O potřebě vytrvalých modliteb

Vyprávěl jim také podobenství, aby viděli, jak je třeba stále se modlit a neochabovat. Říkal: „V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z člověka si nic nedělal. V tom městě byla vdova, která k němu chodila a říkala: ´Zastaň se mě proti mému odpůrci.´ Ale on dlouho nechtěl. Potom si však řekl: ´I když se Boha nebojím a z člověka si nic nedělám, zastanu se té vdovy, protože mi působí mnohou nesnáz, aby mě nakonec nepřišla zpolíčkovat.´ Pán řekl: ´Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! Nezastane se Bůh svých vyvolených, kteří k němu volají dnem i nocí? Bude s pomocí pro ně otálet? Pravím vám, že se jich rychle zastane. Jen až přijde Syn člověka, zdali nalezne víru na zemi?´“

Lk 18, 1-8

Úvod:Jestliže se zaměstnáváme nebezpečími, kterým čelí současná církev, patří mezi ně i ochabující modlitební život. Přiznejme si, že v období komunistické diktatury byly církve nepoměrně aktivnější v modlitebním životě. Dnes již církev u nás nežije v pronásledování a modlitební život upadá! Jak ale lze vidět situaci církve z duchovního hlediska? Cožpak nevidíme potřebu modliteb za náš národ, který navzdory své reformační minulosti je na vrcholu žebříčku nejateističtějších národů? Nezáleží nám na našich přátelích, kteří bez Pána Ježíše jdou do zahynutí? Cožpak jsou naše sbory příkladem ve vzájemných vztazích jak tomu má být podle Písma svatého? Nejsou naše děti ve školách vystaveny zhoubným světským vlivům? Co tendence zesvětštění různých církvích? Co ekumena, která upouští od důsledného biblického učení? Nepotřebujeme Boží zmocnění k nesení evangelia? Co modlitby za prezidenta, vládu, poslance? A mohli bychom ještě dále pokračovat! Není dostatečně důvodů pro vytrvalé modlitby?

Neubráním se vzpomínkám na Alianční modlitební shromáždění v Praze v padesátých letech minulého století. Tato shromáždění se konala vždy první týden Nového roku postupně v nejrůznějších kostelích a modlitebnách. Ta byla navštěvována v takové míře, že do některých modliteben se účastníci ani nevešli.

Martin Luther jednou řekl: „Nemohu prožít jediný den aniž bych se nemodlil dvě nebo tři hodiny. A kdybych se nemodlil jediný den, ztratil bych velikou část ohně víry.“ (1)

1. Výzva Pána Ježíše k vytrvalým modlitbám

Jak vesměs víme, původní řecký text nebyl rozdělen na verše a kapitoly. Naše podobenství tedy bylo čteno v přímé návaznosti na verše hovořící o druhém příchodu Pána Ježíše Krista. V těchto verších je mimo jiné přiblížen charakter doby, ve které Syn Boží přijde. Čteme: „A jak bylo za dnů Noé, tak bude i za dnů Syna člověka: jedli, pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu a přišla potopa a zahubila všechny. Podobně bylo za dnů Lota: jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli, avšak toho dne, kdy Lot vyšel ze Sodomy, pršel z nebe oheň se sírou a zahubil všechny. Právě tak to bude toho dne, kdy se zjeví Syn člověka.“ (Lk 17,26-30)

V souvislosti s výzvou k ustavičným modlitbám Písmo svaté tedy naši pozornost obrací k vnímání dění ve společnosti. Nebylo nic špatného na tom, že lidé v Noemově době uzavírali manželství, tím méně že jedli a pili, vždyť bez toho nemohli existovat. Jde však o to, že to bylo vše, pro co lidé tehdy žili. Jedli a pili aniž za tím byla vděčnost Pánu Bohu. (1 Kor 10,31). Tím méně měli lidé sluch pro Noého jako „kazatele spravedlnosti“ (2 Pt 2,5). S lidmi v Sodomě to bylo podobné. Je o nich navíc řečeno, že kupovali, prodávali, sázeli a stavěli. Byli tedy zcela pohlceni světským způsobem života bez vnímání příkladného života spravedlivého Lota o kterém je řečeno, že byl mučen jejich nezřízeným chováním. (2 Pt 2,7-8)

Podivujeme se výzvě Pána Ježíše k ustavičným modlitbám, když si připomínáme tyto souvislosti? Vždyť žijeme v době, která se v duchovním smyslu velice podobá té, ve kterých žili Noe nebo Lot.

A když se zahledíme do celé 17. kapitoly Lukášova evangelia, můžeme v ní vnímat další podněty pro ustavičné modlitby. Čteme tam varování před pohoršováním, výzvu k odpouštění těm, kteří se proti nám provinili, je zmíněna prosba učedníků o přidání víry, nebo o Pánu Ježíši, který očekával vděčnost za uzdravení. Co bod, to nepřímá výzva k modlitbám.

A my si máme uvědomit, že je to Písmo svaté, které v nás má probouzet touhu k modlitbám a přímo nám odkrývá předměty, za které se máme modlit.

2. Příklad vdovy v její nouzi

Hlavní postavou podobenství je vdova. V Bibli jsou vdovy spolu se sirotky příkladem lidí, kterým má být věnována zvláštní pozornost. Hospodin ve svém Zákoně varuje před jejich utlačováním (Ex 22,22) a u Izaiáše 1,17 čteme, že Hospodin od Izraele očekával, že „dopomohou k spravedlnosti sirotkům a zastanou se vdov“.

Když tedy Pán Ježíš v tomto podobenství hovoří o vdově, znamená to již samo o sobě, že se jedná o potřebného člověka. Navíc se vdova dostala do zvláště obtížné situace. Není sice přímo řečeno, v čem těžkost spočívala, ale mohlo se jednat například o finanční záležitost.

Je užitečné si uvědomit, že situace vdov v novozákonní době byla nesrovnatelná se současností, ve které žijeme. Situace vdov v současnosti má také své nesnáze a to především pro ztrátu drahé bytosti. Na druhé straně mají vdovy své sociální i právní zabezpečení, často nastřádané úspory, někdy vlastní nemovitost, mnohé mají vzdělání i zaměstnání... Toto vše ve starověku vdovy neměly. Navíc tato vdova měla odpůrce, který se proti ní proviňoval nějakým bezprávím a soudce stále oddaloval její při řešit.

Navzdory tomu, že se soudce jejím případem nezaměstnával, vdova mu vytrvale připomínala svůj spor. Možná, že ji již nejeden zrazoval od očekávání úspěšnosti jejích snah a prohlašoval, že je její úsilí bezpředmětné. A není co pochybovat o tom, že její snaha byla pro ni obtížná a únavná, nemluvě o psychickém utrpení. Ona se však nevzdávala. Neměla jinou možnost vyřešit svoji nesnáz, nežli prostřednictvím soudce!

3. Nespravedlivý soudce v kontrastu s Boží připraveností pomoci

Charakteristika soudce v podobenství zní: „Boha se nebál a z člověka si nic nedělal.“ Jak tragická až provokativní charakteristika člověka, který měl naplňovat poslání dbát o spravedlnost ve společnosti. Soudce byl přinejlepším liknavý nebo líný, ale v případě vdovy se mohlo také jednat o jeho podplatitelnost. Na jeho charakteristice je však ještě významnější poukaz na nedbání své odpovědnosti před Pánem Bohem. Vždyť od vztahu ke Stvořiteli se potom odvíjí i správný vztah k člověku.

Jestliže měl tento soudce v případě vdovy učinit spravedlnosti zadost, činil tak jen proto, že mu byla její neodbytnost na obtíž. Dokonce se obával přímo jejího násilí – „aby ho nezpolíčkovala“.

Na pozadí tohoto podobenství se ozřejmuje protiklad mezi soudcem a Pánem Bohem. Pán Ježíš podotýká: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! Nezastane se Bůh svých vyvolených, kteří k němu volají dnem i nocí?“ Podobenství nám takto přibližuje Boží charakter.

Pánu Bohu jde o jeho „vyvolené“. K těm má osobní vztah, ty miluje, zastává se jich a jejich prosby vyslýchá. V Matoušově evangeliu Pán Ježíš říká: „Žádejte a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo žádá, dostává, a kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno. Kdo z vás je takový člověk, který podá svému synu kámen, když ho požádá o chléb? Nebo mu podá hada, když ho požádá o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše dá dobré věci těm, kteří ho žádají, váš Otec, který je v nebesích!” (Mt 7, 7-11)

4. Vytrvalé modlitby

Záměrem podobenství je výzva k vytrvalým modlitbám - prosbám „dnem i nocí“. Právě o vytrvalost a naléhavost v našich modlitbách jde! Když se v duchu vrátíme ke svým nejrůznějším modlitebním prosbám, nepochybně zjistíme, že často postrádaly právě onu vytrvalost.

Známý americký biblický učitel a evangelista Reuben A. Torrey (1856-1928) říká: „Když Pán Bůh po první nebo druhé prosbě ji nevyslyší, mnozí lidé to pochopí tak, že tato prosba ´nebyla podle Boží vůle´.

Tento postoj však nesvědčí o odevzdanosti prosebníka, ale o jeho duchovní lenosti. Nelze nazvat odevzdaností do Boží vůle postoj, když tento závěr činíme po jedné nebo dvou prosbách, v touze něco získat. To lze spíše nazvat nedostatkem síly charakteru! Vždyť člověk, který se pustí do uskutečnění určitého díla, v případě, že se mu to nepodaří napoprvé nebo napodruhé nebo dokonce ani po sté, pokračuje ve svém úsilí až do chvíle, kdy práci dokončí. A usilovný modlitebník, když začne o něco prosit, neskončí, dokud věc, o kterou mu jde, nezíská.

Měli bychom však být obezřetní v tom, o co Pána Boha žádáme! V případě, že se začneme o něco modlit, nikdy bychom neměli přestat, dokud to neobdržíme a nebo dokud nám Pán Bůh nezjeví velice jasně a definitivně, že prosba není podle jeho vůle.“ (2)

Toto je přesně v souladu s naším podobenstvím, ale samozřejmě to nevylučuje prosby, které vyslovíme ve smyslu zkoumání Boží vůle. Tak se modlil i sám Syn Boží v Getsemanské zahradě. (Mt 26,39)

5. Eschatologické pozadí podobenství

Kdyby šlo v podobenství pouze o všeobecnou výzvu k ustavičným modlitbám, bylo by postačující podobenství o neodbytném příteli, který žádá svého souseda o chléb pro hosta, jak čteme na jiném místě Lukášova evangelia. (Lk 11,5-8) Naše podobenství je však uvedeno jako závěr řeči Pána Ježíše o království Božím v souvislosti s jeho druhým příchodem a vysvobozením Božího lidu.

Pán Ježíš své učedníky vícekrát upozorňoval na protivenství, kterému budou vystaveni. Tak hned zpočátku Matoušova evangelia čteme: „Blahoslavení ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království Nebes. Když vás budou tupit a pronásledovat a mluvit proti vám lživě všecko zlé kvůli mně, jste blahoslavení. Radujte se a jásejte, neboť hojná je vaše odplata v nebesích; vždyť takto pronásledovali proroky, kteří byli před vámi.“ (Mt 5,10-12) To však neznamená, že by se věřící neměli v čase protivenství modlit za vysvobození.

V podobenství jsou věřící jmenováni jako „vyvolení“. (Lk 18,7) Toto označení věřících v Pána Ježíše Krista významně poukazuje na Boží svrchovanou milost v jejich životech. A stojí za to poukázat na výskyt tohoto označení v epištole do Říma, kde se vyskytuje ve dvojím smyslu: předně se týká všech křesťanů (Ř 8,33), ale také výslovně věřících z Židů (11,5.7.28).

A právě tato skutečnost vede některé vykladače Bible k závěru, že se při chápání významu našeho podobenství nemá opomíjet jeho význam i pro tzv. „ostatek Izraele“. Apoštol Pavel, když se ve své epištole do Říma podrobně věnuje Izraelskému národu (9.-11. kap.), hovoří o Božím nakládání s Izraelem jako o tajemství. Píše: „Nechci totiž bratři, abyste nevěděli o tomto tajemství – abyste nebyli moudří sami u sebe – že část Izraele se zatvrdila, dokud nevejde plnost pohanů. Bude však zachráněn celý Izrael, jak je napsáno: ´Ze Siónu přijde Vysvoboditel, odvrátí od Jákoba bezbožnost, a to bude má smlouva s nimi, až odejmu jejich hříchy.“(Ř 11,25-27) Jinými slovy: my v současnosti žijeme v „čase církve“, ale přijde doba, kdy bude Hospodin znovu podivuhodně jednat s Izraelem.

Dodejme, že žádost vdovy o „zastání“, lze překládat také jako žádost o „pomstu“. (Tak překládají Kraličtí i někteří další.) Žádost vdovy pak zní: „Pomsti mne nad protivníkem mým.“ (Lk 18,3) Tím je zřetelně podtržena návaznost na konec 17. kapitoly, kde je nepřímo naznačeno utrpení Božích dětí. Vždyť zmínění Noé i Lot byli vystaveni všeobecnému posměchu, pohrdání až násilí.

6. Závěr podobenství

Zdánlivý rozpor podobenství spočívá v tom, že je v 7. verši zmíněno Boží „otálení“ s pomocí vyvoleným, zatímco v 8. verši je řeč o Božím zásahu „rychle“. Pán Ježíš se na rozdíl od stále odkládajícího soudce zastane svých vyvolených rychle. Řecký výraz pro „rychle“ lze překládat i „brzo“. Hospodin nebude svoji pomoc odkládat. Má však ve své moci správný čas. Musíme si připomenout slova z 2. epištoly Petra, kde čteme: „Pán neotálí s naplněním svého zaslíbení, jak si někteří myslí, nýbrž je k vám shovívavý, nechtěje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“ (2 Pt 3,9)

Pán Bůh má na zřeteli nejen nás, ale celý svět. Jde mu o to, aby všichni „dospěli k pokání“. Vždyť často právě pro Boží odklad k vysvobození vyvolených, dochází k obrácení nevěřících! Tak tomu bylo například se správcem žaláře ve Filipách. (Sk 16,22-34) Ten byl svědkem krutého utrpení Pavla a Silase, a byl jejich příkladem tak osloven, že pak hledal Boží pomoc a došel záchrany pro věčnost.

Poslední věta podobenství nám potvrzuje eschatologický záměr podobenství. Zjevuje nám totiž velice překvapující skutečnost: nedostatek víry věřících v posledních dnech. Čteme: „Jen až přijde Syn člověka, zdali nalezne víru na zemi?“ To, že budou na světě věřící i v době druhého příchodu Pána Ježíše Krista, je dokládáno na mnoha místech Písma svatého. Nakonec je to potvrzováno i naším podobenstvím. Jak je to tedy s oním nedostatkem víry na světě? William Hendriksen ve svém výkladu upozorňuje na skutečnost, že před slovem „víra“ je v řečtině určitý člen. Z toho lze vyvozovat, že se takto jedná právě o druh víry, kterou měla vdova v našem podobenství – tedy usilovnou víru, vytrvalou v modlitbách. (3) Tak tomu tedy bude před druhým příchodem Syna Božího a my si nejspíše uvědomujeme, že obraz církve u nás se této skutečnosti podobá.

Závěr

Z nepřeberného množství příkladů o Božím vyslyšení vytrvalých modliteb si připomeňme alespoň jeden ze života George Müllera (1805-1898), který byl znám jako „muž modliteb“. Ten se stal všeobecně proslulým pro založení sirotčince v Ashley Down, v Bristolu roku 1835. Sirotčinec byl založen nejdříve ve velice skromných podmínkách v pronajaté budově, ale pro podivuhodné Boží požehnání postupně vyrostl v rozsáhlý komplex budov.

Nedlouho po smrti George Müllera přijel do sirotčince nevěřící muž, aby předal peněžní obnos na podporu této práce. V sirotčinci právě probíhala evangelizační shromáždění a tento muž byl Božím slovem tak zasažen, že svůj život vydal Pánu Ježíši Kristu. Když se pak organizátorům představil, zmínil, že z pozůstalosti svého otce zjistil, že pravidelně podporoval tento sirotčinec. Přišel tedy k závěru, že by měl z otcovy pozůstalosti věnovat určitý obnos na tuto práci. Tento muž si myslel, že budou pracovníci sirotčince udiveni tím, že se takto neočekávaně vydal Pánu Ježíši Kristu. Ti mu však řekli, že jeho obrácením překvapeni nejsou, protože se za něj George Müller modlil celých 38 let.

V souvislosti s výzvou Pána Ježíše Krista k vytrvalým modlitbám však nelze závěrem nepoukázat na příklad jeho modlitebního života. Vždyť o něm čteme: „Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven: odešel na opuštěné místo a tam se modlil.“ (Mk 1,35) A jinde: „...vyšel na horu, aby se pomodlil. A celou noc strávil v modlitbě Boží.“ (Lk 6,12)

Kéž toto kázání vede k zamyšlení a praktickým závěrům v našem duchovním životě!

Walter B. Knight: Master book of new illustrations, str. 489
Reuben A. Torrey: How to pray, str. 65.66
William Hendriksen: New testament commentary, str. 823