O věrnosti ve službě se svěřenými dary

 „Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti.“ 1. Petrova 4,10

 Úvod: Rick Warren uvádí statistiku Gallupova ústavu pro výzkum veřejného mínění, ve které je řečeno, že pouze deset procent členů amerických církví se věnuje nějaké osobní službě v církvi a padesát procent o takovém zapojení vůbec neuvažuje. A dodává: Přestože církev neustále své členy vyzývá, aby se zapojili do služby, polovina členů chce zůstat diváky. Tito lidé často říkají: „Necítím vedení ke službě.“ Jako by cítili „vedení“ pouze k zahřívání židle na sborovém shromáždění. (1)

Nejspíše ani statistika v České republice by nedopadla o moc lépe. Je však nutné podotknout, že určité zkreslení takové statistiky je dáno různou velikostí sborů, protože narůstajícím počtem členů sboru se zpravidla snižuje procento aktivních členů. Také taková statistika nepostihne skutečnost, kdy členové sboru jsou zapojeni v mimosborové křesťanské činnosti a tudíž mají podíl na určitém druhu křesťanské práce.

V tomto kázání nám však jde především o zkoumání co nejširšího zapojení křesťanů do činnosti ve vlastním sborovém společenství, protože právě takové zapojení je zásadní a je případně předpokladem i mimosborových duchovních aktivit.

1.Podobenství o svěřených hřivnách a talentech (Lk 19,11-26; Mt 25,14-30)

Člověk je stvořen jako činorodá bytost. Hned v ráji mu byl svěřen úkol, aby tuto zahradu obdělával a střežil. (Gn 2,15) Pán Bůh dal Adamovi potřebné schopnosti, aby své pověření mohl vykonávat. A tak je to i s každým člověkem. Lidé mohou pro nejrůznější darované schopnosti nacházet  ve svém životě odpovídající uplatnění a mohou naplňovat svá životní poslání.

Křesťan je člověkem, který si je nutně vědom Božích záměrů ve svém životě a ty chce   naplňovat. Podobenství o hřivnách a podobenství o talentech nám mohou v tomto smyslu velice srozumitelně posloužit. Ona výslovně poukazují na to, že Pán Bůh očekává naše plnění svého poslání. A toto plnění má svědčit o vědomí milosti, kterou lze v možnosti vlastního uplatnění nacházet.

Nejdříve se zahleďme na podobenství o svěřených hřivnách, které je zaznamenáno v Lukášově evangeliu 19,11-27. Pán Ježíš toto podobnství říká v souvislosti s obrácením bohatého vrchního celníka Zachea, což je hodné povšimnutí. Celníky mnozí pohrdali, pro jejich spřízněnost s Římany, kteří Palestinu okupovali. Pánu Ježíši však nebylo Zacheovo zaměstnání na překážku, aby mu nevěnoval pozornost a duchovně mu neposloužil. Dokonce se sám pozval do Zacheova domu a výsledkem tohoto setkání bylo, že Zacheus dal polovinu svého majetku chudým a těm, které ošidil, byl rozhodnut vše nahradit čtyřnásobně. Tato událost končí slovy Pána Ježíše: „Dnes se dostalo záchrany tomuto domu, protože i tento člověk je syn Abrahamův. Neboť Syn člověka přišel vyhledat a zachránit, co je ztraceno.“ A dále čteme: „Když to lidé poslouchali, řekl další podobenství, protože byl blízko Jeruzaléma a oni si mysleli, že Boží království se má objevit ihned.“ (Lk 19,9-11)

Podobenství o hřivnách nás tedy nepřímo poučuje o tom, jak je před příchodem Božího království významná služba druhým ke spasení a následně o tom, že i majetek spasených je určitým druhem hřivny, kterou se má Pánu Bohu sloužit.    

Vlastní podobenství hovoří o jistém urozeném člověku, který si zavolal svých deset služebníků,  (přesněji otroků) rozdělil jim deset hřiven a pověřil je tím, aby jimi hospodařili. V případě hřivny (řecky mina) se jednalo o obnos asi tříměsíční mzdy, což nebyl nijak velký obnos. Pán se po čase vrátil jako král a došlo k účtování.

Neubráníme se podivu, s jakým zaujetím musel první služebník se svěřenou hřivnou nakládat, když z jedné hřivny získal deset. O podobném úsilí svědčí snaha i dalšího služebníka, který získal ze své hřivny dalších pět. Potom je však řeč o třetím služebníkovi, který schoval svoji hřivnu do šátku a vracel ji takovou, jakou ji přijal. Klíčem k porozumění jeho jednání jsou slova, kterými to zdůvodňoval: „…neboť jsem se tě bál, protože jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, a sklízíš, co jsi nezasel.“ Tento otrokův výrok nám odkrývá jeho vztah ke králi. Krále sice chápal v jeho velikosti, ale náležitě nevnímal jeho záměr se svěřeným bohatstvím. A neubráníme se tomu, abychom viděli za reakcí služebníka i jistý druh výčitky. V každém případě se nedá hovořit o vztahu úcty a lásky s poznáním králova charakteru. Vlastně u tohoto služebníka schází i vědomí důvěry a touhy uspokojit krále vlastní snahou.  

Slova třetího služebníka byla nakonec jeho sebeobviněním. Věděl, že pán „bere co nedal a sklízí, co nezasel“ a z toho vyplývalo, že měl dát svůj obnos alespoň směnárníkům, aby král mohl získat alespoň úrok. Byl líný a nepodnikavý. Jeho hřivna zůstala zcela nevyužita.  

Král pak nařizuje, aby tato nevyužitá hřivna byla dána tomu, který získal deset hřiven. A protože toto rozhodnutí vyvolalo podiv, král to vysvětlil slovy: „…každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“

Podobenství z Matoušova evangelia 25,14-30 je v řadě věcí odlišné. Předně mu předcházejí tři podobenství hovořící o druhém příchodu Pána Ježíše Krista. Jedná se o podobenství o fíkovníku, o věrném služebníku a deseti pannách. (Mt 24,32-25,13) V podobenství je nutné vnímat i to, že v něm nevystupuje král, ale jakýsi velkoobchodník, který svým služebníkům svěřuje svůj majetek ve formě talentů. Talent představoval obnos nesrovnatelně vyšší nežli byla mina z předchozího podobenství. Jednalo se o hodnotu mzdy dělníka za více než dvacet let.

Pán svěřuje talenty třem svým služebníkům, ale každému dává jiný obnos a to podle jejich schopností. Prvnímu svěřuje pět talentů, druhému dva a třetímu jeden. První dva služebníci své talenty vložili do obchodu a každý získal dvojnásobek. Třetí služebník však svůj talent ukryl v jámě, kterou vykopal, a nic s ním nepodnikl. Když se pán vrátil z cest a začal se služebníky účtovat, první dva služebníci byli odměněni tím, že „vešli v radost svého pána.“ Třetí služebník však slyšel slova soudu s poukazem na to, že měl talent dát směnárníkům a pán by měl zisk alespoň z úroku. Talent pak byl předán nejužitečnějšímu služebníku, ale neužitečný služebník byl vyhozen do „nejzazší temnoty, kde bude pláč a skřípění zubů.“

Z tohoto závěru je patrné, jak vážně má být chápána duchovní činnost. Ona vlastně odkrývá,  jaký je skutečný vztah k Pánu Ježíši Kristu. Zda člověk vyznávající víru je vůbec křesťanem. Vždyť Pán Ježíš přišel, aby sloužil a pro jeho dílo křesťané přijali spasení a nový život. Smyslem jejich života se stává následování svého Spasitele a konat jím svěřené dílo. Je to výsada, že Pán Ježíš své následovníky pověřuje pokračováním ve své službě a proto oni nemohou být nečinní. I v druhém podobenství svědčí slova neužitečného služebníka o tom, že náležitě pána nepoznal a že jeho vztah k němu byl zcela neosobní. Říká: „Pane, poznal jsem, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nezasel, a shromažďuješ, kde jsi nerozsypal.“

Nelze se však nevrátit k prvým dvěma služebníkům z podobenství. Shodně zmiňují, že to jsou pánovy talenty a oni s nimi jen hospodařili. Není zde ani nejmenší náznak nějaké pýchy a zásluh. Postačující odměnou je podíl na vykonaném díle a pánova spokojenost. To je nejpřesvědčivější důkaz o hlubokém vztahu k pánovi.

Odlišnosti těchto dvou podobenství mají svůj význam. V případě stejné výše svěřených obnosů lze vyvozovat závěr, že každý svěřený dar má svoji významnou a nezastupitelnou hodnotu. Ve své podstatě není rozdíl mezi dary, ale je významné úsilí, jak se se svěřeným majetkem nakládá. V případě různě velkých obnosů lze chápat různou míru svěřených darů a tím i různost odpovědnosti. Vždyť Pán Ježíš říká: „Od každého, komu bylo hodně dáno, bude také hodně vyžádáno, a komu svěřili hodně, od toho budou žádat více.“ (Lk 12,48)  

Velice významné jsou i odlišné závěry podobenství. V prvním podobenství je prostě konstatováno odejmutí hřivny, za čímž lze vnímat tragedii strachu a lenosti, pro které se v důsledku jedná o naprostou neužitečnost a vlastně promarněný život. Druhý případ poukazuje na otázku věčného zahynutí. Nepoznání nejvlastnějšího charakteru pána, nekonání očekávané činnosti, nakonec končí odsouzením v temnotách.

Tato dvě podobenství nám názorně poukazují na skutečnost, že za darem života je předem určené Boží poslání. V poznání Pána Ježíše Krista je pak předpoklad Boží vůli rozpoznávat a naplňovat.  

2. Podíl křesťanů na životě svého společenství

I když má Boží obdarování široké uplatnění, Písmo svaté se zvláště věnuje jeho určení pro sborová společenství. Apoštol Pavel tuto problematiku rozvádí na mnoha místech svých epištol a my se v tomto smyslu zahleďme do listu Římanům 12,1-8. Tento oddíl začíná slovy: „Vybízím vás tedy, bratři, skrze milosrdenství Boží, abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu; to je vaše rozumná služba Bohu. A nepřipodobňujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé.“

Po jedenácti kapitolách ve kterých apoštol Pavel učil o Boží spravedlnosti, přechází k praktickým výzvám. Začíná slovem „vybízím“, řecky „parakaló“, které je však svým obsahem velice bohaté a záleží na překladateli, pro které slovo se rozhodne. Lze ho překládat jako „napomínám“ (Žilka) nebo „prosím“ (Kraličtí), ale i slovem domlouvám, nebo povzbuzuji apod. Všechny tyto významy bychom měli vnímat za Pavlovým slovem. Jde mu totiž naléhavě o to, aby římští křesťané porozuměli důsledkům přijmutí evangelia.

Ve své výzvě se Pavel odvolává na Boží milosrdenství. Jedině z Božího milosrdenství byli křesťané ve světě vyhledáni; pro své milosrdenství si na ně Hospodin činí nárok; z Božího milosrdenství žijí a pro milosrdnenství v Pánu Ježíši Kristu jsou pokládáni za hodné toho, aby celou svoji osobu vydávali jako živou oběť.  

Ve starozákonní oběti šlo o zabití příslušného zvířete, jeho spálení, což bylo „libou vůní pro Hospodina.“ (Lv 1,9) Slova o obětování vlastních těl tedy srozumitelně hovoří o naprostém sebevydání  Pánu Ježíši Kristu. Pavel to v listu Galaťanům vyjadřuje slovy: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ Naše oběť má být živá, protože se má projevovat ve „službě Bohu“ a proto Pavel dodává: „Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Gal 2,20)    

Tato oběť má být „svatá a příjemná Bohu“, což nás poučuje o tom, že Pán Bůh se nespokojí s 

ledajakou obětí. Tak jako starozákonní oběti musely odpovídat určitým požadavkům, tak je tomu i v případě služby křesťanů. Především je nutné poukázat na to, že přijatelná bohoslužba musí být vždy konána pod vedením Ducha svatého. O něm Pán Ježíš prohlásil, že ho oslaví. (J 16,14) Dále při službě nesmí v životě křesťana přetrvávat nějaký hřích. (Gn 4,7) Konečně je nezbytné poukázat na to, že mají být křesťané při své službě obezřetní, aby se v ní nepřizpůsobovali světu. (Ř 12,2)    

Oběť člověka je označena jako „rozumná služba Bohu“ -  doslovně „logická bohoslužba“. Je to logické - rozumné, že ten, kdo přijal Boží milosrdenství, nemůže neodevzdat svůj život Pánu Bohu.

Přijatelnost oběti je navíc přiblížena výzvou k „obnovení mysli pro zkoumání Boží vůle“. Jen Boží vůle je „dobrá, přijatelná a dokonalá“. Člověkova mysl však může být obnovena pouze prací Ducha svatého skrze Boží slovo. Člověk sám o sobě není schopen do detailů rozpoznat, co je Boží vůle a co se Pánu Bohu líbí.

Tato slova jsou obzvláště aktuální v dnešní době, kdy se často stává měřítkem správnosti konání „láska“ byť někdy na úkor zjevené „pravdy“. Často se mnozí křesťané pro svoji službu nezaměstnávají důsledným zkoumáním Boží vůle na podkladě Písma svatého. Nekladou si otázku, zda v té službě není není něco nezdravě poplatné světu. A to se netýká pouze služby při pobožnostech, ale například i metod evangelizace nebo způsobů sociální péče apod.

V další části oddílu se apoštol Pavel zaměstnává uplatňováním křesťanů ve sborovém životě.

Tuto bohatou problematiku přibližuje na obrazu těla, a to v jeho různorodosti a vzájemné spolupráci. Předně ale varuje římské křesťany před duchovní namyšleností. Píše: „Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak, abyste jednali rozumně, podle toho, jakou míru udělil každému Bůh.“

L. P. Křesina k tomuto verši říká: Obnovením mysli bude křesťan schopen mít zdravý, střízlivý úsudek o sobě samém a o Božích darech milosti, které přijal. Kdyby nedošlo k této proměně „obnovením mysli“, křesťan by se nacházel v nebezpečí, že bude o sobě smýšlet příliš vysoko, výše než má, a stane se domýšlivý. Křesťan se nemá přeceňovat ani podceňovat. Má mít o sobě střízlivý úsudek. K tomu je mu nápomocná „míra víry, kterou mu Bůh udělil“. Tato míra víry je vlastně kriteriem pro střízlivý úsudek, pro střízlivé sebeocenění, které je podloženo skutečností, a ne fantazií nebo domýšlivostí! (2)

A v dalším se pak apoštol věnuje obrazu církve jako těla Pána Ježíše Krista. K tomuto obrazu se ve svých listech vícekrát vrací, nejpodrobněji v 1. listu Korinťanům 12,12-27.

Slova 27. verše: „Vy jste tělo Kristovo a jednotlivě jste jeho údy“, by měla křesťany znovu a znovu přivádět k úžasu. Jedná se o přímo neuvěřitelnou skutečnost způsobenou Boží milostí a mocí Ducha svatého.

Z této alegorie vyplývá řada významných poučení. Předně nám obraz těla potvrzuje, že každý věřící má ve sborovém společenství svoji úlohu, která spočívá ve vzájemné službě k Boží slávě. Tak jako v těle má každý úd své poslání, tak je tomu i ve sborovém společenství. Údy se nemohou navzájem ani podceňovat ani přeceňovat. Například noha si nemůže říci, že když není rukou, nepatří k tělu; ucho nemůže dělat podobný závěr když není okem. Na druhou stranu oko nemůže říci ruce, že ji nepotřebuje, nebo hlava toto podobně nemůže říci nohám. A tyto poukazy vyvádí z omylu ty, kteří podceňují svůj význam v církvi a varuje před namyšleností ty, kteří se nad druhé povyšují.  

V tomto oddílu z 12. kapitoly listu do Říma se apoštol nakonec věnuje otázce duchovních darů. O těch čteme na několika místech a vzniká nám tak poměrně delší seznam. V našem případě se jedná pouze o sedm darů, a to o dary proroctví, služby, vyučování, povzbuzování, rozdávání, stání v čele a milosrdenství. Každý ze zmíněných darů má svůj význam pro církev, protože Pán Bůh jím sleduje své záměry a užitečnost. S ohledem na rozsah tohoto kázání si řekněme ke každému z uvedených darů jen několik slov.

Prvním ze seznamu darů je dar proroctví. Apoštol Pavel v 1. Kor 14,1 vyzývá, aby o tento dar věřící usilovali především. Tento dar přibližuje takto: „Kdo však prorokuje, mluví lidem k budování, povzbuzení a útěše.“ (v.3) Při porovnání tohoto daru s darem vyučování spočívá rozdíl v tom, že v  proroctví jde o zvěstování Božího slova do určité situace, zatímco při vyučování jde prostě o vykládání Písma svatého. To však neznamená, že by se například během vyučování nemohlo slovo stát zároveň prorockým, ale není tomu tak nutně.

Dar služby, řecky diakonia, v sobě zahrnuje nejrůznější druhy křesťanské činnosti. Život církve je natolik pestrý, že s sebou nese nejrůznější potřeby služby. Tak hned v prvotní církvi se vyskytla nezbytnost péče o helénské vdovy a apoštolové tuto potřebu řešili tím, že k ní povolali sedm mužů (Sk 6,5).

Pro přiblížení všeobecnosti tohoto daru uveďme namátkou několik případů. Například Besaleel byl naplněn Duchem svatým pro budování Stanu setkávání (Ex 31,2-5); ve starozákonní bohoslužbě hráli významnou úlohu zpěváci a hudebníci, což nutně předpokládalo Boží obdarování; Tabita oplývala dobrými skutky a dáváním almužen, včetně zhotovování košil a plášťů pro vdovy (Sk 18,3.26); o Priscille s Akvillou víme v souvislosti s jejich pohostinností (Sk 18,3.26). A nepřehlédněme ani takové zmínky Písma svatého o službě, jako byl například Tercius, který psal Pavlův list do Říma (Ř 16,22) nebo zmínky o doručovatelích a opisovačích Pavlových listů.

Ještě si však zmiňme jeden druh služby, kterou je výchova dětí. J. A. Komenský ve své knize Informatorium školy mateřské v této souvislosti poukazuje na verš z Žalmu 127: „Hle, synové jsou dědictví od Hospodina, plod lůna je mzda.“ A dodává, že rodiče nemají mít děti pouze k rozkoši a potěšení, ale také pro práci „při nich. Práci, pravím, ve vedení jich k tomu, aby byli, čím býti mají.“ (3) Jen si uvědomme, kolik otců a matek mělo výrazný podíl na požehnané budoucnosti některých významných lidí, protože se cílevědomě věnovali jejich výchově s rozpoznáním jejich přirozených vloh a zájmů.  

Dalším zmíněným darem je dar povzbuzování, který, jak již bylo řečeno dříve, lze překládat i jako napomínání. Jedná se o velice významný dar související se zdravým životem sboru. Je za ním rozpoznání, zda Pán Bůh vede k povzbuzení pro duchovní únavu a slabost, nebo naopak vede k napomenutí pro nekajícnost v souvislosti s hříchem.

Neubráníme se postesknutí, že se tohoto daru nedostává v potřebné míře v dnešních sborech. Často se dokonce stane, že někteří věřící jsou podobní přátelům Jóba, kterým řekl výstižná slova: „Jste všichni mizerní utěšitelé.“ (Jób 16,2)  

Pak přichází dar rozdávání, který se vesměs chápe ve smyslu udělování almužen a finanční pomoci nebo sdílení časných a praktických věcí. V něm se však jedná o osobní dar a nemá se proto zaměňovat za sborovou výpomocnou činnost.

Dar „stání v čele“ je svým obsahem naprosto srozumitelný. Ve sborovém životě se týká starších, kteří jsou také jmonováni jako pastýři nebo biskupové. Těm je adresováno slovo: „Paste Boží stádo, které je u vás; dohlížejte na ně ne z donucení, ale dobrovolně, podle Boha, ne z nízké zištnosti, ale ochotně, ne jako páni nad svým podílem, ale jako ti, kteří se svému stádu stávají vzorem.“ (1Pt 2.3) Tito se mají vyznačovat horlivostí. Je tragedií sborů, jestliže se někdo staví do této pozice bez Božího obdarování. To může způsobit i zánik sboru a újmu na Božím díle.

Konečně je tu dar milosrdenství. K milosrdenství jsou nabádáni všichni věřící. Slova: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou.“ (Mt 5,7) jsou pro křesťany závazkem. Přesto je vnímatelná skutečnost, že někteří mají tento dar pro své zvláště citlivé srdce. Šťasný sbor, který má ve svém středu takto obdarované, kteří ve vědomí tohoto daru slouží radostně.    

 Závěr: Toto kázání končíme poukazem na jednu z tragických událostí života krále Davida. Ten je v Bibli zmiňován jako „muž konající Hospodinovy boje“ (1Sam 25,28). Došlo však k tomu, že jako král  vyslal svá vojska do boje a sám zůstal v Jeruzalémě. (2Sam  11,1) Když se jednou navečer procházel na střeše paláce, uviděl krásnou Bat-šebu, jak se koupe, a když viděl její krásu, probudila se v něm žádostivost, poslal pro ni a přestože zjistil, že je ženou Chetejce Uriáše, tak s ní pohlavně zhřešil. Tento hřích měl pak své strašlivé důsledky v jeho životě i životě jeho rodiny.

Je vhodné poukázat na to, že plnění Boží vůle a svěřená práce slouží nejen k Boží slávě, ale když ji věrně konáme, zachovává nás mnohdy před duchovními pády.

Apoštol Pavel povzbuzuje křesťany v Korintu slovy: „Tak tedy, moji milovaní bratři, buďte pevní a nepohnutelní, stále se rozhojňujte v Pánově díle, vědouce, že vaše námaha není v Pánu zbytečná.“ (1Kor 15,58)

Literatura

1. Rick Warren: Cílevědomá církev, str. 300

2. L.P. Křesina: Charismata, str. 53

3. J. A. Komenský: Informatorium školy mateřské, str. 15