O Písmo svaté – Hluboký osobní vztah k Božímu slovu

„Ó jak miluji zákon tvůj, tak že každého dne on jest mé přemyšlování.“  Žalm 119, 97

Úvod: Vzpomínám, jak jsem přišel do mně neznámého protestantského shromáždění při nedělních bohoslužbách. Potěšila mne viditelná soustředěnost na kázané Slovo, ale k mému údivu jsem nespatřil ani jednu Bibli v rukou přítomných. Tato skutečnost mne opravdu zarazila a neubránil jsem se dojmu, že v rodinách přítomných se bere Bible do rukou pouze sporadicky. Je pak možno hovořit o osobním vztahu k Písmu svatému?

Jiným jevem, ke kterému spěje řada křesťanských společenství v současnosti, je skutečnost, že se  texty Písma promítají při bohoslužbě na plátno a protože s tím posluchači počítají, přestávají i oni nosit své Bible.

Neubráním se tomu, abych si nevybavil nejrůznější rodinné fotografie našich křesťanských předků, na kterých mívali otcové v rukou Bibli. Dokonce i starší děti někdy držely Bible v rukou na svědectví o tom, jak si Písma svatého váží. To, že se v takových rodinách četla Bible každodenně,  jak společně tak i soukromně, není co pochybovat. Zdá se, že tyto doby jsou nenávratně pryč.

V případě mého otce měla Bible takovou vážnost, že mu nebylo milé, když si někdo ve shromáždění odložil Bibli na sedadlo. A při mých studiích se dokonce jednou stalo, že profesor při semináři ze Starého zákona, při kterém jsme všichni seděli kolem něj v kruhu, pohodil Písmo svaté na podlahu, aby měl ruce volné k držení poznámek a gestikulaci.

O co v tomto kázání jde, je výzva, abychom se zamysleli nad otázkou, jak osobní vztah k Písmu  svatému máme. Zda je to ten nejosobnější vztah úcty a nebo je to již jen pouhý zvyk, když bereme Bibli do rukou a při čtení textu kázání povstáváme.

1. Mary Jonesová a její Bible.

Těžko najdeme v křesťanské historii tak jímavý příběh, jako je vyprávění o životě welšské dívenky Mary Jonesové.

Marie Jonesová se narodila koncem 18. století v malé vesnici ve Walesu jako jediné dítě v chudé

tkalcovské rodině. Maminka ji pravidelně vyprávěla z Bible  a společně s tatínkem chodili v neděli do kostela. V té době mělo Bibli jen málo lidí a to zpravidla pouze bohatších. V nedělní škole se učili biblické verše a malá Marie se je vždy pilně učila. Ptávala se rodičů, kdy  budou mít vlastní Bibli a ti jí odpovídali, že prostě na ni nemají peníze. Navíc malá Marie nemohla chodit do školy a neuměla číst. Jednou se však otec vrátil ze sousední vesnice Abergynolwynu, kde prodával plátno, které utkali s manželkou a sděloval významnou novinu, že tam zakládají školu. Rodiče začali přemýšlet, zda by Marii do školy neměli posílat, ale vesnice byla vzdálena tři čtvrtě hodiny cesty a navíc byla Marie potřebná při domácích pracích. Když to však Marie slyšela, slíbila, že bude dřív vstávat, aby vše stihla a do školy mohla chodit. Tak nakonec rodiče souhlasili a stalo se, že Marie začala chodit do školy. Brzy se pak naučila číst.

Do kostela chodila mimo jiné jistá paní Evansová, která byla ženou bohatšího rolníka a ta s manželem měla Bibli. Protože věděla o zájmu Mary o četbu Bible, slíbila jí, že až bude umět číst, bude moci chodit k nim na farmu a číst si z ní. Tak asi po dvou letech Marie nesměle požádala, aby k nim vždy v sobotu mohla chodit a číst si v Bibli. Farma byla vzdálena od Jonesových plnou hodinu, ale jí se to zdálo jako maličkost. Oblíbila si verš z Janova evangelia: „Ptejte se na písma: nebo vy domníváte se v nich věčný život míti a ta svědectví vydávají o mně.“ (5, 39) Předsevzala si, že se bude vzdělávat v Písmě a bude usilovat o to, aby měla svoji vlastní Bibli.

Začala si tedy na Bibli šetřit. Bylo to po velice malých částkách. Dnes by to byly koruny, tehdy to byly haléře (centy). Pán Bůh jí však v jejím úsilí velice požehnal. Například ona paní Evansová jí dala kohoutka a dvě slepičky, aby si prodejem vajíček mohla přivydělávat. Jednou také našla ztracený měšec a když ho vrátila, člověk, který ho ztratil jí dal za odměnu stříbrný půlšilink. Stále chodila číst o sobotách k paní Evansové. Jednou přišla až za tmy domů a když se vystrašení rodiče ptali, co se stalo, vysvětlila jim, že se učila celou 7. kapitolu z Matoušova evangelia zpaměti. Měli se naučit pouze dvanáct veršů, ale Mary se nemohla od čtení odtrhnout  a tak četla znovu a znovu až se naučila celou kapitolu.

Otec začal vnímat, že má neobyčejnou dceru a že s ní má Pán Bůh jistě zvláštní záměry. Plných šet let střádala peníze, až si na Bibli našetřila. Bylo jaro roku 1800 a ona se vydala do městečka Bala, které bylo vzdálené 8 hodin cesty. Celou cestu šla bosa, aby si šetřila boty, které si nesla sebou. Přišla k starému kazateli panu Edwardsovi, kterého ji doporučil její farář a ten ji zavedl druhý den k faráři Thomasovi Charlesovi u kterého měli žádanou Bibli koupit. Ten se podivoval, kdo k němu přišel a neodolal, aby Marii nepoložil nejrůznější otázky proto, aby se dozvěděl něco o ní. Zjistil například, že, chodívala každý týden číst Bibli k paní Evansové a že celých šest let na Bibli střádala. Nyní šla osm hodin pěšky, aby si ji koupila. K jejímu velikému zklamání ji farář Charles sdělil, že všechny Bible jsou prodané nebo zadané. Mary se to tak dotklo, že se rozplakala a nebyla k utišení. To nakonec pohnulo farářem do takové míry, že i on se rozplakal a Mary jednu Bibli dal.

Farář Charles se pak dal do rozhovoru s kazatelem Edwardsem a přišli k závěru, že musí něco dělat pro takové lidi, jako Mary Jonesová. Po dvou letech zašel do Londýna, kde sídlila Společnost pro šíření křesťanské literatury. Vyprávěl zde o Mary Jonesové a tajemník této společnosti Rev. Joseph Hughes byl pohnut k rozhodnutí, že založí Britskou a zahraniční biblickou společnost. K tomu došlo v březnu 1804.  

Těžko hledat vhodnější úvod ke kázání o vztahu k Písmu svatému.

2. Láska k Božímu slovu pro zkušenost znovuzrození

Při svém rozhovoru s Nikodémem Pán Ježíš říká: „...nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit Boží království.“ (Jan 3, 3) Tím Pán Ježíš odkrývá zásadní pravdu o křesťanském životě. Takový život není možný   bez duchovního narození. A když Nikodém nechápal, o co jde, Pán Ježíš mu s podivem poukazuje na to, že je přece učitelem Zákona a tuto pravdu má znát. Vždyť o nezbytnosti radikální duchovní změny Starý zákon

výrazně svědčil. Bylo však tragickou skutečností, že ani ti nejhorlivější ctitelé zákona – farizeové – tuto pravdu náležitě nevnímali. Byli tak zaujati  formálním plněním Zákona, že jim tato zásadní duchovní skutečnost unikala. Vždyť například v 5. Mojžíšově 30, 6 čteme: „Hospodin, tvůj Bůh obřeže tvé srdce a srdce tvého potomstva, abys miloval Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší...“ a nebo u Ezechiele 36, 26 je dáno jediněčné Boží zaslíbení: „Dám vám nové srdce a nového ducha dám do vašeho nitra.“

Tím Božím nástrojem duchovního narození je Slovo Boží. Tak nám to srozumitelně přibližuje  podobenství o rozsévači, jak ho čteme v synoptických evangeliích.Tak jako zaseté semeno v úrodné půdě vzklíčí, tak je tomu

i s hlásaným Slovem Božím – ono probudí v srdci člověka nový život. V podobenství však čteme o čtverém druhu půdy, na kterou semeno padá. Podobně je tomu i s lidským srdcem. To může být podobné udupané cestě, skále nebo trní a tam semeno nakonec přichází ke zkáze. Ti první se Slovem vůbec nezaměstnávají, druzí pro zkoušky Slovo opouštějí, u třetích zaniká semeno pro pečování o časné věci. Až u čtvrtých přichází Slovo k užitku. O nich čteme v Lukášově evangeliu 8, 15: „...to jsou ti, kteří když uslyšeli Slovo, drží je pevně v ušlechtilém a dobrém srdci a s vytrvalostí nesou ovoce.“

V 1. Petrově 1, 23 čteme: „Vždyť jste se znovu narodili ne z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a na věčnost zůstávající slovo Boží.“ Znovuzrození skrze biblickou zvěst má nutně za důsledek zcela jedinečný vztah k Písmu svatému. Ono je vdechnuté Bohem a má vzbuzovat pokornou úctu a  maximální zájem. Je co být ve střehu, abychom se Písmem svatým nazaměstnávali jen ve smyslu vědeckého zkoumání, ve smyslu  akademického přístupu, myšlení podobného přístupu mediků, kteří při studiu anatomie se při pitvách obírají neživým tělem. Tak jako je v zrnu život a sebelepší věda zrno nestvoří, tak je to i s Božím slovem. V něm je život který může zplodit a má způsobit nový duchovní život.

V době našeho dětství jsme měli vedle Bible pouze konkordanci a Biblický slovník. Samozřejmě v otcově knihovně bylo množství odborné duchovní literatury, ale ta byla v mnoha případech v němčině nebo angličtině. Když naši tehdejší odkázanost pouze na Bibli srovnávám se současností, kdy trh je přímo zavalen množstvím populární duchovní literatury, vidím tehdejší situaci jako velice zdravou pro formování vlastních biblických postojů nezávislých na cizím ovlivňování. V současnosti namísto toho, aby se křesťané věnovali co nejvíce hlubšímu osobnímu studiu Písma svatého, mnozí z důvodu pro upřednostňování nejrůznější duchovní literatury, často přejímají postoje druhých, na úkor vlastního porozumívání Písmu.

3. Láska k Božímu slovu pro zdravý duchovní život

Písmo svaté je na počátku křesťanova života a slouží mu i v prvních krocích víry. Duchovní strava v této fázi je přirovnána „mléčné stravě“. Je to velice názorné označení, které nutně vyvolává obraz nemluvněte v touze po nasycení. Postupně však křesťan duchovně vyspívá a Písmo svaté mu slouží ve smyslu „hutného pokrmu“.

Tímto duchovním pokrokem v životě křesťana se zaměstnává apoštol Pavel ve své 1. epištole ke Korintským 3. kapitole. Sděluje tam svoji lítost nad skutečností, že korintští stále potřebují duchovní „mléko“ a ještě je nemůže sytit „pokrmem“. Pozadím této skutečnosti byla jejich tělesnost, která se projevovala ve špatných vzájemných vztazích jako žárlivosti, svárech a rozdělení (1 – 3). Tento text je velice významný pro odkrytí pozadí duchovní vyspělosti. Duchovní vyspělost spočívá ne tak dalece v pokroku biblických vědomostí, ale v praktikování poznané pravdy.

V čem však spočívá tento „pokrm“? To je nám jedinečně přiblíženo epištolou Židům. V ní se také setkáváme s lítostí pisatele epištoly nad slabým duchovním pokrokem adresátů. Na rozdíl od dopisu do Korintu je zde  poukázáno na to, v čem spočívá „hutný pokrm“. V prvních pěti kapitolách jsme seznamováni s naprostou jedinečností Pána Ježíše Krista. Je postupně srovnáván s anděly, Mojžíšem a Aronem a je vyzdvihována jeho naprostá nesrovnatelnost. Nakonec v posledních čtyřech verších 5. kapitoly čteme: „O něm (Pánu Ježíši Kristu) máme mnoho co říci a je to obtížné slovy vysvětlit, protože jste se stali línými ke slyšení. Neboť ačkoliv jste tou dobou měli být učiteli, opět potřebujete, aby vás někdo učil počáteční základy Božích výroků. Stali jste se těmi, kteří potřebují mléko, a ne hutný pokrm. Neboť každý, kdo potřebuje mléko, je nezkušený ve slově spravedlnosti, protože je ještě nemluvně. Pro dokonalé je však tuhý pokrm, pro ty, kteří mají smysly návykem vycvičeny k rozsuzování dobrého a zlého.“

Z toho zřetelně vyplývá, že „hutný pokrm“ souvisí se zaměstnáváním se velikostí Pána Ježíše Krista. Adresáti epištoly k Židům jsou však označeni jako „líní studenti“. Jak tragické obvinění!

V 6. kapitole Janova evangelia čteme o tom, jak Pán Ježíš nasytil zástupy. Ty pak jevily veliký zájem o Pána Ježíše, ale on odhalil podstatu jejich zájmu. Ta spočívala v tom, že vyhlíželi po dalším nasycení časným chlebem, ale nevnímali Pána Ježíše jako Syna Božího a Mesiáše. Zástupy v kontrastu s Pánem Ježíšem dokonce vzpomněly na Mojžíše, skrze kterého byla dána mana na poušti jejich předkům. A tak je Pán Ježíš nejdříve poopravuje, že mana byla dána samotným Bohem a ne Mojžíšem a dále poukazuje na to, že On sám je živým chlebem poslaným přímo z nebe, pro který člověk nebude hladovět (v. 35).

Písmo svaté je dáno nebeským Otcem proto, aby lidé poznali v Pánu Ježíši Slovo, které bylo na počátku „bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. Všecno vzniklo skrze ně  a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je.“(v. 1. 3) Ono „se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jediný Syn, plný milosti a pravdy.“ (v. 14)

Hledat Pána Ježíše od počátku Písma svatého a zaměstnávat se jeho jedinečností a dílem – o to jde! Bez Bible vlastně nemáme možnost Pána Ježíše hlouběji poznávat! A čtením Písma zakoušíme jedinečné obecenství se Synem Božím, podoně jako tomu bylo se dvěma učedníky, ke kterým se připojil cestou do Emauz. Oni nakonec vyznávali: „Což v nás srdce nehořelo, když k nám na cestě mluvil a otevíral nám Písma?“ (Lk 24, 32)

4. Láska k Božímu slovu pro nastavené zrcadlo naší duchovní podobě  

Oddíl z epištoly Jakuba 1, 21–24 nás poučuje o promarněném životě a sebeklamu. Čteme tam: „Proto odložte veškerou nečistotu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc zachránit vaše duše. Buďte však těmi, kdo slovo činí, nebuďte pouze posluchači, kteří klamou sami sebe. Neboť je-li někdo posluchačem slova, a ne tím, kdo je činí, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svou přirozenou tvář; podíval se totiž na sebe a odešel, a hned zapomněl, jaký byl.“

Bible je nám takto připodobněna zrcadlu, ve kterém křesťan zjišťuje, jak je to s jeho duchovním životem.

Zrcadlo je naprosto běžným předmětem v našem životě, a to do takové míry, že si možná ani nejsme vědomi jeho nezbytnosti. Máme jej nejen v koupelně a předsíni, ale nejspíše i v pokojích, ženy v kabelkách apod. Navíc ho užíváme vesměs několikrát denně. Jde nám o to, abychom zjistili, jak vypadá náš zevnějšek.

Pánu Bohu jde o naše nitro – naše srdce a dává nám k tomu své Slovo. Ta hmotná zrcadla nám naše nitro  neodkryjí. Pravdu o nás jako takových nám může říci pouze náš Stvořitel. A On to ve svém Slově odkrývá.  Jeden z nejznámějších veršů Bible říká o našem srdci: „Srdce je lstivé nade vše, je nevyléčitelné. Kdo mu porozumí?“ (Jer 17, 9) A v epištole k Římanům 3, 23 čteme: „...všichni zhřešili a postrádají Boží slávu.“

Je až s podivem, jak lidem záleží nepoměrně více na zevnějšku než na vlastním nitru. Často věnují zkoumání svého zevnějšku v zrcadle i dlouhé minuty.  

Když si uvědomíme, že je náš oddíl adresován křesťanům, neubráníme se podivu.  V 18. verši 1. Jakubovy epištoly je připomenuto, že Bůh se rozhodl a zplodil nás slovem pravdy, abychom byli „prvotinou jeho stvoření.“ Na druhé straně však každý z nás v pokoře přizná, že takové slovo potřebujeme. Náš text varuje před tím, abychom byli podobni lidem, kteří přijdou do styku s Písmem svatým, ve kterém uvidí svůj obraz, ale z toho nedělají žádné závěry.

Jakub nás poučuje o tom, že v případě, že podle Bible posluchači nežijí, jejich zbožnost marná (1, 26).

Pánu Bohu jde o to, abychom podle Jeho zjevené vůle žili. Vždyť vědět, jak žít, dává našemu životu smysl!  

V opačném případě jsou křesťané podobní liknavému nebo povrchnímu čtenáři, který vzápětí po pohledu do zrcadla zapomene na to, jaká je jeho pravá podoba.

Před tím, než se však máme zahledět do „zrcadla“ Božího slova, se potřebujeme ztišit a odstranit vše, co by bylo na překážku vzrůstu semene Božího slova. Tak jako se musí půda zbavit plevele, tak se musíme rozhodnout pro odstranění veškeré nečistoty a špatnosti ze svého srdce.

Ztrácelo by smysl, kdybychom po pohledu do zrcadla zapomněli odstranit nedostatky, které jsme našli.  

Při správném naslouchání Božímu slovu není život rozpolcen na teoretické názory a představy a na praxi touto teorií nezasaženou. Kdyby k tomu došlo, byli bychom podobni Mrtvému moři, do kterého neustále přitékají vody Jordánu, ale je bez života! Jaká tragedie by byla, slyšet neděli co neděli Boží slovo a přitom podle něj nekonat, ve svém životě slovo nečinit.  

Závěr:

Na vztahu k Božímu slovu je patrný náš vztah k Pánu Bohu. Bibli lze obrazně nazvat „poselství z nebe“. A je nemyslitelné být přesvědčen o svém hlubokém vztahu ke svému Pánu a tímto poselstvím se náležitě nazaměstnávat.

1. Žalm nám nádherným způsobem přibližuje obraz „blahoslaveného muže“. Ten nad Božím zákonem přemýšlí ve dne i v noci. Jak by to bylo možné bez nejosobnějšího vztahu k Bibli? Jak bez známosti řady biblických pasáží a veršů zpaměti! A o tomto muži je řečeno, že je podobný stromu zasazenému u tekoucí vody, který přináší ovoce a listí mu neopadává.  

Víme něco o anorexii? Jedná se o velice nebezpečnou nemoc, ke které dochází z toho důvodu, že člověk postupně přestává jíst pro přesvědčení, že má nadváhu. Nakonec se může stát, že mu není pomoci. Pro křesťana je velice nebezpečné, jestliže se přestává sytit Božím slovem. Jeho život začne postrádat obecenství s nebeským Otcem, stane se duchovním živořením, bez potřebné síly ke službě a snadno podlehne v pokušeních.