Peklo a „očistec“
„Jestliže tě tvé pravé oko svádí, vyrvi je a odhoď od sebe, neboť jest pro tebe lépe, aby jeden tvůj úd zahynul, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. A jestliže tě svádí pravá ruka, usekni ji a odhoď od sebe; neboť jest pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů zahynul, než aby celé tvé tělo přišlo do pekla.“
Mt 5,29.30
Úvod: Jednoho černošského kazatele z jihu Spojených států se zeptal jeho bílý kolega ze severu: „Vysvětli mi, čím to je, že vy kazatelé z jihu tak často kážete o pekle?“ A tento starý kazatel mu svojí angličtinou s typickým jižanským přízvukem odpověděl: „Já to vlastně ani nevím. Možná je to ale tím, že jsme se zde na jihu dosud nenaučili zaobalovat a umlčovat to, co Bible jasně říká, jak to děláte vy ze severu.“
Je tragickou skutečností, že se o pekle káže jen velice zřídka. Když procházíme nejrůznějšími sbírkami kázání, listujeme v křesťanských periodikách, téměř nenarazíme na téma o skutečnosti věčného zahynutí. Přitom Písmo svaté obsahuje množství textů, které hovoří nejen o nebeském království, ale v případě odmítání Božího odpuštění v Pánu Ježíši Kristu i o věčném odsouzení v pekle.
Kazatelé se však tomuto „nepopulárnímu předmětu“ vesměs vyhýbají, a tím se proviňují proti svému poslání. V souvislosti s věčností apoštol Pavel píše korintským: „Protož znajíce tu hrůzu Páně, lidem k víře sloužíme.“ (2Kor 5,11) Pán Ježíš kázal nejen o nebeském království, ale mluvil zcela nepokrytě i o místě „pláče a skřípání zubů“. Jen v Matoušově evangeliu ho takto zmiňuje šestkrát. (8,12; 13,42.50; 22,13; 24,51; 25,30) a to navzdory tomu, že se mu posluchači stavěli na odpor a nebo od něj i odcházeli.
1. Několik slov k uvedeným veršům v záhlaví
Verše nám velice srozumitelně hovoří o vážnosti hříchu v Božích očích. Je proto nezbytné se hříchu postavit již v případě svodu. Vždyť se v pozemském životě rozhoduje o celé věčnosti. Je proto krajně lehkovážný postoj člověka, kterého zajímá pouze současnost a na tom, co bude po smrti, mu nezáleží.
Pán Bůh nás stvořil ne jako pomíjející bytosti. On nás stvořil ke svému obrazu a stojí o trvalé obecenství s námi. Ani Adamův hřích v ráji mu nepřekazil jeho záměr. V oběti svého Syna za naše hříchy připravil cestu odpuštění a věčnosti trávené s ním v nebeském království.
Uvedené verše nás mají vést k ostražitosti již před počínající hříšnou žádostivostí. Radikalismus slov Pána Ježíše vede Dietricha Bonhoefera k následujícímu výkladu: „…následování znamená sebezapření a spoutání toliko s Ježíšem, nemůže být nikde dána volnost vlastní vůli učedníka, opojené smyslovou touhou. Taková žádostivost, i kdyby se projevila jediným pohledem, vylučuje z cesty následování a přivádí celé tělo do pekla. V této žádostivosti prodává člověk své nebeské prvorozenství za čočovici hříšné touhy. Nevěří tomu, kdo mu může zapověděnou slast nahradit stonásobnou radostí. Ztrácí důvěru v neviditelné a sahá po viditelném plodu hříšné touhy. Tak schází z cesty následování a dostává se daleko od Ježíše.“1
A Dietrich Bonhoeffer pokračuje: „A není teď vhodná chvíle konečně rozhodnout otázku, rozuměl-li Ježíš svému příkazu doslovně nebo pouze v přeneseném smyslu? Nezávisí na jasné odpovědi na tuto otázku celý náš život?... Jenže tato otázka je už sama o sobě falešná a zlá. Není na ni odpověď. Kdybychom řekli, že ovšem to není míněno doslovně, vyhnuli bychom se tím už váze příkazu. Kdybychom řekli, že tomu jistě máme rozumět doslova, ukázala by se nejenom zásadní absurdnost křesťanské existence, nýbrž i sám příkaz by pozbyl platnosti. Ale právě tím, že se nám na tuto zásadní otázku nedostává odpovědi, zmocňuje se nás Ježíšovo přikázání o to svrchovaněji a plněji.“ 2
2. Peklo a „očistec“
Ve Starém zákoně je „peklo“ překladem hebrejského „šeól“. I když tento pojem kraličtí někdy překládají i jako hrob, smrt, jáma nebo propast, vždy znamená „říši mrtvých“. V Novém zákoně hebrejskému „šeól“ odpovídá řecké „hadés“ a překládá se vedle „pekla“ ještě jako „podsvětí, říše smrti“ apod. (např. Mt 11,23)
Místo odsouzení bezbožných po vzkříšení a posledním soudu je v Novém zákoně řecké „geenna“ (např. Mt 18,9) a překládá se důsledně jako „peklo“. O tomto pojmu se mluví i obrazně jako o „ohni“, „ohnivé peci“, nebo „hořícím jezeru“ (Mt 25,41; Zj 19,20; 20,10.14n). To je připravené pro Ďábla, jeho anděly a bezbožné, kteří jsou někdy nazváni syny geenny. (Mt 23,15)
A je zde ještě řecké slovo „tartaros“, které se vyskytuje v Novém zákoně pouze v 2Pt 2,4, které se v některých překladech uvádí jako „peklo“; v ekumenickém překladu “temná propast podsvětí“, v Žilkově překladu „propast temna Tartaru“.
Z vyprávění Pána Ježíše o boháči a Lazarovi se dozvídáme, že „hadés“ mělo dvě oddělení: jedno pro spravedlivé – „klín Abrahamův“, a druhé pro bezbožné „místo muk“. Jedná se o místo přechodného stavu před vzkříšením těla a konečným soudem. Obě tato místa dělí nepřeklenutelná propast, která znemožňuje překročení z jednoho místa do druhého.
V učení římsko-katolické církve hraje v souvislosti s věčností velice významnou roli „očistec“. Ten je „stav těch, kteří umírají v Božím přátelství, ale i když jsou si jisti svou věčnou spásou, před vstupem do nebeské blaženosti musí ještě projít očišťováním.“ 3
Očišťování duší je podle tohoto učení nezbytné proto, že duše trpí následky svého nedokonalého života. Podle Augustina očišťování duše spočívá ve zrání v lásce. „Duše chce ihned navázat dialog s Bohem, ale poznává, že na to ze své strany není připravena. Vidí Boha, jaký je a co pro ni znamená, a cítí palčivou touhu se s ním spojit. Přitom poznává, že její láska je ještě neschopna takového čistého objetí. Proto trpí prudkou bolestí nad svou nehotovostí, nezralostí. Poznává, že sobecké já, které poznamenalo na zemi i sebečistší myšlenku a čin, není schopno vejít ve styk s nezahaleným Bohem. Toto sobectví taje tím rychleji, čím rychleji se duše otvírá Bohu. Podstata „očištění“ je v růstu lásky duše k Bohu, lidské já ustupuje před božským Ty.“ 4
Ve svém učení se katolická církev odvolává na 2. knihu Makabejských (součást Deuterokanonických knih) 12,42-46. Tam je řeč o Judovi Makabejském, který po jednom ze svých vítězných bojů zjistil, že vojáci, kteří z jeho vojska padli, měli pod svým šatem ukryty amulety bůžků, což bylo proti Božímu zákonu. Juda porozuměl, že tento hřích byl důvodem jejich smrti, proto rozhodl, aby byly za padlé přineseny oběti a aby se lid modlil o odpuštění jejich hříchů.
Ve svém učení však katolická církev jde ještě dále. Prohlašuje: „Na základě společenství svatých mohou věřící ještě putující na zemi pomáhat duším v očistci obětováním modliteb za zemřelé, zvláště eucharistické oběti, ale také almužen, odpustků a kajících skutků.“ 5
Z toho je zřejmé, že na spáse má svůj podíl i člověk. A zvláště učení o odpustcích, ve smyslu pomoci lidem v očistci hrálo významnou roli v počátcích reformace. Jak Jan Hus, tak Martin Luther právě proti nim výrazně vystoupili v úsilí o čistotu církve. Ve svých pětadevadesáti článcích Martin Luther velice podrobně napadá toto učení, které je ve své podstatě svatokupectvím a naprosto znevažuje dílo Pána Ježíše Krista, jehož dokonalá oběť na kříži je zárukou spásy každého věřícího.
3. Jak může milující Bůh posílat lidi do pekla?
Mnohý současný člověk nemá žádné námitky vůči Bohu lásky, který nás podporuje nezávisle na způsobu našeho života, ale odmítá představu Boha, který lidi za jejich mylná přesvědčení trestá, i když jsou upřímná.
Myslet si však, že pokud je Bůh milující, měl by odpouštět každému a neměl by se hněvat, je bláhové. Vždyť opravdově milující osoba nemůže zůstat netečná v situaci, když vidí druhého, jak svým konáním škodí sobě nebo druhému. V takovém případě je přece zloba a rozhořčenost přímým důsledkem lásky. Ve známé kapitole lásky čteme, že se láska „neraduje z nepravosti, ale raduje se spolu s pravdou.“ (1K 13,6) V biblickém učení je Bůh nejen Bohem lásky, ale i spravedlnosti. Hněv není opakem lásky. Boží hněv není výbuchem jeho rozmaru, ale projevem jeho lásky a spravedlnosti.
Kdyby se Bůh při pohledu na násilí, lež, křivdy a vše co souvisí s hříchem nehněval a nezasáhl, nebyl by to Bůh. A právě víra v Boha, který má jediný legitimní právo na soud a odplatu, činí navíc přítrž odvetným akcím, které by měly za důsledek nekonečný cyklus odplaty. „Pokud neuvěřím, že existuje Bůh, který nakonec dá všechny věci do pořádku, ´pozvednu meč´a nechám se vtáhnout do nekonečného víru odplaty. Jedině, když si budu jistý, že existuje Bůh, který napraví všechny nepravosti a dokonale srovná všechny účty, najdu v sobě sílu se ovládnout.“6
Písmo svaté vede k víře v Boha, který nenávidí hřích a přichází se soudem a odplatou - to je pilířem lásky a mírumilovnosti.
I když nakonec tento pohled někteří přijmou, často se stává, že setrvají na pozici, že posílat kvůli hříchu lidi do pekla, se s Boží láskou nesrovnává. V takovém případě je nezbytné si ujasnit, o co v případě hříchu jde.
Člověk byl stvořen pro život v Boží přítomnosti, se vztahem ke svému Stvořiteli. Jen v harmonii s Božím záměrem člověk může dosahovat naplnění svého života. A hřích je to, co se staví mezi člověka a Boha. Tak dochází k člověkovu odloučení se od Boha, ztrátě radosti, pokoje a vůbec naplnění jeho poslání.
Na podkladě slov Pána Ježíše o Lazarovi a boháči, přibližuje Timothy Keller peklo z jednoho úhlu takto: „Běžným biblickým symbolem pekla je oheň. Oheň dezintegruje, působí rozpad. Rozpad duše, v jehož důsledku se vytváří sebestřednost, což můžeme pozorovat dokonce i v tomto životě. Víme, jak sobectví a zahleděnost do vlastní osoby vedou k bolestné zatrpklosti, nesnesitelné závisti, ochromující úzkosti, paranoidním myšlenkám a k je provázejícímu popírání a zkreslování určitých skutečností. Zeptejme se: ´Co když smrtí náš život neskončí, ale bude věčně pokračovat ve spirituální formě?´ Peklo pak představuje trajektorii duše pohroužené do sebe samotné, žijící sebestředný život, který trvá dál a dál, na věky věků.“7
4. Oddíl o Lazarovi a boháči (Lk 16,19-31)
Tento oddíl je velice významný v souvilosti s učením o smrti a věčnosti. Někteří pokládají vyprávění Pána Ježíše o boháči a Lazarovi za podobenství. Podstata podobentsví však je v tom, že je v nich porovnána určitá známá a běžná skutečnost s nějakou duchovní pravdou, která má být takto osvětlena. Vyprávění Pána Ježíše o boháči a Lazarovi je nezbytné chápat jako biblické učení a samo o sobě podobenstvím není. Jedná se v něm o zcela jedinečný oddíl v celé Bibli. Přesto však je možné tento oddíl za podobenství chápat v případě, že ho dáme do souvislosti s podobenstvím, které je uvedeno na začátku kapitoly (16,1-13). Tam je řeč o nepoctivém správci, který myslel na vlastní budoucnost do takové míry, že se správou svěřeného majetku nakládal nečestně. V tomto případě pak lze chápat vyprávění Pána Ježíše o bláhovém boháči jako protiklad předchozího. Boháč totiž ve svém shromažďování majetku na věčnost vůbec nemyslel.
O bohatém člověku čteme, že se přepychově oblékal, každodenně hodoval a o chudákovi je řečeno, že nejen hladověl, ale byl i plný vředů, které mu lízali psi. Těžko si lze představit větší lidský kontrast ve společnosti.
Tito dva muži jsou uvedeni do vztahu tím, že chudák lehává u vrat boháčova domu. Nejspíš tam býval přinášen soucítími s nadějí, že se zde dočká alespoň nějakého druhu pomoci. Boháč nemusel pracovat, každodenně hodoval, o ubohém Lazarovi bezpochyby věděl, snad by se mohl slitovat a trochu pomoci. O Lazarovi nečteme, že by klepal na dveře, žebral, naříkal, pouze čekal alespoň na odpadky. V nich se nejednalo o „drobty“, které padají ze stolu, ale o kousky chleba, které sloužily k otření prstů hodovníků, které se pak házely pod stůl.
Jméno Lazar je zkratkou jména Eleazar, které znamená „Bůh pomáhá“. A právě při boháčově netečnosti se stává zřejmé, že Lazarova naděje nemůže být v člověku, ale pouze v Hospodinu.
Oba muži však zemřeli a kontrast mezi nimi se dostává do dalšího protikladu. O pohřbu Lazara není ani zmínka, ale je o něm řečeno, že byl „anděly odnesen do klína Abrahamova“. Tato ojedinělá zmínka odchodu na věčnost poukazuje na skutečnost, že Hospodin věděl o Lazarových pozemských útrapách a nyní ho přijmal do své slávy. V souvislosti se smrtí boháče je řečeno, že byl pohřben. I když se nepochybně jednalo o okázalý a honosný pohřeb, žádný prospěch z toho již boháč neměl.
A další děj nás seznamuje s tím, že boháč v pekle (hadés) nevyslovitelně trpí. Dostal se do místa, kde se mu vede zcela opačně než na zemi. Na světě žil pro sebe, nežil pro Boha a pro druhé, proto je nyní potrestán vzdáleností od Boha a jeho lásky. V plameni obrací svůj zrak vzhůru, kde poznává Abrahama v nebeské slávě. Jen odtamtud může čekat pomoc. Kdysi bohatý a velkolepě hodující prosí alespoň o trochu vody. Chce službu od Lazara, kterému sám nikdy neposloužil. Žádá Abrahama, aby ho poslal a namočeným prstem ve vodě alespoň ochladil jeho jazyk, protože trpí v plameni.
(Z toho, že boháč poznává Abrahama lze usuzovat, že na věčnosti budou lidé identifikovatelní i v případě těch, kteří zesnuli dříve.)
Abraham však tuto boháčovu žádost odmítá. Nazývá ho „svým synem“, což nám poukazuje na tragičnost toho, že člověk mající známost Hospodinova zákona podle Zákona nejednal. A navíc Abraham zmiňuje propast, která je mezi nimi a která znemožňuje přejití z jednoho místa na druhé.
To, co nás ve vyprávění přímo šokuje, je boháčova prosba, aby Abraham alespoň poslal vzkříšeného Lazara do domu jeho otce. Má tam pět bratrů a nechce, aby se dostali do tohoto místa muk. Ale ani této druhé boháčově prosbě Abraham nevyhovuje. Říká: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslechnou! Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (v. 29)
O oprávněnosti této Abrahamovy reakce svědčí přesvědčivě Nový zákon. Protivníkům Pána Ježíše nesloužilo k víře ani vzkříšení Lazara, ani vzkříšení samotného Pána Ježíše Krista. Kvůli vzkříšení Lazara, ho chtěli velekněží zabít (J 12,10), v případě vzkříšení Pána Ježíše se velekněží rozhodli podplatit stráž, která hrob hlídala s tím, aby prohlásila, že bylo jeho tělo ukradeno. (Mt 28,13)
Toto podobenství Pána Ježíše poučuje o tom, že pozemské utrpení není v člověkově životě tím konečným údělem. Před člověkem je věčnost! Těžkosti by proto neměly vést věřícího k otázkám, proč Bůh dopouští na některé těžké zkoušky, zatímco posměvačům se daří skvěle. Vždyť bohatství často odvádí člověka od Boha a je tak příčinou zatracení. Na druhé straně nemoci a chudoba mohou být školou pokory a sloužit člověku k obrácení a poslušnosti Boží vůle. Na věčnosti se řeší a vyrovnávají nesrovnalosti pozemského života.
5. Kdo jde cestou do pekla
Z podobenství lze porozumět, v čem spočívá způsob života lidí, jejichž životní cesta končí v pekle. Jedná se o lidi, kteří svůj veškerý zájem mají obrácen k pozemskému životu. Smysl svého života vidí v přepychu, hodování a my můžeme ještě dodat: v neustálé zaměstnanosti, hromadění bohatství, v sexuálním vyžívání, hledání slávy apod. Na Stvořitele, pokání, odpuštění hříchů, nebeské království, hledání Boží vůle ve svém životě nemyslí. Nedbají ani o druhé, byť by byli v sebevětší nouzi - myslí pouze na sebe.
Podobenství nám však připomíná, že život je neopakovatelný. V něm se jedná o jedinečnou příležitost, která rozhoduje o věčnosti.
Povšimněme si toho, že boháč v pekle neprosí o milost a propuštění z pekla. Jeho životní orientace, která zcela ovládla jeho mysl, s ním přešla i na věčnost. Pokud člověk nezaloží své myšlení na Bohu, jeho životní orientace se stane zotročující závislostí, tak jak je tomu například s lidmi závislými na drogách, alkoholu nebo herních automatech či pornografii.
Během pozemského života je lidem nabízena duchovní svoboda skrze víru v Pána Ježíše Krista. Pán Ježíš říká: „Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.“ (J 8,32) Jestliže člověk pravdu v Pánu Ježíši odmítá, stává se otrokem a ve svém otroctví se propadá stále níže. Tak se lidé vlastně dostávají do pekla sami a to pro svoji životní orientací. Důvodem je jejich sebestřednost, pýcha a vše, co je důsledkem hříšné přirozenosti.
Vnímavý křesťan nemůže přehlédnout, jak se v současné společnosti peklo zlehčuje. I když tomu tak bylo i v minulosti, že například v pohádkách byli zesměšňováni čerti, na které vyzráli chytří lidé, v současnosti se podsvětí stává oblíbeným tématem. Někteří lidé si tak peklo představují jako místo zábavy a radovánek se stejně orientovanými přáteli. A zatímco v minulosti bylo teology poukazováno na peklo jako na místo nevyslovitelného trápení, dnes teologové hovoří o pekle zpravidla ve smyslu místa odloučení od Boha. To je samozřejmě pravda, ale poněkud to zeslabuje hrůzu věčného zatracení, protože mnozí lidé o Boží přítomnost po smrti nestojí.
Závěr:
Vědomí pekla má vést křesťany nejméně k těmto třem postojům: 1. K vděčnosti Pánu Bohu za Pána Ježíše Krista, který pro náš hřích zakusil až hrůzu odloučení od Otce (viz Mt 27,46: „Bože můj, Bože můj, roč jsi mne opustil?“). 2. K většímu úsilí o svatý život, protože ten je svědectvím o vědomí vážnosti hříchu, pro který Syn Boží zemřel na kříži. (1K 15,3) 3. K věrnějšímu poukazování nevěřícím na nrzbytnost víry v Pána Ježíše Krista, bez níž neuzří život, ale hněv Boží (J3,36)
O tom, jak je významné i svědectví o pekle svědčí zkušenost jednoho skotského kazatele. Když jednou procházel kolem sklárny, neodolal a vešel do haly, kde byla právě otevřena jedna pec a on zakusil hrozný žár, který z pece vycházel. Protože tento žár nemohl vydržet, odvrátil svoji tvář, kterou si navíc zakryl a mimoděk poznamenal: „Hrůza! Tak nějak to bude v pekle!“ Přitom nevnímal, že by byl někdo poblíž a mohl jeho slova slyšet.
O nějaký čas později tohoto kazatele navštívil jeden z dělníků oné sklárny se slovy: „Vy mne neznáte, ale když jste před časem vkročil do naší sklárny a prohodil ona slova o pekelném žáru, kdykoliv jsem potom otevřel pec, vybavil jsem si vaše slova: „Tak nějak to bude v pekle!“ Proto jsem dnes přišel, abych našel cestu, která by mne před peklem zachránila.“
- 1. Dietrich Bonhoeffer: Následování, str. 83
- 2. Dietrich Bonhoeffer: Následování, str. 84
- 3. Kompendium katechismu katolické církve, str. 64
- 4. Naše víra, str. 280
- 5. Kompendium katechismu katolické církve, str. 64
- 6. Timothy Keller: Proč Bůh? Str. 106
- 7. Timothy Keller: Proč Bůh? Str. 108