Písmo svaté je vdechnuté Bohem 2. Tim 3, 16. 17
„Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku.“
Úvod: V Zápasu o duši č. 117 byla uvedena slova jistého profesora teologie, že za svoji povinnost považuje přesvědčit studenty prvního ročníku, kteří doposud věřili Bibli jako Božímu slovu, že to není pravda. Naskýtá se pak otázka, zda někdy tento profesor důsledně přemýšlel nad naším veršem. Jestliže je veškeré Písmo vdechnuté Bohem, pak si Bible může činit nárok na prohlášení, že je Božím slovem.
Boží jsoucnost je nám zjevována v několika skutečnostech: Je to příroda a stvořitelské dílo, je to historie, především v dějinách izraelského národa, a konečně je to Boží Slovo – Bible. V plnosti je pak Boží bytí zjeveno v Božím Synu - Pánu Ježíši Kristu. V epištole k Židům 1, 1 a 2 čteme: „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům v prorocích; na konci těchto dnů k nám promluvil v Synu...“
O Bibli tedy můžeme směle prohlásit, že je jakýmsi „Božím prstem“. Ona je vlastně jediný Boží dokument napsaný v lidské řeči. A Pán Ježíš o významu Písem svatých prohlašuje: „Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka ze Zákona, dokud se všecko nestane.“ (Mt 5, 18)
Werner Gitt píše o Bibli: „Bible poskytuje člověku nutný myšlenkový rámec, mimo nějž by byla skutečná věda nakonec nemožná... Bible není přírodovědná kniha – když však Bůh mluví o skutečnostech v přírodě, je to vždy správné. Bible není dějepisná kniha – když se však Bůh zmiňuje o historických skutečnostech, jsou vždy pravdivé... Pravá a opravdová věda přijímá svůj nejhlubší základ, svou zásadu, ze slova Vševědoucího.“ (1. - str. 77)
1.Výklad textu
Jestliže o některých biblických verších řekneme, že jsou jedinečné a nanejvýš významné, pak to platí nepochybně o našich dvou verších. V nich Bible svědčí sama o sobě. Je nám takto výslovně řečeno, že autorem všech spisů Starého i Nového zákona je Pán Bůh. V Novém zákoně je řecké přídavné jméno „theopneustos“ (vdechnuté) uvedeno pouze na tomto místě. Toto přídavné jméno je složeno ze slov „theos“ (Bůh) a „pneu“ (dech). Je vhodné dodat, že slova o „vdechnutém“ nebo „inspirovaném“ slově je nutné vztáhnout na původní texty, nikoli na překlady.
V našem verši je také přiblížen Boží záměr s Písmem svatým. Je zmíněno jeho čtveré poslání: je užitečné „k učení, usvědčování, napravování a výchově ve spravedlnosti“ .
Předně je tedy „užitečné k učení“. Kde jinde hledat učení o stvoření, o Bohu, o lidském pádu, o Božím plánu záchrany lidstva v Ježíši Kristu, o Duchu svatém atd. než v Bibli. Bez ní bychom byli odkázáni v těchto nejpodstatnějších věcech pouze na svůj rozum a dohady. Takto však jsme Pánem Bohem v jím vdechnutém slově poučováni o všem důležitém, co se týká nás i lidské společnosti.
Pod pojmem „usvědčuje“ rozumíme především usvědčování člověka z hříchu a neposlušnosti. Je to především Písmo svaté, v němž se zpřítomňuje Boží svatost. Člověk si uvědomuje vlastní porušenost a hřích. Král David si ve svém 51. žalmu dokonce připomínal skutečnost, že i jeho početí bylo poznamenáno hříchem. Jak by si mohl člověk zakládat na svých zásluhách, činit si nárok na obstání před Božím soudem a být si jistý Božím odpuštěním?
Pojem „napravování“ pak svědčí především o Boží moci změnit lidský život. Skrze moc Božího slova totiž dochází k poznání vlastní hříšnosti a k činění pokání, ke změně života v působení pomoci Ducha svatého. Skrze duchovní narození se člověk stává „novým stvořením“ a žije v touze plnit Boží vůli.
Náš verš konečně hovoří o „výchově ve spravedlnosti“. Tak jak je v životě nezbytné procházet nejrůznějším výchovným a vzdělávacím procesem, aby docházelo k pokroku, tak je tomu i v duchovním životě. Pán Bůh své děti vychovává. Vychovává je ve spravedlnosti, která se děje především skrze známost Písma svatého.
Pánu Bohu jde o to, “aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku.“ To je ten nejvlastnější Boží záměr s člověkem, „aby byl takový, jaký má být“. A Pán Bůh nejen vystrojuje ke každému dobrému skutku, ale dobré skutky pro své děti dokonce připravuje. V epištole k Efezským 2, 10 čteme: „Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili.“
2.Zápas o Písmo svaté v křesťanské historii
V křesťanské historii se setkáváme s nejrůznějšími postoji k Písmu svatému. Nacházíme v ní jevy znevažující Bibli světským způsobem života, docházelo k povyšování lidských ustanovaní nad biblickými pravdami, dokonce si lidé osobovali právo s Biblí zacházet zcela svévolně.
Již v polovině 2. století takto můžeme chápat čin Markiona, který prohlašoval, že učení Pána Ježíše Krista bylo učedníky zfalšováno. Upravil proto Lukášovo evangelium, vybral deset Pavlových epištol a vytvořil tak svůj vlastní biblický kánon.
Zápas o Písmo svaté je pak výrazně patrný v úsilí reformátorů. Česká reformace se vyznačovala úsilím o čistotu života podle Písma svatého, Lutherova reformace na podkladě zvěsti Bible je jedinečná ve zdůraznění učení o spasení pouhou vírou atd.
V našem uvažování se však zahleďme do minulosti, která se nás bezprostředně dotýká. Od druhé poloviny 19. století, totiž byla vyvinuta řada teologických systémů, jejichž rozmanitost a vzájemná rozporuplnost je nanejvýše zarážející. Objevuje se tzv. „vyšší kritika“, která vycházela z pozice, že je Bible čistě lidským produktem. Patří do ní jak literární kritika, tak i historická kritika. Metody, které tyto kritiky užívají přicházejí často k zcela neočekávaným a diskutabilním závěrům.
J. L. Hromádka se ve svém „Přelomu v protestantské teologii“ zaměstnává teologií druhé poloviny 19. století, a první poloviny 20. století, kdy docházelo k zápasu mezi liberální teologií (někdy se jí říká humanistická, modernistická nebo antropocentrická) a ortodoxií. Při hodnocení liberální teologie ukazuje na její nedostatky počínaje jejím problémem s Písmem svatým. Píše, že liberální teologie vycházela z názoru vědeckého pozitivismu 19. století, cituji: „není jediného tajemství, které bychom vědeckou prací nemohli odhalit. Není pozemského zla, které bychom nemohli odstranit lepší hospodářskou úpravou. Není tajemství, které bychom vědecky nemohli rozřešit a není zla, které bychom nemohli odstranit.“ (2. - str. 20) A dále konstatuje, že se nakonec tato teologie dostala do „slepé uličky“, protože naráží na problémy, které nedovede vjyložit a řešit.
Tak dochází k „přelomu v protestantské teologii“ jehož nositelem je především Karl Barth (1886 – 1968). Teologové tehdy přestali důvěřovat některým dřívějším idealistickým tezím. Například tomu, že se člověk dá vychovat a že je v jádru dobrý. Tato víra v člověka však byla otřesena světovou katastrofou - 1. světovou válkou. Teologie K.Bartha byla označována jako „teologie krize“ nabo „neo-ortodoxie“. Podle J. L. Hromádky chce tato teologie říci, „že člověk sám i při sebelépe vyvinutém apriori se nedostane k Bohu ani o krůček blíž.“ (2. - str. 73)
C. C. Ryrie ve své knize Základy teologie seznamuje hlouběji s Barthovým pojetím inspirace Písma svatého a píše: „...zastával chybný a nebezpečný názor na inspiraci, který mnozí stále propagují. Barthiáni se celkově staví do jedné řady s liberální školou biblické kritiky. Přesto však často káží jako evangelikálové. V tomto směru je barthianismus nebezpečnější než otevřený liberalismus. Pro Barthiány se zjevení soustřeďuje v Ježíši Kristu. Je-li Kristus středem kruhu znázorňujícího zjevení, pak Bible stojí na jeho obvodě. Ježíš Kristus je Slovem (a tím také je); Bible však slouží pouze jako svědek o tom Slově, Kristu. Svědectví Bible o Slově je nevyvážené tzn., že některé její části jsou ve svém svědectví důležitější než části ostatní. Právě tyto důležitější části svědčí o Kristu. Nicméně, ač tak významné, nemusí být tyto důležité části nutně přesné. Barthiáni ve své skutečnosti docházejí ve svém hodnocení evangelií ke stejným závěrům jako liberálové: učí, že ve zprávách evangelií jsou chyby.“ (3. - str. 81)
John P. Newport ve své knize „Why Christians fight over the Bible“ však charakterizuje K. Bartha ještě takto: „... slova biblických autorů pokládá za důsledek inspirace. Je však odmítavý k prohlášení, že inspirace zaručuje plně spolehlivé a pravdivé líčení Boží biblické historie. Barth potvrzuje jak božskou neomylnost tak lidskou omylnost Bible, a není docela zřejmé, co pod těmito pojmy myslí.“ (4. - str. 64)
Tento postoj neo-ortodoxie si přibližme ještě následujícími dvěma citáty. J. B. Souček ve své spisku „Slovo – člověk – svět“ píše: „Biblické knihy psali lidé, proroci, evangelisté, apoštolé. Užívali při tom svých lidských schopností, zajisté se vší vážností, ale také se všemi mezemi. Zajisté, že je vedl Duch svatý, ale tím nepřestaly jejich mysli, jejich slova, jejich spisy být lidskými a nestávaly se samy o sobě neomylnými. Bible proto není žádným kompendiem neomylných informací o světě, o dějinách, o přírodě. V tom všem užívali bibličtí autoři svých myslí, myslí omylných.“ (5. - str. 19)
A ve stejném duchu Jan Heller ve svém „Přehledu Starého zákona“ píše: „Starý zákon nás velmi spolehlivě informuje o tom, co Izrael věřil a vyznával, ale nedosti spolehlivě o tom, jak kdy co bylo. Mezi událostí a zprávou o ní leží víra, t. j. snaha aktualizovat poselství a tak ve službě zvěsti obměňovat tvar zprávy. Písmo je celé poselstvím z víry a k víře, nikoli referát nebo kronika. Kdo tento podíl víry na utváření konečné podoby Písma pomíjí, počíná si stejně nevědecky a nerozumně jako ten, kdo by začal užívat jako historického pramene Homéra nebo Shakespeara. (6. - str. 5)
3. Bezchybnost Bible
Běžně se mluví o Bibli jako o Pánem Bohem inspirovaném slově. Pojem „inspirovaný“ však poněkud zeslabuje biblický výraz, který doslovné hovoří o „vdechnutém slově“. Pána Boha „můžeme spatřovat“ v inspirovanosti hudební skladby a přesto nebudeme hovořit o „Boží skladbě“. Podobně tomu může být s malbou nebo sochařským dílem, a přesto nemůžeme hovořit o obraze nebo soše od Pána Boha. O Písmech svatých však právě proto, že jsou “vdechnutá Bohem“ můžeme a dokonce musíme hovořit jako o Božím slově.
Teologové se snaží o to, aby nějakým způsobem definovali inspirovanost Písma svatého. Zde je jedna z možných definicí již dříve citovaného C. C. Ryrie: „Bůh vedl lidi – autory Bible – tak, aby pro lidstvo slovy svých spisů bezchybně uspořádali a zaznamenali Boží poselství.“ ( 3. - str. 78)
Na podzim roku 1978 se v Chicagu sešla konference evangelikálních teologů, při které na 300 přítomných biblistů vydalo v 19 článcích prohlášení o neomylnosti Bible. V úvodu k těmto článkům stojí: „Svaté Písmo má jako vlastní slovo Boha, napsané lidmi, kteří byli jeho Duchem připraveni a kontrolováni, ve všech oblastech, kterých se dotýká, neomylnou božskou autoritu: Je nutno mu jako Božímu vyučování ve všem, co vypovídá, věřit, jako Boží slovo ve všem, co požaduje, poslouchat, a jako Boží záruku vše, co zaslibuje, ochotně přijímat. Písmo je dáno celé a doslovně Bohem bez chyb a omylů a to nejen v tom, co říká o Božím stvořitelském díle, o historických událostech a o vlastním literárním původu, ale i ve svém svědectví o Boží spasitelné milosti v životech jednotlivců.“
Ti, kteří odmítají slovo „bezchybnost“ v souvislosti s Písmem svatým, tak činí vesměs jako výmluvu, protože nechtějí důsledně uznat, že je Bible Božím slovem. Jestliže je Bůh pravda a vdechl své Slovo, pak je bezchybnost naprosto samozřejmá.
Někteří teologové staví výchozí předpoklad vztahu k Bibli na tom, že ve všem, na čem se podílejí lidé, nelze vyloučit hřích. Jan Heller ve svém „Přehledu Starého zákona“ toto tvrzení vztahuje i na Bibli a svůj postoj opodstatňuje následujícím argumentem: „Lidská a božská stránka Písma je obdobou dvojí přirozenosti Kristovy: Lidská stránka záleží v tom, že Písmo napsali lidé, proto je jeho lidská stránka viditelná, zkoumatelná, vystavená kritice. Je možno ji odmítnout, jako mnozí odmítli a odmítají Krista. Božská stránka Písma záleží v tom, že je to soubor mnoha vyznání víry kterou probudil v lidech – vyznavačích Duch svatý. A ze zkušenosti církve po mnoho staletí víme, že Bůh si tohoto svědectví užívá k tomu, aby jím i nás nově oslovoval.“ (6. - str. 7)
Tato analogie je však právě protiargumentem zmíněného tvrzení. Tak, jak byl Pán Ježíš pravý člověk, tak byl i pravý Bůh a tudíž bez hříchu. Tak je tomu i s Písmem svatým. Ačkoli je lidským dílem, protože je vdechnuté Bohem, je bez omylů a chyb.
Již Augustin (354 – 430) prohlásil: „Budeme-li věřit, že jsou ve svatých knihách nepravdy, bude to mít ty nejotřesnější důsledky.“
W. Gitt dělí teologii na biblicky věrnou a biblicky kritickou. O biblicky věrné teologii říká:
„Základnou biblicky věrné teologie je naprosté přiznání se k Bibli jako ke zjevenému Božímu slovu, k její pravdivosti v každém ohledu a k její nekontroverzní jednotě. Bible má ve svých výpovědích neomezenou autoritu a je proto jedinečným zdrojem a absolutním měřítkem pro učení a život. Ve všech požadovaných oblastech je plně spolehlivá, věcně správná a bez rozporů. Biblická teologie má za základ Ježíše Krista (1K 3, 11) a jeho nepomíjitelné slovo (Mt 24, 35) (1. - str. 71)
Je až s podivem, že nejrůznější autoři, kteří inspiraci Písma zlehčují, se vlastně vyhýbají důslednému výkladu biblického pojmu „vdechnutí“. Přitom právě tento pojem odkrývá, kde si vykladači Písma stojí.
C. C. Ryrie píše k problematice zdánlivě rozporuplných biblických oddílů: „Níkdo nepopírá, že jsou v Bibli oddíly z toho či onoho důvodu problematické. Zastánci bezchybnosti Písma i jejich odpůrci mají přístup k týmž faktům, jež se těchto problémů týkají. Jejich intelektuální schopnosti jim dovolují plně těchto faktů využívat. Vzájemně si mohou přečíst k jakým závěrům došla druhá strana. Avšak k týmž problémům nepřistupují se stejným základním náhledem. Zastánci omylnosti nejenže předpokládají v Bibli možnost výskytu chyb, nýbrž přímo předpokládají jejich existenci. Při studiu problémů v Bibli mohou proto dospět k závěru, že ve sporných případech jde o chyby.
Zastánci bezchybnosti naopak předpokládají, že v Bibli žádné chyby nejsou. Nemohou tedy uzavřít některou spornou či problematickou otázku tvrzením, že jde o skutečný omyl. Průzkumem mohou dospět k závěru, že je některý problém zatím nevysvětlitelný. Jsou však přesvědčeni, že se nejedná o chybu a že to potvrdí další výzkum nebo se plně porozumí až v nebi.“ (3. - str. 103)
4. Potvrzování pravdivostiBible
Je až s podivem, co vše bylo v průběhu dějin z biblických zpráv pokládáno za neprokazatelné a proto často odmítáno. Během posledních sto padesáti let však vynikající badatelé informovali o podrobnostech tisíců archeologických nálezů na územích zmíněných v Bibli, které dokazují naprostou věrohodnost biblických zpráv.
Grant R. Jefferey ve své knize „The Signature of God“ („Boží podpis“) vydané v roce 1996 píše: „Ještě před padesáti lety mnoho pochybovačných učitelů naprosto odmítalo historickou přesnost Bible, na podkladě toho, že Písmo hovoří o množství králů a jedinců, jejichž existence nemohla být potvrzena jinými historickými nebo archeologickými podklady. Nedávná odhalení však ukázala, že neměli opouštět svoji víru v Boží slovo tak snadno. Kdyby bývali důvěřovali pravdivosti Bible nebo čekali poněkud déle, byli by odměněni současnými archeologickými objevy, které potvrzují mnoho biblických detailů, událostí a osobností. ( 7. – Str.71)
A ve stejné knize je citován Dr. Nelson Glueck, význačný židovský archeolog: „Může být řečeno naprosto kategoricky, že žádný archeologický objev nikdy neodporoval Biblické zprávě.“ (7. – str. 70)
Boží vedení pisatelů Bible mělo samozřejmě nejrůznější podobu. Vždy však Pán Bůh dohlížel na to, aby autoři psali přesně. Autoři nebyli pouze pasivními písaři, svým způsobem se na psaní aktivně podíleli, ale nikdy za cenu chyb nebo omylů.
Závěr:
W. Gitt se ve své knize obrací na čtenáře s následujícími upozorněními: „Kritikové Bible označují všechny křesťany, kteří Bibli plně důvěřují ve všech jejich výpovědích a zastávají Bibli plně věrné chápání Písma (tzn. věrné smyslu a slovu) za fundamentalisty. Toto označení používají jako hanlivé, což podtrhují ještě atributy „zatvrdilý, nepolepšitelný, úzkoprsý“. Mrtvou víru v literu anebo neužitečné slovíčkaření odmítáme, naproti tomu se stavíme jednoznačně za Písmo jako pro nás jedinečný, neopravitelný, Bohem autorizovaný, osvědčený a proto absolutní základ – fundament, na jehož pravdě můžeme ve všech oblastech spolehlivě stavět.“ (1. - str. 91)
Nesmíme se divit, jestliže naším údělem v nezlomném trvání na Božím slovu a v zastávání se ho vhod či nevhod (2 Tm 4, 2) bude odmítání, ignorance, posměch, pomluvy, pohrdání, odpor nebo dokonce i pronásledování.“ (1. - str. 76)
Jedná se vlastně o naplnění slov z 2 Tm 4, 3-4: „Neboť nastane čas, kdy nebudou snášet zdravé učení, ale budou si podle vlastních chutí shromažďovat učitele lechtající jejich sluch. Odvrátí uši od pravdy a uchýlí se k bájím.“
Evangelista D. L. Moody vypráví o muži, který svému pastorovi přinesl Bibli se slovy: „To je vaše Bible.“ A pak pokračoval: „Po pět let jsem býval vaším pravidelným posluchačem a pokaždé, když jste prohlásil, že je v Bibli něco nevěrohodné, jsem to vyřízl.“ Tak tento muž vyřezal asi jednu třetinu jejího obsahu. Kazatel se zastyděl a žádal tohoto muže, aby mu tuto Bibli dal. Ten to však odmítl se slovy: „Jsem přesvědčen, že nakonec zůstanou jen lepenkové desky.“ Odešel, a opravdu po čase zůstal pouze obal. (8. – str. 13)
- W. Gitt: Tak je psáno
- J. L. Hromádka: Přelom v protestantské teologii
- C. C. Ryrie: Základy teologie
- John P. Newport: Why Christians fight over the Bible
- J. B. Souček: Slovo – člověk - svět
- J. Heller: Přehled Starého zákona
- Grant R. Jeffrey: The Signature of God
- D. L. Moody: Požitek a prospěch pro zkoumatele Bible