Věčnost a nebeské odměny
„Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ Jan 14,1-3
Je zcela přirozené, že toto naše poslední uvažování se týká předmětu nebeského království – věčnosti. Vždyť náš pozemský život je pouze dočasný a je před námi celá věčnost. Apoštol Pavel ve známé kapitole pojednávající o vzkříšení říká: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí.“ (1 K 15,19)
I v tomto kázání nám půjde o poukaz na nebezpečí, kterým je vystavena církev. Budeme při tom vycházet z textů Písma svatého, protože i lidé v biblické době byli vystaveni podobným nebezpečím, jakým jsme vystaveni my. V případě uvažování o „věčnosti“ nám tak půjde předně o nebezpečí nedostatečné víry ve slova Pána Ježíše Krista a dále o problém ochladnutí lásky k němu.
Nedostatečná víra učedníků
Od chvíle, kdy Petr vyznal, že Pán Ježíš je Mesiáš (Mt 16,16), začal Pán Ježíš připravovat své
učedníky na svoji smrt a zmrtvýchvstání. Při poslední večeři, když společně slavili „hod beránka“, Pán Ježíš již zcela otevřeně hovořil o tom, že se blíží konec jeho pozemského poslání.
Nedivíme se učedníkům, že se „jejich srdce chvěla“. Vždyť navíc od večeře odešel jeden z nich, aby jejich Mistra zradil a Petrovi - prvnímu z nich – Pán Ježíš řekl, že dříve než „kohout zakokrhá, ho třikrát zapře.“ (J 13,38). Kdo by se s tím uměl vypořádat?
Pán Ježíš jim však poukázal na význam víry. Když věří v Otce, mají věřit i jemu. Vždyť jim nedávno řekl: „Neboť já jsem nemluvil sám od sebe, ale Otec, který mne poslal, ten mi dal příkaz, co mám říci a co promluvit.“ (J 12,49)
On věděl, „že je užitečné, aby odešel“ (J 16,7). V Božím plánu bylo, aby po dokončení svého poslání ve smrti na kříži a zmrtvýchvstání, byl seslán Duch svatý. Ten, jako „jiný Zastánce“, měl s nimi být na věčnost.“ Učedníci sice Ducha svatého znali, ale měl přijít okamžik, kdy měl být Duch svatý nejen s nimi, ale „v nich“. Neměli být jako „sirotci“. Duch svatý je měl „naučit všemu a připomenout jim všechno, co Pán Ježíš řekl. Měl je také uvádět do veškeré pravdy a oznamovat jim i to, co má přijít. (J 14,16-18; 16,8-14)
To, že se jejich srdce chvěla, byl důsledek jejich nevíry. Jejich tělesné myšlení se neumělo vyrovnat s oznamovanou smrtí jejich Mistra. Slova o následném vzkříšení vůbec nevnímali. Vždyť třetí den po ukřižování nikdo z nich k zapečetěnému hrobu nešel. Na slovo o významu seslání Ducha svatého nejspíše vůbec nepomysleli. Jak by nedošlo k jejich nejistotě, rozechvělosti a smutku!
Nyní tedy mají učedníci přijmout s pokornou vírou, že jejich Mistr odejde k Otci, aby jim připravil místa v nebi. Jeho poslání má pokračovat v nebeské slávě! On, skrze kterého bylo vše stvořeno, má mít nyní podíl na přípravě nebeských příbytků.
Slova o přípravě nebeských příbytků však mají vést učedníky nejen k víře v užitečnost odchodu jejich Mistra, ale mají je také ujišťovat o jeho lásce k nim. Svoji lásku k učedníkům Pán Ježíš dokazoval znovu a znovu. Jeho láska nepodléhala změnám ani v případech, kdy se učedníci neosvědčili a zklamali. Na druhé straně nám ale může unikat to, jak Pánu Ježíši záleželo na lásce učedníků k němu.
Právě v souvislosti s „hodem beránka“ je patrné, jak mu bylo drahé společenství s učedníky. Vyznal jim: „Žádostí žádal jsem jísti tohoto beránka s vámi.“ (L 22,15) Jen domýšlejme, jakou musel prožívat bolest, když řekl Petrovi v Getsemanské zahradě: „Zdaliž jsi se mnou nemohl bdíti ani této hodiny?“ (Mt 26,40) A co teprve, když se po jeho zatčení učedníci rozutekli a naplnila se slova: „Bíti budu pastýře a rozprchnou se ovce stáda.“ (Mt 26,31)
V souvislosti s touhou po lásce učedníků nemůžeme ještě opomenout třikrát opakovanou otázku danou Petrovi, zda ho miluje? (J 21,15-19) Až tak se Syn Boží snížil v touze po lásce toho, který ho třikrát zapřel a to dokonce se zaprísaháním (Mk 14,71).
Největší přikázání zní: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své.“ (Mt 22,37) Vždyť on stvoři člověka se záměrem mít s ním obecenství. V Žalmu 100,3 čteme: „on nás učinil, a ne my sami sebe, jsme jeho lid, ovce, které pase.“ A když člověk v ráji zhřešil a vzájemné obecenství bylo zpřetrháno, Hospodin našel řešení ve shlazení hříchů skrze oběť Pána Ježíše Krista na kříži.
Chladnoucí láska efezského sboru (Zj 2,1-7)
Apoštolu Janovi se dostalo zvláštní milosti, když se na ostrově Patmos setkal s Pánem Ježíšem Kristem v nebeské slávě. Jeho Mistr byl: „oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás. Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně; jeho nohy podobné kovu rozžhavenému ve výhni a jeho hlas jako hukot příboje. V pravici držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle.“ (Zj 1,13-16)
Nedivíme se, že když Jan spatřil Pána Ježíše padl k jeho nohám „jako mrtvý“. Naše představivost nestačí na to, abychom si v dostatečné míře představili jedinečnost osoby Syna Božího v jeho slávě a abychom navíc mohli vnímat celou tuto nebeskou scenérii. Milující Pán však na Jana položil svoji pravici a upokojil ho slovy: „Já jsem první i poslední, ten Živý. Byl jsem mrtvý, a hle, žiji na věky věků. Amen.“ Pouze ten, který způsobil tento zážitek, mohl Jana upokojit. Měl navíc pro něj i úkol: pověřil Jana, aby vyřídil poselství sedmi maloasijským sborům. A toto setkání pak mělo význam nejen pro tyto sbory, ale i pro církev Pána Ježíše Krista všech dob.
První vzkaz byl určen sboru v Efezu. (Tento sbor je nám přiblížen jak knihou Skutků, tak i listem, který mu adresoval apoštol Pavel.) Vzkaz sboru začíná zmínkou o tom, že Pán Ježíš drží pevně ve své pravici „sedm hvězd“. A je vysvětleno, že těchto sedm hvězd představuje „sedm andělů“ maloasijských sborů. Slovo „anděl“ znamená také „posel“ a zatímco v některých případech jde výslovně o nadpozemskou bytost, zde se kloníme k tomu, že se jedná o kazatele nebo presbytery sborů. Pán Ježíš se procházel uprostřed sedmi „zlatých svícnů“, které reprezentují sedm sborů. Tak jako je účelem svícnu osvěcovat, posláním sborů je nést světlo Božího slova spolu se znaky nového života.
Tato skutečnost nám výmluvně svědčí o péči Syna Božího o svoji církev včetně jejích vůdců, kterým je Boží poselství určeno především. Oslavený Pán Ježíš vidí svoji církev, a to jak v jejích přednostech, tak i v jejích nedostatcích. Vidí ji ten, který o ní prohlásil, že je jeho tělem (Ef 1,24) a který ji tak miloval, že za ni dal svůj život, aby ji očistil a aby neměla poskvrnu ani vrásku. (Ef 5,27)
O efezském sboru se dozvídáme, že Pán Ježíš ví o jeho skutcích i o jeho námaze a vytrvalosti. Je řečeno, že Pán Ježíš ví o tom, že sbor nemůže snést ty, kdo jsou zlí, že odhalil falešné apoštoly a usvědčil je z toho, že jsou lháři. Dále je zmíněna vytrvalost věřících v utrpení pro jméno Pána Ježíše Krista, nepodlehnutí únavě a dodatečně je ještě zmíněna přednost sboru v tom, že nenávidí skutky Nikolaitů, které i Pán Ježíš nenávidí.
K této přednosti efezského sboru uveďme, že někteří staří církevní historikové spojují jméno Nikolaitů čili Mikulášenců s postavou Mikuláše z Antiochie. Ten patřil mezi sedm prvokřesťanských jáhnů (Sk 6,5). Mikuláš se měl později dostat na scestí, vrátit se k pohanským způsobům, a jeho jméno se stalo synonymem odpadlictví od pravé cesty.
V případě Nikolaitů šlo o „scestný výklad křesťanské svobody, který znamenal ve svých důsledcích nejen sektářské zfalšování apoštolského učení, ale i ohrožení dobrých křesťanských mravů. Hlavní kritika je zde proto zaměřena na ´skutky´ oněch nebezpečných svůdců, kteří pod záminkou křesťanské svobody od židovského zákona zcela uvolnili uzdu ´skutkům těla´: a to v bujném tělesném požitkářství i v mravní nevázanosti. Odvolávajíce se na Pavlův výklad, že nezáleží na tom, co křesťan jí a pije (Ř 14,17; 1 K 8,8; 10,29) ospravedlňovali Nikolaité účast členů křesťanských sborů na pohanských obětních hostinách, kde se holdovalo nezřízenému jedení a pití; a posléz i na mysterijních kultech, spojených často s neřestnými orgiemi a chrámovou prostitucí. To ovšem znamenalo odpadnutí od věrného následování cesty Kristovy. (1 K 6,15-16) 233
Onen delší výčet předností efezského sboru by jistě vedl nejednoho kazatele v současnosti k bezvýhradné vděčnosti za takový sbor. Přesto zaznívá zcela neočekávané slovo: „Ale to mám proti tobě, že jsi opustil svou první lásku.“ Tím není znehodnoceno to, co bylo řečeno s pochvalou, ale je podtržen význam lásky! Pánu Ježíši záleží přednostně na naší lásce. Vždyť vše dříve zmíněné lze konat bez lásky. Bez náležité lásky lze nejen bdít nad čistotou církve, nebo odhalovat falešné apoštoly, dbát o pravověrnost, nebo i trpět.
Největší přikázání říká: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své.“ (Mt 22,37) Vždyť Hospodin stvořil člověka se záměrem mít s ním obecenství.
A tak přichází výzva, aby efezský sbor činil pokání! Je potřeba, aby se zastavil, litoval a začal jednat jako dříve, jinak bude pohnuto jeho svícnem. Možnost pokání je velikým Božím darem a jedinou cestou k tomu, aby byl obnoven náležitý vztah k Pánu církve.
Poselství efezskému sboru končí poukazem na „nebeskou odměnu“: „Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života, který je v Božím ráji.“ (v.7). Zatímco Nikolaité se v hodování na pohanských hostinách neomezovali, křesťanům v Efezu je poukazováno na jezení ze „stromu života v Božím ráji“. Pro svůj hřích přišel člověk v ráji o možnost sycení se ze stromu života. V nebeském království je tato možnost znovu otevřena. Křesťané v Efezu mají proto odolat modlářskému svodu Nikolaitů, vždyť ten je svým způsobem obdobou onoho prapůvodního ďábelského svodu v zahradě Eden. Těm, kdo odolají svodu Nikolaitů až do vítězného konce zaslibuje Pán církve tuto odměnu. Je tu vlastně zaslíben návrat do „ztraceného ráje“, který se svou slávou nedá srovnat s dočasným tělesným požitkem.
Nebeské království
O nebeském království najdeme zmínky na řadě míst Písma svatého. Nejjednodušší je však otevřít knihu Zjevení, protože v ní je nám nebe přibližováno nejuceleněji. Počínaje první kapitolou jsme seznamováni s tím, co bylo apoštolu Janovi zjeveno z nebeské slávy.
Merrill C. Tenney poukazuje na několik skutečností, které se táhnou celou knihou Zjevení: „Dominuje osobnost Ježíše Krista, nejdříve je oslavován jako ten, kdo řídí, zkouší a podpírá církev. Potom je představován jako Boží Beránek, který svým vykupitelským dílem si získal právo otevřít pečetě knih Božího soudu (5,4-7). Potom přijíždí na koni v triumfálním průvodu jako věrný a pravý soudce (19,11) a jeho titul je Král králů a Pán pánů (9,16). Při vyvrcholení a v závěru všech dějů je nazýván ženichem svého lidu (19,7; 21,9) a Beránkem – pro vykoupení, které získal svou smrtí.“ 234
Při čtení knihy Zjevení se neubráníme tomu, abychom skutečnosti, které byly Janovi zjeveny neporovnávali s biblickými oddíly, která o nebi hovoří na jiných místech. Neubráníme se také otázkám, jak rozumět nejrůznější symbolice a promítání do naší současnosti i budoucnosti. Nikdy by však nemělo ustupovat do pozadí vnímání Boží svrchovanosti a jedinečnosti Pána Ježíše Krista. Nebe je nebem především pro Boží přítomnost a Boží slávu.
Čtvrtá kapitola knihy Zjevení je uvedena slovy: „Hle, dveře do nebe otevřené…“ Vedle první kapitoly právě čtvrtá a následně pátá nám přibližují nebe nejobsáhleji. Jedná se v nich o popis nebeské slávy, která je těžko představitelná. O Pánu Bohu se mluví jako o „Sedícím na trůnu“, jehož vzezření bylo podobné jaspisu a karneolu, kolem trůnu byla duha na pohled jako smaragd. Okolo trůnu bylo jiných čtyřiadvacet trůnů, na kterých seděli starci odění v bělostná roucha, na hlavách měli koruny ze zlata. „Z trůnu vycházely blesky, hlasy a hromy. Před trůnem hořelo sedm ohnivých pochodní, tj. sedm duchů Božích. A před trůnem bylo něco jako skelné moře, podobné křišťálu.“ (Zj 4,5n)
Popis dále pokračuje zmínkou o čtyřech zvláštních bytostech, které bez přestání volají: “Svatý, svatý, svatý, Pán Bůh všemohoucí, který byl a který jest a který přijíti má.“ Pak je ale pozornost obrácena k tomu, který sedí na trůnu a má v pravici zapečetěný svitek, který nikdo ani na zemi ani pod zemí nemohl otevřít. Až Beránek „jako zabitý, který měl sedm rohů a sedm očí, což jest sedm duchů Božích“ ho mohl vzít, aby postupně otevíral pečetě. Když svitek vzal, čtyři živé bytosti i čtyřiadvacet starců před Beránkem padlo. Měli v rukou harfy a zlaté misky, které byly naplněné vůní kadidla, což jsou modlitby svatých a zpívali novou píseň: „Jsi hoden vzít ten svitek a otevřít jeho pečeti, protože jsi byl zabit a svou krví jsi vykoupil Bohu lidi z každého kmene, jazyka, lidu a národu, a učinil jsi je králi a kněžími našemu Bohu; a budou kralovat na zemi.“ (Zj 5,9n) Takto vnímáme nejen nepopsatelnou scenérii, ale i významnou duchovní symboliku, která je typická pro celou knihu Zjevení, a která nás při promítání do dalších oddílů Písma svatého výmluvně obohacuje.
V této souvislosti nemůžeme nezmínit slova apoštola Pavla, když píše: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo a na lidské srdce nevstoupilo, to Bůh připravil těm, kdo ho milují.“ (1 K 2,9) Většina vykladačů Písma opomíjí vztahovat tento verš na nebeskou slávu, protože kontext odkazuje na podivuhodnou Boží moudrost ve spasení skrze Pána Ježíše Krista. Opomíjejí však, že Pavel o této moudrosti skryté v tajemství vypovídá, že ji „Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení.“ (1 K 2,7) „Naše oslavení“ má ale nutně souvislost s věčností.
V sedmé kapitole Jan viděl „veliký zástup, který nikdo nemohl spočítat, ze všech národů, kmenů, jazyků a z každého lidu, jak stojí před trůnem a před Beránkem, oblečeni v bílá roucha, palmové ratolesti v rukou a volali velikým hlasem: ´Spása náleží našemu Bohu, tomu, který sedí na trůnu a Beránkovi.´“ (Zj 7,9n)
Na Janovu otázku, kdo jsou tito oblečení v bílá roucha, jeden ze starců odpověděl: „To jsou ti, kteří přicházejí z velikého soužení a svá roucha vyprali a vybílili v krvi Beránkově.“ (Zj 7,14)
Takto je nám přiblížena zásadní pravda o nebi: do něj vejdou pouze ti, kteří mají „bílý šat“.
To potvrzuje i devatenáctá kapitola, ve které jsme svědky jedinečné události - „svatby Beránkovy“. Církev je zde představena jako nevěsta Syna Božího. Je připravena pro svého ženicha a v nebi zaznívá hlas velikého zástupu: „Radujme se a jásejme a vzdávejme mu slávu, protože přišla svatba Beránkova a jeho žena se připravila; a bylo jí dáno, aby si oblékla zářivě čistý kment. Tím kmentem jsou spravedlivé činy svatých.“ (Zj 19,7n) Za zmínkou o „spravedlivých činech svatých“ lze vidět skutečnost, že ti, kteří svá roucha vybílili v krvi Beránkově, žijí novým životem, který se projevuje skutky víry.
V této souvislosti je na místě zmínit podobenství Pána Ježíše, které pojednává o svatbě, kterou král připravil pro svého syna. (Mt 22,1-14) Král poslal své služebníky, aby zavolali pozvané, ale pozvaní odmítli přijít. Služebníci byli posláni znovu, ale pozvaní se začali vymlouvat a znovu odmítli pozvání. Nakonec tedy služebníci měli přivést každého, koho našli. Svatební síň se tak zaplnila, ale když do ní vstoupil král, zjistil, že je mezi hodovníky jeden, který neměl svatební šat. Na otázku krále, jak se do hodovní místnosti dostal, neuměl odpovědět. Byl proto vyhozen „do nejzazší temnoty; tam bude pláč a skřípění zubů.“ (v. 13)
To, že tento „svatebčan“ neměl svatební roucho, svědčilo o tom, že rouchem pohrdl, protože ono bylo hodovníkům nabízeno. V přeneseném smyslu se pak jedná o skutečnost pohrdání očištěním krví Pána Ježíše Krista, bez něhož není možné vstoupit na svatbu Beránka.
O nebeském království víme, že „tělo a krev nemůže být dědicem Božího království ani porušitelné nebude dědicem neporušitelného.“ (1 K 15,50) Jinými slovy, Boží děti obdrží pro nebe nová těla. Apoštol Pavel dodává: „toto porušitelné tělo musí obléci neporušitelnost a toto smrtelné musí obléci nesmrtelnost.“ (1 K 15,53) Křesťané budou tedy mít nová těla, která již nebudou podléhat nemocem, důsledkům stárnutí nebo trpět bolesti. Na tato těla se nebudou vztahovat přírodní zákony, které pro nás platí nyní. A apoštol Jan ještě dodává: „Milovaní, nyní jsme děti Boží, a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest.“ (1 J 3,2)
Nebe bude pro křesťany věčným domovem. Domovem, který je příbytkem lásky, radosti, pokoje a bezpečí. Ve Zj 21,3-4 čteme: „A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimu a oni budou jeho lid. On sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ Nemáme ani tušení kolik blaženosti tam budeme prožívat.
Nepřehlédnutelnou kvalitou nebe je také to, že nebeskou slávu budou spoluprožívat všichni věřící všech věků. Na podkladě různých textů lze vnímat i to, že se budeme moci navzájem poznávat. Budeme se vidět s Abrahamem, Izákem a Jákobem (Mt 8,11), nepochybně poznáme Mojžíše nebo Eliáše, jak tomu bylo na hoře proměnění s učedníky (Mt 17,3) a proto se jistě setkáme i s těmi blízkými, kteří nás do nebeské slávy předešli.
Nebeské odměny
Proč v souvislosti s Božím královstvím ještě hovořit o odměnách? Cožpak již samotné nebe není pro věřící dostatečnou odměnou? Je to jistě tak! Ale protože o odměnách hovoří Písmo svaté, je na nás, abychom tuto skutečnost neopomíjeli.
Připomeňme si, že apoštol Pavel přirovnává křesťanův život k běhu na závodní dráze (1 K 9,24-27). Když pak běžci ve svém úsilí o vítězství zvítězí, dostávají odměnu – věnec (korunu). A tak, jako jde sportovcům o vítězství, má tomu být i s křesťany. Odměna – ocenění – přichází dodatečně jako znamení vítězství. Odměny sportovců jsou však jen „pomíjivými věnci“. V případě křesťanů však jde o závod, jehož vítězství je odměněno věncem nepomíjejícím!
Nebeská odměna je tedy pro křesťany znakem vítězství. Nejedná se v ní o ocenění lidských zásluh, na které by si věřící mohli činit nárok. V pozadí odměn je Boží láska a lidská odezva na ni. Pán Ježíš svými odměnami dává najevo smysluplnost poslušnosti a věrnosti člověka. Tak o tom svědčí i slova, která zmiňuje Pán Ježíš v podobenství o třech služebnících, kteří měli spravovat svěřené hřivny. První a druhý služebník s hřivnami nakládali podle pánovy vůle, získali další hřivny a tak slyšeli slova: „To dobře služebníku dobrý a věrný. Nad málem byl jsi věrný, nad mnohém tě ustanovuji.“ (Mt 25,21)
Maloasijské sbory žily v mimořádně těžkých podmínkách. Vnější těžkosti nespočívaly pouze ve skutečnosti pronásledování, doléhaly na ně i pohanské vlivy. Navíc se musely potýkat i s problémy ve vlastních řadách.
V případě sboru v Efezu jsme četli o odměně formou jezení ze stromu života. Odměnou sboru v Sardách byl bílý šat. Je nám takto naznačeno, že uvedené odměny jsou připraveny i pro křesťany všech věků. A podobně je tomu i s odměnou „věnce života“, který je zaslíben sboru ve Smyrně. (Zj 2,8-11)
Je zřejmé, že různost odměn má určitou souvislost se sborovou situací. Tím však není vyloučena všeobecnost takové odměny. Tak je tomu i v tomto případě. Věnec nebo koruna je v Písmě svatém zmíněn vícekrát jako forma odměny. Výslovně o „věnci života“ čteme ještě v Jakubově listu a to podobně v souvislosti s životními zkouškami: „Blahoslavený muž, který snáší zkoušku, neboť když se osvědčí, dostane věnec života, jejž Pán zaslíbil těm, kdo ho milují.“ (Jk 1,12)
Pán Ježíš sboru ve Smyrně sděluje, že ví o jejich soužení a chudobě. Ví také o Židech, kteří je urážejí a jsou „synagogou Satanovou“. Oznamuje jim dále, že se Ďábel chystá některé z nich dát do vězení, aby byli vyzkoušeni a že je čeká soužení. Ale pak přichází povzbuzení a zmínka o odměně: „Buď věrný až na smrt, a dám ti věnec života.“
Jedním z nejznámějších mučedníků křesťanské historie je právě biskup smyrnenského sboru Polykarp. Tento stařičký muž byl v roce 155 upálen. Před jeho smrtí mu sám místodržitel na popravišti domlouval, aby se zřekl Pána Ježíše a šetřil své šediny. On to však odmítl slovy: „Šestaosmdsát let jsem mu sloužil a nikdy mi zle neučinil. Jak bych mu mohl zlořečit, svému králi, svému Spasiteli?“
Zmiňme si také apoštola Pavla, který hovoří v souvislosti se svým odchodem na věčnost mučednickou smrtí o „věnci spravedlnosti“. Čteme: „Nakonec je pro mne připraven věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž i všem, kteří milují jeho zjevení.“ (2 Tm 4,8)
A v Písmě svatém je ještě řeč o „věnci slávy“. Když apoštol Petr povzbuzuje starší církve, aby věrně pásli Boží stádo a byli vzorem, píše: „A když se ukáže nejvyšší pastýř, dostanete nevadnoucí věnec slávy.“ (1 Pt 5,4)
Nic z pozemských odměn se nemůže rovnat těmto „nevadnoucím věncům“.
Závěr
Na závěr tohoto kázání hovořícím o nebeském království si připomeňme významná slova apoštola Pavla z vězení křesťanům ve Filipách: „Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás.“ (Fp 1,21-24)
Tento dopis psat apoštol Pavel z vězení a my si těžko umíme představit obtížnost takové situace. Nejspíše by si mnohý křesťan v takové situaci přál, aby si ho již Pán Ježíš vzal do své slávy. Pavel se těšil na setkání se svým Pánem, ale byl si vědom toho, jak je významné, že si ho Pán Ježíš chce stále používat k získávání nových duší pro Boží království.
Kéž i my všichni patříme k těm, jejichž srdce se nechvějí pro víru v Pána Ježíše Krista a naději věčného života. Dokud jsme však na světě, pro lásku k Pánu Ježíši mysleme na záchranu těch, kteří nejsou spaseni. Vždyť v Božích očích je i jediná duše cennější nežli celý svět.