Znamení posledních dnů
„Především vězte, že v posledních dnech přijdou s posměchem posměvači, kteří budou žít podle svých vlastních žádostí a budou říkat:´Kde je to zaslíbení jeho příchodu? Od té doby, co zesnuli otcové, všechno zůstává tak, jak to je od počátku stvoření.´“ 2 Pt 3,3.4
Pod pojmem „poslední dny“ rozumíme čas, který bezprostředně předchází druhému příchodu Pána Ježíše Krista. Písmo svaté nám na řadě míst tento čas přibližuje uvedením nejrůznějších skutečností.
Z uvedných dvou veršů vyplývá, že církev bude vystavena posměchu nevěřících, kteří budou znevažovat biblická proroctví. Tím není řečeno, že takový posměch nebyl v dřívějších dobách, ale zpochybňování pravd Božího slova je stále hlasitější a v současné době se dokonce dostává i do samotné církve.
James M. Boice sdílí ve své knize „Základy křesťanské víry“ zkušenost z jedné konference pro vedoucí církevní pracovníky Spojené presbyterní církve v USA. Přednášel na téma „historický Kristus“ a po jeho přednášce vystoupil profesor z jednoho teologického semináře a vyslovil svůj nesouhlas s obsahem přednášky takto: „Musíme pochopit, že každé z evangelií bylo napsáno proto, aby opravilo ta ostatní. Mluvit tedy o historickém Kristu je nemožné. Musíme si uvědomit, že vše zůstane vždy takové, jaké je to nyní, a že Ježíš Kristus se nikdy nevrátí.“ A dr. Boice v přibližování situace v této církvi ještě cituje jistého kazatele, který během jednoho církevního jednání v rámci rozpravy reagoval: „Proč stále hovoříte o Bibli, když diskutujete o nějaké projednávané otázce? Copak nevíte, že na Bibli už nikdo nevěří?“ A na námitku o učení apoštola Pavla, prohlásil: „Konec konců apoštol Pavel nebyl neomylný.“ 215
Pro dokumentování znevažování Bible, jsme nemuseli uvádět jednu z existujících církví. O odpadnutí od víry píše již apoštol Pavel slovy: „Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odstoupí od víry, pořidržujíce se bludných duchů a učení démonů…“ (1 Tm 4,1) A Pán Ježíš dokonce řekl: „Jen až přijde Syn člověka, zdali nalezne víru na zemi.“ (Lk 18,8)
Duchovní situace v dnešní společnosti
Apoštol Pavel se při přiblížení těžkých časů v „posledních dnech“ věnuje popisu charakteru lidí. Píše: „Lidé budou sobečtí, chtiví peněz, chlubiví, domýšliví, rouhaví, rodičů neposlušní, nevděční, nesvatí, bezcitní, nesmířliví, pomlouvační, nevázaní, hrubí, nepřátelští k dobrému, zrádní, lehkomyslní, nadutí, milující rozkoš spíše než milující Boha, budou mít vnější formu zbožnosti, ale její moc jim bude cizí.“ (2 Tm 3,2-5)
Položme si otázku, jak bychom my jako křesťané charakterizovali naši současnost? Přisoudili bychom jí charakteristiku „těžkého času“? Náš postoj by byl odvislý od toho, do jaké míry bychom vycházeli z pohledu Písma svatého. Jestliže při svém pohledu na naši současnost bychom vycházeli ze skutečnosti míru, ve kterém žijeme, z naší poměrně stabilní ekonomiky, z dobré sociální zajištěnosti, navíc z neomezenosti možnosti cestovat, případně z osobní úspěšností v zaměstnání, pak bychom asi o „těžkých časech“ nehovořili. Když se však při své charakteristice doby budeme snažit vycházet z Písma svatého, bezpochyby se neubráníme souhlasu s Pavlovými prorockými slovy.
Je nutné přiznat, že i o lidech v době kdy žil apoštol Pavel, jistě platila uvedená charakteristika lidské společnosti. I současníci apoštola byli „sobečtí, chtiví peněz, chlubiví“ atd. Svědčí nám o tom samotná Bible znovu a znovu. Je tedy možné, abychom podle uvedených devatenácti charakteristik rozpoznávali, že žijeme v „posledních dnech“?
Odlišnost od Pavlovy doby spočívá v tom, že negativní charakteristika společnosti postupem času narůstá. Velice významnou roli v této skutečnosti hraje lidský pokrok a hmotná prosperita. Jen si uvědomme, s jakými životními těžkostmi museli zápasit naši předkové ještě před sto lety. Žili v době s nepoměrně složitější existenční situací, se zdravotní péčí na podstatně nižší úrovni, s omezenými možnostmi vzdělání apod. A to nemluvě o nepředstavitelně těžkých podmínkách například těch, kteří se rozhodli k emigraci do Ameriky pro vizi „nového života“. Dnešní generace se rodí do nepoměrně snazších poměrů a přesto zmíněný seznam negativních projevů lidského charakteru se nemenší, ba narůstá.
Stačí si poukázat na přetížené soudy, které pro množství případů nejsou schopné někdy i po letech určitou kauzu dořešit; věznice jsou přeplněné; narůstá kriminalita mládeže, takže se musí uvažovat o snížení věku pro trestní odpovědnost mladistvých; společnost si neví rady s tragickými situacemi v rozvrácených rodinách a to nemluvíme o korupci i vrcholných politiků. Vedle přibývající lidské ostrahy v bankách a obchodech, jsou na nejrůznějších místech běžně instalovány bezpečnostní kamery; bezpečnostní sbory musí zvyšovat svůj početní stav a to opomíjíme takové skutečnosti jako tragičnost množství interrupcí, narůstající množství rozvodů atd.
Hlavním rysem sekulárního světa je humanismus, ve své soustředěnosti na člověka, že vylučuje Boha z lidského povědomí. Významným faktorem duchovního úpadku společnosti je také filosofie evoluce, která v současnosti převládá v myšlení většiny lidí a proniká do všech oblastí. Podle této filosofie je všechno poznatelné, je výsledkem něčeho předešlého a sled příčiny a následku může být zjišťován zpětně bez jakéhokoli ohraničení. Je-li možno vše vysvětlit jako přirozený důsledek či vývoj předešlých příčin, pak Bůh může být klidně vykázán do nějakého nadpřirozeného království, jak již mnozí, dokonce ti, kteří bývají označováni za teology, učinili.
Ve svých poukazech na naplňování biblických proroctví o posledních dnech nesmíme opomenout poukázat na skutečnost válek, které jsou také dokladem toho, jak je Slovo Boží pravdivé. Pán Ježíš výslovně upozorňuje: „Budete slýchat o válkách a uslyšíte válečné zvěsti. Dejte si pozor, neděste se. To všechno musí nastat, ale to ještě není konec.“ (Mt 24,6) Navzdory tomu, že po první světové válce byla založena Společnost národů s předsevzetím, aby bylo zabráněno dalšímu světovému krveprolití, do dvaceti let začala další světová válka. Po ní byla založena Organizace spojených národů, kerá se snaží o řešení nejrůznějších válečných konfliktů, přesto tyto probíhají na světě neustále a to s bezpočtem lidských obětí.
Připomeňme si dále slova Pána Ježíše Krista o pronásledování křesťanů v souvislosti s jeho druhým příchodem. Řekl: „Pak vás budou vydávat do soužení a budou vás zabíjet; a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno.“ (Mt 24,9) Křesťanství bylo podle statistiky nejpronásledovanějším náboženstvím 20. století, takže je mnohými nazváno jako „století mučedníků“.
A na okraj zmiňme ještě problematiku životního prostředí. To, jak se člověk bezohledně staví k přírodě, jak v úsilí o vyšší zisky náležitě nedbá na čistotu ovzduší nebo vodních zdrojů, názorně ukazuje na jeho bezohlednost a ziskuchtivost.
Světoznámý americký křesťanský myslitel Francis A. Schaeffer (zemřel roku 1984), autor třiadvaceti knih přeložených do pětadvaceti světových jazyků, napsal o situaci ve Spojených státech: „Něco se stalo během posledních šedesáti let – něco, co zbavilo naši kulturu morálního základu. Devastující skutečnosti pronikly do každé oblasti naší kultury, ať již to jsou zákony nebo vláda, školy nebo naše místní komunity nebo rodina… Je za tím touha po absolutní svobodě – být zcela zbavený jakýchkoli přirozených limitů. Jedná se o pokus odhodit vše, co by omezovalo vlastní osobní autonomii. Jedná se však zvláště o přímou a uváženou rebelii proti Bohu a jeho zákonu…Reformace přišla nejen s tím, že bylo jasně kázáno evangelium, ona navíc formovala společnost jako celek – včetně vlády, lidského vidění světa a celkového spektra kultury…
Při porozumívání této skutečnosti jsme jako evangelikálové, biblicky věřící křesťané, nedělali náležité kroky. Světský duch naší doby se valí a valí dál, dožaduje se autonomie a ničí co jsme až dosud ochraňovali na své cestě. Mohli jsme si před šedesáti lety (dvacátá léta minulého století) představit, že by miliony nenarozených dětí byly zabíjeny? Nebo že bychom neměli svobodu projevu mluvit o Bohu a biblických pravdách na základních školách? Nebo že by jakákoli sexuální perverze mohla být zveřejňována v médiích, která poskytují zábavu? A že by manželství, výchova dětí, rodinný život mohly být vystaveny útokům?
V zármutku musíme konstatovat, že pouze málo křesťanů porozumělo bitvě, ve které se nacházíme. Velice málo bylo statečných, kteří se postavili proti světskému duchu, který boří v této době naši kulturu a křesťanský etos, který jednou formoval naši zemi.“ 216
To, že se tento popis v podstatě shoduje i s naší středoevropskou skutečností v současnosti, není ani potřeba podotýkat.
Připomeňme si slova Pána Ježíše, která říká v souvislosti se svým druhým příchodem: „Neboť jak tomu bylo za dnů Noe, tak tomu bude i při příchodu Syna člověka. Jako totiž v oněch dnech před potopou jedli, pili, ženili se a vdávaly, až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nic nepoznali, dokud nepřišla potopa a všechny nesmetla, takový bude i příchod Syna člověka.“ (Mt 14,37-39)
Těmito slovy Pán Ježíš nepoukazuje na hříšné konání lidí v době starozákonního Noe. Jíst a pít je nezbytné pro zachování života. Vstupovat do manželského svazku je v souladu s Božím posláním člověka. Ale jde o to, že člověk nebyl stvořen jen pro tyto skutečnosti. Pánu Bohu jde o obecenství s člověkem a o to, aby člověk naplňoval jeho vůli. V 6. kapitole knihy Genesis je nám přiblížena situace tehdejšího světa v širší míře: „I viděl Hospodin, jak mnoho je na zemi lidského zla a že všechno zaměření úmyslů jejich srdce je napořád jenom zlé… země je plná jejich násilí.“ (Gn 6,5.13) Tento popis významně dokresluje tehdejší dobu.
V kontrastu s touto skutečností pak zaznívá svědectví Písma o Noemovi: „Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve své generaci; Noe chodil s Bohem.“ (Gn 6,9) A Nový zákon nám ho navíc přibližuje jako „kazatele spravedlnosti“. (2 Pt 2,5) To znamená, že svými slovy poukazoval společnosti na přicházející Boží soud. A o nezbytnosti činění pokání poukazoval samozřejmě nejen svými slovy, ale i stavbou korábu.
Lidstvo však na Hospodina nemyslelo, nemělo sluch pro výzvy k pokání. Lidé byli uspokojováni svým způsobem života ve svobodě nakládat se svým životem podle svého. Smyslem jejich života bylo prostě „si ho užívat“. Podobně tomu však bylo i s Izraelem v době Izaiáše proroka, který říká: „… povolal Panovník, Hospodin zástupů, k pláči a ke kvílení, k lysině a k přepásání pytlovinou. A hle! Veselí a radost, zabíjení skotu a porážení ovcí, požírání masa a pití vína: Jezme a pijme, neboť zítra zemřeme.“ (Iz 22,12n)
I dnešní člověk svým způsobem života říká: Když je život tak krátký, tak ať si ho alespoň užijme!
Církev v posledních dnech - sekularizace církve
Tím prvořadým faktorem ve všeobecném zesvětštění církve je narušený vztah k Písmu svatému. Proto jsme se v prvních třech kázáních této knihy věnovali právě vztahu k Bibli jako Božímu Slovu. Vraťme se k významu poslání Písma svatého alespoň citováním slov Francise A. Schaeffera: „V našich dnech jsou dva důvody pro to, abychom drželi nekompromisní postoj v pohledu na Písmo. Zaprvé a především proto, že se jedná o jedinou cestu svědčící, že věrně stojíme na tom, co o sobě učí sama Bible, co učí o Písmu Kristus, a co po věky důsledně držela církev. Již to by mohlo samo o sobě stačit jako důvod. Dnes je zde však i druhý důvod pro to, abychom se silně a nekompromisně drželi správného pohledu na Písmo. Jsou před námi těžké dny, a to nejen pro nás samotné, ale i pro naše duchovní i tělesné děti. A bez náležitého pohledu na Písmo jako na základ, nebudeme připraveni na těžké dny, které přijdou. Dokud nebudeme zastávat bezchybnost Bible, a to nejen když hovoří o věcech spasení, ale i když mluví o historii a kosmu, nemáme základ pro odpovědi na otázky o skutečnostech vesmíru, o jeho formách a unikátnosti člověka. Nemáme pak ani morální absolutna, nebo jistotu spasení, a příští generace křesťanů nebude mít nic, na čem by stavěla. Naše duchovní i tělesné děti budou odřezány od kořenů a nebudou mít základ, na kterém by budovaly svou životní víru.“ 217
Je však vhodné, abychom si poukázali na několik dalších zneklidňujících skutečností současnosti. Apoštol Pavel pod vedením Ducha svatého psal Timoteovi: „Neboť nastane čas, kdy lidé nesnesou zdravého učení, ale podle vlastních libůstek si budou sháněti učitele, aby byly jejich uši polechtávány, odvrátí sluch od pravdy a vrhnou se na báje.“ 2Tm 4,3.4
Žijeme v době, ve které se uvedená slova apoštola Pavla naplňují. Je zde doba, kdy mnozí křesťané chtějí slyšet to, co vyhovuje jejich přáním a způsobu myšlení. John Stetz napsal knihu, která je nazvána „Svrablavé uši“ („polechtávané uši“ z námi uvedeného Žilkova překladu Nového zákona). Autor poukazuje na skutečnost dnešní doby, ve které mnozí křesťané jsou zaujati nedůsledným biblickým učením, které vyhovuje jejich tělesnému smýšlení. Jednotlivé kapitoly jsou nadepsány: 1. Křesťané mají mít o sobě vysoké mínění, 2. Křesťané jsou malými bohy, kteří mají přístup ke stejné divotvorné moci, jakou má Bůh, 3. Všichni křesťané mají být bohatí a mít to nejlepší, 4. Křesťané nejsou zodpovědni za hříchy své tělesné přirozenosti; tyto hříchy jsou způsobeny démony, kteří musejí být vyhnáni, 5. Křesťané se mají těšit božskému zdraví a nikdy nemají být nemocní, 6. Křesťané mají již nyní svázat Satana, převzít od něj vládu nad světem a vládnout nad národy jako králové. 218
Je nezbytné si také poukázat na význam jasného teologického učení. S tím souvisí i užívání biblických pojmů. James M. Boice k tomu píše: „…jsou teologické pojmy, kterých jsme vždy užívali a jichž církev užívá i nadále (protože jsou součástí jejího dědictví) nově vymezovány. Lidé sice stále mluví o hříchu, spasení, víře a mnoha dalších pojmech, ale poté, co přijali teologii světa, už nemají pod těmito pojmy na mysli totéž co evangelikálové, kteří je používají v biblickém smyslu. A tak „hřích“ již neznamená vzpouru proti Bohu a jeho spravedlivému zákonu, za kterou jsme voláni k odpovědnosti, ale spíše nevědomost, či pouze druh útlaku, jenž se vyskytuje v sociálních strukturách. Vzhledem k tomu, že hřích bývá přičítán systému, pak způsob, jak jej překonat, samozřejmě nespočívá ve smrti Ježíše Krista, ale spíše ve změně společenských struktur, a to buď zákonodárstvím, nebo revolucí.
Podle tohoto názoru není Ježíš vtěleným Bohem, který přišel, aby zemřel pro naši spásu, ale spíše vzorem pro tvůrčí život. Máme se proto na Ježíše dívat jako na příklad, ale ne jako na Spasitele. Podle některých zastánců této teologie je dokonce považován za něco, co bychom mohli nazvat vývojovým vrcholem lidstva, vrcholem, jehož máme všichni dosáhnout.“ 219
Teologie tohoto světa říká, že lidé jsou v podstatě dobří a že ve skutečnosti není nikdo zatracen, že víra v Ježíše Krista není k spasení nutná. V tomto smyslu má někdy neblahý vliv i ekumena, ve které se někdy objevují postoje, že k Bohu vede řada cest, nejen Ježíš Kristus.
Dlouhodobou tragickou skutečností v životě církve je to, že se do životů jednotlivců i společenství vkrádá materialismus. Není dost ostražitosti v tom, aby se zabránilo pronikání světských vlivů do rodin. Rodiče se poddávají tlaku společnosti a neujasňují si, co znamená důsledné „hledání Božího království“. Děti nejsou omezovány v tom, aby vlastnily nejrůznější technické vymoženosti, rodiče nekladou žádná omezování pro přátelství svých dětí s nevěřícími kamarády. Všeobecně rostoucí životní úroveň je křesťany akceptována do takové míry, že jejich životní způsob života je k nerozeznání od světa. Věrohodnost křesťanského svědectví se vytrácí. Srdce se stávají ztvrdlejší, Božímu Slovu se nenaslouchá s náležitou zaujatostí. Důsledky tohoto stavu jsou viditelné a více než zarmucující.
Ve sborech se pak často myslí více na vnější krásu kostelů a moditeben než na hloubku duchovního života věřících. Dbá se o náležitou, někdy přímo luxusní, vybavenost církevních budov a podpora misijní práce strádá. A to nemluvě o podpoře nejrůznější křesťanské naddenominační činnosti jako jsou rozhlasové programy, domovy důchodců apod.
Další negativní skutečností současnosti, na kterou je „institucionalismus“ v církvi. Gene A. Getz ve své knize „Zaostřeno na církev“ píše: „K institucionalizaci dochází mezi Božím lidem znovu a znovu… dochází k ní přirozeně všude tam, kde se lidé shromažďují, aby dosáhli určitého cíle…“ A při srovnávání s institucionalismem v lidských organizacích podotýká, že když se postupem času organizace rozroste: „Vytvoří se hierarchie vedoucích, čímž se ztíží komunikace nadřízených s podřízenými. Lidé, kteří se nacházejí „dole“ anebo dokonce i uprostřed organizačního rozvrstvení, se začnou cítit zbytečnými, jako by na nich organizaci nezáleželo.“ A na podkladě pohledu do křesťanské historie Gene A. Getz dodává: „Každé takové hnutí si vytvořilo vlastní hierarchii vůdců, kteří si zase vypracovali podrobný a logický systém teologie. Jen vůdcové „mysleli“ a „rozhodovali“, zatímco prostým lidem nezbývalo, než se poslušně řídit tím, co mudrci vymysleli.
Jak se tato hnutí rozrůstala, byly struktury a formy stále méně pružné a nepřizpůsobivé. Nakonec se prostředky a způsoby činnosti staly samoúčelné a v myslích lidí stejně svatými jako jejich víra.“ 220
Na druhé straně však může dojít i k tomu, že všeobecné zapojení věřících do sborového života, může vést při církevních jednáních k opomíjení autority Písma. James M. Boice píše: „Jedním z důkazů sekularizace velkých církví je skutečnost, že byla opuštěna biblická autorita, autorita Písem, která byla nahrazena autoritou obecného souhlasu. Mnohé, co se v těchto církvích děje, se neřídí tím, co říká Bible, ani tím, co říkají vyznání, ale tím, co říká jedenapadesát procent věřících. Má-li se církev v této oblasti odlišovat, pak musí dát najevo, že to, co činí, činí proto, že to říká Bible. Musíme být lidmi „Knihy“, lidmi Písma. Teoreticky tomu tak je. Uznáváme, že naše měřítka vycházejí z Bible. Avšak v praxi si evangelikální sbory často počínají stejným způsobem, jako je tomu v jiných sborech.“ 221
Je také důležité poukázat na oblast životního stylu. Jedna z našich priorit, na kterou nesmíme zapomínat, se týká správného využití tzv, volného času. V tomto smyslu v životě mnohých lidí vedle kultury dnes zaujímá sport a to nejen osobně praktikovaný, ale i pasivně sledovaný. Dr. Anthony Campolo, profesor na Východoamerické univerzitě v Pensylvánii, nazývá oddanost sportu nejvážnější hrozbou dnešní Ameriky. A my musíme dodat, že v Evropě tomu není o moc jinak.
Stojí za zmínku, že již africký právník a teolog Tertullian (160-215) napsal významný spis „O hrách“. V něm se zaměstnává nejrůznějšími formami pohanské zábavy své doby, do které patřily vedle divadelních představení gladiátorské hry a nejrůznější sportovní soutěže. A Tertullian konstatuje, že přes modloslužebné pozadí těchto zábav a zákazům ze strany církevních představitelů, tyto hry mnozí křesťané navštěvovali.
I když v naší době nelze o modloslužebném pozadí sportu hovořit, jeho důsledky v modloslužbu téměř vyúsťují. V modloslužbě jde v podstatě o to, že se něco dostává na místo, které patří pouze samotnému Bohu. Naše současnost je taková, že dochází k situacím, že i křesťané někdy dávají přednost právě sportu před Božími věcmi. Odráží se to například v účasti na nejrůznějších církevních akcích, biblických hodinách v týdnu a dokonce v zanedbávání nedělních bohoslužeb.
Co je v této souvislosti také znepokojující, je skutečnost, že vynikající sportovci jsou natolik středem všeobecné pozornosti a oslavováni v nepřiměřené míře, že jejich fanouškové je někdy v euforii provolávají dokonce za bohy.
Na závěr je potřeba se ještě zmínit o upadající morálce, které jsou samozřejmě vystaveni i křesťané. Morálka v sexuální oblasti je na takovém sestupu, že se tomu s odstupem času dá těžko věřit. Filmy a televize na tom mají významný podíl. Neslavnou roli hraje i tzv. sexuální výchova na školách. Protože světská psychologie z Božího Slova nevychází, přichází k závěrům podle „lidské moudrosti“ a tak se není co divit, že dochází k těhotenství nezletilých dívek nebo k sexuálnímu násilí hochů.
Ještě v předminulé generaci byl manželský svazek považován za naprosto samozřejmý důsledek touhy po společném životě. Na nemanželské dítě bylo v lepším případě pohlíženo se soucitem. V současnosti se najdou ženy, které veřejně stojí o dítě počaté mimo manželský svazek. Mnozí mladí lidé o oficiální uzavření manželství vůbec nestojí a kategorie „partner, partnerka“ je dnes zcela běžná. A to nemluvě o pornografii nebo „homosexuálních manželstvích“ s dožadováním se možnosti adopce dětí.
Že se tyto negativní tendence dostávají i do církve je zcela evidentní. Ještě v předminulé generaci byly v církvi například rozvody naprosto výjimečné. Dnes se s rozvedenými i podruhé sezdanými páry setkáváme i v evangelikálních sborech. A namísto, aby se k těmto jevům přistupovalo na podkladě Písma svatého, uplatňují se názory převzaté od světských psychologů.
Pro tuto tragickou situaci ve společnosti však mají bibličtí křesťané jedinečnou příležitost svým věrným manželským soužitím a zbožnou výchovou dětí dokazovat Boží moc a moudrost v lidském životě.
Závěr
Jak jinak končit toto kázání zaměstnávající se dobou před druhým příchodem Pána Ježíše Krista, nežli výzvou k bdělosti! Připomeňme si proto podobenství, které o nutnosti bdělosti mluví velice výrazně. V Matoušově evangeliu 24,42-44 čteme: „Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde. To však vězte, že kdyby hospodář věděl, v kterou noční hlídku přijde zloděj, zůstal by vzhůru a nedovolil by mu prokopat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, protože neznáte hodinu, v níž přijde Syn člověka.“
Tak jako hospodář v podobenství nemohl tušit, kdy přijde zloděj, tak ani Boží lid neví, kdy Pán Ježíš Kristus přijde. Křesťané proto musí žít v neustálé bdělosti.
Jak tomu prakticky rozumět? Znamená to předně žít v trvalém modlitebním spojení se svým Pánem. K tomu výslovně vybízejí také slova, která Pán Ježíš také řekl svým učedníkům: „Dávejte si pozor, bděte a modlete se, neboť nevíte, kdy je ten určitý čas.“ (Mk 13,33) V živém počítání s příchodem Pána Ježíše a v modlitebním spojení s ním, je předpoklad náležité duchovní bdělosti.
A k projevu bdělosti patří také „očekávání na Hospodina a na jeho slovo.“ Když na druhý příchod Pána Ježíše myslíme, zaměstnáváme se jím a v touze očekáváme na jeho slovo, jedná se o praktický projev bdělosti. V žalmu 130,5 čteme žalmistovo vyznání hodné následování: “Očekávám na Hospodina, očekává duše má, čekám na jeho slovo.“
Kéž patříme mezi ty, kteří spolu s apoštolem Janem mohou vyznat: „Amen, přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22,20)