Církev v proměnách času III. (Od Tolerančního patentu po dnešek)

„Neboť nejsme jako mnozí, kteří kupčí s Božím slovem, nýbrž jako ti, kdo mluví z upřímnosti, jako ti, kdo mluví z Boha, tak mluvíme, před Boží tváří v Kristu.“

2Kor 2,17

 

Úvod: V tomto pohledu do historie církve se chceme zahledět na období od Tolerančního patentu (r. 1781) do současnosti. Jedná se tedy o dlouhé období, které je navíc plné nejrůznějšího teologického vývoje, v některých případech se jedná přímo o zvraty. S ohledem na rozsah tohoto pojednání se tak můžeme věnovat pouze některým vybraným skutečnostem a nelze se vyhnout určité zkratkovitosti.

 

1. Několik slov k úvodnímu verši

Při pohledu na církev v proměnách času se neubráníme podivu nad tím, že hned v jejích počátcích se lze setkat s jevy a napětími, které bychom nepředpokládali. Náš verš odhaluje jednu z příčin takové skutečnosti, která spočívala v narušeném vztahu k Písmu svatému. Zatímco apoštol Pavel a mnozí další „mluvili z upřímnosti, z Boha, před Boží tváří v Kristu“, jiní „kupčili s Božím slovem“.

Nelze se proto divit, že i v období, o kterém bude řeč, docházelo k podobným jevům. V jejich pozadí je samozřejmě významný vědecký pokrok lidské společnosti, ale především její sekularizace a výskyt nejrůznější lidské filosofie.

Jak rozumět slovům „kupčení s Božím slovem“? Biskup Anglikánské církve J. C. Ryle (1816-1900) v jednom ze svých kázání k duchovním své církve poukázal na tento hřích teologů ve čtyřech bodech. Podle něj „Kupčit Božím slovem“ znamená: 1. Zpochybňovat naprostou inspiraci jakékoli části svatého Písma; 2. Považovat formulace křesťanského vyznání víry za chybné; 3. Opomíjet praktické aplikování Písma; 4. Zapomínat na to, že mluvíme před Boží tváří v Kristu.

A ve svém kázání zmínil biskupa Latimera (1485-1555), který když kázal před králem Jindřichem VIII., začal slovy: „Latimere! Latimere! Uvědomuješ si, že mluvíš před velikým a mocným králem Jindřichem VIII., před tím, který má moc tě poslat do vězení a jestli se mu zlíbí, připravit tě o hlavu?

Nezpoůsobuje to v tobě obavy, abys neřekl něco, co by mohlo pohoršit jeho uši?“ A po krátké pauze pokračoval: „Latimere! Latimere! Nezapomněl jsi, že mluvíš před Králem králů a Pánem pánů? Před tím, před kterým bude jednou stát i Jindřich VIII. a vydávat počet sám za sebe? Latimere! Latimere! Buď věrný svému Pánu a prones vše, co z Božího slova máš říct!“ (1)

Tento Latimer, zpečetil svoji věrnost Pánu Ježíši Kristu svojí smrtí, když byl za vlády dcery Jindřicha VIII. („Krvavé Marie“) upálen.

Kupčení Božím slovem ve své podstatě znamená, že se náležitě nevnímá, že se v Písmě svatém jedná o Boží slovo, které je Bohem vdechnuté a proto má mít naprostou autoritu v životě člověka.

 

2. Osvícenství a Toleranční patent

Dějepisci poukazují na to, že Cromwellova revoluce v Anglii byla poslední revolucí podniknutou z náboženských důvodů. Od roku 1688 již nelze hovořit o nějaké ryze náboženské válce. Rudolf Říčan píše: Bylo by radostné, kdyby to znamenalo, že křesťané konečně porozuměli evangeliu lásky. Ale tak tomu nebylo: náboženské války přestaly proto, že křesťanům všech konfesí nestálo již za to, aby se o ně všemi silami zasazovali. Války mezi křesťany trvaly, byly však vedeny ve jménu zájmů vysloveně světských. Bohoslovci přestali být rozhodujícími rádci u panovnických dvorů. Nevadilo by, kdyby na místo křesťanského bohoslovce vstoupil křesťanský státník, vědomý si toho, že své úkoly musí promýšlet a vykonávat jako Boží služebník, řídě se Jeho vůlí, jak k tomu ukazují reformační konfese. Křesťanské státy se však o hlas Božího slova přestávaly vůbec starat. Státníci a panovníci činili otevřeně zájem státu a zájem své moci posledním důvodem svého jednání. Státy pokládaly stále méně za svůj úkol pečovat o církev. (2)

Církev ustupovala z dřívějšího ústředního místa stále více na okraj kulturního života. Její místo jako učitelky pravdy začala zaujímat filosofie. Náboženství se postupně začalo chápat jako soukromá věc každého jednotlivce.

V pozadí této skutečnosti byl výrazný pokrok v přírodních vědách. Obory jako matematika, fyzika nebo hvězdářství dosahovaly takových výsledků, že na jedné straně to způsobovalo pokoru, ale na druhé straně pýchu a nezávislost na Bohu. Nové poznatky vedly mnohé k rozhodnutí, aby se odpoutali od starých názorů a řídili se rozumem. Za pravdu začali lidé považovat jen to, co lze zjistit smysly a rozumem. Co je nad to, bylo chápáno jako pouhý dohad. Člověk přicházel k závěru, že zdravým rozumem bude rozpoznávat, co je pravda, co spravedlnost, mravnost, co je nejlepší pro zdravý život společnosti a státu. Protože předpoklad pokroku spočívá ve vzdělávání, začalo se právě vzdělávání věnovat co nejvíce úsilí. Tomuto myšlenkovému proudu se začalo říkat osvícenství, které do života lidské společnosti přicházelo se známým heslem francouzské revoluce (1789-1793): volnost, rovnost, bratrství. K takovému posunu však došlo nejen v souvislosti s pokrokem lidského poznání, ale i proto, že církev všeobecně nebrala závazek evangelia do důsledků.

Osvícenství proniklo i do teologických kruhů. Bohoslovci se nerozpakovali přistupovat ke kritice nejen církevních dogmat, ale i samotné Bible. Zamítali to, čemu v dogmatu nedovedli porozumět. V osvícenském myšlení nebylo místa pro víru v Syna Božího jako Spasitele, vždyť k čemu božský spasitel, když si lidé dovedou sami pomoci. Osvícencům se příčilo věřit v biblické zázraky, odmítali věřit ve zjevené Boží slovo, protože měli smysl jen pro slova pocházející z lidského rozumu. Měli za to, že víra v zázraky je urážkou Boha Zákonodárce, který dal přírodě zákony, a zázraky by je porušovaly. Kristův kříž se jim zdál urážkou Boží spravedlnosti a víra v Boží milost poduškou pro lenošné hříšníky.

Avšak na druhé straně, pod vlivem osvícenství, vydal císař Josef II. (necelý rok po svém nastoupení) tzv. Toleranční patent (13. října 1781). Tento patent měl za důsledek, že v celém rakouském mocnářství byly státem trpěny církev luterská a kalvínská, řeckovýchodní a židovské náboženské obce, byť za řady omezujících podmínek.

 

3. Probuzenectví a racionalismus

Osvícenství proniklo hluboko do myšlení a života evangelických církví. Od chvíle, kdy se v jednotlivých zemích etablovaly státní církve, lidé se stávali jejich členy často jen proto, že se narodili v křesťanské zemi. Křesťanství se proto mnohdy začalo měnit v prázdné náboženství.

Již dříve, od počátku 17. století, se v luterské církvi ozývaly hlasy, že se má klást větší váha na křesťanský život včetně vroucího vztahu k Bohu skrze Ježíše Krista. V tomto smyslu v Německu významně působil Jan Arndt (+1621) nebo Jan Valentin Andreae (+1654) a vedle nich to byl například i náš Jan Amos Komenský.

Z této snahy pak vzniklo tzv. pietistické hnutí, za jehož zakladatele je považován Filip Jakub Spener (1635-1705). Ten začal shromažďovat probuzené křesťany ke schůzkám ve zvláštních kroužcích, tzv. collegia pietatis. Když se stal v roce 1686 dvorním kazatelem v Drážďanech, vliv jeho evangelického svědectví vzrostl do takové míry, že se pietismus začal šířit bezmála celým Německem navzdory odporu velké části luterského duchovenstva.

Po Spenerovi se vůdčí osobností stal August Hermann Francke (1663-1727), profesor univerzity v Lipsku. Později působil na univerzitě v Halle, kde takto vzniklo pietistické centrum. Zde studoval také hrabě Mikuláš Ludvík Zinzendorf (1700-1760), který v roce 1722 poskytl na svých dědičných statcích v Horní Lužici azyl perzekuovaným Moravským bratřím.

V Anglii výrazně zesvětštila i Anglikálská církev, a podobně jako v Německu, začaly i zde vznikat kroužky těch, kteří měli touhu po opravdovější zbožnosti. Jejich členové odmítali osvícenské rozumové pojetí Písma, kladli důraz na spasitelnou milost v Pánu Ježíši Kristu a vedle snahy o posvěcený život dbali o evangelizační, dobročinnou i misijní činnost. Tak došlo k tomu, že v oxfordském studentském kroužku prožili duchovní obrácení bratři John (1703-1791) a Charles (1707-1788) Wesleyové. To byl počátek jejich duchovního zápalu a budoucí činnosti. Od roku 1738 spolu se svým přítelem Georgem Whitefieldem (1714-1770) začali horlivě kázat o hrůze hříchu a pekla, a zvát na cestu spasení ve vyvyšování Boží milosti skrze Pána Ježíše Krista. Při svém duchovním vedení nově obrácených užívali určité metody, proto se jim začalo přezdívat metodisté.

Podobně jako tomu bylo s pietismem, který kritizoval ortodoxii v Německu, tak i metodisté správně ukazovali, že osvícenské náboženství bez zvěsti o spasení nestačí.

 

4. Německý idealismus, liberální teologie a neoortodoxní teogie

Po racionalismu osvícenství přichází v posledních letech 18. století ke slovu idealistická filosofie období romantismu. Na předělu osvícenství a idealistické filosofie stojí významný německý filosof Immanuel Kant (1724-1804). Nebyl praktikujícím křesťanem, ale celá jeho filosofie má pro křesťanskou víru důležité důsledky, protože je pokusem o harmonizaci protikladných stránek osvícenského pojetí světa. Ve svém díle Kritika čistého rozumu (1788) umístil sféru náboženskou do oblasti lidského morálního vědomí, nikoli rozumu, a postavil ji tak mimo dosah racionálních útoků. Tak napomohl vzniku nového samostatného vědního oboru – filozofie náboženství.

Mezi německé idalisty patří například Johann Gottfried Herder nebo Georg Wilhelm Hegel. Idealismus vyvyšoval osobnost jednotlivého člověka s jeho genialitou, se vším, co vychází z jeho nitra. Osvícenství sice také šlo o jednotlivce, vyvýšilo práva člověka a bojovalo o svobodné myšlení každého, ale idealismu se zdálo osvícenství příliš jednotvárné, protože vidělo v lidech především bytosti sobě rovné.

Tento nový filosofický směr se vlastně stal přímo duchovním hnutím. K němu patří vedle zvučných jmen básníků jako byl J. W. Goethe nebo J. Ch. Schiller hudební skladatelé jako například J. Hayden, W. A. Mozart a další.

V případě teologie je nutné zmínit Daniele Friedricha Schleiermachera (1768-1834), o kterém Karl Barth prohlásil, že je otcem nejen liberální, ale celé moderní teologie. Liberální teologie (někdy jí také říkáme humanistická, moderní nebo antropocentrická) byla zápasem mezi ortodoxií s jejím racionálním scholascismem a pietismem. Podle Schleiermachera nebylo pravým náboženstvím ani dogma ani zbožnost, nýbrž „cit úplné závislosti na Nekonečném.“ Viděl, že se vzdělaní lidé odcizují náboženství a vinil z toho suchou, rozumovou ortodoxii a racionalisty, kteří z křesťanství udělali pouhou mravouku. Vystoupil proti obojímu nesprávnému pochopení náboženství se závěrem, že náboženství není ani nauka o nadpozemských věcech, ani morálka, nábrž samotná oblast duchovního života.

Pokračovatelem liberální tradice byl Albrecht Benjamin Ritschl (1822-1889). Mnohými je chápán jako nejvlivnější liberální teolog 19. stol. Vzal sice mnohem vážněji než Schleiermacher pojmy hříchu a spásy, ale odmítal učení o prvotním hříchu v přesvědčení, že lze žít bezhříšný život. V Ježíši viděl Boha v tom smyslu, že měl dokonalé poznání Boha, byl s ním jedno svojí mravní poslušností. Díky vlastní zkušenosti Boží lásky v Ježíši Kristu mu mohou křesťané připisovat kvalitu Boha. V zásadě však rozdíl mezi Kristem a ostatními je spíše rozdíl ve stupni než v přirozenosti. Přijal módní myšlenky, že lidstvo se neustále vyvíjí k dokonalosti. Touto vírou však zásadně otřásla první světová válka.

J. L. Hromádka k liberální teologii říká: Schleiermacher hledá centrum náboženství v intuici a citu, Biedermann ve spekulativním rozumu, Troeltsch zase vidí podstatu v hlubinách lidské duše, v pronikání absolutna do našeho života. Centrum je prostě v člověku. A v člověku také spočívá poslední kritérium pro to, co je správné. (3)

Chyba liberální teologie je tedy v tom, že vychází z postoje moderního člověka, který je přesvědčen,

že může všechno prozkoumat a vysvětlit, že není jediného tajemství, které by nemohl vědeckou prací odhalit, není pozemského zla, které by lidstvo nemohlo odstranit lepší hospodářskou úpravou. Tímto myšlením opouštěli vycházení z Písma svatého, jako Božího slova a nemohli člověku pomoci.

V čele neoortodoxní teologie (nebo také teologe krize), která byla reakcí na liberální teologii, stanul švýcarský evangelický farář a později profesor bohosloví Karl Barth (1886-1968). Byl žákem mnoha významných liberálních teologů, ale poznal nedostatky této teologie, která vyvýšila člověka na úkor Boha a která se zabývala více lidským náboženstvím, než Božím zjevením. Učil „že Boží zjevené slovo je událost Boha, jenž promlouvá k člověku a zjevuje se skrze Ježíše Krista. Bible, Boží psané slovo, je svědectvím o Božím zjevení – jako když umělec zachytí blesk na svém plátně.“ Pro Bartha však „psané slovo Písma a hlásané slovo nejsou samy o sobě zjevením, nýbrž omylnými lidskými slovy, jež ke zjevení ukazují. Lidská slova jsou omezená a nedostatečná, ale když se Bůh rozhodne skrze ně promluvit, stávají se slovem Božím.“ (4)

Barhova teologie je teologií slova, protože slovo Boží, Boží zjevení je jejím předmětem. Je autorem Církevní dogmatiky, která svým rozsahem (třináct tlustých svazků, celkem více než 9000 stran§) nemá co do velikosti obdobu. Přes nesporný Barthův přínos v překonání liberální teologie, nelze se vyhnout výhradám a kritice, protože Bibli nechápe jako zjevené Boží slovo samo o sobě.

Pro úplnost ještě dodejme, že katolicismus nebyl tímto protestantským vývojem nijak významně zasažen. Jedinou výjimkou byl Alfréd Loisy (1857-1940) profesor na Katolické univerzitě v Paříži. Ten odmítl neomylnost Bible a jeho pět knih bylo zařazeno na Index zakázaných knih.

 

5. Další skutečnosti, se kterými se musela církev v XIX. stol. vyrovnávat

Především je nutné podotknout, že v 19. století se zrodila „kritika Bible“. V ní jde o zkoumání textu Bible racionálními metodami. Kritika textu je nazývána „nižší“ na rozdíl od „vyšší kritiky“, která se zaměstnává literární kritikou či kritikou pramenů. Šlo o nový a přesnější přístup k historii, uplatňovaný nastupující generací profesionálních historiků. Kritický historik uvažuje v pojmech pramenů, jež je třeba prověřovat a zkoumat. Aplikace tohoto přístupu na křesťanské dějiny měla drtivý dopad, protože byla zpochybňována i historicita evangelií, což do jisté míry převzala liberální teologie.

V důsledku kritiky Bible byla odmítána nadpřirozenost zjevení a Bible se pro mnohé stala pouze knihou, která byla důsledkem lidské snahy prezentovat náboženství.

Dalším neblahým vlivem na církev byl pokrok společnosti způsobený průmyslovou revolucí. Ten vedl ke komercionalismu společnosti, ve které začaly dominovat materiální zájmy na úkor duchovních. Právě v XIX. století došlo k výraznému obrácení pozornosti k hmotným hodnotám, více než k zájmu o církev, biblické pravdy a vnímání dočasnosti pozemského života, což převažovalo ještě v nedávné době.

O spletitosti duchovní situace v XIX. stol. svědčí růst vlivu vědeckého poznání. Na tom má významný podíl Charles Darwin (1809-1882). Jeho dílo „O původu druhů“ (1859) vyvolalo vášnivé spory o evoluční teorii. Darwin chtěl být původně farářem, ale jeho zájmy jej vedly jiným směrem. Zúčastnil se zámořských výzkumných plaveb, na nichž dospěl ke svým evolucionistickým závěrům. Vědci na základě vývojové teorie zcela odmítli zprávy o stvoření podle knihy Genesis, ale kritice neunikly ani ostatní biblické zprávy. Darwinova teorie se postupně rozpracovávala a popularizovala a biblická víra se s ní dostávala do konfliktu.

Dalším významným fenoménem XIX. století se stala marxistická filosofie. V té šlo o změnu kapitalistické společnosti na socialistickou. Karel Marx (1818-1883) spolu s Friedrichem Engelsem sepsal v roce 1848 „komunistický manifest“, ve kterém v souladu s Hegelovou filosofií spatřovali klíč k chápání dějin v dialektickém procesu. Podle Marxe byla pracující třída kapitalisty vykořisťována, a proto se měla revoluční cestou ujmout vlády a nastolit beztřídní společnost. Marxovi šlo o hmotný pokrok zcela nezávisle na křesťanství. Pro něj a jeho následovníky bylo náboženství „opiem lidstva.“

Na druhou stranu však nelze opomenout, že právě v tomto složitém období se církev na mnoha místech osvědčovala ve smyslu ortodoxnosti, která ve svých představitelích reprezentovala klasickou reformační linii. V anglosaském světě se navíc církev probudila ke zcela novým duchovním aktivitám. V Britském impériu bylo zrušeno otroctví, byla založena Britská a zahraniční biblická společnost, začala organizovaná misie s dalekosáhlým významem misijního činnosti mužů, jako byl William Carey nebo David Livingstone, takže se o tomto století oprávněně hovoří jako o „století velkého misijního úsilí“. Povstalo hnutí nedělních škol a traktátové misie. William Booth založil Armádu spásy a jména jako evangelista D. L. Moody nebo kazatel Charles H. Spurgeon se stala známá po celém světě.

Za zmínku ještě stojí skutečnost, že v souvislosti s nebezpečím liberální teologie se ve Spojených státech na sklonku XIX. století objevilo významné konzervativní teologické hnutí. V roce 1895 se nakonec konzervativní teologové z Princetonského semináře (například Banjamin B. Warfield) spojili s Niagarskou biblickou konferencí v obhajobě inspirovanosti a neomylnosti Písma svatého. Vyhlásili pět bodů, které prohlásili za „fundamenty“ křesťanské víry. Patřily mezi ně: 1. neomylnost Písma, 2. Kristovo narození z panny, 3. zástupná oběť Krista, 4. Kristovo tělesné vzkříšení, 5. historicita zázraků. (5)

V roce 1920 Curtis Lee Laws, baptistický vydavatel Watchman-Examiner navrhl, aby skupina v rámci Severní baptistické konvence přijala jméno „fundamentalisté“ a při konferenci v Buffalo, New York si tento titul přivlastnili. Postupem času se označení „fundamentalisté“ začalo všeobecně užívat k označení všech konzervativců včetně militantních až po chápání úzkoprsého, bojovného a separatistického směru.

V padesátých letech minulého století se evangelikální konzervativci začali od fundamentalistů odděovat a vytvořili jakousi alternativu v „neoevangelikálním“ směru. Mezi tyto neoevangelikály se mimo jiné zařadil i světoznámý evangelista Billy Graham. (6)

 

6. Věk ekumenismu a mezináboženský dialog

Křesťanství bylo ve 20. století výrazně ovlivněno dvěma faktory. Vedle sekularizace to byl ekumenismus. Ekumenismus ve svém úsilí o spolupráci či jednotu křesťanů byl skutečností již dlouho před příchodem 20. století, ale až Světová misijní konference, která se konala v roce 1910 v Edinburku, mu dala oficiálnější podobu. Na konferenci se sešlo 1200 delegátů ze 160 misijních společností a byla vypracována misijní strategie na desetiletí dopředu. Delegáti sestávali ze zástupců anglikánské církve, kontinentálních protestantů i amerických evangelikálů. Tato významná aktivita byla sice první světovou válkou přerušena, ale ekumenické snahy po ní pokračovaly. Původní misijní záměry však postupně přerostly v aktivity týkající se aplikací křesťanských principů na sociální a mezinárodní problémy. Navzdory věroučným a politickým rozdílům došlo v Amsterodamu roku 1948 k ustanovení Světové rady církví, jejíž ústava charakterizovala Radu jako společenství církví, které přijímají Ježíše Krista jako Boha a Spasitele. V evangelikálech vzbuzovala Světová rada církví obavy z toho, že jde o jakýsi pokus založit světovou supercírkev, která bude ovládat podřízené orgány. Postupem času se pak do čela Rady dostávali radikálové, kteří často odsuzovali západní demokracii a mlčky přecházeli praktiky komunistických režimů. Tato skutečnost měla nakonec za důsledek tříštění a také sbližování různých denominací v dílčích křesťanských aktivitách, které byly zcela nepolitického rázu a s únosnou mírou věroučné tolerance.

V souvislosti s ekumenickým hnutím došlo k zcela nové situaci zvolením papeže Jana XXIII. (1958-1963). Papež ve snaze o modernizaci církve svolal nový ekumenický koncil. Ačkoli řada konzervativních katolíků od koncilu mnoho nového nečekala, průběh koncilu a jeho závěry byly v mnohém převratné, včetně skutečnosti, že protestanté byli nazýváni „odloučenými bratry“. Snaha katolické církve po sblížení pokračovala i po smrti Jana XXIII. za dalších papežů a je skutečností, že nachází ze strany mnohých protestantských církví příznivou odezvu. To je však možné jedině na úkor biblického učení, protože římskokatolická církev ze svých dogmat neslevuje.

Protestanté se však mají vyznačovat právě kladením důrazu na věrouku podloženou biblickým učením. Vždyť ono reformační: „Sola Scriptura“ (pouze Písmo) je v samotném základu protestantismu. Pravověrným křesťanům nemůže stačit pouze to, když se někdo hlásí k víře v Pána Ježíše Krista jako Boha a Spasitele. Protože biblická víra se musí nutně obrážet v poslušnosti Písma svatého a v životě podle něj. Dokonce se může stát, že ti, kteří se k Pánu Ježíši jako Synu Božímu hlásí, někdy nevěří v zásadní věroučné téze jako Kristovo tělesné vzkříšení, jeho druhý příchod, nebe a peklo.

 

7. Mezináboženský dialog

Zcela novým fenoménem posledních let je skutečnost mezináboženského dialogu. Studijní konference Světové rady církví o křesťanském dialogu s jinými náboženstvími, jež se konala v roce 1967 v Kandy na Ceylonu, doporučila dialog jako metodu zvěstování. Dialog chápala jako způsob, jak proniknout do myšlenkového světa druhých lidí, ale současně ho definovala jako postoj totální otevřenosti k člověku jiného náboženství, jiného světového názoru či kulturního prostředí.

Ještě roku 1963 varoval generální tajemník Světové rady církví Visser´t Hooft ekumenické hnutí před nebezpečím synkretismu, jež hrozí v přizpůsobování evangelia určité kultuře. O osm let později na zasedání ústředního výboru téže Světové rady církví v Adis Abebě libanonský metropolita Georges Khodr hájil „přítomnost Krista v nekřesťanských náboženstvích“. Podle něj mohou tato náboženství nabídnout leccos, co může obohatit naši křesťanskou zkušenost: „Všichni, které navštíví Duch, jsou boží lid“, zatímco církev představuje jen – i když svým způsobem zcela jedinečně – „prvotiny všeho lidstva povolaného ke spasení“. (7)

V současnosti se pohanská náboženství, jako islám, buddhismus a hinduismus katolické církvi stávají přijatelná jako cesta k Bohu. Pokoncilní dokument č. 42 o ekumenismu říká: „Dialog sám o sobě nekončí…a není to jen akademická diskuse“. Spíše „ekumenický dialog slouží k proměně způsobu myšlení a chování a denního života těchto (nekatolických) společenství. Takto to směřuje k přípravě cesty pro jejich jednotu víry v náruč jediné a viditelné Církve.“ (8)

Milan Opočenský, zesnulý profesor systematické teologie na Evangelické teologické fakultě ve svém článku „Dialog a spolupráce s lidmi jiných náboženství“ v Kostnických jiskrách psal: „...nejen křesťanství, i jiná náboženství mluví o spasení. V Islámu patří misie k náboženským povinnostem, protože se islám chápe jako univerzalistické náboženství. V buddhistických textech nacházíme podobné důrazy. Buddhistická misie je založena na lásce, respektu a zaujetí pro celé lidstvo... Víme, že se i v jiných náboženstvích lidé modlí... Království Boží je rozhodně širší skutečností než církev... Bůh chce, aby všichni došli spásy a poznali pravdu. Tuto naději můžeme mít o lidech jiných náboženství... Bůh může být poznán mnoha způsoby. Kdo sdílí tento názor, vidí aktivitu Boha Stvořitele v pluralitním světě. Snaží se poznat činnost Ducha svatého i mimo církev. Vidí Boží spásné dílo na mnoha místech a v mnoha tradicích... I jiná náboženství mají svaté texty (knihy), které můžeme nazvat ´Písmem´.“

Prezident Václav Havel založil v roce 1997 projekt Forum 2000. V souvislosti s touto aktivitou se v říjnu roku 2000 setkali z jeho iniciativy v chrámu sv. Víta na Pražském hradě vedle katolíků zástupce hinduistů, zástupce muslimů, londýnský rabín a Dalajláma za buddhisty, aby společně zapálili oheň jednoty a smíru před oltářem. Dr Halík mimo jiné řekl, že: „nyní na konci 20. století přinášejí naději, že se sejdou v míru a toleranci a budou sdílet ovoce moudrosti a dějinné zkušenosti, které uzrály během tisíciletí.“ Svědek tohoto setkání konstatoval, že arcibiskup Vlk ve své řeči nevyslovil ani jednou jméno Pána Ježíše Krista, zato osmkrát slovo „globalizace“. Rabín poukázal na množství modliteb, které byly v katedrále kdy vysloveny, ale až v tuto chvíli se jedná o modlitby v jiných tradicích, od kterých se musíme učit.

 

8. Evangelikalismus

Ekumena mezi protestantskými církvemi by neměla narážet na výrazné překážky, protože v zásadních otázkách víry se tyto církve shodují. V současnosti jsme však svědky již zmíněné vstřícnosti některých protestantských církví k Římskokatolické církvi a navíc v souvislosti s pronikáním světského myšlení a vlivů do církví i odlišných postojů k určitým biblickým pravdám. Dochází tak k napětí a rozdělování.

Vedle oficiálního „ekumenismu “ tak nabývá na významu „evangelikalismus“. Tento pojem je: „pojmem v běžném užívání až ve 20. stol. Je užíván k označení mezinárodního hnutí, které stojí na protestantském porozumění evangelia. Evangelikalismus znamená postoj, který je odlišením od tří dalších velkých křesťanských uskupení: ne-evangelikálního protestantismu, katolicismu a tak zvaných sekt nebo kultů. Evangelikalismus se stal obráncem historických ortodoxních protestantských teologií (a jejich následujících variací) podložených biblickými výklady.

Evangelikální křesťané se tudíž vyznačují svojí poddaností spolehlivému Slovu Bible; odevzdaností inspirovanému Písmu jako božskému pravidlu víry a praxe. Drží se fundamenálních doktrín evangelia, včetně vtělení Slova, zrození Krista z panny, jeho bezhříšného života, zástupné oběti, tělesného vzkříšení jako základu Božího odpuštění hříšníkům, ospravedlnění pouze z víry, a duchovního obnovení všech, kteří důvěřují vykupujícímu dílu Ježíše Krista.“ (9)

K této charakteristice ještě dodejme slova známého anglického kazatele minulého století Martyn Lloyd-Jonese: „Osobně zastávám názor, že žádný evangelikál nemůže věřit ve státní či teritoriální církev… víme, že ze všech prvků v historii církve patrně nic nevedlo k většímu zmatku než koncepce státní či teritoriární církve. Věříme ve společenství svatých a církev sestává ze svatých; je tedy společenství svatých. Samozřejmě, že především musíme věřit v čistotu učení (to musíme stále zdůrazňovat) a v čistotu svátostí. A proto musíme věřit v kázeň. Nemá smysl sestavit určitý základ nebo vyznání víry, a pak ho neuplatňovat. Proto musíme trvat na tom, že prvek kázně je pro skutečný život církve zásadní… Musíme zcela odmítnout každou představu o apoštolské posloupnosti. Musíme odmítnout rozdělování na duchovní a laiky, protože v Novém zákoně se nic takového nenachází. Také musíme odmítnout, že biskupové jsou pro život církve nepostradatelní… Pokud jde o svátosti, musíme zamítnout každý náznak toho, že u svátostí musí být přítomen kněz. Nevěříme v kněžstvo, ani v jakékoli působení kněží… Nevěříme v mechanickou a automatickou účinnost svátostí... Musíme velmi silně zdůrazňovat, že odmítáme jakýkoli náznak učení o znovuzrození skrze křest… Také musíme odmítnout jakýkoli náznak přinášení obětí ve spojitosti s Večeří Páně… (10)

Přes tuto vyhraněnost Martyn Lloyd-Jones není proti ekumenickým kontaktům a případné spolupráci nejrůznějších křesťanských společenství. Dokonce varuje před tím, aby pro věci, které nejsou zásadní, byla ekumenická spolupráce odmítána. Za takové druhotné pravdy považuje: víru ve vyvolení a předurčení; věk křtěnce a způsob křtu; otázku týkající se jistoty spasení; otázka církevního řádu; otázka výkladu proroctví (premilenialisté, postmilenialisté, amilenialisté atd.); různé názory na způsob posvěcování (otázka křtu Duchem a charismata).

Své přednášky autor končí slovy: “Naším cílem je chránit evangelium, aby byla zachována jeho srozumitelnost, a zaměřit se na spasení lidí a na růst křesťanské církve. Kéž je to naše jediná pohnutka. Kéž svůj pohled upínáme ke slávě Boha a Pána Ježíše Krista. (11)

 

Závěr: Na pozadí všeho toho o čem toto pojednání hovořilo, končeme výzvou Písma svatého z 2. Tesalonickým 2,15-17: „Proto tedy, bratři, stůjte pevně a držte učení, která jsme vám předali a kterým jste byli vyučeni, ať už slovem nebo dopisem. Sám náš Pán Ježíš Kristus a Bůh, náš Otec, který si nás zamiloval a v milosti nám daroval věčné potěšení a dobrou naději, nechť vaše srdce povzbudí a upevní v každém dobrém skutku i slovu.“

Literatura:

1. J. C. Ryle: Warnings to the churches, str. 23-31

2. R. Říčan: Od úsvitu reformace k dnešku, str. 248

3. J.L.Hromádka: Přelom v protestantské teologii, str. 56

4. Tony Lane: Dějiny křesťanského myšlení, str.222

5. W. A. Elwell: Evangelical dictionary of theology, str. 433

6. J. D. Douglas: The New International Dictionary of The Christian Church, str. 397

7. L. Brož: Evangelium dnes, str. 124

8. Richard Bennett: Katolicismus východně od Edenu, str. 75

9. J.D.Douglas: The New International Dictionary of The Christian Church, str. 361

10. Martyn Lloyd-Jones: Co je evangelikální?, str. 90-92,

11. Martyn Lloyd-Jones: Co je evangelikální, str. 98