Tomuto pokušení totiž předcházel křest Pána Ježíše, při kterém z nebe zaznělo: „Toto je můj Syn, milovaný, v němž jsem nalezl zalíbení.“ (Mt 3, 17) Nebeský Otec tedy sám vydal svědectví o Ježíši Nazaretském jako o svém Synu. V tomto „křtu pokání“ Pán Ježíš ukázal naprostou poslušnost svého Otce a nejhlubší možnou pokoru. Vždyť podstoupit křest pokání nebylo v případě Syna Božího opodstatněné. On neměl z čeho činit pokání! Ale Synovo Božství Otec potvrzoval v souvislosti s Jeho pokorou a poslušností!  

Satan však vyzývá k prokázání božství způsobem zcela jiným! Vyzývá Pána Ježíše k tomu, aby své božství  dokázal zázrakem a to dokonce pro vlastní prospěch. Při své další službě Pán Ježíš sice poukazoval na své  mocné činy, ve smyslu potvrzení svého božství (J 14, 11), zde se však jednalo o Satanovu výzvu. Nejvlastnější touhou Pána Ježíše však bylo naplňovat vůli svého Otce. V Janově evangeliu 5, 30 Pán Ježíš říká: „...nehledám  svou vůli, ale vůle toho, který mě poslal.“

Satan tedy využil lstivě Otcova svědectví o Synu pro svoji výzvu, kterou zpochybňoval božství Pána Ježíše Krista! Ve své podstatě mu šlo o to, aby ho Syn Boží poslechl a tím se „vymanil“ z vůle svého Otce. Připomeňme si obdobné pokušení na Golgatě, kde lidé pod křížem Pána Ježíše vyzývali: „... jsi-li Syn Boží, sestup s kříže!“ (Mt 27, 40)

Je zvláštní, že za tímto pokušením lze vystopovat i podstatu dalšího pokušení, při kterém Satan Pána Ježíše vyzval, aby se mu klaněl. Ano, poslechnutím Satana, by vlastně došlo k upřednostnění Satana před nebeským Otcem!

Satan dále pokračuje slovy: “...řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby.“ Satan využil vyhladovělosti Pána Ježíše ke svému záměru a ve spojení s poukazem na jeho božství ho záludně vyzývá k tomu, aby učinil z kamenů chleby.

Kdo jiný než Pán Ježíš mohl z kamenů učinit chleby! To, co bylo příznačné pro zázraky Pána Ježíše, však byla  pomoc druhým! Vzpomeňme na slova z Izaiáše proroka (42, 7), která svědčila o Mesiáši a která četl Pán Ježíš v synagoze při počátku své služby: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.” (L 4, 18) Posláním Pána Ježíše byla znovu a znovu služba druhým, ne sobě! On „nepřišel, aby jemu slouženo bylo, ale aby on sloužil...“ (Mt 20, 28)

Ale Pánu Ježíši nešlo ani prvořadě o tělesné uspokojení. V Janově evangeliu 4, 34 říká: „Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mne poslal, a dokonal jeho dílo.“ Tento rozhovor nás významně poučuje o zásadním rozporu v myšlení Syna Božího a Satana. Satan využíval tělesných potřeb k tomu, aby svedl Pána Ježíše z cesty poslušnosti. Minulo čtyřicet dnů půstu, tak byl nyní přednostně čas na jídlo! Prvořadým úsilím Pána Ježíše však bylo obecenství s Otcem a plnění Jeho vůle!

I v této části pokušení lze vystopovat další pokušení Páně. Když ho totiž Satan vzal na vrchol chrámu a vyzval ho k tomu, aby se vrhnul dolů, a poukázal dokonce na Písmo, které říká, že ho andělé ochrání před zraněním. Pán Ježíš mu odpověděl: „Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.“

2. Odpověď Pána Ježíše Satanovi

Jak Pán Ježíš reagoval na Satanovo první pokušení? Říká: „Je napsáno: ´Člověk nebude živ jen chlebem, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ Pán Ježíš odpovídá tedy citací Písma svatého! A tato skutečnost je velice významná. Starým zákonem odpovídá i v dalších dvou pokušeních. (Stojí za pozornost, že všechny citáty jsou z 5. Mojžíšovy: 8, 3; 6,13 a 6, 16.).  

Význam poslání Písma svatého je nám v Bibli přiblížen řadou nejrůznějších obrazů. Například v Žalmu 119, 105 je Slovo boží připodobněno „lampě a světlu“ pro náš život. V našem uvažování je Písmo svaté připodobněno „meči Ducha“. Jedná se o velice názorný obraz v souvislosti s duchovním bojem. Tak jako  není možné si představit starověkého bojovníka bez meče, tak je nepředstavitelné bojovat duchovní boj bez meče Slova. A Pán Ježíš je nám v tom názorným příkladem.

Odpověď Pána Ježíše na Satanovu výzvu je pro nás nejspíše překvapivá. Spíše bychom předpokládali, že  z jeho úst zazní důrazná slova, která řekl později Petrovi. Když totiž Petrovým prostřednictvím chtěl Satan svést Syna Božího z cesty poslušnosti Otcovy vůle, Pán Ježíš mu řekl: „Jdi ode mne, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože nemáš na mysli věci Boží, ale věci lidské.“ (Mt 16, 23) Pán Ježíš však svojí odpovědí vydává svědectví o naprosté svrchovanosti Božího Slova v životní orientaci.  

Vždyť Slovem Božím „povstala země“ (2 Pt 3, 5);  Slovem Božím byly „uspořádány světy“ (Žd 11, 3); Pán Ježíš „všechno nese svým mocným Slovem (Žd 1, 3) a jeho Slovo „zůstává na věčnost“. (1 Pt 1, 25).

Výrok Pána Ježíše nás také poučuje o tom, že náš Stvořitel s námi chce být ve vztahu. On dává své Slovo, abychom ho poznávali, abychom byli poučováni o jeho vůli ve svých životech a abychom se mohli radovat ze společenství s ním. On přirozeně dbá o naše tělesné potřeby, ale jejich uspokojování není pro Boží stvoření to nejpodstatnější. Člověk, který byl stvořen k obrazu Božímu, potřebuje ke svému životu Boží slovo.

Je to tak zřejmé v události, při které Pán Ježíš nasytil zástup pěti tisíců. Jemu šlo o naplnění jejich duchovních potřeb, ale protože dbal i o jejich tělesné potřeby, učinil jeden z nejznámějších zázraků: rozmnožil pět chlebů a dvě ryby tak, že byl celý zástup nasycen. Jak však bylo tragické, když později lidem z tohoto zástupu odhalil, že jejich prvořadý zájem byl právě o časný chléb. Řekl jim totiž: „...hledáte mne ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste jedli z těch chlebů a nasytili jste se.“ (J 6, 26)

3. Zkouška Izraele

Zatímco Pán Ježíš užívá citátu z 5. Mojžíšovy v boji se Satanem, je tento verš původně adresován izraelskému lidu během jeho putování pouští. V případě Satanova pokušení byl tedy „duchovní zbraní“, v případě starozákonního Izraele se jednalo o poučení o Božích záměrech se zkouškou.

Řecké slovo „peirasmos“ znamená jak „pokušení“, tak „zkoušku“. V případě Satanovy aktivity je „peirasmos“ překládáno zpravidla jako „pokušení“, v případě Božího záměru jako „zkouška“. Pojmu „pokušení“ rozumíme ve smyslu Satanova úsilí o svedení člověka k hříchu. Pánu Bohu však jde o to, aby člověk duchovně rostl a to se děje právě prostřednictvím „zkoušek“. A protože Pán Bůh nenechá křesťana pokoušet nad jeho síly (1.Kor 10, 13) zamená to, že i za Satanovými pokušeními můžeme vnímat Boží záměr duchovního pokroku.

O co šlo v případě zkoušky izraelského lidu na poušti? Ten po vysvobození z egyptského otroctví na poušti hladověl. A Pán Bůh ho touto skutečností zkoušel, jak to je s jejich vnímáním duchovních hodnot a s upřímností jejich srdcí. Mělo se ukázat, jak si váží toho, že postupují podle Božích slibů do zaslíbené země, jak jsou zaujati oblakovým sloupem, který svědčil o Boží přítomnosti uprostřed nich, jak naslouchají Hospodinovu slovu. Izrael potřeboval tuto zkoušku – zkoušku hladu, aby byl přiveden k poznání, že: „člověk nežije jenom chlebem, ale že  žije vším, co vychází z Hospodinových úst.“

Hlad proto, aby člověk poznal, že není živ pouze chlebem? To zní na první poslech absurdně! Boží myšlení však není jako lidské! Ano, tam kde Boží člověk nemá dostatek toho  nejzákladnějšího - chléb, si může  uvědomit své nejvýznamnější bohatství – v tomto případě Boží slovo. Vždyť Hospodin ve své péči o člověka dobře ví, co k životu potřebuje.  

Jak však obstál Izrael v této zkoušce? Místo toho, aby rozpoznal své bohatství a vážil si Božího slova, reptal!  Písmo svaté nám pak přibližuje jejich reptání ve 2. Mojžíšově 16, 3: „Kéž bychom zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa a jídali jsme chléb do sytosti!“

Hospodin připravoval „chléb z nebe – manu“ aby projevil svoji zázračnou péči o člověka navzdory dočasnému hladu. Ale namísto toho, aby se Izrael radoval z Božího slova a v pokoře se modlil o pozemský chléb, reptal. A důsledek? Namísto aby manu lid přijímal s vděčností jako odpověď na své modlitby, jako projev Boží lásky, byla jakýmsi „vytrucovaným pokrmem“! V Žalmu 106, 14 a 15 o tom čteme takto: „V pustině propadli chtivosti, v pusté krajině pokoušeli Boha. Splnil jim tedy jejich prosby, leč postihl je úbytěmi.“

Při Izraelském lidu se ukázalo co je v jejich srdcích. Ve svém tělesném myšlení se nemohli oprostit od  zpětného pohledu na Egypt. Jejich dočasné strádání hladem bylo významnější než jedinečný výhled na zaslíbenou zemi. O vážení si Božího slova ani nemluvě! Jak tragické!

Závěr:

Když si uvědomíme, že si Satan dovolil pokoušet dokonce Syna Božího, jak by se nerozpakoval pokoušet nás? Možná, že si řekneme, že v dnešní době jsme dokonce pokoušením vystaveni více nežli tomu bylo kdykoli dříve. Máme však „meč Ducha, kterým je Slovo Boží“ a proto jsme pro duchovní boj náležitě vybaveni.

Ve své knize Požitek a prospěch pro zkoumatele Bible D. L. Moody napsal: „Hojně se staráme o své tělo, které obýváme tak krátce, a pak je opustíme; sytíme je třikrát denně, oblékáme a přikrýváme a ono za krátký čas klesne do hrobu a zetlí. Ale vnitřního člověka, který má žít věčně, necháváme chřadnout a umírat hladem. Člověk není živ jen pouhým chlebem, ale každým slovem vycházejícím z úst Božích.“