Touha po duchovní dospělosti“

„...a jako novorozené děti mějte touhu po nefalšovaném mléku Božího slova, abyste jím vyrostli k záchraně, jestliže jste vskutku okusili, že Pán je dobrý.“ 1. Petrova 2, 2. 3

Úvod: Téma duchovního růstu věřících je nanejvýše aktuálním tématem. Známý americký kazatel Rick Warren ve své knize „Proč jsme vůbec tady?“ píše: „Bůh chce, abys rostl. Cílem tvého nebeského Otce je, abys dozrál a rozvíjel v sobě rysy Ježíše Krista. Bohužel, miliony křesťanů stárnou, ale nezrají. Vězí ve věčném duchovním batolecím věku; neopustili plenky a slintáčky. Oni totiž nikdy růst nechtěli. Duchovní růst neprobíhá automaticky sám od sebe. Jde o záměrný závazek.“ (1. – str. 149)

To, že jsou ve sborech duchovně znovuzrození lidé je nepochybné, to že tam jsou duchovně rostoucí je také pravda, ale zdá se, že se jedná o menší skupiny v porovnání s většinou, a to, že jsou ve sborech duchovně dospělí křesťané je vesměs výjimkou! To je nanejvýše zarážející!

Hned v úvodu si chceme poukázat na skutečnost, že jak duchovní znovuzrození, tak duchovní růst, tím spíše duchovní dospělost jsou neodmyslitelně spjaty se vztahem k Písmu svatému a s biblickým sebevzděláváním. V Izaiášově proroctví 55, 10. 11 čteme: „Nebo jakož prší déšť neb sníh s nebe, a zase se tam nenavracuje, ale napájí zemi, a činí ji plodistvou a úrodnou, tak že vydává símě rozsívajícímu, a chléb jedoucímu. Tak bude slovo mé, kteréž vyjde z úst mých. Nenavrátí se ke mně prázdné, ale učiní to, což mi se líbí, a prospěšně to vykoná, k čemuž je posílám.“

Průzkumy napovídají, že soustavná četba Písma svatého upadá, že jsou mnozí křesťané, kteří celou Bibli vůbec nepřečetli a že jsou dokonce někteří, kteří ji ani neotevřou po řadu dní. V současnosti často účastníci bohoslužeb Bibli nemusí mít v rukou, protože texty Písma svatého jsou v řadě modliteben promítány na plátno. Bývalé biblické hodiny v týdnu jsou všeobecně nahrazovány „domácími skupinami“, které jsou někdy spíše diskuzními kluby než společným studiem Písma svatého.  

K našemu údivu se však s jevem nedostatečného duchovního růstu setkáváme i v prvotní církvi. Apoštol Pavel píše korintskému sboru: „A já bratří, nemohl jsem vám mluviti jako duchovním, ale jako tělesným, jako maličkým v Kristu. Mlékem jsem vás živil, a ne pokrmem; nebo jste ještě nemohli, ano i nyní ještě nemůžete. Ještě zajisté tělesní jste. Nebo poněvadž jest mezi vámi nenávist, sváry a různice, zdaž ještě tělesní nejste, a podle člověka nechodíte? (1. Kor 3, 1-3)

„Malý v Kristu“ – „nedospělý“! Tak je apoštol Pavel charakterizuje a to navzdory jejich bohatství duchovních darů. A otázka pro nás zní: Jak dlouho jsme křesťany? Rok, dva, tři, nebo dokonce deset, dvacet...? Porovnejme svoji duchovní dospělost s tím, v kolika letech je člověk považován za dospělého!  

1. Milost znovuzrození - Nelze duchovně růst, aniž se člověk duchovně nenarodil

„Vždyť jste se znovu narodili ne z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného semene, skrze živé a na věčnost zůstávající slovo Boží.“ (1. Pt 1, 23)

Kdo z nás by nestál v úžasu nad nově narozeným dítětem. To má očička, ouška, prstíčky, hýbá se, usmívá se... je zde život! A téměř denně je pak patrný určitý pokrok. Podobně je tomu i s duchovním životem!

Popřemýšlejme krátce o sobě! Nepozastavíme se občas v údivu nad skutečností, jak dalece je náš život jiný? Co všechno jako křesťané odmítáme, co vše se nám stalo přímo odporným, a na druhé straně, co všechno chceme nebo dokonce musíme konat? Jestli jsme nad těmito skutečnostmi dosud nežasli, pak vítejme tuto výzvu! Nepochybně pak budeme výrazněji oslavovat Pána Boha!

Uvedený verš z 1. Petrovy 1, 23 nám odkrývá předpoklad existence duchovního života – je jím duchovní narození, ke kterému dochází skrze „živé a na věčnost zůstávající slovo Boží“.

V jednom z podobenství Pán Ježíš názorným způsobem tuto skutečnost přibližuje. Hovoří o rozsévači, který rozsévá semeno, které po čase vzklíčí. A jak je to se semenem, tak je tomu i se Slovem Božím. To má v sobě moc Ducha svatého, takže může dojít k duchovnímu narození. Ono člověku nejen zjevuje, jakým je  v Božích očích, ale poukazuje mu také na to, jak mu Pán Bůh pomáhá ke spasení ve víře v Pána Ježíše Krista.

Tento verš navazuje na oddíl hovořící o způsobu života podle Boží vůle. Takový život je však možný jen v případě duchovního narození. A ve 2. kapitole této epištoly čteme: „a jako novorozené děti mějte touhu po nefalšovaném mléku Božího slova, abyste jím vyrostli k záchraně, jestliže jste vskutku okusili, že Pán je dobrý.“ (1.Pt 2, 2)

Po duchovním narození tedy křesťanův život pokračuje duchovním růstem! A Boží slovo nám proto  slouží nejen k duchovnímu narození, ale i k duchovnímu růstu! Tento verš nám přibližuje jedinečný obraz – Boží slovo  je připodobněno „nefalšovanému mléku“. Jako každé novorozeně je přímo závislé na mateřském mléku, tak je tomu i s křesťanem. Můžeme směle říci, že není možný duchovní růst bez sycení se „mlékem“ Božího slova. Jen ono je vskutku „nefalšovaným mlékem“ a lidská duše potřebuje právě toto „mléko“. Ale jak je tomu na potravinářském trhu s nejrůznějšími náhražkami mateřského mléka, tak je tomu i v duchovní  oblasti. Vedle Písma svatého jsou všechny filozofické směry a světová náboženství „falešným mlékem“! Jen ono si může činit nárok na to být označeno jako „nefalšované mléko“. Vždyť jeho původcem je sám náš Stvořitel!

  Bylo by však nedůsledné, kdybychom si nepoukázali na verš, který našemu verši předchází. A v něm čteme výzvu: „Odložte tedy každou špatnost, a každou lest, pokrytectví, závist a každou pomluvu a jako novorozené děti....“ Tím je nám nepřímo poukázáno na překážky, které se staví člověku do cesty, a znemožňují duchovní růst. Písmo svaté nám poukazuje i na mnoho dalších věcí, které jsou překážkami duchovního růstu. Například v epištole k Židům 12, 1 a 2 je výzva: „...odložme veškerou zátěž a hřích snadno nás ovíjející a s vytrvalostí běžme závod, který je před námi, upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši...“

2. Milost duchovního růstu – Pokročilejší růst je možný jedině hutným pokrmem?

V duchovním růstu jde o to „růst v Pána Ježíše Krista“. (Ef 4, 15) Jak jinak k tomu může docházet, nežli tím, že Pána Ježíše hlouběji a hlouběji poznáváme. Pisatel epištoly Židům si stýská, když píše: „O něm (Pánu Ježíši Kristu) máme mnoho co říci a je to obtížné slovy vysvětlit, protože jste se stali línými ke slyšení. Neboť ačkoliv jste tou dobou měli být učiteli, opět potřebujete, aby vás někdo učil počáteční základy Božích výroků. Stali jste se těmi, kteří potřebují mléko, a ne hutný pokrm.“ (Žd 5, 11.12)

Je to slovo o Pánu Ježíši Kristu, které je „hutným pokrmem“. Pisatel epištoly se vlastně v celé této biblické knize věnuje osobnosti a dílu Pána Ježíše Krista. Ten je v ní přibližován jako naprosto nesrovnatelný s anděly, Mojžíšem, Áronem... On, jako Syn Boží, se stal tím pravým veleknězem, který vešel do nebeské svatyně, abychom byli jeho krví očištěni a přijati nebeským Otcem. Pisatel epištoly by se mohl osobnosti Syna Božího věnovat dokonce ještě více než dosud. Je to však slovy obtížné vysvětlit a adresáti jsou „líní slyšet“.

Pro charakteristiku adresátů je užito řeckého  slova „nóthrós“ – v našem překladu „líní“. Toto slovo jiní překladatelé Písma svatého překládají i jinak. Kraličtí například archaicky „nezpůsobných uší“, Žilka „nedoslýchaví“ a jiní „nechtějící slyšet, mající o poslouchání malý zájem“ apod. To nás nutně vede přinejmenším k údivu. Cožpak přibližování osobnosti Pána Ježíše Krista nemá být tím nejžádostivějším v křesťanově životě? Ale pisatel epištoly se věnuje dílu Pána Ježíše Krista na podkladě starozákonních skutečností (velekněžství podle řádu Melchisedechova) a to vyžaduje i určitou námahu nebo dokonce způsobuje nesnáze. A tak jako požívání hutného pokrmu je obtížnější nežli mléčná strava, tak je tomu i v duchovním smyslu!  

Adresáti epištoly měli být podle jejího pisatele již na úrovni učitelů. Přitom stále potřebovali mléko. A tak jako musí být kojenec po určitém čase přikrmován hutnějším pokrmem aby zdravě rostl, tak je tomu i v duchovním smyslu.

Poukažme si v této souvislosti na délku vzdělávání, jak je nabízeno společností. Studium na základní škole trvá devět let, na střední škole čtyři, na vysoké škole tři až pět nebo šest let. Jsou děti, které se spokojí pouze se základním vzděláním, jiné zatouží po středoškolském vzdělání, další dokonce po vysokoškolském.  V duchovním životě to může být podobné. Na druhé straně se však v případě duchovní dospělosti nejedná pouze o vědomostní poznání. V duchovní dospělosti jde ruku v ruce poznání s činěním, se způsobem života.

Jakou radost má učitel z pilného studenta a na druhé straně, jaké nesnáze mu způsobuje líný. Kolik by toho ještě mohl pisatel epišoly sdílet o velikosti Pána Ježíše Krista! O kolik bychom tak mohli být obohaceni i my! Navzdory tomu však, co pokládal Duch svatý za nezbytné sdělit, to napsáno bylo, včetně nepřímé otázky, zda nejsme podobní adresátům v jejich lenosti.  

3. Milost duchovní dospělosti - Ta je možná jedině životem v Pánu Ježíši Kristu.

Stojíme o duchovní dospělost? Apoštol Pavel píše korintským: „Bratři, ve svém myšlení nebuďte jako děti; ve zlém buďte jako nemluvňata, ale v myšlení buďte dospělí.“ (1. Kor 14, 20) Náš život se odvíjí od toho, jaké je naše myšlení! Když apoštol Pavel prohlašuje: „My pak mysl Kristovu máme!“ (1. Kor 2, 16), znamená to právě onu duchovní dospělost! Ale to muselo dojít k zásadní „změně mysli“ - čili k pokání! Řecké „metanoia“ překládané zpravidla jako „pokání“ znamená doslovně „změnu mysli“.

Korintští potřebovali „změnu mysli“ v řadě věcí: Zapomínali na Boží slovo a tak byli vybízeni k tomu, aby se vrátili k mléčné stravě, jinými slovy k věroučným základům! Ve školské mluvě bychom řekli, že „propadli“. Všelicos věděli z druhé a třetí třídy -  ledacos uměli, ale zapomněli na něco ze základů! A na jejich životě to bylo patrné! Dělili se na skupiny, byla mezi nimi žárlivost, neřešily se morální problémy, věřící se mezi sebou soudili před světskými soudy, v jejich středu byly manželské problémy, byli nejednotní v pohledu na jezení masa obětovaného modlám, pro duchovní obdarování se povyšovali jedni nad druhé apod.  

A v epištole k Efezským 4, 14. 15 čteme: „abychom již více nebyli jako děti, zmítáni vlnami a hnáni každým větrem učení v lidské nestálosti, v chytráctví k nastražené cestě bludu, nýbrž abychom byli pravdiví v lásce a rostli všemi způsoby v toho, který je hlavou, v Krista.“  

Tento verš nám přibližuje dětinskost ještě v jiné podobě. V duchovním smyslu se ona totiž projevuje i neschopností náležitého rozpoznání bludných učení. Pro omezenou biblickou znalost, nejsou duchovní děti náležitě vybaveny rozpoznáním pravého a falešného. Tyto verše nám ještě navíc poukazují na projev duchovní dospělosti v životě lásky, v životě podobném Pánu Ježíši Kristu.

Růst v obraz Pána Ježíše Krista znamená růst v životě lásky v zájmu o druhé. O Pánu Ježíši čteme:  „Každý z nás ať se snaží líbit bližnímu k jeho dobru, pro jeho budování. Vždyť i Kristus neměl zalíbení sám v sobě...“ (Ř 15, 2. 3) On „...nepřišel, aby jemu slouženo bylo, ale  aby sloužil, a aby dal život svůj mzdu na vykoupení za mnohé.“(Mt 20, 28)

Řecké „teleios“, které je přeloženo v 1. Kor. 14, 20 jako „dospělost“  znamená i dokonalost, dokončenost, bezvadnost nebo zralost. Překladatelé proto musí zvažovat, které slovo užít. Tak v epištole k Židům 5, 13 a 14 čteme: „Neboť každý, kdo potřebuje mléko, je nezkušený ve slově spravedlnosti, protože je ještě nemluvně. Pro dokonalé („dospělé“) je však tuhý pokrm, pro ty, kteří mají smysly návykem vycvičeny k rozsuzování dobrého a zlého.“

Řecké slovo „teleios“ je užito i ve verších z epišloly Filipským 3, 12-15. Tam čteme: „Ne že bych již toho dosáhl, anebo byl už dokonalý („dospělý); usilovně však běžím, abych se opravdu zmocnil toho, k čemu se i mne zmocnil Kristus Ježíš. Bratři, já si nemyslím, že jsem se již toho zmocnil; jedno však činím; zapomínaje na to, co je za mnou, a natahuje se po tom, co je přede mnou, běžím k cíli pro cenu Božího povolání vzhůru v Kristu Ježíši. Všichni tedy, co jsme dokonalí (dospělí), takto smýšlejme.“

Toto svědectví apoštola Pavla nám jedinečným způsobem přibližuje jeho „myšlení“. Usiluje o to, aby byl „dokonalý – dospělý“  načež se ho v tomto úsilí zmocňuje sám Pán Ježíš Kristus a tak se stává jeho životem.

Závěr:

Charles M. Sheldon v knížce „V Jeho šlépějích“ líčí barvitě praktikování výzvy k důslednému následování Pána Ježíše Krista po dobu jednoho roku. Tuto výzvu k posluchačům učinil po jedné tragické události hrdina knížky, kazatel Jindřich Maxwell na podkladě textu z 1. Petrovy 2, 21:

„Nebo i k tomu povoláni jste, jako i Kristus trpěl za nás, nám pozůstaviv příklad, abyste následovali šlépějí jeho.“  

Mnozí z jeho posluchačů na tuto výzvu kladně zareagovali. A knížka pak podrobně popisuje důsledky, které to vyvolalo v případě řady z nich. Lidé si především uvědomili, jak do té doby dělali mnohé kroky aniž zkoumali, zda je to v souladu s Boží vůlí. Dále zjišťovali, jak začali narážet na mnohá nepochopení vrcholící někdy až v nepřátelství. Konečně zjišťovali, jak je nový způsob života uspokojuje a naplňuje radostí.

Duchovní růst a duchovní dospělost nejsou myslitelné bez poslušného následování Pána Ježíše Krista. A o to ve své nejvlastnější podstatě přece jde!

Rick Warren:  Proč jsme vůbec tady? (Str. 149, 150, )