Satan a jeho tříbení věřících

 

„Šimone, Šimone, hle Satan si vás vyžádal, aby vás vytříbil jako pšenici. Já jsem však prosil za tebe, aby nezanikla tvá víra. A ty, až se jednou obrátíš, posilni své bratry.“ Lk 22, 31. 32

 

Úvod: James M. Boice v Základech křesťanské víry píše: „Představa osobního ďábla byla a je popírána velkou částí křesťanské církve a pro některé je téměř k smíchu. Vzhledem k oživení čarodějnictví a satanismu v minulých letech již tato představa snad není tolik důvodem k smíchu, jako tomu bylo dříve. Přesto by mnozí řekli, že úvahy o existenci skutečného ďábla mohou být sotva myšleny vážně. Běžný člověk si pod ďáblem představí legračního tvora v rudém oblečení, který má rohy a ocas. To však vůbec není obraz satana, jak jej popisuje Bible.“ (1)

Toto kázání je motivováno snahou poukázat na nebezpečí, kterému je vystaven každý křesťan, jestliže nebere vážně Satana jako skutečnou bytost usilující o duchovní pád Božích dětí. Dále však chce kázání poukázat na Boží svrchovanost, pro kterou má Satan pouze omezenou moc. Tu může uplatnit pouze s Božím svolením a tudíž ve svém důsledku k duchovnímu prospěchu člověka a k Boží slávě.

1.Co říká Písmo svaté o Satanovi (Ďáblovi)

Naše slovo „Satan“ je překlad hebrejského „sátán“, slovo „Ďábel“ je pak překlad řeckého „Diabolos“. Tato slova znamenají vedle „žalobce“ (ze soudního projednávání), také „pomlouvače, nepřítele, protivníka, svůdce“. V tomto kázání chceme Satana vnímat především jako „svůdce“.

O Satanovi čteme jak v sedmi biblických knihách Starého zákona (Gn, 1 Pa, Jb, Ž, Iz, Ez, Za), tak Nový zákon ve svém celku potvrzuje Satanovu existenci a jeho působení.

Z Písma svatého víme, že Satan je duchovní bytostí. A protože je stvořením, nemá atributy, které přísluší pouze Pánu Bohu, jako všemohoucnost, všudypřítomnost nebo vševědoucnost. I když nás Písmo svaté o pozadí jeho osobnosti v podstatě neinformuje, ze dvou starozákonních oddílů lze určité závěry vyvozovat. Za oddílem z Izaiáše proroka 14, 11-15 je sice poukaz na babylonského krále, a za oddílem z Ezechiele proroka 28, 12-15 poukaz na tyrského krále. Určité charakteristiky a uvedené skutečnosti však napovídají, že se v důsledcích jedná o Satana. (Řeč o plnosti moudrosti, dokonalé kráse, zahradě Eden, zářivosti cheruba, měření se s Nejvyšším a svržení do podsvětí.)

Se Satanem se v Bibli setkáváme jak na jejím začátku tak také na samotném konci. V Ráji se přiblížil v podobě hada k Evě, aby ji svedl k neposlušnosti Božího přikázání. Vyzval ji totiž k tomu, aby navzdory Božímu zákazu jezení ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, ze stromu pojedla. Satan popřel, že by pro tento hřích měla Eva s Adamem zemřít a vylíčil jim jejich budoucnost lákavě v podobnosti Bohu, protože budou znát dobré a zlé (Gn 3, 5). Pro svoji neposlušnost se takto první lidé stali hříšnými a tím i jejich potomci. V knize Zjevení je pak řeč o Satanovi v souvislosti s jeho uvržením do jezera ohně a síry, kde bude spolu se šelmou a falešným prorokem trýzněn dnem i nocí na věky věků. (Zj 20, 10)

O Satanově činnosti je pak řeč na mnoha místech Písma svatého. Například navedl Davida, aby sečetl Izraele, což Pán Bůh krutě potrestal (1 Par 21, 1); vstoupil do Jidáše, aby prodal svého Mistra (Lk 22, 3); naplnil srdce Ananiáše, když lhal o obnosu, za který prodal své pole (Sk 5, 3); postavil se proti plánům apoštola Pavla, když chtěl navštívit křesťany v Tesalonice (1. Tes 2, 18) apod. Dokonce se přiblížil se svými svody i k samotnému Pánu Ježíši Kristu. (Mt 4, 1-11)

Apoštol Pavel nám píše o tomto strašlivém lidském nepříteli toto: „Je-li však naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří hynou. Jim, nevěřícím, bůh tohoto věku (Satan) oslepil myšlení, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Krista, jenž jest obrazem Božím.“ (2 Kor 4, 3.4) Satanovu moc a vliv lze tedy vnímat ve společnosti v podstatě každodenně. A to, co je neméně významné, je řečeno v 11. kapitole 14. verši: „...sám Satan se přestrojuje za anděla světla.“ To znamená, že se snadno může stát, že Satanovu osobu a její působení nerozpoznáme a můžeme na to doplatit.

2. Šimone, Šimone!

V našich verších se Pán Ježíš obrací na apoštola Petra dvojím: „Šimone, Šimone!“ Již dávno měl Šimon nové jméno: Kéfa – Petr (skála, skalník)! V případech, kdy Petr projevil nějakou slabost, ho ale Pán Ježíš oslovoval starým jménem, aby ho vyburcoval k bdělosti. Tak tomu bylo například v Getsemanské zahradě (Mk 14, 37), nebo u Galilejského jezera (J 21, 1). Tímto je nám napovězeno, že ačkoli se věřící člověk stává „novým stvořením v Kristu“, jsou situace, kdy se při něm může znovu objevit stará přirozenost.

Opakující se oslovení „Šimone, Šimone!“ Petra srozumitelně vybízelo k nejvyšší pozornosti. Blížilo se totiž ukřižování Pána Ježíše a učedníci měli být vystaveni veliké duchovní zkoušce. Toto dvojí oslovení tedy znamenalo výstrahu a výzvu k bdělosti. Vzápětí se však ukázalo, že Petr duchovně bdělý nebyl. Prohlásil totiž, že je hotov jít s Pánem Ježíšem i na smrt (v. 33) a přitom ho později třikrát zapřel.

Je vhodné si připomenout, že již dříve použil Satan právě Petra, když se stavěl proti slovům Pána Ježíše. Když totiž Syn Boží sdělil svým učedníkům, že bude ukřižován a Petr to odmítal, musel slyšet slova: „Jdi ode mne satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože nemáš na mysli věci Boží, ale věci lidské.“ (Mt 16, 23)

Na podkladě těchto událostí Petrova života si máme uvědomit, že si Satan může naši tělesnost užít k tomu, abychom nejen duchovně zklamali, ale pro opomenutí Božího slova se dokonce stali jeho nástroji.

3. První poodhalení opony duchovního světa - Satan si žádá o možnost prosévat učedníky

Satan je nám Pánem Ježíšem přiblížen jako žadatel. Nemá moc ani právo uskutečňovat své záměry svévolně. Ve vztahu k věřícím podléhá naprosto Boží svrchované vůli. V tomto případě jsou nám přiblíženy Satanovy záměry. Vnímáme, že usiluje o to, aby byli křesťané vystaveni nejrůznějším svodům a těžkostem a aby tak byl otřesen jejich vztah k Pánu Bohu.

V této souvislosti je vhodné, abychom se zahleděli do knihy Jób, která nám umožňuje nahlédnout za „oponu duchovního světa“. V první kapitole tam čteme o velice významném setkání Pána Boha se Satanem. Před Hospodina se postavil vedle synů Božích (andělů) také Satan. A Pán Bůh se ho zeptal, zda viděl Jóba, tohoto bezúhonného a přímého muže, kterému není na zemi nikdo podobný. Satan mu na to řekl: „Bojí se snad Jób Boha bezdůvodně? Cožpak ty jsi neohradil jej, jeho dům a všechno, co má, ze všech stran? Nepožehnal jsi dílo jeho rukou a nerozhojnil se jeho statek na zemi? Avšak vztáhni nyní svou ruku a zasáhni vše, co má; určitě ti bude do tváře zlořečit.“ (Jb 1, 9-11)

Na tuto Satanovu výzvu Pán Bůh Satanovi dovolil, aby na Jóbův majetek i rodinu sáhl. Jób tak přišel během jednoho dne nejen o vše, co vlastnil, ale i o své děti! Co však prohlásil? „Nahý jsem vyšel z nitra své matky a nahý se tam navrátím; Hospodin dal a Hospodin vzal. Budiž požehnáno Hospodinovo jméno.” (Job 1, 21)

Satan však ve svém zlehčování Jóbova vztahu k Pánu Bohu pokračoval a tak mu Hospodin dovolil, aby sáhl i na Jóba samotného s tím, že ho nesmí zahubit. Došlo tak k Jóbovu nepopsatelnému utrpení, takže ho jeho manželka vyzvala k tomu, aby Hospodinu zlořečil a umřel. Ale Jób jí na to řekl: „Mluvíš jako by promlouvala jedna z bláznivých žen. Což budeme přijímat od Boha dobré, a zlé přijímat nebudeme?“ (2, 10)

Poodhrnutí opony duchovního světa tedy odhaluje, že Satan nemůže zkoušet věřícího bez Božího souhlasu. Je na Pánu Bohu, co Satanovi dovolí. Toto je velice významné sdělení prvních dvou kapitol knihy Jób. A čtenář se pak může dočíst v závěru knihy, že Boží svolení k Satanově „prosévání“ mělo v důsledku jedinečnou Jóbovu zkušenost, když prohlašuje: „Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.“ (42, 5)

Znamená to tedy, že i ony hrozné zkoušky vyústily k Jóbovu prospěchu a slávě Boží.

I kdybychom neměli slova Pána Ježíše o našem „prosévání“, ale znali bychom knihu Jób,

měli bychom dostatečně poodhrnutou oponu duchovního světa, ve kterém je Pánu Bohu podřízeno absolutně vše!

Uvědomme si, že Jóbovi nebyla v jeho situaci poodhrnuta opona duchovního světa. Nevěděl o Satanově aktivitě a Božím svolení. Dokonce Jóba jeho přátelé usvědčovali, že trpí pro své hříchy. A Pán Bůh celou dobu mlčel a Jóbovi neodpovídal a nic nevysvětloval! Hospodin však znal Jóbovu věrnost a chtěl ji takto Satanovi dokázat. On věděl, co je schopen Jób unést! A apoštol Pavel píše: „Nezachvátilo vás jiné pokušení než lidské; věrný je však Bůh, který vás nenechá zkusit více, než snesete, ale se zkouškou dá i východisko, abyste ji mohli snést.“ (1 Kor 10, 13)

V pozadí obrazu prosévání je praxe pročišťování obilí z mlatu na ručním sítě. Síto se drželo v obou rukou a prudkými pohyby ze strany na stranu se oddělovala nečistota od zrn až zůstalo čisté zrno.

Proséváním v duchovním smyslu se rozumí oprošťování člověka od nejrůznějšího duchovního zněčištění; ono tak má očistný charakter. Každého křesťana se často přidrží něco, co Pán Bůh chce odstranit, protože ho to znečišťuje a někdy k tomu Hospodin užije i Satana.

Křesťané berou Satana velice vážně. V žádném případě ho nezesměšňují, tak jak tomu někdy bývá v pohádkách, kde nám jsou čerti předkládáni jako oklamavatelné naivní bytosti. Takové zesměšňování lze dokonce považovat za Satanovu lest!

Na druhé straně však křesťan nemá mít ze Satana strach. Když Pán Ježíš říká: „Raději se bojte toho, kdo může i duši i tělo zahubit v Gehenně.“ (Mt 10, 28), myslí na bázeň před Hospodinem! V případě následovníků Pána Ježíše je Satan naprosto závislý na Boží vůli.

4. O co se v prosévání může jednat – zahledění do kontextu

Při zamyšlení nad „proséváním“ je užitečné se zahledět i na celou 22. kapitolu Lukášova evangelia. Ta začíná tím, že Satan vstoupil do Jidáše (v. 3) a ten šel k velekněžím, aby Pána Ježíše vydal. Jedná se o skutečnost, která je z nejnepochopitelnějších v celé Bibli. Jeden „ze dvanácti“ svého Mistra zradil! Tento čin musel učedníky opravdu otřást. Vždyť Jidáš s nimi býval každodenně po dobu tří let. A i když ho Pán Ježíš jako svého zrádce označil, nikdo nepochopil, že právě on zrádcem je. (J 13, 26-29) Toto však bylo prorocky předpověděno, jak vysvětluje Petr po nanebevstoupení Pána Ježíše. (Sk 1, 16-20)

Je vhodné si připomenout, že za proséváním je vidět Boží záměr, aby se ukázalo, kdo opravdu patří Pánu Ježíši Kristu. Tak k tomu došlo například po kázání Pána Ježíše, když ho mnozí „z jeho učedníků“ opustili. (J 6, 66) Je to především postoj k Božímu slovu, ve kterém se ukazuje, kdo je opravdu věřící a kdo ne. A když se Pán Ježíš ptal svých dvanácti, zda ho i oni chtějí opustit, Petr poukázal právě na Slovo Boží, když prohlásil: „Pane, ke komu půjdeme? Máš slova věčného života a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Kristus, ten Svatý Boží.“ (J 6, 68.69)

Odchod někoho, kdo jednou vyznával víru, může být velikým otřesem pro věrné. Ale i přes takovou skutečnost, toto nemůže opravdové učedníky od Pána Ježíše odvést!

V dalším části kapitoly jsme seznámeni s průběhem poslední večeře. Přes tuto pohnutou událost se po večeři začali učedníci dohadovat, který z nich je největší. (v.24) A v této skutečnosti je také možno vidět zřetelně ono „prosévání“. Vždyť povyšování se nad druhé je svědectvím o osobní pýše a to je výrazná „nečistota“, které se má Boží člověk vyvarovat. Když jednou učedníky zajímalo, kdo je v království Nebes největší, Pán Ježíš jim řekl: „Neobrátíte-li se a nebudete-li jako děti, jistě nevejdete do království Nebes. Kdo se tedy pokoří jako toto dítě, ten bude největší v království Nebes.“ (Mt 18, 3.4)

Že by se Petr tohoto dohadování učedníků nezůčastnil? Spíše máme obavy, že se právě Petr dovolával nejrozhodněji svého prvenství. Vždyť navíc ubezpečoval svého Mistra, že kdyby všichni odpadli, on neodpadne. (Mt 26, 33)

Ale před učedníky bylo ještě další „prosévání“! Mělo dojít k soudu jejich Pána a na nich bylo, aby se osvědčili a při něm stáli. Naplnilo se však proroctví: „Budu bít pastýře a ovce stáda se rozptýlí.“ (Mt 26, 31)

O co v Satanově žádosti o prosévání učedníků šlo? Jeho záměrem bylo znevážit věrnost učedníků podobně jako tomu bylo v případě Jóba! Satan chtěl ukázat, kolik je při nich „nečistoty“! Chtěl ukázat, že jsou pouhými „námezdníky“, že hledají pouze svůj prospěch. Sice opustili své rodiny, ale cožpak nemají určitý druh slávy z toho, že patří mezi „Dvanáct“? Jen si představme, co znamenalo například takové asistování při sycení zástupů! Jak si museli byli vědomi své „důstojnosti“, když bránili, aby byly přinášeny děti k Pánu Ježíši! (Mt 19, 13) Co to znamenalo, být viditelně kolem svého Mistra, když uzdravoval malomocné, slepé nebo křísil mrtvé! A co teprve takový vjezd Páně na oslátku do Jeruzaléma, když byl Pán Ježíš provoláván za krále! (J 12, 13) Kolik slávy padalo v těchto případech na učedníky! Pán Ježíš nebyl pouze znevažován, pokoušen nebo posmíván!

5. Druhé poodhalení opony (L 22, 32)

Pán Ježíš po svém vyslovení o Satanově prosévání sděluje, že se však za Petra modlil, aby jeho víra nezanikla! Toto modlení se za Petra je jakýmsi druhým „poodhalením opony duchovního světa“. To, že se Pán Ježíš modlil, je nám v evangliích připomínáno mnohokrát. V tomto případě se však jedná výslovně o přiblížení předmětu modlitby. Pánu Ježíši šlo o to, aby nezanikla Petrova víra!

Když přišel za Pánem Ježíšem otec posedlého chlapce a prosil ho o jeho uzdravení, Pán Ježíš se ho ptal na jeho víru. A tento otec vykřikl: „Věřím, pomáhej mé nevíře!“ (Mk 9, 24) To byla prosba, za kterou byla vnímána lidská závislost na Boží pomoci. A tak je tomu i s naší vírou – potřebuje modlitby Syna Božího. A náš text nás ubezpečuje o hotovosti Pána Ježíše se modlit za všechny své následovníky když jsou vystaveni Satanově prosévání.

Nemůžeme nepoukázat na slova „velekněžské modlitby“, jak je zaznamenána v Janově evangeliu v 17. kapitole. Pán Ježíš se v ní modlí: „Za ně prosím; neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, protože jsou tvoji...“ (v. 9) „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno, jako jsme jedno my.“ (v. 11) „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého.“ (v. 15) „Otče, chci, aby i ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mne miloval před založením světa.“ (v. 24)

Jak by všemohoucí Bůh nevyslyšel modlitbu toho, který položil svůj život za své! Když Pán Ježíš v 10. kapitole Janova evangelia hovoří o sobě jako o dobrém pastýři, říká: “Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako Otec zná mne a já znám Otce. A svou duši pokládám za ovce.“ (v. 14.15) A dále: „Mé ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám život věčný; nezahynou na věčnost a nikdo je nevytrhne z mé ruky. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všechny a nikdo je nemůže vytrhnout z ruky mého Otce.” (v. 27-29)

Jaké bezpečí a pokoj plynou z těchto slov pro Boží lid!

6. Výzva

A náš text končí výzvou Pána Ježíše Petrovi: „A ty, až se jednou obrátíš, posilni své bratry.“ Pro „poodhrnutí opony duchovního světa“ a pro osobní zkušenost, byť smutnou, byl Petr vyzván k posilování bratří.

I prosévání má v Božích plánech své místo. Jedinečně nám to přibližují slova apoštola Pavla, když píše o významu soužení v životech křesťanů: „Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškerého povzbuzení, který nás povzbuzuje v každém našem soužení, abychom i my mohli povzbuzovat ty, kteří jsou v jakémkoli soužení, tím povzbuzením, kterým Bůh povzbuzuje nás.“ (1K 1, 3-5)

Známý chicagský křesťanský pracovník advokát Horatio G. Spafford (1828-1888) napsal báseň, která se po zhudebnění stala světově proslulou. („It is well with my soul“ – v překladu „Ať hrozivě vlny se proti mně dmou“.) Autor písně přišel nejprve o svého syna v jeho čtyřech letech. O dva roky později měl jet se svojí manželkou do Evropy, aby se zúčastnil evangelizačních shromáždění D. L. Moodyho v Anglii. Pro neodkladné pracovní povinnosti se musel zdržet v New Yorku a tak poslal svoji manželku se čtyřmi dcerami do Evropy před sebou. 22. listopadu 1873 se však jejich loď srazila s jinou lodí na širém oceánu a z 273 cestujících se zachránilo pouze 47. Jeho manželka mu z Walesu telegrafovala: „Zachráněna samotná!“

H. G. Spafford tak přišel po smrti svého syna i o své čtyři dcery. Okamžitě se rozhodl k odplutí do Evropy a když ho kapitán během plavby upozornil na přibližné místo, kde ke katastrofě došlo, sešel do kajuty a tam složil zmíněnou báseň. První verš této básně v překladu zní takto: „Ať hrozivě vlny se proti mně dmou, nic neleká v světě mne zlém, když nebeský provívá mír duši mou, šťasten jsem, šťasten jsem v Pánu svém.“.

Nebyl to pouze biblický Jób, který osvědčil svoji oddanost nebeskému Otci. V každé době jsou křesťané proséváni a je bezpočtu těch, kteří svoji víru osvědčili.

 

Závěr: Petr naplnil výzvu Pána Ježíše Krista. Ve svém 1. listu poučuje i posiluje čtenáře těmito slovy: „Buďte střízliví a bděte! Váš protivník Ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil. Postavte se proti němu pevní ve víře, vědouce, že tatáž utrpení se naplňují ve vašem bratrstvu po celém světě.“ (1. Pt 5, 8 – 10)

Nepochybujme o Boží svrchované vládě i o tom, že chce skrze ně chce dokazovat svoji moc v našich životech!

 

1. James M. Boice: Základy křesťanské víry, str. 142