Poslání místního sboru

„Vytrvale zůstávali v učení apoštolů a ve společenství, v lámání chleba a modlitbách.“ (Sk 2, 42)

Úvod: V jednom z článků Kostnických jisker nadepsaném: „Církev v krizi“ předkládá autor (Josef Veselý) čtyři skutečnosti, které pokládá za nejvýznamnější s ohledem na současný skličující stav církve. O tom prvém důvodu hovoří takto: „Z církve jako bratrského obecenství, které z počátku vytvářelo nový lid a chápalo se jako nové občanství, zůstalo jen shromáždění v neděli a pro neděli...

V této bolesti není pisatel článku osamocen. Je smutnou skutečností, že zvláště v městských sborech se lidé znají jen sporadicky a pro zaměstnanost a uspěchanost doby se nakonec praktické sborové společenství zredukuje pouze na účast při nedělních bohoslužbách.

Poslechněme si svědectví, které bylo uvedeno v jedné každodenní biblické pomůcce: Misionář Josef G. vyrostl v Československu v době komunismu. Jak známo, tehdy byli křesťané pro víru perzekuováni a víra byla s posměchem chápána jako slabost. Misionářův otec byl komunista a dokonce vyučoval marxismus-leninismus. Matka však byla křesťanka a Josefa s jeho bratrem brávala pravidelně každou neděli do shromáždění. Museli vstávat brzo ráno, aby stihli vlak do Prahy, celá cesta zabrala tři hodiny. Pražské bohoslužby trvaly zhruba dvě a půl hodiny. V blízkém parku snědli oběd a znovu se vrátili do shromáždění, aby nepropásli druhé dvouapůlhodinové shromáždění. Po něm se vraceli domů znovu tři hodiny. A v úvaze je dále řečeno: „Když Josef vypráví o tom, jak jako dítě jezdil do shromáždění, jeho oči jsou zality slzami – je vděčný za matku, která se tak obětavě starala o to, aby vyrůstal v duchovním prostředí, a pomohla mu poznat Pána Ježíše Krista, kterému měl později sloužit.“

Takové svědectví hovoří velice výrazně o vztahu ke sborovému společenství. Je za ním hluboký vztah k duchovní rodině a přitom se jedná o svědectví z poměrně nedávné doby. Nelze však nepodotknout, že svoji roli v takovém vztahu hrálo i protivenství ze strany komunistického režimu.

Ve své touze po hlubokých vztazích ve sborovém společenství, hledejme společně řešení v zahledění se na apoštolskou církev, jak je nám přiblížena ve Skutcích apoštolů.

1. Církev vytrvale zůstávala v apoštolském učení

Jestliže máme hovořit o významu sborového společnenství, nelze opomenout to nejzákladnější a tím je učení. V charakteristice apoštolské církve je uvedeno na prvém místě, že „zůstávala v učení apoštolů“. Až potom pokračuje charakteristika slovy o zůstávání ve společenství, památce Večeře Páně a modlitbách.

Církve a sbory nabízejí množství nejrůznějších vyznání víry, ve kterých se snaží přehledně postihnout učení Písma svatého. Tato vyznání víry se liší jak svým obsahem, tak i rozsahem. Pro přesnější představu si přibližme názvy jednotlivých článků Bratrské konfese z roku 1535: O písmích svatých; O katechismu; O víře Trojice sv. a jednoty božské; O poznání sebe samého, totiž o hříchu a příčinách jeho a zaslíbeních proti tomu Božích; O pokání; O Kristu Spasiteli a ospravedlnění skrze víru v něho; O dobrých skutcích a životu křesťanském; O církvi svaté a řádu i kázni v ní, též o Antikristu; O předložených aneb správcích církve; O slovu Božím aneb evangelium svatém; O svátostech vůbec; O křtu svatém; O večeři Páně; O klíčích Kristových; O věcech případných, to jest ustanoveních, řádích, obyčejích a ceremoniích církve, a při tom o svobodě křesťanské; O vrchnosti aneb moci světa; O svatých a poctě jejich; O postech; O stavu svobodném a manželském; O času milosti.

Z těchto dvaceti bodů je zřejmé, jak bohaté učení v Bibli nacházíme. Neznamená to však, že by toto Bratrské vyznání bylo zcela vyčerpávající. Vždyť takové „Druhé helvetské vyznání“ má ještě o deset bodů více. Na okraj je ještě dobré dodat, že každé kázání má v sobě obsahovat určité biblické učení, na druhou stranu se však může stát, že posluchači po letech naslouchání svému kazateli neuslyší nějakou podstatnou biblickou pravdu.

Je zcela pochopitelné, proč je právě „učení“ uvedeno v charakteristice apoštolské církve na prvním místě. Vždyť to bylo právě „učení“, pro které o Letnicích povstala církev. Z úst apoštola Petra tehdy zazněla srozumitelně zvěst o Pánu Ježíši jako Mesiáši, ve kterém se naplnila starozákonní proroctví a ve kterém nebeský Otec připravil spásu lidstva. Pro jeho dokonané spasitelné dílo byl seslán Duch svatý a čteme, že se po Petrově kázání připojilo k následovníkům Pána Ježíše na tři tisíce duší.

Jedno z posledních varování apoštola Pavla Timoteovi se týkalo právě poukazu na učení s upozorněním, že bude učení v budoucnosti opouštěno a zkreslováno: „Hlásej slovo, přicházej s ním vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej se vší trpělivostí a s vyučováním. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních žádostí budou shromažďovat učitele, aby jim říkali, co je jim příjemné, odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím.“ (2 Tm 2, 2-4)

Světoznámý americký kazatel, učitel a editor Arno C. Gaebelein (1861-1945) již mezi dvěma světovými válkami poukazoval na svoji dobu ve smyslu naplňování těchto slov. Ve svém komentáři ke Skutkům apoštolů píše: „Toto přesně můžeme vidět v našich dnech. Došlo k nenapravitelnému odpadnutí a pravé učení dané svatým, bylo opuštěno. (1)

Tím spíše tuto skutečnost vnímá pozorný křesťan v současnosti. Na mnoha místech se upouští od zdravého učení. Nestojí se na tom, že Písmo svaté je Bohem vdechnuté, nekáže se náležitě o nezbytnosti pokání, o významu prolité krve Pána Ježíše Krista, o jeho tělesném vzkříšení, o znovuzrození z Ducha svatého, o nezbytnosti posvěceného života, o Božím soudu a věčném zahynutí... Je však také vhodné podotknout, že křesťanství nespočívá pouze ve vyučování. Písmo svaté obsahuje množství výzev, které má zbožný křesťan naplňovat. Uveďme si takto alespoň výzvu Pána Ježíše, která je často označována jako „velké poslání“: „Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28, 19. 20) Při poslušnosti takové výzvy pak nemůže zůstat pouze u návštěvy nedělních bohoslužeb!

Jestliže si tedy klademe otázku, proč „z církve jako bratrského obecenství, které z počátku vytvářelo nový lid a chápalo se jako nové občanství, zůstalo jen shromáždění v neděli a pro neděli“, pak jedna z možných odpovědí je, že se náležitě nedbá o „apoštolské učení“.

2. Církev vytrvale zůstávala ve společnosti

Na podkladě uvedeného postesknutí chceme právě tomuto bodu věnovat zvýšenou pozornost. Vždyť po pádu komunistického režimu vzájemné vztahy v mnoha sborových společenstvích již nejsou zdaleka takové, jak tomu bývalo.

Adolf Novotný (autor Biblického slovníku) hloubku vzájemných vztahů ve sboru názorně přibližuje na příkladu magnetu. Když se totiž dá magnet pod arch papíru, na který se nasypou železné piliny, ty se automaticky začnou shlukovat nad magnetem a přitahují se navzájem. Je pak těžké je od sebe odtrhnout. A autor píše: „Něco podobného dělá Duch svatý s těmi, kdo uvěřili v Pána Ježíše. Najednou cítí, že je něco pudí dohromady. Nemohou jeden bez druhého vydržet.“(2)

V pohledu na apoštolskou církev, se z 2. kapitoly Skutků dovídáme, že církev byla ve společenství dokonce denně. Čteme tam: „Denně zůstávali jednomyslně v chrámě, po domech lámali chléb a přijímali pokrm s veselím a prostotou srdce.“ (Sk 2, 46) Taková skutečnost se nám zdá přímo neuvěřitelná a v našich podmínkách je těžko uskutečnitelná. Na druhou stranu nám nastavuje zrcadlo s otázkou, jak žádostivě po obecenství s Božím lidem toužíme. Vždyť si nemůžeme myslet, že tehdejší společnost byla natolik jiná, že nevěděla co s časem.

Tento verš nám zmiňuje ještě jednu významnou skutečnost: setkávání křesťanů byla totiž jak formálnějšího charakteru, tak neformálního. Nepochybně totiž setkání probíhala jinak v chrámovém prostoru a jinak po domech. Zatímco v chrámě setkání církve vyžadovala určitý řád, v domech se nepochybně jednalo o setkání neformálnější. Vždyť domy umožňovaly setkání pouze menších skupin, ale s předností bezprostřednějšího společenství. A my si takto můžeme uvědomit, že i v dnešní době mají oba druhy setkávání své opodstatnění.

To nejpodstatnější, na co je nutné poukázat v souvislosti se společenstvím apoštolské církve, je viditelná skutečnost, že církev živě počítala s naplněním zaslíbení Pána Ježíše Krista: „Neboť kde jsou dva neb tři shromážděni v mé jméno, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18, 20) Při pozorném čtení knihy Skutků nelze přehlédnout, jak se počítalo s přítomností a mocí Ducha svatého, poslaného, aby Pána Ježíše oslavil. (J 16, 14) To bylo tím nejvýznamnějším důvodem společenství.

V dnešní době je skutečností, že mnohé sbory berou svá společenství s naprostou samozřejmostí a že již nejsou chápána za tak vzácná, jako tomu bývalo dříve. To až nově obrácení, a zvláště ti, kteří jsou z nevěřících rodin, nám tuto skutečnost nepřímo připomínají. A co teprve křesťané, kteří zakoušejí bezprostřední protivenství, utrpení nebo procházejí nějakými zkouškami? Ti především si umí vážit vzácnosti společenství. Vždyť křesťan po svém znovuzrození zakusil - vedle milosti odpuštění a osvobození z moci hříchu - i skutečnost lásky k Božímu lidu. Tak to jedinečně vyjadřují slova: „...Boží láska je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Ř 5, 5)

A na hloubku vzájemných vztahů v církvi nás upozorňuje apoštol Pavel obrazem církve jako těla, jehož hlavou je Pán Ježíš Kristus (1 Kor 12, 12-31). V tomto oddílu čteme: „Neboť v jednom Duchu jsme my všichni byli pokřtěni v jedno tělo...“ (v. 13)

Není výmluvnější obraz jednoty, nežli lidské tělo. Tak jako v těle má každý úd své poslání, tak je tomu i v životě sboru. Není myslitelné, aby v těle mezi sebou soupeřily jednotlivé údy. Ony jsou si přece k pomoci a spolupráci.

V církvi má každý své nazastupitelné poslání. ´Noha´ nemůže říci: „Protože nejsem ruka, (nepatřím k tělu)...“ (v.15) Žádný křesťan nesmí povýšit určité obdarování druhého do takové míry, že by své vlastní obdarování podceňoval nebo dokonce naprosto opomíjel. Vždyť je zřejmé, jak je tělo omezeno, byť má ruce, jestliže nemá nohu! A na druhé straně se křesťan nemůže povyšovat svým obdarováním nad druhé. V těle si přece ´oko´ nemůže myslet, že se obejde bez ruky nebo ´hlava´ nemůže říci nohám, že je nepotřebuje. (v. 21)

Přesto se právě toto v církvi děje znovu a znovu! Jedni své dary podceňují, někdy je vůbec neuplatňují, jiní své dary přeceňují a druhé přehlížejí. Jak by se pak mohla naplňovat slova: „A když jeden úd trpí, trpí spolu s ním všechny údy; a když je jeden úd oslavován, radují se všechny údy spolu s ním.“? (v.26)

Obraz poučuje také o sebepoznávání. Křesťan by měl rozpoznat svá obdarování. Považujeme se za ´oko´ nebo ´ucho´, ´nohu´ nebo ´ruku´? Již jsme se nad sebou v tomto smyslu někdy zamysleli? K jakým závěrům jsme ve smyslu svého poslání došli?

Jestliže: „z církve jako bratrského obecenství, které z počátku vytvářelo nový lid a chápalo se jako nové občanství, zůstalo jen shromáždění v neděli a pro neděli... pak to svědčí o tom, že se zapomíná na skutečnost, že je církev tělem Pána Ježíše Krista a to s dbáním na svá obdarování k vzájemnému prospěchu.

3. Církev vytrvale zůstávala v lámání chleba

Za pojmem „lámání chleba“ chápeme poukaz na památku večeře Páně. V řečtině je totiž tento pojem uveden s určitým členem, na rozdíl od jiných výskytů tohoto pojmu. Na druhou stranu je však vhodné podotknout, že jakékoliv společné stolování křesťanů mělo svoji váhu a bylo vždy chápáno s vědomím Boží milostivé přítomnosti. O tom, že Pán Ježíš byl i ve způsobech při stolování zcela výjimečný, svědčí například událost po jeho vzkříšení, kdy ho dva učedníci poznali při „lámání chleba“, ač se bezpochyby se nejednalo přímo o památku večeře Páně (Lk 24, 30).

V této souvislosti je užitečné zmínit zprávu o slavení večeře Páně z doby poapoštolské tak, jak ji ve své apologii uvedl Justin, nejvýznamnější z apologetů, popravený roku 166: „A v den pojmenovaný po Slunci se na jednom místě shromažďují všichni, kdo bydlí v městě i na okolním venkově. Předčítají se pamětní spisy apoštolů nebo spisy proroků, pokud stačí čas. Potom, když předčitatel zmlkne, předsedající napomene a povzbudí k následování těchto slov. Potom všichni povstaneme a odesíláme modlitby. A pak, jak již řečeno, když skončíme modlitby, je přinesen chléb a víno a voda a předsedající pronese modlitby díkůvzdání, pokud jen může. Lid je potvrdí slovem „Amen“. Nyní je z darů, nad kterými byly vzdávány díky, každému rozdělováno a všichni přijímají. Těm, kdo nejsou přítomni, posíláme po diakonech.“ (3)

Z této citace je zřejmé, že se církev v poapoštolské době scházela k slavení památky večeře Páně každou neděli, podobně jak o tom čteme v 1. Korintským 20, 7. Slavení večeře Páně má své nazastupitelné místo ve sborovém životě. Jedná se vlastně o jedinečnou formu „společenství“, které Pán Ježíš výslovně ustanovil. Vždyť prohlásil: „To čiňte na mou památku.“ (Lk 22, 19)

Tato památka probíhala v rámci paschální večeře, kterou slavil Pán Ježíš se svými učedníky v předvečer svého ukřižování. Tento večer se scházel Izrael, aby vzpomněl na své vyvedení z egyptského otroctví. Průběh paschální večeře ve svých detailech sice uveden není, ale ta její nejvýznamnější součást – zabitý velikonoční beránek - je nepřímo uvedena. (Mt 26, 17) Izraeli bylo v Egyptě řečeno: „Tento den se pro vás stane dnem památným a budete ho slavit jako Hospodinův svátek; po všechny své generace ho budete slavit jako (věčné ustanovení).“ (Ex 12, 14)

Paschální večeře byla významným prorockým předobrazem vykupující smrti Syna Božího na Golgatě. Tak, jako si Izrael připomínal vyjití z otroctví k životu ve svobodě, tak skrze nastávající oběť Pána Ježíše – Božího beránka – nastával čas nového života skrze víru v něj.

Při večeři vzal Pán Ježíš nejdříve chléb a řekl: „Vezměte, jezte. Toto je mé tělo. Pak vzal kalich, vzdal díky a dal jim se slovy: ´Napijte se z něho všichni.´“ (Mt 26, 26.27) Těmito slovy zve Pán Ježíš i v naší době účastníky večeře nejen k fyzickému stolování, ale především k prožití skutečnosti své přítomnosti a díla spasení takto znásobeného i tělesným prožitkem. Jíst a pít znamená věřit, že Pán Ježíš je tím chlebem, který sestoupil s nebe a že jeho krev očišťuje od všelikého hříchu.

V této souvislosti stojí za zmínku přínos české reformace ve všeobecném užívání kalicha. V Husově době přijímal prostý lid při této Památce pouze chléb. Mistr jan Hus však k tomu říká: „Sluší se a je prospěšné, aby věřící laikové přijímali Kristovu krev pod způsobou vína. Neboť třebaže Kristovo tělo a krev je pod obojí svátostnou způsobou, přec Kristus neustanovil svým věřícím obojí svátostný způsob bezdůvodně a zbytečně, nýbrž k velikému prospěchu. Neboť způsob svátostného jedení ve formě chleba je zvláštní způsob zobrazení a účinné vyzvy k jedení duchovnímu a způsob svátostného pití ve formě vína je Kristem ustanovený zvláštní způsob zobrazení a výzvy myslí, aby lahodně chutnala vylitá krev, kterou prolil.“ (3)

Tato památka nám znovu a znovu připomíná oběť Pána Ježíše Krista na kříži, pro kterou se křesťané stávají Božími dětmi. Jí se má viditelně jeho dílo zvěstovat až do chvíle jeho druhého příchodu (1. Kor 11, 26).

O jak významné společenství se jedná při Památce Páně, je zřejmé ze slov apoštola Pavla, který říká: „Kdo by tedy jedl ten chléb nebo pil kalich Páně nehodně, bude vinen proti tělu a krvi Páně. Ať člověk zkoumá sám sebe, a takto ať z toho chleba jí a z toho kalicha pije. Neboť kdo jí a pije nehodně, jí a pije sobě odsouzení, neboť nerozsuzuje tělo Páně.“ (1. Kor 11, 27-29)

Připomeňme si ještě zvláštní slovo o apoštolské církvi: „Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lid je velebil.“ (Sk 5, 13) Ačkoli tedy denně do církve přibývalo nových duší (Sk 2, 47), připojení k církvi nebylo samozřejmostí. To nám naznačuje, že okolní společnost vnímala, o jak výjimečné společenství se v případě církve jednalo.

Jestliže „z církve jako bratrského obecenství, které z počátku vytvářelo nový lid a chápalo se jako nové občanství, zůstalo jen shromáždění v neděli a pro neděli..., pak je na místě otázka, zda v tom nehraje roli i Památka večeře Páně. Právě při ní lze poukázat na slova Pána Ježíše, když říká: „Toužebně jsem si přál jíst tohoto beránka, dříve než budu trpět.“ (Lk 22, 15) Tak žádostivě vyhlížel Pán Ježíš obecenství s nejbližšími. Právě při této Památce si mají křesťané bezprostředněji uvědomit spolupatřičnost k Božímu lidu a závazky, které z ní plynou.

4. Církev vytrvale zůstávala na modlitbách

Posledním znakem apoštolské církve je v našem verši zpráva, že „setrvávala na modlitbách“! I tato skutečnost svým způsobem svědčí o společenství. Církev se scházela nejen „k učení a lámání chleba“, ale i k modlitbám.

Již před Letnicemi čteme o učednících, že „zůstávali jednomyslně oddáni modlitbě“ (Sk 1, 14) a pak čteme v knize Skutků znovu a znovu o modlitbách církve.

Za modlitbami církve je předně její poslušnost výzev svého Mistra. Vždyť pro jejich zdůvodnění stačí již jen jeho slova: „...beze mne nemůžete učinit nic.“ (J 15, 5) Ale za modlitbami je také výsada obecenství se svým Mistrem. Modlitby přece nejsou pouhým monologem, ale modlitebník při nich má také naslouchat Božímu hlasu.

Když je řeč o důvodech modliteb, pravděpodobně si nejprve vybavíme modlitby z důvodu nějakých proseb. Vždyť i nevěřící se někdy v čase nouze obrátí bezděčně k Pánu Bohu s nějakou prosbou! Poukažme si však na modlitby ve smyslu díkůvzdání a chval.

Ve své 1. epištole apoštol Petr hovoří o církvi, jako o „duchovním domě“ a píše: „Když přicházíte k němu, (k Pánu Ježíši Kristu), kameni živému, jenž byl od lidí zavržen, ale před Bohem je vyvolený, vzácný, i vy sami jako živé kameny jste budováni jako duchovní dům ve svaté kněžstvo, abyste přinášeli duchovní oběti, příjemné Bohu skrze Ježíše Krista.“ (1 Pt 2, 4.5)

Vedle obrazu církve jako těla Pána Ježíše Krista, je i tento obraz církve, jako duchovního domu, velice názorný. Pán Ježíš je základem „duchovního domu“ - církve a křesťané jsou „živými kameny“. Základ je nejdůležitější částí stavby. Je zásadní jak pro její stabilitu, tak i pro její trvání. Každý znovuzrozený křesťan je pak připodobněn k jednotlivému kameni.

A tento obraz je velice výstižný i s ohledem na společenství. Každý kámen má ve stavbě své důležité místo. Jestliže ve stavbě chybí nějaký kámen, je tím ona negativně poznamenána a to nejen ve vnějším smyslu, ale i v souvislosti s kompaktností. A tak jako kameny, ač jsou samostatnými kusy, dohromady tvoří celek, tak je to i s církví Páně. Ona je tvořena jednotlivými věřícími, ale přitom tvoří jednolitý celek.

Být „živým kamenem“ znamená žít novým životem z Ducha svatého. A text nám upřesňuje, že křesťané jsou budováni jako duchovní dům ve svaté kněžstvo. Kněží měli ve Starém zákoně nezastupitelné postavení. Patřili Pánu Bohu a jen oni byli oprávněni ke konání bohoslužeb. Byli pověřeni k tomu, aby přinášeli oběti Hospodinu. Nyní se kněžími stávají novozákonní věřící. Starozákonní oběti byly obětí Pána Ježíše Krista naplněny a nahrazeny. O jaké oběti se tedy jedná v novozákonní době? Jedním z novozákonních druhů obětí jsou chvály!

V epištole Židům 13, 15 čteme: „Skrze něho (Pána Ježíše Krista) přinášejme Bohu stále oběť chvály, to jest ovoce rtů, vyznávajících jeho jméno.“ Jsou to tedy chvály, které mají být chápány jako druh duchovních obětí. A tak jako byly ve Starém zákoně přinášeny oběti neustále, křesťané by si měli uvědomit, že i jejich chválení by mělo být neustálé. Vždyť navíc je výslovně řečeno: „Neustále se modlete.“ (1. Tes 5, 17)

Položme si otázku: Jak časté jsou naše chvály? A cožpak k nim nemáme dosti důvodů? Jak často děkujeme za Boží lásku prokázanou v Pánu Ježíši Kristu? Jak často děkujeme za to, že jsme se stali novými lidmi? Co vedení Duchem svatým v každodenním životě? Co vděčnost za sborovou rodinu? Za nově obrácené? Za vlastní rodinu? Vzájemnou lásku? Za bezpočet Božích každodenních požehnání?

Jak jsme zapomnětliví! Jak jsou naše společné modlitební chvíle chudé na chválení! Jak jsou pozadu za „novozákonními obětmi“ Pánem Bohem očekávanými!

Když se takto zahledíme na apoštolskou církev, jedna z jejich charakteristik byla, že „chválili Boha...“ (Sk 2, 47)

Jestliže: „z církve jako bratrského obecenství, které z počátku vytvářelo nový lid a chápalo se jako nové občanství, zůstalo jen shromáždění v neděli a pro neděli...“, pak to je bezesporu svědectvím o nedostatečnosti modlitebního života.

Závěr: Stojí za to citovat známého amerického kazatele Johna MacArthura, který charakterizuje stav mnohých sborů v Americe takto: „Zdá se, že cílem dnešní církve je pomáhat lidem v tom, aby se cítili lépe v pohledu na sebe. Nenabízejí lidem nic víc než jakýsi utišující lék. Soustřeďují se na psychologii, sebeúctu, zábavu a nesčetně další snahy, které jsou v podstatě jen pokusem o uspokojení pocitů lidských potřeb. Církev byla zredukována z organismu, který zdůrazňuje poznání a oslavování Boha, na organizaci, která se zaměřuje na lidské potřeby. Ale, jestliže znáš Boha a oslavuješ jej, potřeby tvého života jsou naplněny... Cítím spravedlivé rozhorlení vůči kazatelům, a dalším sloužícím, kteří se snaží svést Boha z jeho trůnu a proměnit ho ve služebníka, který učiní cokoli, co se od něj žádá... Někteří lidé myslí, že uctíváním je vše, co v nás vyvolává příjemné pocity. Znají velice málo o Bohu....Jsme velice zaneprázdněni službou, takže nemáme čas si sednout k Ježíšovým nohám. Nechvějeme se u Božího slova. Nedovolujeme, abychom byli konfrontováni s Boží svatostí a vlastní hříšností, aby si nás mohl použít pro svojí slávu.“(4)

Arno C. Gaebelein: The Acts of the Apostles, str. 65
Adolf Novotný: Na každý den, str. 125
Asmedeo Molnár, Noemi a Luďek Rejchrtovi, Slovem obnovená, str. 39
John MacArthur: The Master´s plan for the church, str. 25