Předpoklady zdravé rodiny

„Děti, poslouchejte své rodiče v Pánu, protože to je spravedlivé. ´Cti svého otce a matku,´ to je první přikázání se zaslíbením, ´aby ti bylo dobře a abys byl dlouho živ na zemi.´ A vy otcové, nedrážděte své děti k hněvu, ale vychovávejte je v Pánově kázni a napomenutí. (Efezským 6, 1 – 4)

Úvod: Před třemi týdny jsme se zamýšleli nad oddílem hovořícím o typických znacích „posledních dnů“. Předmětem bylo „formální „ křesťanství. Ze stejného oddílu dne zmiňme „neposlušnost dětí“.

O tomto předmětu hovoříme proto, že jsou prázdniny, děti přijely z táborů ...

Poslechněte příhodu o které jsem slyšel před lety. Snad z misionářského prostředí. Malá holčička si někde v Africe na misijní stanici hrála pod košetým stromem. Tatínek, který seděl na verandě ke svému úleku zjistil, že nad její hlavou se z větvoví spoští nebezpečný had. Co ho napadlo? Poručil dívence, aby si rychle lehla na zam a plazila se k němu po břiše. Děvčátko uposlechlo! A když se dostalo k tatínkovi, on jí ukázal na nebezpečného hada, který ji mohl ublížit.

Tato názorná příhoda nám přibližuje nejméně dva výrazné body ve výchově dětí. Předně výchovu v poslušnosti, ale i moudrost rodičů, aby zbytečně neplýtvali striktními nařízeními!

Otázka zní: Jsme si jistí, že by nás naše dítě takto bez otálení poslechlo?

Moderní psychologie doporučuje rodičům, aby dávali svým dětem daleko větší volnost v uplatňování svých představ. Vybízí, aby rodiče dávali svým dětem výraznou svobodu, aby se tak rozvíjela jejich osobnost.

Uvědomme si, že i v biblických dobách byly problémy mezi rodiči a dětmi (viz Absolon), ale v posledních dnech neposlušnost dětí bude výrazným jevem

Minulý týden jsme byli smanželkou na táboru mládeže v Černé Hoře. Velice jsem se na tento tábor těšil především z toho důvode, že budu moci sledovat současnou mládež v jejich jednáních i myšleních.

1. Krize současné rodiny

Zhruba před padesáti lety Štěpán Šoltézs ve své knize Kristus a rodina psal: „Dnešní rodina je ve vážné krizi. V krizi je ovšem každá rodina v každé době prostě proto, že jsme lidé. Dnešní rodina je však v krizi akutní. Vždyť před očima a pod nohama se nám mění struktura světa, o níž jsme řekli, že je jedním z významných činitelů, kteří utvářejí rodinu. K tomu žijeme ve světě duchovně rozděleném, v němž vedle sebe stojí přesvědčení daleko vyhraněnější, než jak tomu bylo v minulých staletích. Tento myšlenkový kvas přirozeně zasahuje i do rodin a ukládá jeho členům nebývalé úkoly, chtějí-li spolu vycházet.“

Při zaměstnávání se nebezpečími, kterým čelí církev v současnosti se nelze vyhnout problematice rodiny. To, že se dokonce všeobecně hovoří o krizi rodiny svědčí o tom, že si společnost uvědomuje, jak přestává být samozřejmostí tradičně fungující rodina. O tom svědčí i skutečnost, že je na knižním trhu množství literatury, která se otázce rodiny věnuje. Ta však ve své naprosté většině zcela opomíjí poukaz na biblická východiska a v některých závěrech se dokonce dostává do rozporu s Božím slovem. Avšak i v křesťanských rodinách se někdy vyskytují vážné problémy, a my se nevyhneme otázce, do jaké míry se v té které rodině důsledně dbalo na biblické pokyny.

Obraťme proto pozornost k dnešnímu oddílu, abychom si na jeho podkladě ujasnili několik významných principů, které pokládáme za stěžejní.

2. Rodiče a děti

Rodiče a děti vytvářejí naprosto jedinečné společenství, které je svým způsobem „malým světem“. Rodiče v něm naplňují své jedinečné poslání ve vzájemném sebepoznávání a soužití,

tak výchovou svých dětí je připravovat k pozdějšímu naplňování jejich životního poslání.

Žádná rodina však nežije v naprosté izolaci od společnosti, ve které se nachází. A to, že společnost přímo i nepřímo zasahoval do života rodiny, je naprosto zřejmé. Nebylo to jen v případě komunistického režimu, který záměrně zasahovat svým protináboženským postojem a uplatňováním marxistické filosofie do rodinného života, ale v současnosti je to především tlak konzumně orientované společnosti s prezentováním určitých výchovných metod, které jsou v některých případech přímo protibiblické.

Každá křesťanská rodina by si měla především uvědomit, co je jejím nejvlastnějším posláním. Pán Ježíš ve svém „kázání na hoře“vyzývá: „Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnosti...“ (Mt 6, 33) Při hlubším zamyšlení nad touto výzvou si uvědomíme, že je jedinečným směrovatelem i osvobozovatelem v rodinné orientaci. Za vším snažením členů křesťanské rodiny má být zřejmé úsilí o to, aby byla ve své podobě „královstvím Božím na zemi.“ Že v této snaze bude narážet na nejrůznější překážky ve společnosti je zcela zřejmé. Ke svému překvapení však zjistíme, že i ve sborovém společenství někdy dochází k napětí v souvislosti s odlišnými prioritami. Tím není řečeno, že by nemohly být určité rozdíly ve způsobech rodinného života, ale všeobecně by mělo být jasno, že společným směrováním má být právě dříve zmíněná orientace.

Naplňovat Boží výzvu k hledání Božího království znamená pro rodiče hledat v Božím slově potřebná vodítka a jim rodinný život podřizovat. Jedním z nich je známý oddíl z 5. Mojžíšovy 6, 4-9: Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. Ať jsou tato slova, která ti dnes přikazuji, ve tvém srdci. Opakuj je svým synům, mluv o nich, když pobýváš ve svém domě, i když chodíš po cestě, když ležíš, i když vstáváš. Přivaž je jako znamení na ruku, ať jsou značkou mezi tvýma očima. Napiš je na veřeje svého domu a na své brány.“

Děti, především v předškolním věku, velice rády poslouchají vyprávění. Zvláště pohádek se nemohou dostatečně nasytit. Kolik materiálu však poskytuje Písmo svaté! A právě tímto způsobem se zasévá símě Božího slova, které časem začne klíčit. Jak poslušně se děti také učí biblickým veršům! Jen si najít čas! A uvedený oddíl nám napovídá, že si čas najít musíme. Nepřehlédněme i konkretizaci, která je ve slovech o sdílení Božího slova „na cestách, v domě, při chůzi i v posteli“. Jak tragické, když je sdílení Božího slova přenecháváno pouze na církevní půdu. Sborové společenství nemůže plně nenahradit roli rodičů. Ti naopak mohou vlastní dítě dezorientovat, jestliže se redukuje křesťanský život pouze na návštěvu shromáždění. Nesmíme ještě zapomenout na společné pobožnosti a modlitby v rodině, při kterých dětská reakce na zvěst Božího slova a dětské modlitby jsou často tak inspirující, že nestačíme žasnout nad vnímavostí duše dítěte. A z citované výzvy lze odvodit i upozornění na to, že i vnější vzhled i podoba domácnosti svědčily o poddanosti Pánu Bohu.

3.Děti mají poslouchat své rodiče v Pánu

Ve 2. Timoteově 3, 2 čteme o znameních poslední doby, mezi kterými je zmíněna i „neposlušnost dětí rodičů“. Tím je nám napovězeno jak významnou součástí výchovy je vedení dětí k poslušnosti. Výzva k poslušnosti dětí rodičů je samozřejmě určena dětem. Je však nutné si uvědomit, že na jejím pozadí je co vidět Boží pokyn rodičům. Oni totiž mají za úkol své děti vést k poslušnosti. Je to právě poslušnost, které jsou děti učeny hned zpočátku jaksi mimoděk, aniž si to rodiče uvědomují. Vždyť která maminka hned od prvopočátku nekomunikuje s nemlavňátkem, aby je vedle k určité reakci? A kdo by později batole nevaroval před nejrůznějšími nebezpečími. J. A. Komenský ve svém Informatoriu školy mateřské jednu kapitolu nadepisuje: „V čem má býti mládež od svého narození pomaloučku cvičena a do šesti let svého věku vycvičena“. A odpovídá si následovně: „Kdo neví, že ratolesti, jak má strom až do svého stáří rozloženy, musely hned v jeho mládí z něho vypučet a tak, jak jsou, se rozrůst? Jinak to nemohlo být....Proto rodiče nemají odkládati cvičení svých dítek a spoléhati teprve na učitele a kněží, (neboť je nesnadné vzpřimovati křivě vzrostlý strom a dělati ze zarostlé houštiny štěpnici), ale sami musejí uměti ty sobě dané Boží klenoty pěstovati tak, aby hned pod jejich pěstováním za pomoci Boží mohly zdárně prospívat moudrostí a milostí před Bohem i před lidmi.

Toto kázání je adresováno věřícím rodinám a proto výzva k poslušnosti dětí zahrnuje slova „v Pánu“. Samozřejmě to neznamená, že jsou děti povinné poslušností pouze v případech, kdy se otec nebo matka odvolávají na znění Písma svatého, ale znamená to, že poslušnost rodičů je podle Božího ustanovení. Znamená to také, že postupem svého dospívání musí dítě vnímat, že rodiči vyžadovaná poslušnost je v souladu se zjevenou Boží vůlí.

Křesťanští rodiče si mají uvědomit, že jsou jim děti pouze svěřeny Pánem Bohem. Oni si mají být vědomi své odpovědnosti za děti před Pánem Bohem. Děti mají být „vychovávány v Pánově kázni a napomenutí.“ To je významný závazek pro rodiče! Oni vlastně reprezentují Pána Ježíše Krista v trvání na tom, co je správné. Oni přece děti milují a pro své zkušenosti a lásku vědí co je správné a co nesprávné. Děti si na druhé straně mají uvědomit, že se v jejich poslušnosti rodičů ukazuje poslušnost Slova Božího. Jestliže rodiče neposlouchají, neposlouchají samotného Pána Ježíše Krista.

Rodičům má být jasno, kdy mají určitému rozhodnutí dítěte zabránit anebo ho alespoň poopravit. Trváním na své vůli pak dokazují svoji zodpovědnost za dítě. Toto je součástí procesu výchovy. Rodiče se často nevyhnou nedorozumění a napětí. V případě, že na svém příkazu však netrvají, dítě se naučí zneužívat rodičovské povolnosti a výchova k poslušnosti začne mít své trhliny.

Postupně však přichází doba, kdy rodiče mají umožnit dítěti, aby se začalo samo rozhodovat. Jedná se o náročný proces, při kterém musí být rodiče velice obezřetní a vnímat, že mají mít sice stále kontrolu nad správným rozhodováním svého dítěte, ale je také jejich povinností vést dítě postupně k samostatnému rozhodování.

4.Úcta dětí k rodičům

Významná stať k problematice úcty dětí k rodičům je zapsána v epištole Židům 12, 1 – 13. Tam čteme v 5. a 6. verši: Můj synu, nepodceňuj Pánovu výchovu, ani neochabuj, když jsi od něho kárán; neboť koho Pán miluje, toho vychovává, a švihá každého, koho přijímá za syna.“ V řeckém originále je „mastigoin“ což znamená „mrskati, bičovati“. Tak Mt 10, 17 (o mučednících), nebo J 19, 1 (o Pánu Ježíši). A v 9. verši epištoly Židům čteme: „Také v našich tělesných otcích jsme měli vychovatele a měli jsme je v úctě.“

Jinými slovy: Úcta k rodičům přichází tam, kde bývala důsledná výchova včetně tělasných trestů. Úcta dětí k rodičům je více než pouhá poslušnost a je důležité si uvědomit, že úcta je budována procesem výchovy a tedy učením dětí poslušnosti. Přirozenou úctu dětí k rodičům si rodiče musí budovat hned od narození a je důležité si připomenout, že příkladný život rodičů v souladu s Písmam svatým je základem.

Psychologové se v otázce tělesného trestání různí, ale poslechněme si J. A. Komenského (učitele národů), který k této problematice říká: „Poučiti o něčem dítě slovy je čas tehdy, když vidíme, že na ně příklad nepůsobí, aneb že chtějíc něco dělati podle příkladu jiných to neumí. Kázeň pak má někdy býti připojena proto, aby děti dbaly pozorněji příkladů a napomínání. A to má dva stupně: první jest okřiknutí, když se dítě dopouští něčeho nenáležitého, avšak okřiknutí rozumné, ne aby se děcko zděsilo, ale jen zaleklo a probudilo k pozornosti, při čemž může také býti potrestáno a zahanbeno slovy, potom i s pohrůžkou poučeno a napomenuto, aby toho nečinilo. A je-li potom vidět náprava, jest dobré hned neb po chvilce zase pochváliti. Haněním a moudrou pochvalou se může zajisté velmi mnoho u dítek, ba i u jiných lidí, spraviti.

Neplatí-li to, jest druhý stupeň kázně užití metličky, aby se dítě upamatovalo, zahanbilo a potom bylo pozornější. Tu nemohu než pokárati opičí oslovskou lásku některých rodičů, kteří všechno dítkám povolujíce, nechávají je růsti bez kázně. Vidíš-li u dítěte nerozum, proč mu neposloužíš k rozumu? Vždyť není narozeno k tomu, aby z něho bylo tele neb osel, ale rozumný tvor. Nevíš, co dí Písmo, že „v srdci chlapce vězí hloupost, hůl a naučení ji od něj vzdálí.“ (Př 22, 15)

Výzva k tělesnému trestání je určena především otcům, protože otcové, jako „hlavy rodiny“ mají svoji konečnou zodpovědnost za děti, ale tím není řečeno, že by se matky měly zdržet jakéhokoli tělesného trestání dětí. V knize Přísloví 29, 15 čteme o tom, že má i žena svůj podíl na poslušnosti dětí: „Hůl a pokárání dá moudrost, ale chlapec ponechaný sám sobě dělá hanbu své matce.“

Známý křesťanský psycholog James Dobson ve své knize „Dare to discipline“ říká: Jestliže se u dětí objeví nějaký druh tvrdohlavé neposlušnosti, je potřeba ji z něj vyhnat a tělesná bolest je zázračným způsobem očisty... Uctivé a odpovědné děti jsou výsledkem rodin, kde byla přítomná vhodná kombinace lásky a kázně. Obě tyto skutečnosti musí být uplatňovány v náležitých proporcích. Nedostatek jedné nebo druhé součásti je katastrofou... Je nanejvýše důležité, aby se výchova k úctě rodičů neuskutečňovala pro vlastní ego rodičů, ale se záměrem kvalitního vztahu dětí s rodiči, což navíc tvoří základ vztahu dětí i k jiným lidem.“

5. Otcové nemají dráždit své děti k hněvu

Samozřejmě si mají tuto výzvu vzít k srdci i matky, ale otcové svojí rolí v rodině mají mít výslovně na mysli toto nebezpečí. Známý vykladač Písma svatého William Hendriksen ve svém výkladu našeho oddílu, poukazuje na následující možné důvody k hněvu dětí: Přehnané omezování dětí v jejich činnostech; Upřednostňování jedněch před druhými; podceňování vlastních rozhodování dítěte; nevěnování pozornosti dítěti, když o ni výslovně žádá; tvrdá slova a kruté fyzické tresty. My ještě dodejme, že k oprávněnému hněvu dětí dochází také při nespravedlivém potrestání.

Spravedlivé potrestání zpravidla nevyvolá hněv, ale, jak říká James Dobson: „Po emocionálním uvolnění, se často vrhne dítě do rodičovské náruče, která má být vždy pohotově otevřená.“

Tím se dostáváme k velice významné otázce a sice odpuštění. Ve své knize „Rodiče a děti“ Prof. Zdeněk Matějček v kapitole „Umění trestat a odpouštět“ říká: „Trest totiž není jen to, co je vidět navenek – onen akt trestání, ale především to, co se děje v dítěti samém. Co ono při tom prožívá... Pobně je tomu s odměnou. Odměnou nemusí být vždycky to, co my za odměnu pokládáme, ale to, co jako odměnu prožívá dítě. Onen příjemný, povznášející prožitek uspokojení nad dílem, které bylo dobře přijato těmi, na kterých nám záleží. Pocit uspokojení, že nás má někdo rád a že se můžeme těšit z jeho přízně.

A tak tedy ptáme-li se, jak správně zacházet s odměnami a tresty, nebude odpověď spočívat v tom, jak mnoho jednoho nebo druhého máme dítěti uštědřit. Kolik pohlavků či sladkostí. Výchovným problémem tu není velikost a množtví, ale především vztah mezi dítětem a tím, kdo odměňuje a trestá... Aby měl trest výchovný účinek, musí totiž dítě prožít pocit viny. Musí si být vědomo, že se nějak prohřešilo proti dobrému vztahu, který mezi ním a jeho rodiči nebo jinými vychovateli panuje.

Pedagodové říkají, že trest má vlastně trojí význam. Má napravit škodu, která nějakým špatným chováním vznikla, má jakýsi odstrašující, odpuzující význam a pravděpodobně to nejdůležitější, má současně z viníka sejmout pocit viny. V trestu, musí tedy být něco z oné vyšší spravedlnosti, která je obecně platná a kterou provinilec uznává a přijímá.“

Závěr: O dětství Pána Ježíše máme v podstatě pouze deset veršů na konci 2. kapitoly Lukášova evangelia. Přesto jsou tyto verše velice významné. Předně se jedná o slova Pána Ježíše po jeho nalezení v chrámě: „Jak to, že jste mne hledali? Nevěděli jste, že musím být ve věcech svého Otce?“ Tato slova nás všeobecně poučují o tom, abychom vnímali hles Ducha svatého, který působí v srdci i našich dětí a abychom tento hlas pro náš postoj neumlčovali. Ale věta: „...byl jim poddán.“ (v. 52) Srozumitelně vypovídají o poslušnosti Pána Ježíše svým „pozemským rodičům“

Na závěr si ještě jednou připomeňme slova „učitele národů“ J. A. Komenského z dříve zmíněného díla: „Rodičům mají býti dítky dražší nad stříbro, zlato, perly a drahé kamení. To poznají, když jedno k druhému přirovnají. 1. Stříbro, zlato a ty jiné věci jsou mrtvé a nic než hlína drobet čistěji v jinou přepálená, děti však jsou živé obrázky živého Boha. 2. Stříbro a zlato jsou věci hned od svého stvoření běžné, toliko slovem učiněné, ale dítky jsou tvor, o kterém se velebná svatá Trojice zvláště radila a který jest mistrovsky utvářen prsty samého Boha. 3. Stříbro, zlato a ty ostatní věci mizejí a hynou, dítky jsou však nesmrtelné dědictví. Neboť, ačkoli umírají, nehynou, ale dostávají se ze smrtelného těla do nesmrtelnosti...

Nejvlastnějším záměrem výchovy dětí v křesťanské rodině má být jejich přivedení k víře v Pána Ježíše Krista a tím k věčnému životu. Tento nejvlastnější úkol rodičů předpokládá plné vědomí své zodpovědnosti za výchovu dětí a v tomto úsilí vedení Duchem svatým. Stojí za povšimnotí skutečnost, že apoštol Pavel v předchozí kapitole našeho textu vyzývá adresáty tohoto listu k tomu, aby byli naplněni Duchem svatým (5,18) a my můžeme dodat, že plnost Ducha potřebujeme nejen pro život ve společnosti a církvi, ale ve stejné míře i pro soužití ve své rodině.

William Hendriksen ve svém výkladu epištoly k Efezským říká: „Kdyby byl apoštol Pavel přítomen našim bohoslužbám, byl by šokován, že po účasti na nedělní škole děti před nimi odcházejí domů.“

Přítomnost dětí při bohoslužbách navíc zavazuje kazatele, aby byl náležitě srozumitelný, aby děti rozuměly a těšily se z nich.

Jan Amos Komenský: Informatorium školy mateřské
James Dobson: Dare to discipline, Tyndale House Publishers, Wheaton, Illinois
William Hendriksen: New Testament Commentary
Zděnek Matějček: Rodiče a děti